22 Cdo 1717/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně J. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. J.,
zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 78/96, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích –pobočky v Táboře ze dne 15.
února 2000, č. j. 15 Co 816/99-205, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pelhřimově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
19. března 1998, č. j. 4 C 78/96-142, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví
účastníků tak, že žalovanému přikázal hodnotu obchodního jmění firmy V. J. – a.
H. a uložil mu, aby žalobkyni na vyrovnání zaplatil 65 903,40 Kč. Vycházel mimo
jiné ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem 4. července 1995 a
že mezi účastníky nedošlo k dohodě o vypořádání jejich bezpodílového
spoluvlastnictví.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací
usnesením ze dne 11. prosince 1998, č. j. 15 Co 347/98-161, rozsudek soudu
prvního stupně
2
z 19. 3. 1998 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud
věc posuzoval podle ustanovení občanského zákoníku ve znění po novele provedené
zákonem č. 91/1998 Sb. vztahujících se ke společnému jmění manželů a zaujal
právní názor, že majetek tvořící součást obchodního jmění firmy žalovaného
sloužil vždy k výkonu povolání pouze žalovaného a jako takový jej nelze do
společného jmění manželů zařadit. To, co bylo vynaloženo ze společného majetku
na ostatní majetek žalovaného, lze vypořádat za použití § 149 odst. 2 ObčZ.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 14. září 1999, č.
j. 4 C 78/96-192, zamítl návrh na vypořádání společného jmění manželů, kdy
předmětem vypořádání zůstaly pouze věci tvořící podnik žalovaného a současně
rozhodl o nákladech řízení. Vázán právním názorem odvolacího soudu dospěl k
závěru, že majetek tvořící součást jmění „firmy žalovaného“ nepatří do
společného jmění účastníků a že na pořízení tohoto majetku žalovaného nebylo
použito prostředků ze společného jmění účastníků. Vycházel ze zjištění, že
žalovaný, P. D. a R. D. jako soukromí podnikatelé uzavřeli 23. 7. 1991 za
účelem koupě objektu karosárny smlouvu o konsorciu. Účastníci smlouvy pak
pověřili žalovaného k založení společného běžného účtu a k jednání o poskytnutí
úvěru. Dražba ohledně předmětné karosárny se konala 25. 8. 1991 a vydražitelem
bylo konsorcium A. H. Dražební jistota činila 146 000,- a jednotka byla
vydražena za 1 466 000,- Kč. Úvěr z 13. 9. 1991 byl splácen z běžného účtu A. –
J. V.; zhruba 300 000,- Kč bylo splaceno v hotovosti a celkově uhrazená částka
včetně úroků činila 1 710 725,- Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 15. února 2000, č. j. 15 Co 816/99-205, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil, návrhu na připuštění dovolání nevyhověl a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci s tím, že nebylo
prokázáno, že by snad ve firmě žalovaného existovala věc, která by jako
samostatná mohla být součástí společného jmění účastníků, a ostatní věci byly
již vypořádány jejich dohodou. Návrhu na připuštění dovolání nevyhověl z toho
důvodu, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Podle ní se měl soud při výkladu a
hodnocení zjištěných skutečností řídit mimo jiné ustanovením § 3 odst. 1 ObčZ o
dobrých mravech. Původní znění § 143 ObčZ o vyloučení věcí sloužících výkonu
povolání jednoho z manželů z bezpodílového spoluvlastnictví bylo přijato ve
zcela jiných společenských poměrech a nemohlo mít na mysli majetek
představovaný opravárenskou firmou v hodnotě několika milionů korun. Poukázala
na to, že před privatizací pracovali v předmětné karosárně oba účastníci a její
pracovní poměr skončil právě v důsledku privatizace 31. 8. 1991. Ke dni dražby
(25. 8. 1991) byli oba účastníci manželé a k tomuto dni zde také oba pracovali.
Náklady spojené s dražbou a složenou jistinou byly uhrazeny ze společných
prostředků. Až do ledna 1992, kdy odešla na mateřskou dovolanou, pracovala ve
firmě jako spolupracující osoba – manželka, vykonávala zde účetní i další
administrativní práce, tedy pomáhala žalovanému k dosažení příjmů a práce ve
firmě sloužila i k výkonu jejího povolání a k obživě, byť nikoliv v pracovním
poměru.
Pokračování
3 22 Cdo 1717/2000-228
Jediný důvod, proč žalobkyně nepoužívala nadále majetek firmy k obživě a výkonu
svého povolání, byla skutečnost, že žalovaný v době její mateřské dovolené si
našel jinou ženu a přestal se žalobkyní žít. Je přesvědčena o tom, že veškerý
majetek firmy V. J. – a. H. patří do společného jmění účastníků. Jiné
rozhodnutí je diskriminací žalobkyně jako ženy a matky. Tento majetek měl být
oceněn a žalobkyni mělo být přiznáno vypořádání odpovídající jeho tržní ceně.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně
zastoupenou a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1
a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst.
1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu
spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud
dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelkou uplatněných
dovolacích námitek; řešil tedy pouze otázku, zda sporný majetek byl či nebyl
předmětem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, když jiné věcné námitky
nebyly vzneseny.
O nesprávné právní posouzení věci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil
nesprávné právní závěry.
S ohledem na čl. VIII odst. 2 věty první zákona č. 91/1998 Sb. na to,
že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo dne 4. července 1995, je
třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví ve znění před novelou provedenou zákonem č.
91/1998 Sb. (dále jen „ObčZ“) viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. února
2001, sp. zn. 22 Cdo 2289, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck Praha, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod
č. C 259.
Podle § 149 odst. 1 ObčZ zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví,
provede se vypořádání podle zásad uvedených v § 150.
Rozsah bezpodílového spoluvlastnictví je zásadně vytýčen v § 143 ObčZ a
může být modifikován podle § 143a ObčZ. K modifikaci bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků ve smyslu § 143a ObčZ, jak vyplývá z obsahu spisu,
nedošlo.
4
Podle § 143 ObčZ v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být
předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání
manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které
podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z
manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů,
který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla
věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo
2470/2000, publikovaném v Soudních rozhledech č. 2, ročník 2001, zaujal názor,
že „předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z
důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů, je
také to, že současně neslouží i druhému z manželů“. K tomu mimo jiné v
odůvodnění uvedl: „aby věc byla z tohoto důvodu vyloučena z bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, musí splňovat podmínku, že jde o věc, která má a
může sloužit výlučně výkonu povolání jen jednoho z manželů a která zároveň (po
jejím pořízení k tomuto účelu) skutečně slouží výlučně jen jednomu z manželů“.
V pozdějším rozhodnutí Nejvyšší soud k téže problematice v rozsudku ze dne 30.
srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod č.
C 708 zaujal názor, že “pro úvahu o vyloučení věci z bezpodílového
spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání
jen jednoho z manželů (§ 143 ObčZ ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.) není
rozhodující, zda byla určena pro výkon povolání jen jednoho z manželů, ale to k
čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužila a zda nesloužila i
druhému z manželů.
Podle názoru dovolacího soudu v tomto řízení je pak pro řešení dovoláním
žalobkyně vymezené otázky rozhodující účel, k němuž byl sporný majetek za
trvání manželství účastníků využíván, tj. zda sloužil výkonu povolání jen
jednoho z manželů a zda nesloužil i druhému z manželů (nebyl užíván i jím).
Povahou sporného majetku jako věci ve smyslu výše citovaného § 143 ObčZ - jejím
užitným určením není třeba se blíže zabývat. Jeho provozně-technická povaha je
totiž mezi účastníky nesporná. Povahou věci nutno v daném případě a kontextu
zákona rozumět její povahu užitnou, neboť pojem povahy věci zákon takto spojuje
s účelem jejího užití.
Výkonem povolání ve smyslu § 143 ObčZ je třeba rozumět také výkon povolání
osobou samostatně výdělečně činnou (mimo závislou činnost k jiné osobě), tj. i
(výkon) podnikání jen jednoho z manželů (fyzické osoby) ve smyslu § 2 odst. 1
ObchZ, podle kterého se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná
samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem
dosažení zisku. Není sporu o tom, že žalovaný v tomto smyslu podnikatelem byl,
přičemž předmět řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků,
tj. obchodní jmění žalovaného jako podnikatele, tomuto podnikání jednoznačně
sloužil; tvořil jeho základ. Závěr odvolacího soudu o tom, že předmět sporu
sloužil výkonu povolání žalovaného, je tedy správný.
K námitce dovolatelky, že ustanovení § 143 ObčZ o vyloučení věcí sloužících
výkonu povolání jednoho z manželů z bezpodílového spoluvlastnictví bylo přijato
ve zcela jiných společenských poměrech a nemohlo mít na mysli majetek
představovaný opravárenskou
Pokračování
5 22 Cdo 1717/2000-229
firmou lze pak poznamenat, že obdobné ustanovení měl již zákon o právu rodinném
ze dne 7. prosince 1949 č. 265/1949 Sb., tedy zákon, který byl přijat v době,
kdy živnostenské podnikání ještě nebylo potlačeno. Podle § 22 odst. 1 tohoto
zákona „jmění, jehož nabude kterýkoli z manželů v době trvání manželství –
vyjma to, čeho nabude dědictvím nebo darem, a to, co slouží jeho osobním
potřebám nebo výkonu jeho povolání -, tvoří jeho získaný majetek“.
Z hlediska účelového určení věci v tom smyslu, zda slouží výlučně výkonu
povolání některého z manželů a proto nepatří do jejich bezpodílového
spoluvlastnictví, pak není rozhodné, zda tyto věci byly koupeny nebo vydraženy
z prostředků náležejících do jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Tyto
skutečnosti mají totiž právní význam až při vypořádání zaniklého bezpodílového
spoluvlastnictví, a to ten, že manžel, jehož výkonu povolání věc slouží, je
povinen podle § 150 věty druhé ObčZ nahradit, co ze společného bylo vynaloženo
na tuto věc. Z ustanovení § 143 ObčZ přímo plyne, že věci (a jejich
příslušenství - § 121 odst. 1 ObčZ), jež před účinností zákona č. 91/1998/Sb.,
tj. před 1. 8. 1998, podle své povahy sloužily výkonu povolání jen jednoho z
manželů, byly z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kam by jinak s ohledem
na způsob jejich pořízení patřily, vyloučeny. Zbývá tedy posoudit, zda i
žalobkyně sporný majetek neužívala natolik, že by jeho užívání žalovaným
nebylo výlučné.
Zatímco žalovaný užíval sporné věci představující jeho obchodní jmění jako
podnikatel, žalobkyně je jako podnikatelka neužívala, neboť (jak vyplývá ze
zjištění soudu prvního stupně) k tomu neměla žádné oprávnění, když od září 1991
byla vedena na úřadu práce, dostávala hmotné zaopatření až do 12. 2. 1992, kdy
nastoupila na mateřskou dovolenou, a nikdy neměla živnostenské oprávnění. I
kdyby žalobkyně byla, jak tvrdí v postavení osoby spolupracující s
podnikatelem, nic by to neměnilo na jejím vztahu ke spornému majetku. Pokud
žalobkyně vykonávala pro podnik žalovaného různé např. účetní práce, nečiní to
z ní osobu podnikající, resp. vykonávající podnikatelskou činnost ve smyslu
vyloženém výše. Pojem spolupracující osoby, popř. spolupracujícího manžela
(manželky) se vyskytuje jen v zákonu č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, (např.
v § 13) nevyskytuje se však ani v živnostenském zákoníku (zákonu č. 455/1991
Sb.) ani v obchodním zákoníku. V podstatě jde o zvláštní kategorii daňových
poplatníků, která se liší od poplatníků pobírajících příjem ze závislé činnosti
jen svým blízkým vztahem k podnikateli, který brání tyto osoby zaměstnat v
pracovním poměru. K tomu lze poukázat na § 269 ZPr, podle kterého
pracovněprávní vztah nemůže vzniknout mezi manžely. Z hlediska daného sporu je
tedy irelevantní, zda žalobkyně byla spolupracující manželkou žalovaného jako
podnikatele či nikoli. Z již uvedeného dále vyplývá, že pokud žalobkyně pro
žalovaného vykonávala určité práce, při nichž užívala věci náležející do jmění
podniku, nelze to považovat za výkon jejího povolání ve smyslu § 143 ObčZ ve
vtahu k předmětu sporu. Nanejvýše by bylo možno uvažovat o movitých věcech –
pracovních pomůckách, které používala při své administrativní činnosti ve
prospěch podniku žalovaného. Ty však předmětem sporu nejsou.
S ohledem na uvedené nelze právnímu závěru odvolacího soudu, že věci tvořící
obchodní jmění firmy žalovaného nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví
účastníků, nic
6
vytknout. Z nezpochybněných skutkových zjištění soudu prvního stupně, které
odvolací soud převzal, jednoznačně vyplývá, že předmětnou k. v H. získal
žalovaný v dražbě jako jeden ze tří členů konsorcia A. H., založeného právě za
účelem této dražby a následného podnikání ve vydraženém objektu, který
také od počátku do rozvodu manželství sloužil výkonu povolání (podnikání)
nikoli žalobkyně, ale jen žalovaného, který sám byl podnikatelem. Povaha této
věci i její účelové využití proto vylučují její zařazení do bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že neshledal důvodnou ani námitku, že při
řešení sporné otázky mělo být aplikováno ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ, podle,
kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí
bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v
rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně ostatně ani neuvedla, výkonem kterých práv
či povinností žalovaný zasahuje do jejích (a jakých ) práv nebo se příčí dobrým
mravům.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně.
Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §
243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z toho, že žalobkyně nebyla v
řízení úspěšná a žalovanému náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. dubna 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu