22 Cdo 2185/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců:
A) Ing. M. Š. a B) M. Š., obou zastoupených advokátem, proti žalované V. K.,
zastoupené advokátem, o vyklizení nebytových prostor a strpění stavebních
úprav, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 358/2000, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2002,
č. j. 36 Co 67/2002-82, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října
2002, č. j. 36 Co 67/2002-82, pokud směřuje proti výroku označenému IV., se
odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2002, č. j. 36 Co
67/2002-82, s výjimkou výroku označeného IV. a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 3 ze dne 7. března 2002, č. j. 5 C 358/2000-66, s výjimkou výroku
označeného 3), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 3 k dalšímu řízení.
Obvodní soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7.
března 2002, č. j. 5 C 358/2000-66, uložil žalované povinnost „vyklidit a
vyklizené předat žalobcům dvě nebytové místnosti o jednotlivých výměrách 19,07
m2 a 17,44 m2 včetně příslušenství (chodba 6,97 m2, komora 1 m2), které se
nachází v 5. patře uličního domu čp. 8 v P., K. č. 67, situované nalevo od
vstupního schodiště a na jižní stranu domu, a to do 6 měsíců od právní moci
rozsudku“ [výrok označený 1)] a „strpět provedení stavebních úprav
spočívajících v oddělení nebytových místností o výměře 19,07 m2 s
příslušenstvím tvořeným chodbou o výměře 6,97 m2 a komorou o výměře 1 m2 a
17,44 m2 bez příslušenství tak, aby byly odděleny prostory bytové a nebytové,
včetně zřízení nového vstupu do bytu a nebytových prostor“ [výrok 2)]. Současně
zastavil řízení o té části žaloby, jíž se žalobci domáhali vyklizení WC o
výměře 1m2 [výrok 3)], a rozhodl o nákladech řízení [výrok 4)]. Vyšel z toho,
že dům, v němž se sporné místnosti nacházejí, je ve společném jmění žalobců a
žalovaná v něm užívá k bydlení prostory v 5. patře, které jsou ovšem jako
místnosti určené k bydlení kolaudovány jen zčásti. Původně (v roce 1932) bylo
celé 5. patro kolaudováno jako nebytové prostory. Z nezpochybněného tvrzení
žalované vzal soud prvního stupně za zjištěné, že prostora o výměře 19,07 m2 jí
byla přidělena již v roce 1948. V roce 1967 k ní byla na základě rozhodnutí ONV
v P. „přisloučena“ prostora o výměře 17,44 m2 a v roce 1968 další část půdního
prostoru o výměře 12 m2. Žalovaná poté na svůj náklad provedla stavební úpravy
a na jejich základě byla v roce 1985 část jí užívaných prostor, která ovšem
není předmětem sporu, kolaudována jako prostory bytové. Žalobci nemíní dát
souhlas k rekolaudaci zbývajících prostor užívaných žalovanou na bytové, naopak
je chtějí od bytových prostor stavebně oddělit, k čemuž je třeba stavebních
úprav. Soud prvního stupně s ohledem na současnou judikaturu dovodil, že pro
posouzení, zda určitý soubor místností je bytem či nebytovými prostorami, není
rozhodující faktický způsob užívání, ale právní stav založený zpravidla
rozhodnutím stavebního úřadu, a na základě shora uvedených skutkových zjištění
dospěl k závěru, že žalovaná užívá sporné nebytové prostory v rozporu s
kolaudačním stavem a tedy bez právního důvodu. Tak je tomu přesto, že jí byly
do užívání přenechány příslušným státním orgánem jako byt a vlastníci domu s ní
uzavřeli nájemní smlouvu. Jejím předmětem totiž měl být byt o velikosti 2+1 s
příslušenstvím, který v 5. patře domu nikdy neexistoval. Tím, že žalovaná
sporné prostory užívá, zasahuje neoprávněně do vlastnického práva žalobců a ti
se tedy důvodně domáhají jeho ochrany podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku
(dále jen „ObčZ“). Poukaz žalované na to, že požadavek žalobců je v rozporu s
dobrými mravy, není namístě, neboť podle § 3 odst. 1 ObčZ by sice bylo možno
omezit stávající právo žalobců, ale nikoli konstituovat nové právo žalované.
K odvolání obou procesních stran (odvolání žalobců ovšem směřovalo jen proti
nákladovému výroku) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.
října 2002, č. j. 36 Co 67/2002-82, potvrdil „rozsudek soudu I. stupně ve
vyhovujících výrocích ve věci samé“ (výrok I.), změnil výrok tohoto rozsudku o
nákladech řízení (výrok II.), konstatoval, že ve výroku o zastavení řízení
zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok IV.), a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Neztotožnil se s námitkami žalované,
že výrok ukládající jí povinnost strpět provedení stavebních úprav je neurčitý
a tudíž nevykonatelný a že byl neúplně zjištěn skutkový stav věci, a ani
námitku, že na základě provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k
nesprávným skutkovým zjištěním, neboť z dokazování jednoznačně vyplývá, že
všechny jí užívané prostory byly postupně kolaudovány jako bytové, neshledal
důvodnou. Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud považoval za správný
názor, že charakter bytu má jen taková místnost nebo takový soubor místností,
které byly rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení, a pokud tomu tak v
daném případě nebylo, užívá žalovaná sporné prostory bez právního důvodu.
Dohoda o užívání bytu z 10. 4. 1992 takovým právním důvodem být nemůže, neboť
„nájemní smlouvu na byt lze uzavřít pouze na místnosti, které jsou jako byt
kolaudovány“. Neobstojí ani poukaz žalované na § 3 odst. 1 ObčZ, když liknavost
státních orgánů, které trpěly užívání nebytových prostor jako bytu, nemůže jít
k tíži žalobců a žalované navíc zůstává k dispozici jedna obytná místnost s
příslušenstvím. Soud prvního stupně tedy právem uložil žalované povinnost
sporné nebytové prostory vyklidit a strpět úpravy směřující k jejich oddělení
od prostor bytových.
Tento rozsudek, a to výslovně v celém jeho rozsahu, napadla žalovaná dovoláním,
jehož přípustnost dovozovala z toho, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ], neboť řeší právní
otázku v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod uplatnila námitku, že
rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a
odst. 2 písm. b) OSŘ]. Především zpochybnila závěr, že se jí nepodařilo
prokázat své tvrzení, že v průběhu doby byly veškeré jí užívané prostory
kolaudovány jako bytové, a namítla v té souvislosti nesprávné hodnocení důkazů.
Z hlediska právního posouzení poukázala na to, že soudy obou stupňů vyšly jen z
§ 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), a pominuly § 104 téhož předpisu, ač v průběhu řízení bylo
zjištěno, že se nedochovala stavební dokumentace. Není-li pochyb o tom, že
užívala veškeré prostory jako byt, mělo na ně být – při absenci stavební
dokumentace – nahlíženo jako na bytové. Rovněž tím, že „nadřadily“ § 85 odst. 1
stavebního zákona ustanovením ObčZ o ochraně nájmu bytu, řešily oba soudy
právní otázku v rozporu s hmotným právem a porušily i čl. 11 odst. 3 a čl. 12
Listiny základních práv a svobod. Postup žalobců je v rozporu s dobrými mravy,
když jen využívají zjištění, že nebyla prokázána rekolaudace sporných
místností, navíc za situace, kdy žalovaná provedla jejich zhodnocení vlastními
prostředky. Konečně žalovaná zpochybnila závěr o tom, že jí zůstává k dispozici
garsoniéra s příslušenstvím, tvrzením, že v prostorách, jež jsou kolaudovány na
bytové, není zavedena voda; ta se nachází právě v místnostech, o jejichž
vyklizení je spor. Žalovaná navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud zabýval
především tím, zda je dovolání žalované přípustné.
Žalovaná svým dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně „v plném
rozsahu“, tedy všechny jeho výroky. Výrok označený IV. však pouze konstatuje,
že rozsudek soudu prvního stupně zůstal ve výroku o (částečném) zastavení
řízení odvoláními účastníků nedotčen, což znamená, že již dříve nabyl právní
moci a nebyl předmětem odvolacího přezkumu. Nejde tedy v podstatě o rozhodnutí
odvolacího soudu, a tak proti němu ani nelze podat dovolání. Proto bylo
dovolání žalobkyně, pokud směřovalo i proti uvedenému výroku, podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku je upravena v § 237 odst. 1
písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení dovolání žalobkyně nemůže
být přípustné proto, že napadeným rozsudkem byl potvrzen prvý rozsudek, který
soud prvního stupně v této věci vydal. Zbývá tedy přípustnost podle § 237 odst.
1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z § 241a odst. 3 OSŘ plyne, že v případě dovolání přípustného podle § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 OSŘ nelze uplatnit námitky skutkového charakteru, neboť
jeho přípustnost je dána pouze pro řešení právních otázek. V dané věci se tedy
nelze zabývat ani správností hodnocení důkazů z hlediska toho, zda bylo
prokázáno tvrzení žalované, že i sporné místnosti byly v průběhu doby
kolaudovány na obytné, ani skutkovým závěrem soudů obou stupňů o kvalitě
místností, jež žalované zůstanou a jež mají charakter bytu. Pokud jde o právní
posouzení věci, názor, že pro posouzení charakteru místností jako bytových je
rozhodující stav založený rozhodnutím stavebního úřadu, je v souladu s
judikaturou (srov. např. rozsudek dovolacího soudu ze dne 29. ledna 2000, sp.
zn. 26 Cdo 400/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), Svazku 13, pod č. C 973), takže
z tohoto pohledu nejde ani o právní otázku dosud neřešenou nebo rozhodovanou
rozdílně, ani o její řešení v rozporu s hmotným právem. Co se týče poukazu
žalované na § 104 stavebního zákona, je třeba si uvědomit, že na jeho výkladu
rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, neboť soudy obou stupňů vycházely ze
skutkového závěru, že podle dochované dokumentace byly sporné místnosti původně
kolaudovány jako nebytové a nebylo prokázáno, že by došlo k rekolaudaci, nikoli
z toho, že se nedochovala stavební dokumentace. S touto námitkou ostatně nelze
souhlasit, jelikož podstatná část stavební dokumentace (z let 1929 a 1932,
stejně jako z let 1967 a 1968 a z let 1982 a 1985) k dispozici je. Ani z tohoto
hlediska tudíž nemůže jít o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Konečně takovýto charakter rozsudku odvolacího soudu nemůže založit ani jeho
posouzení věci z hlediska § 3 odst. 1 ObčZ. Jeho závěr, že žalobci nejednají v
rozporu s dobrými mravy, je totiž založen na konkrétním a jedinečném skutkovém
stavu a jestliže rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze
tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která je zásadní pro celou třídu
případů stejného druhu, nejen pro rozhodnutí v jedné konkrétní věci (srov.
blíže např. usnesení dovolacího soudu ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo
513/2000, uveřejněné v Souboru, Svazku 3, pod č. C 273), nemůže být aplikace §
3 odst. 1 ObčZ na zcela specifický skutkový stav zásadní právní otázkou. Z
pohledu skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vycházel a jejichž správností,
jak již bylo uvedeno, se dovolací soud nemůže zabývat, pak není přijatý právní
závěr, že nejde o jednání v rozporu s dobrými mravy, v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutí soudů obou stupňů se opírají o § 126 odst. 1 ObčZ, podle kterého má
vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva
neoprávněně zasahuje. Přitom vycházejí z toho, že žalovaná užívá sporné
prostory v domě, jehož jsou žalobci spoluvlastníky, bez právního důvodu. S
tímto právním posouzením věci se však dovolací soud neztotožňuje.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v roce 1948 bylo vydáno rozhodnutí,
jímž byl žalované přidělen prostor o výměře 19,07 m2, a že další prostory o
výměrách 17,44 m2 a 12 m2 k ní byly „přisloučeny“ rozhodnutími ONV v P. v
letech 1967 a 1968. Odvolací soud pak ve skutkových zjištěních soudu prvního
stupně neshledal pochybení. Z důvodů, které byly již shora vysvětleny, nelze v
případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přezkoumávat
skutkové závěry, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí. To znamená, že i
dovolací soud musí vycházet při úvahách o správnosti právního posouzení věci ze
shora uvedeného skutkového stavu.
Již rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 11/2000, dovolací soud
vyslovil názor, že mimo rámec správního soudnictví soud není oprávněn zkoumat
věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda
nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného
správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. V usnesení ze dne 24.
dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, uveřejněném v Souboru, Svazku 17, pod č.
C 1183, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo
nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt
(paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního
orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné
pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá OSŘ). Pro
daný případ tento závěr znamená, že i když rozhodnutí místního národního výboru
vydané podle § 2 zákona č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty, jímž byl „pro
byt přikázán nájemník“, se zásadně mělo týkat pouze místností, které měly
charakter bytu, je nutno vycházet i z rozhodnutí, jímž byl takto přikázán
nájemník pro prostory, které bytem ve skutečnosti nebyly. Takovéto rozhodnutí
je sice věcně nesprávné, tudíž vadné, ale nelze je považovat za nicotný
správní akt, k němuž by nebylo možno přihlížet a který by tedy neměl žádné
právní důsledky. Jestliže pak přímým zákonným důsledkem rozhodnutí o „přikázání
nájemníka“ byl podle § 2 odst. 3 uvedeného zákona vznik nájemního poměru,
nezbývá než uzavřít, že na základě rozhodnutí z roku 1948 (jehož existence je
nesporná a jehož právní moc a vykonatelnost nebyly v řízení zpochybněny), se
žalovaná stala nájemkyní sporného nebytového prostoru o výměře 19,07 m2. Tento
závěr, odlišný od právních závěrů soudu prvního stupně i soudu odvolacího, má
samozřejmě vliv i na posouzení, zda žalovaná má právní důvod i k užívání
ostatních prostor, které jsou předmětem sporu, a zda je oprávněný požadavek
žalobců, aby žalované bylo uloženo umožnit jim provedení zamýšlených stavebních
úprav. Je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů posoudily celou věc v rozporu s
hmotným právem, což zakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 OSŘ a současně i naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) OSŘ.
Dovolacímu soudu tedy nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ
napadený rozsudek zrušit. S ohledem na to, že důvody, které ke zrušení rozsudku
odvolacího soudu vedly, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2004
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu