22 Cdo 2205/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobce L. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se
sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, proti žalovanému Ing. J. V., zastoupenému
JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 474/97, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30.
listopadu 2009, č. j. 30 Co 285/2009-521, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30.
listopadu 2009, č. j. 30 Co 258/2009-521, se ve výrocích pod body I., II. a
III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku
(„obč. zák.“) zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k domu čp.
22 s vedlejšími stavbami a se stavebním pozemkem č. 72 v katastrálním území
Ch., a k dalším nemovitostem.
Okresní soud v Liberci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
dubna 2009, č. j. 18 C 474/97-481, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové
spoluvlastnictví žalobce a žalovaného ke st. p. č. 72, k p. p. č. 84/5 – orná
půda a k p. p. č. 210 – lesní pozemek, nemovitostem zapsaným na LV č. 115 pro
k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu v Liberci“, výrokem pod bodem II. rozhodl, že
„výlučným vlastníkem p. p. č. 210 – lesní pozemek a lesního porostu na něm,
nemovitosti zapsané na LV č. 115 pro k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu v Liberci,
se stává žalobce“, výrokem pod bodem III. rozhodl, že „výlučným vlastníkem st.
p. č. 72 a p. p. č. 84/8 – orná půda, nemovitostí zapsaných na LV č. 115 pro k.
ú. Ch. u Katastrálního úřadu v Liberci, se stává žalovaný, a to podle
geometrického plánu pro rozdělení pozemku Ing. P. H. z 23. 5. 2008 č. 77/2008“,
výrokem pod bodem IV. rozhodl, že „výlučným vlastníkem p. p. č. 84/5 – orná
půda, nemovitosti zapsané na LV č. 115 pro k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu v
Liberci, se stává žalobce, a to podle geometrického plánu pro rozdělení pozemku
Ing. P. H. z 23. 5. 2008 č. 77/2008“, výrokem pod bodem V. uložil žalobci
povinnost „zaplatit žalovanému 138.790,50 Kč, a to do dvou měsíců od právní
moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod body VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jsou
podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, každý s podílem jedné
ideální poloviny, a že nejsou ochotni ve spoluvlastnickém vztahu nadále
setrvávat. Nemovitosti od listopadu 1996 užíval žalobce se svými rodiči. Dům
čp. 22 včetně jeho hospodářského zázemí zanikl po požáru, který založil v
průběhu řízení žalovaný, takže další rozhodování se týkalo toliko pozemků. Oba
účastníci měli zájem především o stavební parcelu č. 72 a geometrickým plánem
nově odměřenou parcelu č. 84/8 pro jejich dostupnost z asfaltové komunikace a
proto, že jde o plochu vhodnou pro případnou novostavbu, kterou zde oba hodlají
vybudovat. Soud se zabýval tím, zda pozemky p. č. 72 a p. č. 84/5 lze reálně
rozdělit a na základě provedených důkazů, zejména vyjádření Obecního úřadu Bílá
a Městského úřadu Český Dub uvedl, že „bylo tedy dělení uvedených pozemků
označeno za bezpředmětné, pokud by jeho důvodem mělo být zřízení rodinného domu
či rodinných domů na rozdělených pozemcích“.
Protože na základě provedeného vypořádání dostal žalobce pozemky „značné
hodnoty“ pokládal soud prvního stupně za vhodné žalovanému přikázat „cennější
část“ z nově rozdělených pozemků, tj. stavební parcelu č. 72 a parcelu č. 84/8,
a stanovil částku, kterou měl žalobce zaplatit žalovanému na vyrovnání hodnoty
přikazovaných pozemků.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, jako soud odvolací k
odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 30 Co 258/2009-521,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. „potud, že se
zrušuje podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného ke st. p. č. 72,
nemovitosti zapsané na LV č. 115 pro k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu pro
Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec“, změnil jej ve výroku pod bodem
III „tak, že výlučným vlastníkem st. p. č. 72, nemovitosti zapsané na LV č. 115
pro k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště
Liberec, se stává žalobce“, a pod bodem V. „tak, žalobce je povinen zaplatit
žalovanému dalších 26.660,- Kč, tedy celkem 165.450,50 Kč do dvou měsíců od
právní moci tohoto rozsudku“. Rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení „v části výroku I. o zrušení podílového
spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k p. p. č. 84/5 – orná půda, nemovitosti
zapsané na LV č. 115 pro k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj,
Katastrální pracoviště Liberec, v části výroku III. o určení výlučného
vlastníka p. p. č. 84/8 – orná půda, ve výroku IV. o určení výlučného vlastníka
p. p. č. 84/5“ a ve výroku pod body VI. a VII. o nákladech řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování k možnosti rozdělení pozemku p. č. 72
výslechy znalců Ing. P. H. a Ing. P. H., z jejichž vyjádření uzavřel, že
rozdělení není dobře možné, neboť trvalé porosty nacházející se na sousedícím
pozemku ve vlastnictví obce a výškové poměry terénu neumožňují zřízení dvou
nezávislých vstupů na tento stavební pozemek. Přihlédl k tomu, že dům postavený
na pozemku, který byl původně rovněž předmětem řízení, žalovaný v době řízení
zničil tím, že založil požár; z jeho strany šlo o svévoli, a proto bylo na
místě umožnit žalobci, který se tímto násilným způsobem nechoval, aby zde
vybudoval vlastní objekt a přikázat mu pozemek do vlastnictví. Ohledně dalších
pozemků rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání s výjimkou
výroku pod bodem IV.) podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací
důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že
nebylo zachováno jeho právo na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytýká, že
postupoval tak, že dovolateli „nebylo známo, že bude doplňovat dokazování
výslechem znalců“, nebyla mu dána možnost na přípravu „ve vztahu k předvolání
znalců“, při jednání „pak ani na kladení otázek či vznesení dalších návrhů“, a
kromě toho „nebyl právně zastoupen“, když „situace vyžadovala jeho přípravu s
odborníky i z oblastí, ve které se pohybovali znalci“. Soud mu neposkytl lhůtu,
o niž žádal, aby „se mohl vyjádřit k novým skutečnostem v řízení vyšlým
najevo“, přičemž šlo o skutečnosti, na nichž soud postavil své odůvodnění změny
rozsudku soudu prvního stupně. Uvádí, že „znalci neuvedli nemožnost rozdělení
stavební parcely, hovořili jen o obtížích s tím spojených“; argument obce,
vyjadřující se ke kácení zeleně, dovolatel shledává nepodloženým a
nerelevantním. Shrnuje, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné.
Přestože znalci tvrdili, že pozemky parcelních čísel 72 a 84/5 nejsou
dělitelné, byla jediným argumentem jimi uváděná nemožnost vybudovat zde
inženýrské sítě. Takto došlo „k jiné vadě řízení“, neboť žalovaný měl být
poučen o změně skutkové situace a k povinnosti tvrdit a dokazovat i pokud jde o
inženýrské sítě ve vztahu k dělení pozemků. Vyjádření znalců v tomto směru bylo
neurčité, řádně neodůvodněné a šlo o pouhé konstatování; odvolací soud takové
neurčité vyjádření posoudil jako dostačující důkaz a podklad pro své
rozhodnutí, resp. pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud znalec Ing.
H. v odvolacím řízení uvedl, že by pozemek neměl být dělen pro „nedobré vztahy“
mezi účastníky, vyjádřil názor, který mu nepřísluší.
Pokud jde o požár domu, jedná se o záležitost řešenou v samostatném řízení;
nelze jej proto za tento jeho zoufalý čin, za který byl již potrestán, „znovu
soudit“. Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o předmětnou stavební parcelu a
její přikázání žalobci, dovolatel pokládá za nespravedlivé a nezákonné. Takto
byl preferován žalobce, kromě dalšího i pro jeho zranění, které si však
způsobil sám tím, že nezvládl jízdu na lyžích. Dovolatel nadále tvrdí, že
předmětná stavební parcela je reálně dělitelná, lze na ní vybudovat dva rodinné
domy se dvěma majiteli. Nelze akceptovat názor znalců o nedělitenosti tohoto
pozemku proto, že „zde nelze vybudovat inženýrské sítě“. Již vůbec zde nemůže
být argumentem doporučení znalců založené na jejich názoru o „nedobrých
vztazích“ účastníků; znalcům nepřísluší radit soudu, co má dělat, přičemž
znalci na druhé straně nedokázali popsat či vysvětlit, proč nelze vybudovat v
daném místě inženýrské sítě. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho zamítnutí. V postupu
odvolacího soudu neshledává porušení procesních předpisů; žalovanému nic
nebránilo, aby se v odvolacím řízení nechal zastoupit advokátem. Odvolací soud
„při prvním jednání jasně sdělil, jaké důkazy v dalším jednání bude provádět“
včetně výslechu znalců, kterého se žalovaný osobně zúčastnil a mohl jim klást
otázky, což také učinil. Rozhodnutí odvolacího soudu, je jasné, srozumitelné a
po konstatování, že předmětná parcela není dělitelná, učiněné v intencích
zákona, a žalobce je pokládá za správné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm.
a), b) o. s. ř. a v § 241a odst. odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, §
241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
částečně důvodné.
Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh
některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému
využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za
přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu,
aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí
soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele
hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu
nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku (§ 142 odst. 1, 2 obč. zák.). Zákon
jako podmínku pro přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků nepožaduje, aby
dělení věci (pozemku) nebylo vůbec možné, ale aby nebylo „dobře možné“, což je
i případ, kdy na předmětný pozemek má zajištěn přístup jen jeden ze
spoluvlastníků (viz R 38/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
„Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se
žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil
žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má
prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký
učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není
přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy.
Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v
písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním“ (§
157 odst. 2 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu v měnící části vychází jednak z
nedělitelnosti pozemku p. č. 72, která je dána tím, že k případně nově vzniklým
pozemkům by nebylo možno zajistit přístup, jednak z názoru, že žalobci svědčí
více důvodů pro přikázání pozemku do jeho vlastnictví. Oba tyto závěry dovolání
zpochybňuje. Dovolání je důvodné jen pokud polemizuje se závěrem o
nedělitelnosti pozemku p. č. 72.
Odvolací soud opřel závěr o nedělitelnosti pozemku o zjištění, že „trvalé
porosty na sousedním pozemku obce a výškové poměry terénu neumožňují zřízení
dvou nezávislých vstupů na sousední pozemek“.
Závěr o tom, že zřízení přístupu brání trvalé porosty na sousedním pozemku
obce, nevychází z obsahu spisu. K dotazu soudu o možnosti odstranění části
porostů tak, aby byl umožněn přístup na jeden z nově vzniklých pozemků, Obecní
úřad Bílá přímo neodpověděl, jen zaslal metodický pokyn (ze spisu nevyplývá,
kdo jej vydal) týkající se kácení dřevin rostoucích mimo les (č. l. 400 a násl.
spisu). Z tohoto metodického pokynu sice vyplývá, že žádost o kácení podaná
třetí osobou (v tomto případě by patrně šlo o žalovaného) obecní úřad bez
dalšího zamítne, je zde však i uvedeno, že povolení k pokácení není třeba např.
při kácení na místních komunikacích (viz § 11 odst. 1 a 5, § 15 zákona č.
13/1997 Sb., o pozemních komunikacích); jednoznačný postoj obce ke kácení
dřevin z její odpovědi nevyplývá. O nedostatku souhlasu se sice zmínil i znalec
ing. Hlobil (č. l. 429v., 514v.) neuvedl však, o co tento názor opírá. Skutkové
zjištění, že obec nedá souhlas k pokácení dřevin, bránících ve zřízení
přístupu, tak v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování a je tak dán
dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud dále převzal vyjádření znalce ing. Hlobila, který při odvolacím
jednání k dotazu žalobce uvedl, že zřízení druhého přístupu by „bránily i
výškové poměry terénu“; ani znalec ani odvolací soud však blíže nevysvětlili, v
čem konkrétně tuto překážku spatřují. Rozsudek odvolacího soudu tak nesplňuje v
této části požadavky, které klade na odůvodnění rozhodnutí § 157 odst. 2 o. s.
ř. a je částečně nepřezkoumatelný; je tak dán dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. Lze poznamenat, že v posudku na č. l. 429 znalec ing.
Hlobil možnost rozdělení pozemku včetně zajištění přístupu na každý z nich
připustil; bylo tedy třeba se zabývat rozporem posudku s vyjádřením znalce v
odvolacím řízení.
Nelze však přisvědčit dovolateli, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo
pro něj překvapivé. O překvapivé rozhodnutí ohledně určité otázky však nejde,
pokud účastník musel z průběhu řízení zřejmé, že soud se musí touto otázkou
zabývat.
Již soud prvního stupně se zabýval dělitelností tohoto pozemku a dospěl k (byť
poněkud neurčitě formulovanému) závěru, že vzhledem k určení pozemku pro
výstavbu rodinného domu je pozemek nedělitelný. Při zahájení odvolacího jednání
předseda senátu upozornil na to, že je třeba se zabývat tím, „zda lze i při
zachování účelu pozemku rozdělit stavební parcelu či nikoliv“ a poté k této
otázce soud vyslechl oba soudní znalce. Žalovaný neměl návrh na doplnění
dokazování. Za této situace nemůže být rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím
překvapivým, neboť žalovaný musel nejpozději z rozsudku soudu prvního stupně
poznat, že pro posouzení věci je důležitá otázka reálného dělení pozemku, a
také z průběhu odvolacího řízení mu muselo být zjevné, že odvolací soud se bude
reálnou dělitelností zabývat. Také se seznámil se skutečnostmi, které podle
znalců zakládají nedělitelnost pozemků. Žalovaný měl možnost klást znalcům
otázky a vyjádřit se k posudkům a navrhnout další důkazy; jeho procesní práva,
zejména právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly
provedeny (§ 123 o. s. ř.), tak nebyla dotčena. Cítí-li se být dovolatel
poškozen tím, že v řízení nebyl zastoupen, pak je třeba uvést, že procesní
právo žádá zastoupení fyzické osoby jen jde-li o osobu, která nemůže před
soudem jednat samostatně, anebo v některých případech pokud jde o osobu, která
nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (§ 22, § 23 o. s. ř.).
Nejde-li o tyto případy, je jen na účastníkovi, zda se nechá v řízení
zastoupit.
Dovolacím námitkám směřujícím proti přikázání této parcely žalobci nelze
přisvědčit. Dovolací soud opakovaně konstatoval, že v řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující
s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu.
Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně
odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V usnesení ze dne 20. července
2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v Soudních rozhledech, 2005, č.
12, Nejvyšší soud uvedl: „Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v §
142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska
rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že
otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá
i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze ,přihlédne‘.
Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy
musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho
rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy
soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by
byly zjevně nepřiměřené.“ V daném případě není úvaha odvolacího soudu o
přikázání nemovitosti žalobci zjevně nepřiměřená; chování účastníka ke
společnému majetku je okolností, ke které lze při rozhodování o přikázání
společné věci do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků přihlédnout.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích pod bodem I., II. a III. zrušit a věc
vrátit tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu