22 Cdo 2106/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobců: a) Ing. V. H., b) J. H., zastoupených JUDr. Milanem Švábem,
advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 48, a c) M. M., zastoupeného
JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, náměstí J. M. Marků
92, proti žalovaným: 1) B. H., 2) H. H., 3) M. H., zastoupeným JUDr. Zdeňkou
Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, 4) J. M.,
5) M. S., 6) Z. M., a 7) J. Š., žalované 5) až 7) zastoupené zmocněncem J. M.,
bytem v K. 172, o určení podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu
ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 969/2004, o dovolání žalobce c) proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. ledna
2009, č. j. 22 Co 375/2008-389, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15.
ledna 2009, č. j. 22 Co 375/2008-389, v části výroku, ve které byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba na určení, že „c)
žalobce vlastní ideální 2/3 betonového bazénu vystavěného na pozemkové parcele
p. č. 340/1 zapsané na LV č. 341 pro obec a katastrální území L. u
Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště S.“, a ve
výroku o náhradě nákladů řízení a odvolacího řízení mezi žalobcem c) a
žalovanými, jakož i mezi žalobcem c) a Českou republikou, se ruší a věc se v
tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání se v části směřující proti výroku pod bodem I. rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. ledna 2009, č. j. 22
Co 375/2008-389, a proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto ve vztahu mezi
žalobci a) a b) a žalovanými, odmítá.
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou spoluvlastníky níže
uvedených staveb, které pro sebe vybudovali na pozemcích ve spoluvlastnictví
všech účastníků.
Okresní soud ve Svitavách („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.
června 2008, č. j. 9 C 969/2004-337, výrokem pod bodem I. určil, „že a) žalobce
a b) žalobkyně vlastní ve společném jmění manželů ideální 1/3 a c) žalobce
ideální 2/3 betonového bazénu vystavěného na pozemkové parcele p. č. 340/1
zapsané na LV č. 341 pro obec a katastrální území Li. u Katastrálního úřadu pro
Pardubický kraj, katastrální pracoviště S.“, výrokem pod bodem II. zamítl
žalobu „v části, ve které se žalobci domáhali určení, že a) žalobce a b)
žalobkyně vlastní ve společném jmění manželů ideální 1/3 a c) žalobce ideální
2/3 budovy vystavěné na stavební parcele p. č. 452 zapsaná na LV č. 341 pro
obec a katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj,
katastrální pracoviště S., v níž se nachází v prvním nadzemním podlaží
autodílna a ve druhém nadzemním podlaží truhlářská dílna“ a výrokem pod body
III. až V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že obě stavby, tedy betonový bazén a tzv.
dvorní stavbu, tj. autodílnu a truhlářskou dílnu, žalobci vybudovali na
pozemcích náležejících k bytovému domu čp. 396, které jsou ve spoluvlastnictví
všech účastníků, a to ze svých prostředků, svými náklady, svojí prací a s
úmyslem „mít je pro sebe“. Konstatoval stavebně technické, účelové a provozní
propojení dvorní stavby s bytovým domem, který je rovněž ve spoluvlastnictví
všech účastníků. Uzavřel, že se tato stavba stala součástí věci hlavní, tedy
bytového domu, a spoluvlastnické vztahy k oběma objektům tedy musí být totožné.
Bazén je podle něj příslušenstvím (§ 120 občanského zákoníku – dále jen „obč.
zák.“) a podléhá jinému právnímu režimu než pozemek, do kterého byl zabudován.
Uzavřel, že spoluvlastníky bazénu jsou žalobci jako jeho stavitelé a investoři.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud
odvolací k odvolání žalobců a), b), c) a žalovaných 1), 2), 3) rozsudkem ze dne
15. ledna 2009, č. j. 22 Co 375/2008-389, rozhodl výrokem pod bodem I. tak, že
„rozsudek okresního soudu se ve výroku pod bodem II potvrzuje, avšak v tomto
správném znění: Žaloba v části, ve které se žalobci domáhali určení, že a)
žalobce a b) žalobkyně vlastní ve společném jmění manželů ideální 1/3 a c)
žalobce ideální 2/3 budovy vystavěné na stavební parcele p. č. 453 zapsané na
LV č. 341 pro obec a katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro Pardubický
kraj, katastrální pracoviště S., v níž se nachází v prvním nadzemním podlaží
autodílna a ve druhém nadzemním podlaží truhlářská dílna, se zamítá“. Výrokem
pod bodem II. rozhodl tak, že se „rozsudek okresního soudu ve výrocích pod body
I, III až V mění takto: Žaloba o určení, že a) žalobce a b) žalobkyně vlastní
ve společném jmění manželů ideální 1/3 a c) žalobce ideální 2/3 betonového
bazénu vystavěného na pozemkové parcele p. č. 340/1 zapsané na LV č. 341 pro
obec a katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj,
katastrální pracoviště S., se zamítá“; dále změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o nákladech řízení. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Pokud
jde o tzv. dvorní stavbu, shledal správným i jeho právní závěr. Ohledně bazénu
konstatoval, že skutkový základ zjištěný soudem prvního stupně si žádá odlišné
hmotně právní posouzení věci. Soud prvního stupně správně zjistil, že betonový
bazén zapuštěný do pozemku je nemovitou stavbou ve smyslu občanskoprávních
předpisů, a proto není ve smyslu § 120 odst. 2 obč. zák. součástí pozemku;
dovodil tedy, že má charakter příslušenství. Odvolací soud k tomu však uvádí,
že příslušenství věci je pojmově vymezeno tak, že existuje vedle věci hlavní a
dále, že ač má charakter samostatné věci, je s hlavní věcí funkčně svázáno
hospodářským účelem; kromě toho má s hlavní věcí společného vlastníka, který
toto příslušenství určil k trvalému užívání s hlavní věcí. Proto veden
zjištěním, že bazén byl užíván účastníky řízení, resp. spoluvlastníky a dalšími
uživateli obytného domu a k němu přiléhajícího pozemku, konstatoval, že byl
trvale a funkčně spojen společným hospodářským účelem s věcí hlavní. Proto
uzavřel, že na bazén nutno hledět jako na příslušenství bytového domu,
eventuálně samotného pozemku, a je tak ve spoluvlastnictví účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to „do všech jeho rozsudečných výroků“
podává žalobce c) dovolání, jehož přípustnost opírá jednak o § 237 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), jednak o § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř.; uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle něj „zásadní otázkou pro toto řízení“ bylo posouzení obou staveb z
hlediska § 120 obč. zák., tedy zda jde o samostatné věci v právním smyslu, či o
součásti věci hlavní. Otázku „zásadního právního významu“ řešenou v dovolacím
řízení spatřuje v právním zhodnocení charakteru obou staveb na základě důkazů
ve věci provedených; v této souvislosti namítá, že odvolací soud § 120 obč.
zák. nesprávně na daný skutkový stav aplikoval.
Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 770/98 řešící
kritéria „vzájemné sounáležitosti“ a „míry oddělitelnosti“, z nichž vycházel v
daném případě i odvolací soud, který dospěl k závěru o vzájemné sounáležitosti
mezi bytovým domem a touto stavbou vybudovanou k hospodářským účelům vlastníků
a uživatelů bytového domu a otázku samostatné existence těchto staveb posoudil
tak, že jejich oddělením by došlo ke znehodnocení věci hlavní, tj. bytového
domu a snížení jeho hodnoty. Dovolatel s úvahami soudů polemizuje a předestírá
vlastní názor na vztah domu a dvorní budovy; má za to, že jde o dvě samostatné
stavby.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu, pokud jde o stavbu
bazénu. Uvádí, že příslušenství věci zásadně sdílí právní osud s věcí hlavní;
charakteristické je to, že mají společného vlastníka. Nelze však současně
přehlédnout, že příslušenství je rovněž samostatnou věcí v právním smyslu.
Dodává, že u nově vytvořené stavby, která je samostatnou věcí ve smyslu
občanského práva ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák., platí, že není-li mezi
účastníky dohodnuto jinak, že jejím vlastníkem se stává stavebník (viz rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001), přičemž není rozhodné, komu bylo
adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Poukazuje i na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 261/2006, z něhož plyne, že nabyl-li někdo
vlastnictví k určité věci, nezmění se její vlastnictví pouhou skutečností, že
začne sloužit jinému vlastníku jiné věci jako příslušenství. V době realizace
stavby byli všichni žalobci spoluvlastníky bytového domu – žalobci a) a b) jsou
jimi nadále – a v tomto směru tedy není důvod pro pochybnosti o charakteru
bazénu jako příslušenství věci hlavní. Pokud by však všichni žalobci pozbyli
vlastnictví k věci hlavní, nelze v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 22 Cdo 261/2006 uzavřít, že jednou nabyté vlastnictví se mění pouze tím, že
věc začnou jako příslušenství užívat jiné osoby, v daném případě žalovaní.
Jestliže odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku usuzoval na absenci
výslovného projevu vůle účastníků pokud jde o vyloučení zásady, že
příslušenství náleží vždy vlastníku věci hlavní, pak mu nutno vytknout, že z
důkazů provedených v řízení nic takového nevyplývá.
Žalovaní se k dovolání žalobce c) nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné, částečně nepřípustné.
V dané věci nejsou žalobci v postavení nerozlučných společníků, neboť v řízení
nejde o taková společná práva a povinnosti, že by se rozsudek musel vztahovat
na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně (§ 91 odst. 2 o. s. ř.).
V řízení o určení spoluvlastnického práva více žalobců k věci jedná každý z
žalujících sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř), a jde o tak o samostatné
společenství. Protože dovolání podal jen žalobce c), je předmětem dovolacího
řízení jen ta část výroku odvolacího soudu, ve které bylo rozhodnuto o jeho
spoluvlastnickém právu; zbývající část rozsudku odvolacího soudu nemohla být
jeho dovoláním dotčena. Žalobci a) a b) tak nejsou účastníky dovolacího řízení
a dovolatel nebyl oprávněn podat dovolání proti těm částem výroku rozsudku
odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto ve vztahu mezi těmito žalobci a
žalovanými.
Rozsudek odvolacího soudu v části týkající se určení spoluvlastnického práva k
budově vystavěné na stavební parcele p. č. 452 je rozhodnutím potvrzujícím; oba
soudy považovaly tuto budovu za nesamostatnou součást jiné budovy. Do úvahy by
připadala přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy
v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený
rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se „budovy“ spočívá v polemice se
zjištěním, že sporná budova se stala součástí jiné nemovitosti, a nemá tak
charakter samostatné věci. Jde o individuální posouzení určité situace, které
nemůže založit zásadní význam ve smyslu uvedeného ustanovení. Dovolací soud
opětovně konstatoval, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její
součást vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně.
Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím
řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do
úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99,
Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 574, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, Soubor
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7761). V dané věci tu
není nic, co by umožnilo konstatovat zásadní význam napadeného rozhodnutí a
přípustnost dovolání; soudy svou úvahu řádně odůvodnily a není zjevně
nepřiměřená.
Dovolání v této části, jakož i pokud se týká rozhodnutí ve vztahu mezi žalobci
a) a b) a žalovanými, tak není přípustné; dovolací soud je proto podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání směřující proti části II. rozsudku odvolacího soudu, týkající se
spoluvlastnického práva k ideálním 2/3 betonového bazénu vystavěného na
pozemkové parcele p. č. 340/1, je přípustné [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a
je i důvodné.
Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním,
rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených
zákonem (§ 132 odst. 1 obč. zák.).
Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně
relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Při posouzení
vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více
osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková
dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího
obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Pokud
stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou
dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve
vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby,
které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, Soudní rozhledy č. 2/2003).
Příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím
určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány (§ 120 odst. 1 obč. zák.).
Nabyl-li někdo vlastnictví k určité věci, nezmění se její vlastnictví pouhou
skutečností, že začne sloužit jinému vlastníku jiné věci jako její
„příslušenství“. Z § 121 odst. 1 obč. zák., podle kterého příslušenstvím věci
jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby
byly s hlavní věcí trvale užívány, vyplývá, že příslušenstvím věci ve smyslu
tohoto ustanovení nemůže být věc, která vlastníku věci hlavní nenáleží
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 261/2006,
Soudní rozhledy č. 3/2007).
Věc, tvořící příslušenství, je samostatným předmětem právních vztahů a její
právní osudy mohou být odlišné od osudů věci hlavní. Aby se věc stala
příslušenstvím, je zapotřebí splnění dvou podmínek: musí náležet vlastníku věci
hlavní a současně musí být tímto vlastníkem určena k tomu, aby byla s hlavní
věcí trvale užívána.V případě, že je nově vytvořena samostatná věc, nestačí k
tomu, aby se stala příslušenstvím jiné (hlavní) věci jen to, že je s ní trvale
užívána, ale je třeba, aby již od svého vzniku patřila vlastníku věci hlavní.
To, že je věc užívána s jinou věcí, a dokonce je k tomu určena jejím
vlastníkem, ještě neznamená, že se stává příslušenstvím, není-li vlastník obou
věcí totožný. Jde-li o věc v podílovém spoluvlastnictví, musí být totožný okruh
spoluvlastníků. Jinak by totiž skutečnost, že jde o příslušenství, zcela
ztratila smysl (v případě, že by spoluvlastníci „hlavní“ věci uvedli, že ji
převádějí „s příslušenstvím“, nemohlo by to mít za následek převod vlastnictví
k „příslušenství“, jestliže by okruh jeho spoluvlastníků byl jiný)
Jinak řečeno, okolnost, že věc je trvala užívána spolu s jinou věcí a slouží k
jejímu lepšímu využití nemůže mít vliv na vlastnické právo k této věci, a to
ani za předpokladu, že by v případě, že by tyto věci patřily témuž vlastníku,
šlo o věc hlavní a příslušenství. To platí i tehdy, jestliže zhotovitel věci ji
budoval v úmyslu užívat ji společně s jinou věcí, jejímž (výlučným) vlastníkem
však nebyl (resp. byl-li okruh spoluvlastníků obou věcí jiný). O tom, kdo je
vlastníkem nově zhotovené věci, tak nerozhoduje její užívání s jinou věcí, ale
způsob jejího vzniku; její určení jako příslušenství jiné věci je již
druhotné.
V projednávaném případě tak nebyl důvod neposoudit vznik vlastnického práva k
nově zhotovené věci – bazénu – podle pravidel vytyčených v citovaném rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001. Protože odvolací
soud postupoval jinak, spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním posouzení
věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu v části, týkající se určení spoluvlastnického práva žalobce c)
k bazénu zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu