22 Cdo 2167/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Rostislavem Sochorem,
advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 1432/18, proti žalovanému R. H.,
zastoupenému JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem,
Vaníčkova 1594/1, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 290/98, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2008, č. j.
14 Co 298/2008-282, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 28.240,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Rostislava Sochora.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
července 2008, č. j. 9 C 290/98-260, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví
účastníků tak, že pod bodem I. výroku do vlastnictví žalobkyně přikázal blíže
označené věci movité (vesměs vybavení bytu) a pod bodem II. do vlastnictví
žalovaného ledničku Calex. Pod bodem III. žalobkyni přikázal k zaplacení půjčku
od České spořitelny, a. s., ve výši 16.000,- Kč. Pod bodem IV. žalovanému
uložil, aby žalobkyni na vyrovnání podílů zaplatil částku 748.365,- Kč. Pod
body V. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem
dne 10. 12. 1997 a že nedošlo k dohodě účastníků o vypořádání jejich
bezpodílového spoluvlastnictví. Při rozhodování aplikoval příslušná ustanovení
občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „obč. zák.“). Vzal za
prokázané, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří věci movité,
které učinil předmětem vypořádání pod body I. a II. výroku rozsudku. Ceny
těchto věcí byly stanoveny znaleckým posudkem. Mezi účastníky nebylo sporné, že
jejich společný dluh z úvěru u České spořitelny č. 75/814165-7 činil ke dni
zániku bezpodílového spoluvlastnictví částku 16.000,- Kč a že tento dluh
splácela žalobkyně. Žalovaný za trvání manželství podnikal v oboru dopravy.
Motorová vozidla a ostatní vybavení podniku do vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků nezařadil s tím, že jde o věci sloužící pouze výkonu
povolání žalovaného a jsou v jeho výlučném vlastnictví. Soud prvního stupně ale
dospěl k závěru, „že finanční prostředky, které oba účastníci nabyli po dobu
podnikání žalovaného a které patřily do bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
byly vynaloženy na pořízení majetku, patřícího výhradně žalovanému, namísto aby
byly spotřebovány pro zvýšení životní úrovně jeho rodiny. Žalobkyně má proto
nárok na to, aby jí žalovaný nahradil to, co ze společného majetku bylo
vynaloženo na jeho osobní majetek. … žalobkyni přísluší náhrada v částce,
odpovídající jedné polovině hodnoty firmy žalovaného“. Při stanovení hodnoty
podniku žalovaného soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku Ing. J. P.,
který vyčíslil účetní hodnotu majetku podniku žalovaného ke dni 31. 12. 1997
částkou 1.529.039,- Kč. Tato částka sestává z ceny hmotného majetku ve výši
1.203.557,- Kč, pohledávek ve výši 257.982,- Kč a finančních prostředků v
částce 67.500,- Kč. Soud nepoužil znalecký posudek Ing. Petra Landy, který
ocenil podnik žalovaného částkou 1.890.000,- Kč, neboť přisvědčil žalovanému,
že tento znalec provedl ocenění „v rovině obchodně právní a není vhodné pro
účely vypořádání společného jmění manželů“.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 11. prosince 2008, č. j. 14 Co 298/2008-282, změnil rozsudek
soudu prvního stupně jen tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na
vyrovnání jejího podílu částku 928.845,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že podnik, v němž výlučně
vykonává pracovní činnost žalovaný, je ve smyslu § 143 obč. zák. výlučným
vlastnictvím žalovaného. Žalovanému však nepřisvědčil, že hodnota jeho podniku
nemůže být zahrnuta do majetku tvořícího bezpodílové spoluvlastnictví
účastníků. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně proto nepochybil, pokud
žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil to, co ze společného bylo vynaloženo
na jeho výlučný majetek, sloužící k podnikání. Nesouhlasil ale s jeho zjištěním
hodnoty podniku žalovaného. Odvolací soud dospěl k závěru, že podnikající
manžel by měl ve smyslu § 150 věty druhé obč. zák. nahradit do bezpodílového
spoluvlastnictví manželů takovou částku, jež by se rovnala kladnému rozdílu
mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, která zpravidla představuje cenu podniku. Odvolací
soud na rozdíl od soudu prvního stupně při vypořádání vyšel ze znaleckého
posudku Ing. P. L., o jehož správnosti neměl žádných pochybností, podle kterého
obvyklá (tržní) cena podniku žalovaného činila 1.890.000,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Namítl, že podle občanského zákoníku ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. i judikatury Nejvyššího soudu České
republiky (dále „Nejvyšší soud“) podnik žalovaného nemohl být předmětem
bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a náležel výlučně žalovanému.
Investice do podniku nebyly prováděny „na úkor bezpodílového spoluvlastnictví
manželů nebo z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť investované
prostředky nikdy neopustily sféru podniku, a tak nemůže platit pravidlo dle §
149 odst. 2 obč. zák.“. I kdyby toto pravidlo platilo, pak dokazování neskýtá
podklad pro zjištění, jaká částka odpovídá vypořádání podílu. Žalovaný
nesouhlasí se znaleckým posudkem Ing. P. L., který např. zohlednil
nevymožitelné pohledávky, a nesouhlasí ani s oceněním goodwillu. Zahrnutí věci
v leasingu a věcí pořízených až po zániku bezpodílového spoluvlastnictví do
předmětu vypořádání je v rozporu s § 150 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Uvedla, že se odvolací soud správně
vypořádal se skutkovým i právním stavem věci a uvedla, že o hodnotě tzv.
goodwillu „nelze diskutovat za situace, kdy právě díky této hodnotě mohl
žalovaný založit prosperující obchodní společnost, která by bez dobrého
postavení na trhu a plynulého navázání činnosti firmy žalovaného nemohla
úspěšně podnikat“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009
Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a
že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a
dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly
nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo
jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení § 133 až § 135 o. s.
ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí), pod
pořadovým č. C 44.
Dovolatel jím uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. však ve
smyslu výše uvedeného nijak nekonkretizoval. Při vázanosti dovolacího soudu
dovolacími důvody a námitkami, jimiž dovolatel dovolací důvod vymezuje, nelze v
daném případě při absenci konkrétních dovolacích námitek považovat dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. za opodstatněný.
K námitkám dovolatele ohledně zahrnutí podniku do bezpodílového
spoluvlastnictví manželů a k metodice ocenění podniku, lze odkázat na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003, publikovaný v
Souboru rozhodnutí pod pořadovými č. C 3282 a C 3283, kde je uvedeno, že podle
právní úpravy bezpodílového spoluvlastnictví manželů patřily i výnosy z
podnikání do tohoto spoluvlastnictví. S ohledem na výdaje a závazky
podnikajícího manžela spojené s jeho podnikáním je podnikající manžel povinen
do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nahradit takovou částku, jež bude
zpravidla představovat cenu podniku ke dni zániku tohoto spoluvlastnictví, a
dále, jestliže podnikající manžel uzavře za trvání manželství leasingovou
smlouvu, jejímž předmětem je věc, kterou užívá k podnikání a k níž nabude
vlastnictví až po zániku manželství, nemůže být tato věc předmětem vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V uvedeném případě lze jen uvažovat o
tom, že podnikající manžel má majetkové právo ve vztahu k leasingové
společnosti a že jeho hodnota by měla být zahrnuta do aktiv jeho podnikání, jež
jsou určující pro stanovení výsledné částky, kterou by měl do bezpodílového
spoluvlastnictví manželů nahradit.
Odvolací soud nikde neuvádí, že by podnik žalovaného měl být předmětem
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Tento podnik byl oceněn
proto, aby byla v souladu s citovaným judikátem vyčíslena částka, kterou by s
ohledem na vnosy a výnosy spojené s vlastnictvím podniku měl žalovaný nahradit
do bezpodílového spoluvlastnictví manželů; do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů zahrnut nebyl. Odvolací soud při úvaze o ceně podniku žalovaného
správně vyšel ze znaleckého posudku znalce Ing. L., neboť pro potřeby oceňování
podniku v rámci řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je
podle již ustálené soudní praxe určující cena obvyklá, resp. tržní, rozhodně jí
není cena účetní. V postupu uvedeného kvalifikovaného znalce, jenž řešil
odborné otázky, které soud sám řešit nemůže, resp. v hodnocení tohoto posudku
odvolacím soudem, neshledal dovolací soud žádné pochybení. Zda je hodnota
oceňovaných pohledávek se zřetelem k jejich vymahatelnosti reálná či nereálná,
je otázkou odbornou a bez konkrétního zpochybnění podkladů znalce k této
otázce, nelze jeho dílčí závěr znevážit. Dovolací soud nijak nepochybuje o tom,
že do ceny podniku se promítá i hodnota jeho dobrého jména či pověsti (tzv.
goodwillu), jejíž výši znalec odhadl. To je zřejmé např. z publikace
Kislingerová, E.: Oceňování podniku. Praha C. H. Beck 1999.
Žalovaný rovněž nemůže odvolacímu soudu dobře vytýkat, že do bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků k době jeho zániku zahrnul i věci, které měl
žalovaný nikoli ve vlastnictví ale v leasingu, neboť odvolací soud tak
neučinil, když pouze přihlížel k hodnotě majetkových práv žalovaného plynoucích
z uzavřených smluv o leasingu. Samotnou výši uvedených hodnot pak žalovaný
nijak nerozporoval. Věci, které měl žalovaný nabýt až po zániku bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků v dovolání nijak nekonkretizoval.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze
nic vytknout, neboť vychází ze zjištěného skutkového stavu věci a je v souladu
hmotným právem i stávající citovanou judikaturou dovolacího soudu.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu nevyplývá, že by
k některé z uvedených vad došlo.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 o. s. ř., zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř.), které představují odměnu za její
zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 3 odst. 1, bodu 5
(z částky 928.845,- Kč), § 4 odst. 1 a 3, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., částku 27.940,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů
300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy celkem 28.238,50,-
Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.
s. ř.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně
podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2011
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu