22 Cdo 2178/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně M. B., zastoupené JUDr. Stanislavem Brtníkem, advokátem se
sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Dr. Šmerala 1181/6, proti žalované ZEMSPOL
STUDÉNKA, a. s., se sídlem v Pustějově 92, IČO 61974986, zastoupené JUDr.
Lubomírem Rokytou, advokátem se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 14/37, o
stanovení povinnosti zdržet se zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 266/2003, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2012, č. j. 11 Co
629/2008-203, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2012, č. j. 11 Co
629/2008-203, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
úřadu v Novém Jičíně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, který
nabyla v roce 1994 darem od své právní předchůdkyně, která získala pozemek v
restituci. Pozemek dříve užíval právní předchůdce žalované - Jednotné
zemědělské družstvo (JZD) Odra v Pustějově; to provedlo v roce 1985 ohlášenou
stavební úpravu polní komunikace, která byla v témže roce Městským národním
výborem ve Studénce kolaudována jako obslužná účelová komunikace pro JZD Odra
Pustějov. Žalovaná užívá bez souhlasu žalobkyně a proti její vůli k příjezdu
zemědělské techniky na své pozemky a do svého areálu pozemek žalobkyně parc. č.
891/3. Soud dospěl k závěru, že pruh pozemku, který žalovaná bez souhlasu
žalobkyně užívá, není komunikací ve smyslu zákona o pozemních komunikacích.
Žalobkyně má právo na ochranu svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) proti žalované, která do něj
neoprávněně zasahuje.
Poté, co rozhodnutí odvolacího soudu v této věci byla opětovně zrušena
dovolacím soudem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 22
Cdo 4777/2007-136, rozsudek ze dne 20. září 2011, č. j. 22 Cdo 4003/2009-170),
v dalším řízení Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 2. února 2012, č. j. 11 Co 629/2008-203, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaná prokázala
nutnou a ničím nenahraditelnou potřebu užívání sporné komunikace, která byla ve
své době zřízená v souladu se zákonem. Žalovaná je velkou zemědělskou firmou
provozující rostlinnou i živočišnou výrobu a také dvě bioplynové stanice. Ke
své činnosti potřebuje jak nákladní automobily, tak těžkou zemědělskou
techniku. V roce 1985 byla sporná účelová komunikace vybudovaná k tomu účelu,
aby těžká zemědělská technika neprojížděla obcí Pustějov a obec průjezd této
techniky nezatěžoval. Z výslechu starosty obce vzal soud za prokázané, že
průjezd těžké zemědělské techniky obcí je nežádoucí, zatěžuje životní
prostředí, zhoršuje pohodu bydlení, zvyšuje riziko dopravní nehody i přesto, že
jsou v obci chodníky, a nutné je přihlédnout k tomu, že obec nebyla budována a
dimenzována pro průjezd zemědělskou technikou. Soud dále vzal za prokázané, že
předmětná komunikace vede napříč přes pozemky vlastněné či užívané žalovanou,
dále přes pozemky žalobkyně a opět přes pozemky ve vlastnictví nebo v nájmu
žalované až do jejího areálu. Z ekonomických důvodů není možné, aby si žalovaná
vykoupila příslušné pozemky a vybudovala si novou příjezdovou komunikaci na
východě kolem potoka a přes pole. Odvolací soud dovodil, že daný případ je
nesrovnatelný s věcí, o které rozhodoval Ústavní soud pod sp. zn. II. ÚS
268/06.
Soud se zabýval námitkou žalobkyně, že žalovaná může uspokojit svou komunikační
potřebu cestou, která na východě vede podél potoka, a vzal za prokázané, že
cesta je zpevněná v úseku podél potoka a dále se jedná o nezpevněnou
komunikaci, která v případě nepříznivého počasí – mokra je nevhodná pro těžkou
zemědělskou techniku. Není ve finančních možnostech žalované vybudovat z této
polní cesty komunikaci, která by splňovala potřebné parametry pro jízdu
těžkotonážními vozidly. Příjezd ze západu ze směru od Nového Jičína (Potůčky)
do areálu žalované je možný po zpevněné cestě a projíždí určitou částí obce,
ovšem je využitelný pouze ze směru od Nového Jičína. Pokud by se zemědělská
technika měla dostat ze severu na jih za využití cesty Potůčky, musela by opět
projet zastavěnou částí obce ve směru na Hladké Životice, takže by docházelo ke
stejné situaci jako dosud.
Odvolací soud uzavřel, že jakýkoliv příjezd k areálu žalované mimo předmětnou
komunikaci zatěžuje neúměrně obec Pustějov.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že nevycházel ze závěrů nálezu Ústavního
soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, na který odkazoval Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 20. září 2011, č. j. 22 Cdo 4003/2009-170, kterým zrušil
předchozí rozhodnutí odvolacího soudu. Poukazuje na názor vyslovený Ústavním
soudem, že „existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle, aniž by
došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát přednost těmto jiným
způsobům“. Zdůrazňuje, že pro danou věc existuje jiná možnost komunikačního
spojení areálu žalované, kterou lze nahradit stávající cestu. Žalobkyně
nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že uvedené závěry nelze pro odlišnost na
danou věc použít. Naopak se domnívá, že věc je srovnatelná, neboť v obou
případech se jedná o nemovitosti vydané v restituci a zatížené omezením
vlastnického práva; v těchto případech neplatí bezvýjimečně, že není třeba
souhlasu nového vlastníka s tímto omezením.
Domnívá se, že závěr, že cesta byla družstvem zřízena v souladu s tehdy
platnými předpisy, nemůže zhojit absenci souhlasu vlastníka pozemku. Rovněž
nelze přičítat k tíži žalobkyni (její právní předchůdkyni), že požádala o
vydání pozemku, i když si byla vědoma existence cesty, neboť chtěla získat zpět
svůj majetek v původním rozsahu. Bylo na vydávající organizaci posoudit, zda
vznesený restituční nárok je oprávněný a případně ho odmítnout, pokud vydaný
pozemek zastavěný stavbou by bránil zemědělskému nebo lesnímu využití ostatních
pozemků.
Odvolací soud se nepozastavil nad skutečností, že předmětný úsek komunikace
není žalovanou již léta užíván, a že cesta není v důsledku opatření žalobkyně
průjezdná v celé své délce do areálu žalované; z toho je nepochybné, že přístup
do areálu lze zajistit jinak. Přístup je možný příjezdovou komunikací na
východě podél potoka a dále přes pole. Zástupce žalobkyně prohlídkou na místě
samém ověřil, že tato cesta je zpevněná a průjezdná pro motorová vozidla, což
žalobkyně dokládá fotodokumentací. Není proto nutné budovat novou komunikaci,
jak tvrdí žalovaná, ale stačí pouze zlepšovat stávající. Žalobkyně vidí rozpor
na jedné straně v tvrzení odvolacího soudu, že žalovaná je velkým zemědělským
podnikem s živočišnou i rostlinnou výrobou a přidruženou činností – bioplynovou
stanicí a na druhé straně tvrdí, že není v jejích ekonomických možnostech, aby
se vypořádala se změnou vlastnických poměrů na venkově. Žalobkyně navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.
1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle obsahu spisu byl v době, kdy byla sporná komunikace zřízena, vlastníkem
pozemku stát; pozemek byl po roce 1990 vydán v restituci matce žalobkyně, která
jej poté darovala žalobkyni. Na tomto pozemku zřídilo JZD účelovou komunikaci,
kolaudovanou dne 9. prosince 1985. V tomto stavu nabyla vlastnické právo v
restituci matka žalobkyně a později žalobkyně sama. Spor je o to, zda je
důvodná námitka žalované společnosti proti vlastnické žalobě, že sporný pozemek
užívá na základě práva obecného užívání účelové komunikace.
Účelová komunikace (§ 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), je
pozemní komunikací (§ 2 odst. 2 cit. zákona). V mezích zvláštních předpisů
upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto
zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k
účelům, ke kterým jsou určeny, pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon
nebo zvláštní předpis jinak (§ 19 odst. 1 cit. zákona).
Podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku jako účelové komunikace je mimo
jiné existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Existují-li
jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení
nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před
omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům (nález Ústavního
soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06).
Na některých pozemcích, které byly později vydány v restituci oprávněným
osobám, v tzv. rozhodném období socialistická organizace v rámci jejího
tehdejšího oprávnění zřídila účelovou komunikaci. Restituční předpisy upravily
případy, ve kterých byly za znehodnocené nemovitostí poskytovány náhrady (§ 14
a násl. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), za zatížení pozemku právem
veřejného užívání účelové komunikace však kompenzaci neposkytly a ani další
existence tohoto práva se nijak nedotkly. Nicméně jestliže nyní vlastník s
další existencí účelové komunikace nesouhlasí, je třeba zvlášť pečlivě a přísně
zvažovat podmínky pro trvání práva veřejného užívání.
Má-li ten, kdo účelovou komunikaci využívá, možnost jiného přístupu, byť méně
komfortního, nicméně ještě postačujícího, není tu naléhavá komunikační potřeba,
a tudíž ani právo obecného užívání účelové komunikace.
V dané věci odvolací soud neučinil závěr, že by žalovaný na svoje pozemky neměl
jiný přístup; naopak se ze spisu podává, že žalobkyně cestu zahradila, že
žalovaný jezdí přes obec, která to, navzdory obtěžování občanů těžkou
technikou, trpí. Z odůvodnění rozhodnutí se pak podává, že nezbytnou
komunikační potřebu odvolací soud vidí v tom, že jiné cesty ohrožují občany a
zhoršují jim pohodu bydlení; jiný způsob cesty „zatěžuje neúměrně obec“. V
těchto důvodech však nelze spatřovat „nutnou a nenahraditelnou komunikační
potřebu“. Ochrana veřejného zájmu a životního prostředí nezakládá komunikační
potřebu; tyto zájmy lze řešit např. vyvlastněním pozemku za náhradu, pokud jsou
pro něj splněny zákonné podmínky. Odvolací soud tak sice zohlednil legitimní
veřejný zájem na ochraně životního prostředí, ten však nelze v tomto případě
uspokojovat na úkor vlastníka pozemku bez poskytnutí náhrady (viz čl. 11 odst.
1 Listiny základních práv a svobod). K tomu rozhodování o existenci práva
obecného užívání účelové komunikace neslouží.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud vyložil pojem „nutná a ničím
nenahraditelná komunikační potřeba“ příliš extenzívně, když při jejím
posuzování vycházel z hledisek ochrany životního prostředí. Takové hledisko by
mohlo být relevantní jen v případě, že by užívání jiné cesty bránil s ohledem
na dopad na životní prostředí obecně závazný právní předpis.
Je tedy třeba zabývat se pouze otázkou, zda má žalovaný ke svému objektu jiný
přístup, než přes pozemky žalobkyně; přitom bude třeba vzít do úvahy, že podle
obsahu spisu i tvrzení dovolatelky přinejmenším část pozemků již delší dobu
jako cestu neužívá, protože ji dovolatelka zahradila. Z toho se – bude-li to
prokázáno – podává závěr, že přístup lze zajistit jinak a že tu tedy nutná a
naléhavá komunikační potřeba není.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu