22 Cdo 2545/2003

22 Cdo 2545/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve

věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. H.,

zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů,

vedené u Okresního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 286/98, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2003, č. j.

14 Co 93/2003-124, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 203, č. j. 14 Co 93/2003-124,

a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. října 2002, č. j. 19 C

286/98-110, se zrušují na věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu

řízení.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 18. října

2002, č. j. 19 C 286/98-110, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků

jako bývalých manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal

movité věci ve výroku rozsudku blíže specifikované v hodnotě 66.155 Kč,

žalovanému přikázal finanční prostředky na účtu u K. b. a. s., ve výši 1.574,73

Kč a na účtu u Č. s. a. s. ve výši 807,20 Kč a 110 CD kompaktních disků v ceně

11.000 Kč, celkem 13.382 Kč (výrok I.). Dále z bezpodílového spoluvlastnictví

účastníků přikázal do jejich podílového spoluvlastnictví 40 kusů CD kompaktních

disků, Hi-fi věž JVC, lustr v dětském pokoji – béžový, vysavač ETA, stolní

lampu – červenou a kuchyňské hodiny zn. Quartz, věci v celkové hodnotě 6.900,-

Kč (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost uhradit dluhy účastníků vůči Č. s.

a. s. ve výši 43.030,- Kč a společnosti E. s. r. o. ve výši 12.708,- Kč, tj.

celkem 55.738,- Kč, (výrok III.) a dále povinnost zaplatit žalobkyni na

vyrovnání jejího podílu částku 341.682,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku

(výrok IV.). Rozhodl také o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky V. -

VI.)

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem

ke dni 4. 1edna 1996. K vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále

„BSM“) dohodou účastníků nedošlo. Shodli se na rozsahu věcí movitých,

pořízených za trvání manželství ze společných prostředků, jak jsou

specifikovány ve výroku rozsudku; jen u věcí, které jim byly přikázány do

podílového spoluvlastnictví, popírali jejich držbu. Cena věcí podle jejich

stavu ke dni zániku manželství byla stanovena znaleckým posudkem znalce Ing. M.

N. ze dne 10. 4. 2002. Žalovaný podnikal od roku 1991-1992 jako živnostník ve

stavebnictví. Ke dni zániku manželství se „na účtech, které žalovaný užíval ke

svému podnikání“, nacházela celkem částka 2 382 Kč. K podnikání užíval žalovaný

videokameru Sony (žalobkyně ji už v žalobě označila jako věc „u firmy J. H. –

H.“), pořízenou v roce 1993 za 33.000 Kč, jejíž cena činila podle znaleckého

posudku ke dni zániku manželství částku 25.000 Kč. Žalovaný uzavřel 23. 6.

1994 se společností C. a. s. leasingovou smlouvu. Předmětem leasingu byl

automobil Toyota Carina, který užíval k podnikání. Rovněž ten označila

žalobkyně také v žalobě jako věc „u firmy J. H. – H.“ s tím, že v průběhu

řízení upřesnila, že se domáhá vypořádání leasingových splátek zaplacených za

trvání manželství. Za tuto dobu žalovaný zaplatil na leasingových splátkách

částku 766.876 Kč. Vlastnictví k tomuto automobilu nabyl žalovaný po zániku

manželství dne 8. července 1997. Po zániku manželství zaplatil žalovaný na

společné dluhy účastníků částku 43.030 Kč Č. s. a. s. a 12.708 Kč společnosti

E. s. r. o. Soud prvního stupně provedl vypořádání BSM podle § 149 odst. 3 a §

150 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou

provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“), když vyšel ze zásady, že

podíly obou manželů jsou stejné. Do výlučného vlastnictví každého z účastníků

přikázal věci, které měl každý z nich v držení, a to žalobkyni v hodnotě

66.155 Kč a žalovanému v hodnotě 11.000 Kč. Věci, u kterých se účastníci

shodli, že ke dni zániku BSM existovaly, ale popírali jejich držbu, přikázal

soud prvního stupně do jejich podílového spoluvlastnictví, tj. každému z nich

spoluvlastnické podíly v ceně 3.450 Kč. Žalovanému byly přikázány zůstatky na

bankovních účtech ve výši 2.382 Kč, a to jako finanční prostředky, se kterými

žalovaný v rámci svého podnikání disponoval a které náležely do společného

majetku účastníků. Žalovanému bylo také uloženo, aby zaplatil dluhy v celkové

částce 55.738 Kč. Pokud z prostředků získaných podnikáním žalovaný zakoupil za

33.000 Kč videokameru Sony, která sloužila výkonu jeho povolání, a tudíž se

nestala předmětem BSM, musí v rámci vypořádání BSM nahradit do společných

prostředků částku 25.000 Kč, představující cenu kamery ke dni zániku BSM. Na

oddělený majetek žalovaného byla také vynaložena částka 776.876 Kč zaplacená za

trvání manželství na leasingových splátkách na automobil Toyota Carina.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 3.

dubna 2003, č. j. 14 Co 93/2003-124, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen

ve výroku II. tak, že z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků přikázal do

jejich podílového spoluvlastnictví každému jednu polovinu věcí uvedených pod

položkami č. 25, č. 55, č. 60, č. 67, č. 72 a č. 77 rozsudku soudu prvního

stupně. Jinak uvedený rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Považoval za

správný závěr, že videokamera Sony a automobil Toyota Carina nebyly součástí

BSM, neboť „sloužily výkonu povolání jen žalovaného (§ 143 ObčZ).“ Soud prvního

stupně také „správně vypořádal prostředky na jejich pořízení vynaložené za

trvání manželství jako to, co bylo použito ze společného majetku na výlučný

majetek žalovaného (§ 150 ObčZ).“ K námitce žalovaného, že videokamera a

leasingové splátky byly placeny z provozních prostředků firmy, přičemž zdrojem

společného jmění manželů zejména podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z

příjmů, jsou teprve příjmy z podnikání, kterými se rozumí „příjem ze zisku

dosažený po zdanění“, odvolací soud uvedl, že vypořádání BSM je obsaženo v

normě soukromého práva, která nemůže být nahrazována normou veřejnoprávní.

Občanský zákoník nezná a nerozlišuje takové pojmy jako jsou provozní

prostředky či náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů.

Účastníci nevyužili zákonné možnosti a nemodifikovali předmět BSM např. podle §

143a a § 148a odst. 2 ObčZ. Prostředky k podnikatelské činnosti žalovaného tedy

spadají do BSM. Navíc prostředky vynaložené z BSM na pořízení věci nejsou

výdaji v tom směru, že by jen snižovaly příjem, neboť právě za tyto vynaložené

prostředky je získána protihodnota ve formě věcí. V oblasti daňového práva,

kterým žalovaný argumentuje, dochází naopak k odpisům daně, který základ daně

snižují, ale vlastnictví protihodnoty ve formě věcí zůstává zachováno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že pokud soudy

dospěly k závěru, že do BSM se zahrnují veškeré příjmy a výdaje, a to i ty,

které se týkají jeho podnikání, pak se měly také zabývat i závazky žalovaného

jako podnikatele ke dni rozvodu manželství účastníků. Řízení je tak postiženo

vadou, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci. Za otázku, která

činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu považuje žalovaný

vymezení majetku náležejícího do BSM. Odvolací soud správně uvedl, že při

vypořádání prostředků vynaložených na výlučný majetek jednoho z manželů lze

přihlédnout pouze k prokázaným investicím ze společného majetku do majetku

sloužícího podnikání. Na automobil Toyota Carina a videokameru Sony však nebyly

vynaloženy prostředky z BSM, ale prostředky získané z fakturovaných částek ve

firmě žalovaného za práce, které tato firma provedla svým zákazníkům. Žalovaný

z těchto prostředků hradil mzdové a materiálové náklady, sociální a zdravotní

pojištění. Příjmy sloužily k financování dalšího podnikání. Z tohoto procesu je

dosaženo zisku a teprve po zdanění existují prostředky, ze kterých lze získat

věci do BSM. Soudy proto také nesprávně zahrnuly do vypořádání i prostředky na

bankovních účtech firmy žalovaného, neboť se jednalo o provozní prostředky, ze

kterých bylo třeba hradit náklady firmy. Pokud však soud prvního stupně dospěl

k závěru, že prostředky z podnikatelské činnosti patří do BSM, pak musí být

zahrnuty do vypořádání BSM i závazky. Dále žalovaný bez bližší specifikace

namítá nesprávnou aplikaci § 153 odst. 2 OSŘ s tím, že se v dané věci

nejedná o případ, kdy by bylo možno zahájit řízení bez návrhu, ani o případ,

kdy vyplývá určitý způsob rozdělení věcí z právního předpisu. Pokud by i

dovolací soud dospěl k závěru, že do BSM náleží prostředky podnikatelské

činnosti, pak pro zjištění čistého jmění je nezbytné provést ohodnocení majetku

firmy a jejích závazků ke dni rozvodu a zohlednit tuto skutečnost při

vypořádání BSM. V tomto směru je důkazní řízení neúplné, neboť firma žalovaného

ke dni rozvodu vykazovala závazky za více než 4,8 miliony. Soudy si však k

vypořádání vybraly jen některá její aktiva. Žalovaný navrhl, aby rozsudky

soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k

dalšímu řízení.

Žalobkyně se vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po

právní stránce zásadního významu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas

řádně zastoupeným účastníkem řízení, dále zkoumal, zda jde o dovolání

přípustné.

Podle § 236 odst. l občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), lze dovoláním

napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. l písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku

II., neboť soud prvního stupně opomněl stanovit podíl účastníků.

V ostatních částech je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím,

dovolání pak může být přípustné jen za splnění předpokladů, stanovených v § 237

odst. l písm. c) OSŘ, když přípustnost podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ

nepřipadá v úvahu, neboť rozsudek soudu prvního stupně je prvním, který

odvolací soud na základě odvolání přezkoumával.

Podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže

dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s

hmotným právem.

Dovolací soud považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní

stránce zásadního významu pro řešení otázky, zda a jak při vypořádání BSM

přihlížet k nákladům, které byly vynaloženy za trvání manželství podnikajícím

manželem na věc sloužící jeho podnikání, a jak přihlížet k leasingovým splátkám

zaplaceným za trvání manželství podnikajícím manželem na věc, která sloužila

jeho podnikání a kterou nabyl do vlastnictví po zániku manželství, neboť jde o

otázky dosud dovolacím soudem neřešené.

Protože majetkové společenství účastníků jako manželů - BSM - zaniklo před 1.

červencem 1998, je třeba ho vypořádat podle občanského zákoníku ve znění před

novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (k tomu srovnej R 20/2000 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle § 143 ObčZ v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být

předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání

manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které

podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z

manželů.

Podle § 149 odst. 1 ObčZ zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se

vypořádání podle zásad uvedených v § 150 ObčZ.

Podle § 150 ObčZ se při vypořádání vychází z toho, že podíly manželů jsou

stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze

svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného

majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k

potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k

tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry

přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání domácnosti.

Podle § 148a odst. 3 ObčZ k použití majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví

manželů potřebuje podnikatel při zahájení podnikání souhlas druhého manžela. K

dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním již souhlas druhého manžela

nepotřebuje.

Výkonem povolání je také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby

(rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000,

publikovaný pod C 1127/svazek 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Podnikání, definované v § 2 odst. l zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,

jako „soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na

vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku“, je jedním z možných způsobů

ekonomického zajištění manželů. V porovnání se zaměstnaneckým poměrem je

podnikání výdělečným způsobem rizikovějším, a to už jen proto, že podnikatel

musí vedle své práce vynaložit i materiální a jiné náklady. Pro BSM má

podnikání manžela významný ekonomický dopad nejen jako jeho zdroj, ale

ovlivňuje také jeho rozsah: věci sloužící výkonu povolání – resp. podnikání

manžela jsou jeho odděleným majetkem a také neúspěšné podnikání může mít vliv

na rozsah BSM. Podle § 147 ObčZ pohledávka věřitele jen jednoho z manželů,

která vznikla za trvání manželství, může být při výkonu rozhodnutí uspokojena i

z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Proto také §

148a odst. l ObčZ vyžaduje souhlas druhého manžela k prvnímu použití

společného majetku podnikatelem k podnikání.

Výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z

manželů je nejčastějším zdrojem BSM, z něhož je pak pořizován společný majetek

manželů. Jak již uvedl odvolací soud, ze žádného ustanovení občanského zákoníku

nevyplývá, že společným majetkem by měl být jen zisk, chápaný jako rozdíl mezi

výnosem z podnikání a náklady na podnikání v souvislosti s ním vynaložené.

Není tedy žádného zákonného důvodu, aby jakýkoliv výnos z podnikání manžela byl

vylučován z režimu bezpodílového spoluvlastnictví. Ostatně podle standardní

judikatury (R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 243) i

výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do BSM. Pokud jsou však z

výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným

vlastnictvím podnikajícího manžela, neboť tak stanoví zákon v § 143 ObčZ.

Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy

zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený

majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM

nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle § 150

ObčZ vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání)

vynaloženo. Přitom ovšem nelze pominout, že věc, jež slouží jen podnikání

jednoho z manželů, slouží i k vytváření dalších výnosů, kterými je BSM

účastníků obohacováno, jsou-li tyto výnosy použity ke společným účelům (např.

příspěvek na společnou domácnost, pořízení věcí sloužících oběma manželům,

zaplacení dovolené atp.). Stejně tak by nemělo být přehlíženo, že cena věcí

sloužící podnikání se jejím používáním (i vytvářením výnosů, jež patří do BSM)

snižuje. Podnikání je tedy nutno chápat jako činnost, z níž výnosy náleží oběma

manželům a která obvykle slouží i k získávání hodnot náležejících do BSM. Potom

ovšem nelze opomenout ani výdaje a závazky podnikajícího manžela, které mu

vznikly v souvislosti s jeho podnikáním, neboť je nelze oddělovat od podnikání,

z něhož má prospěch i druhý manžel.

Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl

podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu § 150 věty druhé ObčZ. Ze

sporu o vypořádání BSM nelze však činit vyúčtovací spor, v němž by se

dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez

možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto se dovolací soud přiklání k

řešení, kdy by podnikající manžel byl povinen nahradit do BSM takovou částku,

jež by se rovnala pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho

podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla bude představovat cenu podniku

(pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího

manžela). V případě, že by výsledná hodnota byla záporná (např. v důsledku

zadlužení), není co do BSM nahrazovat a také není žádné opodstatnění k takové

ztrátě v rámci řízení o vypořádání BSM přihlížet jinak, než v rámci

eventuálních úvah o disparitě podílů (s ohledem např. na to, jak se podnikající

manžel zasloužil o nabytí a udržení společných věcí - § 150 věta třetí ObčZ).

Zjištění takové částky, která by měla být vrácena (nahrazena) do BSM, se jistě

neobejde bez odborného znaleckého posudku znalce působícího v oboru ekonomiky,

odvětví ceny a odhady, oceňování podniků.

Závěrem lze k řešení prvé ze dvou právních otázek zásadního významu zdůraznit,

že k použití majetku z BSM poskytl nepodnikající manžel souhlas, podnikání bylo

zdrojem příjmů plynoucích do BSM a za těchto okolností nelze akceptovat, aby

v rámci vypořádání měl nepodnikající manžel prospěch jen z aktiv podnikání.

Řešení, k němuž dospěl dovolací soud lze považovat za správné i proto, že

výsledek sporu by byl shodný jako v případě, že by šlo o vypořádání SJM s týmž

majetkem.

Shora uvedené závěry dopadají i na vypořádání leasingových splátek zaplacených

podnikajícím manželem na věc, která sloužila jeho podnikání (a kterou nabyl po

zániku manželství do vlastnictví).

Leasing není v České republice upraven konkrétním ustanovením právního

předpisu (ať občanského nebo obchodního zákoníku). Nejvyšší soud v rozsudku z

27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, uvedl, že „leasingová smlouva má

povahu inominátní smlouvy ve smyslu § 51 a § 491 ObčZ, jejímž cílem je konečný

převod vlastnictví k předmětu na leasingového nájemce. Prvky nájmu předmětu

leasingu nemohou samy o sobě obstát jako „čistá“ nájemní smlouva. Ujednání této

inominátní smlouvy proto nelze v tomto smyslu např. rozštěpit ve smyslu

ustanovení § 41 ObčZ na část týkající se závazků spojených s („nájmem“)

předmětu leasingu a na část vztahující se k závazku převodu předmětu leasingu

do vlastnictví leasingového nájemce, a to právě s ohledem na specifický účel

této inominátní smlouvy.“

V odborné literatuře je finanční leasing chápán jako závazkový vztah, jehož

obsahem je zejména povinnost poskytovatele leasingu předat příjemci leasingu na

určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, a na druhé straně

povinnost příjemce leasingu zcela uhradit poskytovateli leasingu

prostřednictvím leasingových splátek náklady spojené s pořízením. Příjemce

leasingu má obvykle právo na koupi předmětu leasingu do svého vlastnictví za

tzv. zůstatkovou či zbytkovou cenu. V této souvislosti se hovoří o pořizovací

funkci finančního leasingu, která jej kvalitativně odlišuje od nájmu, u kterého

je primární funkce užívací. Příjemce leasingu nese již od počátku vztahu rizika

spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho užíváním. Ekonomickým

účelem finančního leasingu je pořízení věci či jiné majetkové hodnoty s

využitím cizích zdrojů. Finanční leasing je alternativou k úvěru, jehož

ekonomický účel je obdobný; jde o finanční službu, která se od úvěru liší tím,

že tu nedochází k poskytnutí peněžních prostředků dlužníkovi (Farská, P.,

Kofroň, M., Novotný, M. a kol.: Finanční leasing v právní praxi. C. H. Beck

Praha 2003, s. 5 a násl.).

Soud, který v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví řeší otázku,

zda a nakolik přihlédne k platbám z leasingové smlouvy, uzavřené za trvání

manželství účastníků jedním z nich, a spláceným jen jím i po zániku manželství,

se neobejde bez zjištění obsahu uvedené smlouvy (rozsudek Nejvyššího soud ze

dne 2. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 261/2001, publikovaný pod č. C 1450 ve svazku

20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck).

Z uvedeného je zřejmé, že hlavním účelem finančního leasingu z hlediska

příjemce leasingu je získání věci do vlastnictví.

Jestliže podnikající manžel uzavře za trvání manželství leasingovou smlouvu,

jejímž předmětem je věc, kterou užívá k podnikání a k níž nabude vlastnictví až

po zániku manželství, je zřejmé, že ke dni zániku BSM nejde o věc v jeho

vlastnictví. Proto tato věc nemůže být v rámci řízení o vypořádání BSM

přikázána některému z manželů. Lze jen uvažovat o tom, nakolik je podnikající

manžel (pokud předmět leasingu slouží jen jeho podnikání) povinen vrátit do

BSM, co bylo ze společného vynaloženo na splátky leasingové společnosti, které

lze považovat i za splátky kupní ceny. Z leasingové smlouvy ovšem podnikajícímu

manželovi vzniká majetkové právo ve vztahu k leasingové společnosti a je

významné, jaká je jeho hodnota. Z výše uvedených výkladů stran povinnosti

podnikajícího manžela vrátit do BSM, co bylo vynaloženo na jeho podnikání, pak

logicky vyplývá, že tato hodnota by měla být zahrnuta do aktiv jeho podnikání,

jež jsou určující pro stanovení výsledné částky, kterou by do BSM měl vrátit

(nahradit). Přitom nelze uvažovat o tom, že by tato hodnota měla být dána výší

dosud zaplacených leasingových splátek. Předmětem leasingu je totiž věc, která

slouží k podnikání a (jak již bylo výše vyloženo), výnosy z něho jsou majetkem

společným, přičemž při tomto podnikání dochází také k opotřebení této věci. I

pro stanovení hodnoty tohoto majetkového práva je namístě jeho ocenění znalcem

z oboru ekonomiky, oceňování podniků, ke dni zániku BSM a takto zjištěná cena

pak přestavuje výši prostředků vynaložených ze společného na oddělený majetek

podnikajícího manžela. O povinnosti podnikajícího manžela zaplatit druhému

manželovi finanční částku na vyrovnání podílů podle § 150 ObčZ, lze však

uvažovat jen za předpokladu shora již uvedeného, a to když aktiva podniku

manžela převažují nad pasivy.

Z výše uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů pochybily při vypořádání toho,

co bylo ze společného vynaloženo na výlučný majetek žalovaného sloužící jeho

podnikání. Proto byly rozsudky obou stupňů jako nesprávné zrušeny a věc byla

vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24.února 2005

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu