22 Cdo 2160/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně M. z. a l. u. v B., zastoupené advokátem, proti žalované O., a. s.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnictví a práva hospodaření, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 147/97, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2004, č. j. 21 Co 136/2003-71,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 5 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je nositelkou práva hospodaření k
pozemkové parcele dříve č. 807 (po rozdělení č. 807/2 a č. 807/3) v tamním
katastrálním území a že její vlastnicí je Česká republika. Dne 1. dubna 1987
byla sice ohledně sporného pozemku uzavřena hospodářská smlouva o převodu
správy národního majetku mezi Oblastní správou tělovýchovných zařízení ČO ČSTV
a Obvodním národním výborem B., ale protože šlo o neplatnou smlouvu, převedl
jmenovaný národní výbor sporný pozemek k 1. 10. 1988 na právní předchůdkyni
žalobkyně. V evidenci nemovitostí nebyla ale tato změna k uvedenému datu
podchycena, evidovaný vlastník převedl nemovitosti dalším osobám a nyní je jako
jejich vlastnice evidována žalovaná; tyto převody však jsou neplatné, neboť tu
šlo o nabytí od nevlastníka.
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. září
2002, č. j. 18 C 147/97-48, zamítl žalobu „na určení skutečnosti, že vlastníkem
pozemku dříve p. č. 807, nyní p. č. 807/2, zastavěná plocha o výměře 894 m2 a
p. č. 807/3, ostatní plocha, jiná plocha o výměře 115 m2, zapsaných na LV č.
370 pro obec B. – K., k. ú. P. byla ke dni 31. 12. 1998 Česká republika a
nositelem práva hospodaření byl k témuž dni žalobce“. Dále rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem
na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“). S odkazem judikaturu Nejvyššího soudu (R 3/1997, R 54/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodil, že naléhavý právní zájem svědčí
žalobci toliko ve vztahu k určení existence jeho práva hospodaření k nemovitému
majetku, nikoliv však ve vztahu k určení vlastnického práva státu k tomuto
majetku. Tyto právní závěry jsou podle soudu prvního stupně pro daný případ
použitelné. V dalším odkázal na § 101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., o
vysokých školách (dále též jen „zákon o vysokých školách“) a na R 68/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedl též, že žalobce nemá naléhavý
právní zájem na určení existence jeho práva v minulosti, neboť toto určení by
nic nezměnilo na jeho současném právním postavení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
14. září 2004, č. j. 21 Co 136/2003-71, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Žalobkyně „jako
samostatný právní subjekt nemůže mít naléhavý právní zájem na určení
vlastnictví k nemovitostem jiného právního subjektu, České republiky, a to k
datu minulému“. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1788/99 a
na § 2 odst. 4, písm. b) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky, s tím, že stát bude zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník už
tehdy, pokud je určeno právo hospodaření určité organizační složky státu nebo
státní organizace. Uzavřel, že nic nebránilo tomu, aby se stát jako účastník
řízení domáhal určení svého vlastnického práva k nemovitostem k datu vydání
soudního rozhodnutí, popř. aby se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického
práva, rovněž k datu vydání soudního rozhodnutí, ale za předpokladu předchozího
rozhodnutí ministerstva podle § 101 odst. 5 citovaného zákona. Taková
rozhodnutí by pak splňovala požadavek naléhavého právního zájmu na určení,
neboť na jejich základě by došlo ke změně zápisu v katastru nemovitostí.
Odvolací soud nepřijal argumentaci žalobkyně, která tvrdila, že ve věci jde o
obdobu určování vlastnictví zůstavitele k datu jeho úmrtí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Namítá, že v dané
věci jde o mimořádný případ specifického práva založeného § 101 odst. 5 zákona
č. 111/1998 Sb., když s existencí práva hospodaření k datu uvedenému v tomto
zákonném ustanovení spojuje zákon určité právo vysoké školy jako účastníka
občansko právních vztahů. Pochopitelně pak nejsou dosud vydaná soudní
rozhodnutí citovaná soudem, příkladě rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
1788/99, v této věci aplikovatelná. Připomíná, že uvedené zákonné ustanovení
ode dne účinnosti zákona vyloučilo, aby žalobkyně uplatnila právo na určení, že
je subjektem příslušným k hospodaření s vlastnictvím státu ke dni vyhlášení
rozsudku. Závažnost situace dovolatelka spatřuje v tom, že v době podání žaloby
byl návrh po právu a v souladu se soudní praxí a naléhavý právní zájem byl
nepochybně dán. Nebylo věcí žalobkyně, že řízení trvalo tak dlouho, že prvního
rozsudku se účastníci dočkali až v roce 2002 a odvolacího rozsudku až v roce
2004. Pokud by soudy rozhodly do účinnosti zákona č. 111/1998 Sb., tedy do 1. 7. 1998, nebo dokonce do 31. 12. 1998, nebyla by otázka naléhavého právního
zájmu na určení práva hospodaření vůbec aktuální. K podrobnému rozboru
odvolacího soudu ve vztahu k okolnostem, které by mohly s ohledem na znění §
101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb. nastat, dovolatelka namítá, že žalobkyně je
subjektem odlišným od státu a odmítnout její žalobu s poukazem na to, že
řešení, k jehož cíli žaloba směřuje, se lze dopracovat tím, že žalobu podá jiný
subjekt, není řešením konkrétního práva konkrétního subjektu. Právní názor,
který zaujaly soudy obou stupňů znamená, že ani v této specifické právní
situaci není možné, aby se vysoká škola jako účastník občanskoprávních vztahů
domáhala soudní ochrany a ve svém důsledku to znamená, že bez ohledu na
probíhající soudní spor přijetí zákona o vysokých školách ukončilo možnost
žalobkyně uplatnit nároky k nemovitostem, které jsou předmětem sporu. Dovolatelka konečně namítá, že odůvodnění rozsudků obou stupňů neobsahuje
vysvětlení, proč soudy akceptovaly průlom v zásadě, že je rozhodující stav ke
dni vyhlášení rozsudku v případě určení vlastnického práva zůstavitele ke dni
jeho úmrtí a proč tento průlom neakceptují v případě, kdy určení je podkladem
pro aplikaci zákona č. 111/1998 Sb. Jde totiž o obdobnou situaci, neboť
rozhodnutí soudu o určení právního vztahu k minulému datu je nutné pro aplikaci
dalšího konkrétního právního předpisu, přičemž není podstatné, zda je tímto
předpisem občanský zákoník v případě dědictví nebo zákon o vysokých školách v
případě, který je předmětem tohoto řízení. Dovolatelka uzavírá, že soudy obou
stupňů nesprávně posoudily zásadní právní otázku, zda v případě, kdy přichází v
úvahu aplikace § 101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., je dán naléhavý právní
zájem na určení, že vlastníkem nemovitostí je k datu uvedenému v zákoně stát
nebo že existuje právo hospodaření vysoké školy k nemovitému majetku k
uvedenému datu.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a v
podrobnostech jimi na argumentaci dovolatelky reaguje. Navrhuje, aby dovolací
soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné. Za otázku, která činí z napadeného rozsudku
zásadní rozhodnutí považuje dovolací soud právní otázku, zda v případě, kdy
přichází v úvahu aplikace § 101 odst. 5 zákona o vysokých školách, je dán
naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem nemovitostí je k datu uvedenému
v zákoně stát nebo že existuje právo hospodaření vysoké školy k nemovitému
majetku ke dni uvedenému v tomto ustanovení.
Dnem 1. ledna 1999 přechází do práva hospodaření ministerstva majetek státu, ke
kterému k tomuto dni příslušelo právo hospodaření vysokých škol uvedených v
příloze č. 1. Ministerstvo písemně může rozhodnout po dohodě s veřejnou vysokou
školou o přechodu tohoto majetku do vlastnictví příslušné veřejné vysoké školy;
na žádost veřejné vysoké školy tak rozhodne vždy, jde-li o majetek potřebný k
zajištění vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové, umělecké nebo další tvůrčí
činnosti při uskutečňování akreditovaných studijních programů (§ 111 odst. 5,
věta první a druhá).
Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 OSŘ).
Státní podnik nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že stát je vlastníkem
(§ 80 písm. c/ OSŘ), může se však domáhat určení, že státní podnik má ke
sporným věcem právo hospodaření (R 3/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
K 1. 1. 1999 přešlo právo hospodaření s majetkem státu, které do 31. 12. 1998
příslušelo vysokým školám uvedeným v citovaném ustanovení, na Ministerstvo
školství; k tomuto okamžiku zanikly právní vztahy týkající se práva hospodaření
mezi vysokou školou a třetími subjekty, a na místo vysoké školy nastoupilo
Ministerstvo školství. Tímto okamžikem též zanikla aktivní legitimace vysoké
školy žádat určení práva hospodaření a na její místo mohlo podle pravidel o
procesním nástupnictví nastoupit Ministerstvo školství; žalobě vysoké školy o
určení práva hospodaření však nebylo možno nadále vyhovět. Pokud by tu vznikl
spor mezi vysokou školou a ministerstvem o to, zda jsou splněny podmínky pro
převod vlastnického práva k tomuto majetku na vysokou školu, musela by vysoká
škola uplatnit nárok na převod podle § 111 odst. 5 zákona o vysokých školách
vůči ministerstvu, přičemž otázka, zda jde skutečně o státní majetek, by tu
byla řešena jako předběžná. Teprve poté, co by ministerstvo tento majetek do
vlastnictví vysoké školy převedlo, by mohla škola žádat o určení vlastnického
práva vůči třetím osobám.
Srovnání s určením vlastnického práva ke dni úmrtí zůstavitele, kterého se
dovolatel domáhá, neobstojí. Smyslem žaloby na určení vlastnického práva
zůstavitele ke dni úmrtí je zjištění, zda tato věc má být projednána v dědickém
řízení, kam patří všechny věci, které zůstavitel vlastnil ke dni úmrtí.
Vyhověním žalobě na určení, že právní předchůdce žalobce byl ke dni úmrtí
vlastníkem určité věci návrhu není určeno, kdo je jejím současným vlastníkem
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2004, sp. zn. 22 Cdo
1445/2004, publikovaný pod č. C 2836 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv.
30). Význam takového rozhodnutí je tedy jen v tom, že věc, o kterou šlo, bude
projednána v dědickém řízení, toto rozhodnutí se nedotýká práv třetích osob,
které nebyly účastníky tohoto řízení. V dané věci však žalobkyně opírá naléhavý
právní zájem o tvrzení, že jen požadovaným určením se domůže nároku na
převedení věcí do jejího vlastnictví. Tak tomu však není. Podmínkou převodu je
totiž kromě bývalého práva hospodaření žalobkyně též vlastnictví státu a právo
hospodaření Ministerstva školství ke dni převodu, a tudíž určení práva
žalobkyně existujícího v minulosti by splnění podmínek pro převod nepostavilo
najisto. Pokud by tu byl ohledně splnění uvedených podmínek spor mezi žalobkyní
a ministerstvem, bylo by možno postupovat jak uvedeno výše.
Dovolací soud tak dospívá k závěru, že vysoká škola, uvedená v § 111 odst. 5
zákona o vysokých školách, nemá naléhavý právní zájem na určení, že ke dni 1.
1. 1999 jí náleželo právo hospodaření k majetku státu, které k tomuto dni
přešlo na Ministerstvo školství, ani se nemůže domáhat určení, že k tomuto dni
byl tento majetek ve vlastnictví státu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení
uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez
návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto
nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo zamítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a §
142 odst. 1 OSŘ), které představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v
dovolacím řízení a činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,- Kč a dále paušální náhradu hotových
výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996
Sb.), celkem 5 075,- Kč. Protože zmocnění JUDr. P. P. k zastupování žalované
po podání vyjádření k dovolání zaniklo, bylo o uvedených nákladech dovolacího
řízení rozhodnuto tak, že je žalobkyně povinna zaplatit žalované. Platební
místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2006
JUDr. Jiří Spáčil,
CSc., v. r.
předseda
senátu