22 Cdo 2123/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobce K. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované
B. N., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené
u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 2124/97, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 10 Co
405/2007-266, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
6.307,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce.
Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.
prosince 2006, č. j. 15 C 2124/97-220, výrokem pod bodem I. určil, že žalobce
„je vlastníkem budovy č. evidenční 51, K. S., způsob využití individuální
rekreace, nacházející se na pozemku stavební parcela č. 57/2, v katastrálním
území K. S., obec R.“. Výrokem pod body II. až IV. rozhodl o nákladech řízení a
soudním poplatku.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 10 Co 405/2007-266, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I.; „ve zbývajících napadených
výrocích ad II. a III.“ jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu („o. s.
ř.“), případně o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje dovolací důvody
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu
jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Vychází přitom z § 243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění
usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací
řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání
opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil. Právním názorem odvolacího soudu je podle
konstantní judikatury názor na to, jaký právní předpis má být ve věci
aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen. Právním názorem významným z
hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou pokyny k doplnění
dokazování, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost
skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále
postupovat po procesní stránce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, Soudní rozhledy č.
8/2002). V dané věci je předmětem dovolání řešení otázky, zda sporný objekt je
samostatnou stavbou nebo jen součástí (přístavbou) jiné budovy. Odvolací soud v
usnesení ze dne 16. ledna 2004, sp. zn. 10 Co 765/2003, pouze uložil soudu
prvního stupně zabývat se otázkou, zda jde o samostatný objekt nebo o součást
jiné stavby; ohledně řešení této otázky však soud prvního stupně právním
názorem nezavázal. Závěr o tom, že šlo jen o přístavbu, tak nevychází ze
závazného právního názoru odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle
zmíněného ustanovení není dána.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle
tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových
zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Dovolání spočívá v polemice se zjištěním, že sporná věc (přístavba) se stala
součástí nemovitosti a nenabyla tak charakter samostatné věci. Jde, jak ostatně
i dovolatelka uvádí, o individuální posouzení určité situace, které nemůže
založit zásadní význam ve smyslu uvedeného ustanovení. Dovolací soud opětovně
konstatoval, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást
vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně. Dovolací
soud může úvahu soudů, učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím řízení
přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy
zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (viz např. rozsudek ze
dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, Soubor civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu č. C 574, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp.
zn. 22 Cdo 5113/2007, www.nsoud.cz). Odvolací soud na základě skutkových
zjištění, kterými je dovolací soud vázán, věc řádně právně posoudil v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, jejíž podrobný přehled, na který lze odkázat, též
podal. Námitkami uvedenými v dovolání se již odvolací soud zabýval a k jeho
úvahám není co dodat. Lze jen zdůraznit, že pro posouzení statutu stavby byl
rozhodující stav v době jejího zhotovení, a pozdější úpravy již nemohly mít
význam, pokud nedošlo k právně relevantnímu rozdělení stavby; to ovšem
dovolatelka, která vychází z toho, že od počátku šlo o samostatné stavby,
netvrdí.
K námitce, že je rozpor v tom, že soud určil vlastnické právo k objektu, který
současně prohlašuje za nesamostatnou součást jiné stavby, se uvádí: I když v
dané věci byla vhodnější jiná formulace výroku rozhodnutí (např. určení, že
žalobce je vlastníkem sporné stavby jako součásti blíže vymezené chaty v jeho
vlastnictví), přesto rozsudek řeší spor mezi účastníky a umožňuje provedení
změny v katastru nemovitostí; i v tomto směru lze ostatně odkázat na obsáhlé
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se touto otázkou podrobně zabýval.
I kdyby tedy šlo v důsledku nepřesné formulace o vadu řízení, neměla by za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). V
dané věci tu tedy není nic, co by umožnilo konstatovat přípustnost dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a
úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu
vznikly a představují odměnu advokáta za zastoupení v dovolacím řízení a
vypracování vyjádření k dovolání. Činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14
odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, částku 5.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů
ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, celkem tedy 5.300,- Kč a 19 % náhradu za daň z přidané
hodnoty podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 1.007,- Kč, celkem tedy 6.307,- Kč.
Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je
žalobce oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. prosince 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu