22 Cdo 4777/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Zrůsta
ve věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalované Z. S., a. s.,
zastoupené advokátem, o povinnosti zdržet se zásahu do vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 266/2003, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2005, č.
j. 11 Co 696/2005-110, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2005, č. j. 11 Co
696/2005-110, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Novém Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
7. dubna 2005, č. j. 12 C 266/2003-89, uložil žalované povinnost „zdržet se
vstupu
a vjezdu na pozemek parc. č. 891/3-ostatní plocha, který je zapsán na LV č. 514
pro okres N. J., obec a k. ú. P. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v
N. J.“, a uhradit žalobkyni náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že vlastnicí výše uvedené pozemkové
parcely je žalobkyně. Dále vyšel ze zjištění, že bývalý Městský národní výbor
ve S. v roce 1985 povolil užívání polní komunikace, situované na pozemcích
parc. č. 2051/1
a 2086/3, a stanovil podmínku, že bude určena jako obslužná, resp. účelová.
Tato komunikace byla z části situována na pozemku právní předchůdkyně žalobkyně
v době, kdy ve smyslu tehdy platných právních předpisů bylo právo družstevního
užívání „silnější“ než právo vlastnické. Nicméně předmětný pruh pozemku, který
žalovaná bez svolení žalobkyně užívá jako cestu, není komunikací ve smyslu
zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Uzavřel, že žalované
nepřísluší právo žalobkyni ve výkonu jejího vlastnického práva omezovat a ta má
právo na ochranu podle § 126 občanského zákoníku („ObčZ“).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením
ze dne 6. prosince 2005, č. j. 11 Co 696/2005-110, rozhodl, že „rozsudek
okresního soudu se v celém rozsahu zrušuje, řízení se zastavuje a věc se
postupuje O. P.“. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení
před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po doplnění dokazovaní zjistil, že předmětná komunikace
skutečně vede z části po pozemku nacházejícím se ve vlastnictví žalobkyně. Byla
zřízena úpravou polní cesty a byla kolaudována jako obslužná účelová komunikace
k areálu tamního bývalého JZD. Pozemek právní předchůdkyně žalobkyně byl tímto
JZD užíván a komunikace byla zřízena ve smyslu § 37 odst. 3 zákona č. 122/1975
Sb.,
o zemědělském družstevnictví, když uvedené ustanovení umožňovalo JZD právo na
sdružených pozemcích provádět stavby. K otázce pravomoci soudu k projednání
předmětné věci vyšel z § 7 zákona o pozemních komunikacích a konstatoval, že
omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci je právem příslušného silničního
správního úřadu. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a uzavřel, že předmětná
komunikace splňuje znaky uvedené v § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích,
přičemž subjektivní názor žalobkyně, jako vlastnice pozemku, na němž je
komunikace z části zbudována, že tomu tak není, nelze považovat za rozhodující.
O uplatněném nároku nemůže rozhodovat soud, neboť k tomu není věcně příslušný
vzhledem k veřejnoprávnímu charakteru institutu užívání účelové komunikace.
Příslušným silničním správním úřadem, který ve věci může rozhodnout, je obec,
na jejímž katastrálním území se komunikace nachází.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s
rozhodnutím odvolacího soudu, který posoudil předmětný pozemek jako účelovou
komunikaci podle formálních znaků účelové komunikace tak, jak jsou uvedeny v §
7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Dále má výhrady proti jeho závěru,
že obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, nýbrž
práva veřejného, takže v občanském soudním řízení nelze projednat a rozhodnout
věc upravenou zákonem o pozemních komunikacích. Dovolatelka odkazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, z něhož cituje pasáže k
problematice obecného užívání soukromého majetku a řešení střetu soukromého a
veřejného práva v případě účelové komunikace. Dovolatelka se ztotožňuje s
nalézacím soudem, který dospěl ke správnému názoru ohledně své pravomoci k
rozhodování; ten svoje rozhodnutí opřel o § 123 a § 126 ObčZ a správně
posoudil vzájemnou relaci mezi účastníky jako dvou na roveň postavených
subjektů. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odkazuje na závěr odvolacího soudu, že
věc náleží do pravomoci příslušného správního orgánu, nikoliv do pravomoci
soudu. Dovolání považuje tudíž za nedůvodné a navrhuje je odmítnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil,
že dovolání je důvodné.
Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva
neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji
neprávem zadržuje (§ 126 odst. 1 ObčZ).
V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní
věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních
vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány
(§ 7 odst. 1 OSŘ).
Soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin,
přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a
kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán
rozhodnutím v blokovém řízení (§ 135 odst. 1 OSŘ). Jinak otázky, o nichž
přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o
takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§ 135
odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud opětovně vyslovil, že ochrana práva obecného užívání pozemních
komunikací přísluší správním orgánům. V pravomoci soud je však rozhodovat o
ochraně vlastnického práva, pokud není výslovně svěřena jinému orgánu (§ 7
odst. 1 OSŘ). Je tedy rozlišovat případ, kdy soud by měl podle žaloby ve výroku
rozhodnout o ochraně práva osobního užívání pozemní komunikace, od případu, kdy
soud rozhoduje o právu vlastníka na ochranu podle § 126 odst. 1 ObčZ. Soudu
náleží pravomoc k rozhodnutí o žalobě na ochranu vlastnického práva podle § 126
odst. 1 ObčZ. Vlastnická žaloba podle § 126 odst. 1 ObčZ však nemůže být
úspěšná proti tomu, kdo do práva vlastníka zasahuje na základě svého práva,
které může být právem věcným (věcné břemeno, právo zástavní a zadržovací),
právem obligačním (například právo nájemní) anebo může vyplývat ze zákona
(například právo obecného užívání, tzv. legální věcná břemena) nebo úředního
rozhodnutí. V této souvislosti se hovoří o tzv. námitkách proti vlastnickým
žalobám. Jde-li o námitku proti vlastnické žalobě vyplývající z veřejnoprávních
vztahů, posoudí ji soud jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 OSŘ). Tak je tomu
i v případě, že v řízení o negatorní žalobě, kterou se žalobce brání proti
přecházení přes jeho pozemek, žalovaný vznese námitku, že přes pozemek přechází
na základě práva obecného užívání pozemní komunikace.
„Pokud vlastník pozemku uplatňuje negatorní žalobu proti žalovanému, který přes
jeho pozemek přechází nebo projíždí, a žalovaný se brání tvrzením, že jde o
účelovou komunikaci, posoudí soud otázku, zda o takovou komunikaci jde, jako
předběžnou, pokud ovšem o ní již nerozhodl správní orgán, z jehož rozhodnutí by
bylo třeba vycházet (§ 135 odst. 2 OSŘ)… Pokud se však žalobce bude domáhat,
aby žalovanému byla uložena povinnost strpět užívání jeho pozemku žalobcem
(příp. uplatní jiný obdobný návrh) a toto právo bude opírat o existenci účelové
komunikace, nebo dokonce bude žádat o určení, že jde (příp. nejde) o takovou
komunikaci, bude třeba řízení zastavit a věc postoupit příslušnému silničnímu
správnímu orgánu“ (Ochrana vlastnictví a držby v Občanském zákoníku. Druhé
vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 138; obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, Právní rozhledy č.
2/2001).
V projednávaném případě jde o vlastnickou žalobu podle § 126 odst. 1 ObčZ,
jejíž projednání je v pravomoci soudu; řízení o této žalobě nelze zastavit s
tím, že žalovaný uplatňuje proti této žalobě námitku veřejnoprávní povahy.
Touto námitkou se soud musí zabývat a řešit ji jako předběžnou otázku.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu