USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) J. S. a b) M. S., zastoupených JUDr. Martinou Hajdovou,
advokátkou se sídlem v Příboře, náměstí Sigmunda Freuda 20, proti žalovaným: 1)
V. J. a 2) J. E., zastoupené obecnou zmocněnkyní A. J., o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 169/2016, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2018, č.
j. 11 Co 286/2017-269,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobci se domáhali určení, že jsou vlastníky nemovitých věcí, a to (rodinného)
domu nezapsaného v katastru nemovitostí stojícího na pozemku („pozemek“),
zapsaného na listu vlastnictví pro katastrální území a obec O., u Katastrálního
úřadu pro M. kraj, Katastrální pracoviště N. Žalobce b) uzavřel s žalovanými
kupní smlouvu dne 12. 11. 1993, jejímž předmětem měl být pozemek a rozestavěný
dům, jeho vlastnické právo však nebylo vloženo do katastru nemovitostí. Žalobci
(bývalí manželé) tvrdili, že pozemek vydrželi a vlastnické právo k domu (ten
není předmětem dovolacího řízení) nabyli výstavbou.
Okresní soud v Novém Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 5.
2017, č. j. 12 C 169/2016-220, ve výroku I. určil, že žalobci jsou
spoluvlastníky domu, a to o velikosti podílu každý id. ?. Výrokem II. zamítl
žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou spoluvlastníky pozemku o
velikosti podílu každý id. ?. Ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení a ve
výroku IV. o poplatkové povinnosti žalovaných.
Krajský soud v Ostravě („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 11
Co 286/2017-269, ve výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích
II. a III. Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že žalovaný
1) je povinen uhradit soudní poplatek ve výši 5 000 Kč a žalované 2) se
povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá (výrok II.). Rozhodl o nákladech
řízení a žalované 2) přiznal osvobození od placení soudních poplatků (výroky
III. a IV.).
Proti výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci
(„dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), s
tím, že „právní otázka týkající se dobré víry a oprávněné držby, které jsou
jednou z podmínek vydržení vlastnického práva, a které již byly několikrát v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, by měla být posouzena jinak“.
Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolatelé opírají přípustnost dovolání o tvrzení, že dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak; to konkretizují tak, že byť je jim známo,
že judikatura vychází z toho, že k vydržení je třeba dobrá víra držitele a
oprávněná držba, která se nemůže zakládat na takovém právním omylu, který se
týká jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku, je v jejich
případě třeba tuto otázku posoudit jinak. Poukazují přitom na okolnosti dané
věci.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě řádné vydržení vlastnického práva
mělo nastat před 1. 1. 2014, je třeba na něj aplikovat příslušná ustanovení
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného
do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“ - srov. § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník - „o. z.“).
Soudy vyšly ze zjištění, kterým je dovolací soud vázán (a dovolatelé jej
ostatně nezpochybňují), že dovolatelé věděli o nedostatku vkladu jejich práva
do katastru nemovitostí; závěr, že tak nemohli být oprávněnými držiteli (§ 130
odst. 1 obč. zák.) a pozemek vydržet (§ 134 odst. 1 obč. zák.), je správný.
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu
vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo
náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry
je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou
lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl,
resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc
nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. Držitel není „vzhledem
ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen,
že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel
vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně,
nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto
kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv [usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006
(dostupný na www.nsoud.cz)]. Držba nemovitosti uchopená na základě kupní
smlouvy, která nebyla vložena do veřejných knih, a pro nedostatek intabulace se
tak nestala účinnou, není oprávněná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2012, sp. zn. 22 Cdo 4173/2010). Dovolací soud neshledává důvod pro odchýlení
se od uvedených právních závěrů.
Skutkové okolnosti dané věci by snad mohly vést k závěru, že žalobci nedrželi
pozemek v nepoctivém úmyslu; jejich držba mohla snad být způsobilá k
mimořádnému vydržení (§ 1095 o. z.), k tomu však nemohlo dojít v době, kdy o
věci rozhodoval odvolací soud (viz § 3066 o. z. - tato vydržecí doba neskončí
dříve než uplynutím pěti let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o
věc nemovitou). Jestliže však věděli, že jejich právo nebylo vloženo do
katastru nemovitostí, což je jednoznačný zákonný předpoklad jeho nabytí,
nemohli být objektivně, se zřetele ke všem okolnostem, v dobré víře, že jsou
vlastníky; jejich omyl byl objektivně neomluvitelný. Ostatně dovolatelé tvrdí,
že se o odstranění tohoto nedostatku neúspěšně pokoušeli; věděli tak o jeho
existenci. Není tedy žádný důvod změnit dosavadní judikaturu či se od ní
odchýlit.
Neobstojí ani odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS
349/03, ve kterém se uvádí: „Pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá
skutečnosti, má tato převahu nad katastrem“. To znamená, že neodpovídá-li
právní stav uvedený v katastru nemovitostí skutečnému právnímu stavu, má
přednost skutečný právní stav. Jde o rozpor mezi tzv. naturálním a knihovním
vlastnictvím. Jde o případy, kdy např. v katastru evidovaný vlastník pozbude
právo proto, že jiný jej vydržel, nebo knihovní vlastník nabyl vlastnické právo
na základě absolutně neplatné smlouvy. Pak má před „knihovním
vlastníkem“ (který ve skutečnosti vlastníkem není) přednost skutečný
„naturální“ vlastník. V této věci se však žalobci vlastníky nestali, neboť
nenastala právní skutečnost, se kterou platné právo pojí vznik vlastnického
práva (vklad práva do katastru nemovitostí).
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, není důvod tuto praxi měnit, a dovolání není přípustné [§ 237
o. s. ř. a § 238 odst. 1 písm. c)]. Nejvyšší soud jej proto podle § 243c odst.
1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu