22 Cdo 2148/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce M.
K. – M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. Č. r., s. p.,
zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva a vyklizení nemovitostí,
vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 373/99, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2001, č. j. 30 C
27/2001-284, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 8 175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám JUDr. F. R.
Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
29. září 2000, č. j. 4 C 373/99-220, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal,
aby soud určil, že je vlastníkem v tomto rozsudku blíže označených pozemků v
katastrálních územích P., V., V., B., S. a Ch., zapsaných u Katastrálního úřadu
v B., a aby soud uložil žalovanému, aby tyto nemovitosti vyklidil. Dále rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vlastnické právo žalobce k
nemovitostem – panství K. H. - bylo zapsáno do zemských desek, knihovní vložky
č. 670, 16. 4. 1937 na základě odevzdací listiny Krajského soudu civilního v
Praze z 30. 3. 1936, č. j. F 47/98-1268. Rozhodnutím Zemského národního výboru
v P. ze 6. 9. 1945, č. III.1a-779/1-1945, byla na majetek žalobce v K. H.
zavedena národní správa s poukazem na dekret č. 5/1945 Sb. Národní správa byla
zrušena výměrem Zemského národního výboru v P. ze 4. 11. 1946, č. III.
Nfzem.-123/22, s poukazem na mezitím učiněnou konfiskaci majetku žalobce podle
dekretu č. 12/1945 Sb. Vyhláškou ONV v Č. B., expozitury v K., z 19. 7. 1945,
č. j. 1198/45, byl žalobce označen za osobu německé národnosti podle § 1 odst.
1 dekretu č. 12/1945, jejíž německý majetek byl vyhlášením dekretu č. 12/1945
Sb. zkonfiskován pro účely pozemkové reformy. ONV v Č. B. výměrem z 2. 7. 1946,
č. j. 7.577, zamítl žádost žalobce o zjištění, že jej nelze považovat za osobu
německé národnosti ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. Zemský národní výbor v P.
výměrem z 31. 3. 1947, č. III – P. k. – 10.201/1-1947, na základě usnesení
komise pro pozemkovou reformu z 27. 3. 1947 zamítl odvolání žalobce proti
konfiskační vyhlášce. Tento výměr byl žalobci doručen 20. 5. 1947. Žalobce je
od narození státním občanem Rakouské republiky. V katastru nemovitostí jako
vlastník předmětných pozemků je vedena Česká republika a právo hospodaření s
nimi náleží žalovanému. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle zákona č.
97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, věc spadá do pravomoci
soudů České republiky, podle jejíhož právního řádu je také třeba věc posoudit.
Pokud se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva ke sporným pozemkům a
současně jejich vyklizení, lze o obou nárocích rozhodovat v rámci téhož řízení.
Účastníci jsou v tomto řízení věcně legitimováni. Za rozhodující pro posouzení
nároků žalobce soud prvního stupně s ohledem na judikaturu před 25. 2. 1948,
tak i současnou, považoval, že soud není „oprávněn přezkoumávat výměr správního
orgánu o konfiskaci majetku a není oprávněn ani jako předběžnou otázku řešit,
zda jsou u příslušné osoby dány všechny předpoklady, za nichž zákon vyslovil
konfiskaci majetku, či zda je dána výjimka z konfiskace; oprávnění soudu
posuzovat, zda postupem správního orgánu podle dekretu prezidenta republiky
nedošlo k politické perzekuci nebo postupu porušujícímu obecně uznávaná lidská
práva a svobody, by přicházelo v úvahu – z hlediska judikatury Ústavního soudu
ČR – jen tehdy, pokud by správní orgán o splnění podmínek dekretu č. 12/1945
Sb. ve vztahu k žalobci rozhodoval až po 25. 2. 1948“.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze
dne 30. dubna 2001, č. j. 30 C 27/2001-284, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a proti rozsudku připustil dovolání. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že vyhláška ONV v Č. B. z 19.
7. 1945, kterou byl konfiskován majetek žalobce, se nedochovala, žalobci však
musela být doručena, případně její obsah mu musel být znám, jestliže proti ní
podal 31. 1. 1946 odvolání, o němž rozhodl Zemský národní výbor v P. výměrem z
31. 3. 1947, doručeným žalobci 20. 5. 1947. Protože se tak stalo před 25. 2.
1948, nemůže soud přezkoumávat správnost rozhodnutí správních orgánů. I kdyby
přezkum soudu byl přípustný, podle odvolacího soudu ustanovení dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. se na majetek žalobce vztahovala. S ohledem
na § 1 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 1 citovaného dekretu, jestliže žalobce
během II. světové války, ať z jakýchkoliv důvodů, sloužil jako voják u
wermachtu, čili byl členem útvaru sdružující osoby německé národnosti, jde o
rozhodující skutečnost, pro kterou je třeba z hlediska tohoto dekretu žalobce
považovat za osobu německé národnosti. Je nerozhodné, zda žalobce se stal
vojákem wermachtu dobrovolně či nikoliv. Tato skutečnost také byla důvodem,
proč zemským národním výborem v roce 1947 nebylo rozhodnuto ve prospěch
žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že tím, že byl povinen za války
splnit svoji vojenskou povinnost, neznamená, že ho bylo možno automaticky
zařadit pod ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb. Odmítnutí této služby znamenalo
trest smrti. Je přesvědčen, že s ohledem na svůj protinacistický postoj, stejně
jako celé své rodiny, spadá pod výjimky uvedené v tomto dekretu. Rakouské
spolkové občanství a rakouskou národnost měl prokazatelně před 13. 3. 1938 a
tato mu znovu byla přiznána od 27. 4. 1945. Své národnosti a občanství se nikdy
dobrovolně nevzdal a nikdy se nepřihlásil k německé národnosti. Dekret č.
12/1945 Sb. nabyl účinnosti 21. 6. 1945, proto se nemohl zpětně vztahovat na
osobu, která nikdy neměla domovské právo ani trvalé bydliště v ČSR, ani v
protektorátu, a která nikdy neměla československé státní občanství, ani
národnost. Vyhláška o konfiskaci majetku nebyla žalobci doručena a nebylo
prokázáno, že byla předepsaným způsobem vyvěšena. Její obsah byl žalobci pouze
interpretován. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s tím, že dekret č. 12/1945 Sb. řeší
konfiskaci majetku z hlediska národnostního, nikoli z hlediska státní
příslušnosti. Žalobce je třeba považovat za osobu národnosti německé. V této
souvislosti poukázal na nález Nejvyššího správního soudu z 3. 11. 1948, č.
345/46-5, podle kterého pod pojmem „německý národ“ se rozumí souhrn osob,
spojených stejnou kmenovou příslušností, jehož středisko tkví v Rakousku a
Německu, bez ohledu na státní příslušnost a bydliště. Žalobce žil v německé
společnosti a jeho mateřským jazykem je němčina. Žalobce prokazatelně během II.
světové války sloužil u wermachtu, jehož členy mohli být jen občané německé
národnosti. Na tom nic nemění skutečnost, že podléhal branné povinnosti.
Německá nucená správa na velkostatku v K. H., jejíž nařízení žalobce nedoložil,
sama o sobě nedokládá nepřátelství žalobce a jeho rodiny k Německé říši a
výjimku podle § 1 odst. 2 citovaného dekretu. Žalovaný je přesvědčen, že ani
absence výměru o konfiskaci majetku žalobce nemůže být důvodem pro to, aby se
působnost tohoto dekretu na žalobce nevztahovala. Konfiskace podle dekretu č.
12/1945 Sb. nastala ze zákona a zpětně k 23. 6. 1946. Vyhláška ONV v Č. B. jen
konkretizovala rozsah převedeného majetku na československý stát. Ani stav, kdy
není znám přesný obsah této vyhlášky, nemůže mít nepříznivý dopad na právní
postavení žalobce jako účastníka správního řízení, jestliže žalobce proti této
vyhlášce podal odvolání, o odvolání bylo rozhodnuto a rozhodnutí o odvolání
žalobci řádně doručeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §
242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1
OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu
spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud
dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelem uplatněných
dovolacích námitek.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. přecházel konfiskovaný majetek na čs.
stát dnem jeho účinnosti, tj. 23. 6. 1945. Konfiskace majetku byla dovršená
konfiskačním výměrem jako správním aktem, který vymezoval, které nemovitosti
jsou dekretem dotčeny. Existence rozhodnutí ONV v Č. B. z 19. 7. 1945, č. j.
1198/45, kterým byl konfiskován majetek žalobce, je nesporná a není důvodu
pochybovat o jeho obsahu, ostatně ani účastníci nezpochybňovali, že předmětem
konfiskace podle tohoto rozhodnutí byly nemovitosti uvedené v žalobním návrhu a
ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud také správně a
přesvědčivě vysvětlil, že žalobce v konfiskačním řízení nebyl zkrácen na svých
právech účastníka správního řízení, jestliže Zemský národní výbor v P. jeho
odvolání proti konfiskačnímu rozhodnutí podané 31. 1. 1946 považoval za včasné
a rozhodl o něm rozhodnutím – výměrem z 31. 3. 1947, doručeným žalobci 20. 5.
1947.
Pro posouzení věci je rozhodující otázka vázanosti soudu správním
rozhodnutím – rozhodnutím ONV v Č. B. z 19. 1. 1945 ve spojení s rozhodnutím
Zemského národního výboru v P. z 31. 3. 1947 (§ 135 odst. 2 OSŘ).
Nejvyšší soud již v rozsudku publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 9, ročník 1999, dovodil, že „mimo rámec správního
soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se
zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní). Oproti tomu u kategorie aktů
věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti“. V rozsudku
uveřejněném v téže sbírce pod č. 11, ročník 2000, zaujal Nejvyšší soud právní
názor, že „ mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou
správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o
paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního
orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Správní akt vydaný tzv. absolutně
věcně nepříslušným správním orgánem je nicotný“. V daném případě rozhodnutí,
jimiž bylo rozhodnuto o konfiskaci majetku žalobce, byla vydána příslušnými
státními orgány v rámci jejich legální pravomoci a tudíž je nelze považovat za
nicotné akty či paakty. Soud je tak jimi vázán a proto není oprávněn
přezkoumávat jejich věcnou správnost, tedy ani zda předpoklady konfiskace byly
či nebyly dány. Zda byly splněny podmínky pro konfiskaci majetku žalobce podle
dekretu č. 12/1945 Sb., by soud mohl posuzovat sám jen tehdy, pokud by správní
rozhodnutí – konfiskační výměry byly vydány až po 25. 2. 1948, a to v rámci
restitučního řízení. K tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
59/93 a IV. ÚS 56/95 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1999, sp.
zn. 2 Cdon 1945/97, uveřejněné v Právních rozhledech č. 7, ročník 1999, str.
388.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce
správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být
podle § 243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti
žalobce a z toho, že úspěšnému žalovanému vznikly náklady (§ 243b odst. 4, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady řízení vzniklé
žalovanému představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce
k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní
tarif, která činí podle § 5 písm. b), § 8 písm. b), § 10 odst. 3, § 17 odst. 1
písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 8 100,- Kč, a dále
paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. prosince 2002
JUDr. František
Balák, v. r.
předseda senátu