22 Cdo 2211/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně M. V., proti žalovanému Ing. J. V., o zúžení společného jmění
manželů, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 1434/2000, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13.
ledna 2004, č. j. 9 Co 494/2002-108, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud rozhodl o zúžení společného jmění manželů (dále
„SJM“) účastníků řízení až na věci tvořící obvyklé vybavení společné
domácnosti. Okresní soud v Lounech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 11. prosince 2001, č. j. 12 C 1434/2000-64, rozhodl, že „společné jmění
manželů Ing. J. V. a M. V. se zužuje až na věci tvořící obvyklé vybavení
společné domácnosti“, a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení
spolu nesdílí od roku 1997 společnou domácnost, vztahy mezi nimi jsou napjaté,
bez schopnosti dohody ohledně společných věcí, konkrétně ohledně kolaudace
rodinného domku, sporu s městem Ž. o zaplacení 273 739,- Kč, dohody o
vypořádání majetkových vztahů, péče o nemovitosti v obci H., či ohledně dluhu
žalovaného. Účastníci řízení si v tomto směru neposkytují informace,
nespolupracují a soud proto uzavřel, že jsou naplněny předpoklady pro zúžení
SJM podle § 148 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodující k odvolání
žalovaného rozsudkem ze dne 13. ledna 2004, č. j. 9 Co 494/2002-108, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně; dále rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a správným shledal i jeho právní
závěry. Námitky, jež žalovaný uplatnil ve svém odvolání a týkaly se otázek
výkonu rodičovských práv k nezletilým dětem, nemohly mít na uvedený závěr vliv.
Uzavřel, že masa SJM bude určena v rámci nezbytného provedení vypořádání
zúženého SJM.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a
odůvodňuje je odkazem na § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 OSŘ. Namítá, že
soudy obou stupňů si neujasnily základní význam institutu zúžení SJM v
souvislosti se zákonem o rodině, nesprávně posoudily důvody navrhované
žalobkyní a odvolací soud neprovedl důkazy mající vliv na právní posouzení
věci, jež navrhl žalovaný. Neujasnily si zejména, které nemovitosti do SJM
náležely, když do něho zahrnuly i pozemky, které se v SJM nenacházely. S
odkazem na chování žalobkyně označil dovolatel žalobu za účelovou. Žalobkyně se
nehodlala podílet na soudním sporu ve věci činžovního domu v Žatci, na
dokončení novostavby rodinného domku v Žatci, ke všem povinnostem vztahujícím
se ke společnému majetku se stavěla negativně, chovala se zištně, ale i
lhostejně zejména k synům. Pokud odvolací soud shledal „závažné důvody“,
neuvedl jaké to důvody byly, v čem spočívaly, kdo stav zavinil, kdo a jak se
staral o společnou domácnost, vykonával rodičovská práva a povinnosti. Soud se
nepokusil o smírné řešení, ale naopak svým postupem rozpory prohloubil. Uvěřil
žalobkyni, jíž přiznal náhradu nákladů řízení. Neadekvátně dlouho nerozhodl o
výchově a výživě nezletilých dětí po rozvodu manželství, o samotném rozvodu, a
tak spoluzavinil napětí a finanční ztráty na majetku v SJM. Pokud jde o soudní
řízení týkající se činžovního domu v Ž., soudy nebyly s to od roku 1995 věc
uspokojivě uzavřít. Novostavba rodinného domku v Žatci zůstala ve finanční
režii žalovaného, který se sám staral o dva nezletilé syny, žalobkyně na ně
nepřispívala, musel sám hradit všechny náklady s nimi spojené, starat se o
všechen majetek a vést vyčerpávající spory o něj. V důsledku chování žalobkyně
byla zmařena jeho snaha o prodloužení lhůty k dokončení stavby domku tak, aby
nemusel být vrácen státní příspěvek. Rovněž ohledně stavby v H. jsou názory
soudu nesprávné. Žalobkyně se domáhala demolice této stavby, neboť v její
blízkosti se nacházela nemovitost jejího přítele, který má přes pozemky
účastníků zřízeno věcné břemeno; odstraněním stavby hodlala žalobkyně získat
pozemek pro přítele. Nesprávné jsou i údaje týkající se dlužného nájemného za
užívání nevytopeného bytu bez teplé vody, kde dovolatel bydlel se syny. Konečně
poukazuje na § 18, § 19 a § 31 zákona o rodině a konstatuje, že by bylo v
rozporu s dobrými mravy, aby závadové chování žalobkyně bylo soudem akceptováno
na úkor nezletilých dětí. Uzavírá, že soudy zřejmě nepochopily institut zúžení
společného jmění, a jde tudíž o nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ
a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.
b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní
stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná
nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci.
Dovolací soud se doposud nezabýval vymezením podmínek pro zúžení společného
jmění manželů podle § 148 odst. 1 ObčZ; pro řešení této problematiky je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Soud může ze závažných důvodů na návrh některého z manželů zúžit společné jmění
manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti (§ 148 odst. 1
ObčZ). Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to,
kdy jde o závažné důvody pro zúžení společného jmění manželů podle tohoto
ustanovení; nelze ani pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla
pro rozhodnutí soudu. Proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího
soudu o tom, zda o takové závažné důvody jde, jen je-li o úvaha zjevně
nepřiměřená.
Rozhodnutím o zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé
vybavení společné domácnosti dochází k modifikaci rozsahu společného jmění
účastníků, stanoveného v § 143 ObčZ, tedy k vyloučení věcí, které by jinak
tvořily předmět jejich společného jmění, až na věci tvořící obvyklé vybavení
jejich společné domácnosti, ze společného jmění účastníků. Došlo-li k zúžení
společného jmění manželů na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti,
došlo současně k zániku společného jmění manželů k ostatním věcem, které
netvoří vybavení společné domácnosti. Pokud však po zániku společného jmění
manželů k uvedeným věcem nenásleduje jejich vypořádání ve smyslu § 149 a § 150
ObčZ, tj. dohodou účastníků, rozhodnutím soudu nebo nastoupením fikce vzniku
podílového spoluvlastnictví, platí ohledně těchto věcí režim společného jmění
manželů. Majetkové nároky související s nakládáním vypořádávanými věcmi - kdo a
v jaké výši je povinen něco nahradit druhému ze spoluvlastníků - lze řešit až
po vypořádání společného jmění manželů Tyto nároky rozhodně nelze řešit dříve
než současně s vypořádáním společného jmění manželů (rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, publikovaný v pod č. C 1120 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
V dané věci bylo nepochybně zjištěno, že účastníci spolu dlouhodobě nevedou
společnou domácnost, že se na podstatných záležitostech hospodaření se
společnými věcmi nemohou dohodnout a že probíhá řízení o rozvod jejich
manželství; tato zjištění nezpochybňuje ani dovolatel. Tyto skutečnosti jsou
postačující pro zúžení společného jmění manželů podle § 148 odst. 1 ObčZ.
Skutečnosti uváděné dovolatelem nemohly správnost úvahy soudů v nalézacím
řízení zpochybnit. Otázka, které nemovitosti jsou v SJM, nebyla pro rozhodnutí
v této věci rozhodující, neboť zde nešlo o vypořádání SJM ke konkrétním věcem;
teprve v řízení o tomto vypořádání (nebude-li SJM vypořádáno jinak) se bude
řešit otázka, co je předmětem společného jmění, příp. se budou zjišťovat
skutečnosti významné pro stanovení výše podílů účastníků (§ 149 odst. 3 ObčZ).
Jinak řečeno, pro posouzení podmínek zúžení společného jmění manželů na věci
tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti podle § 148 odst. 1 ObčZ jsou
rozhodující jiné skutečnosti než ty, které jsou významné pro stanovení výše
podílů účastníků v řízení o vypořádání SJM. Dovolatel tvrdí různé skutečnosti
které mají vést k nepříznivému posouzení chování žalobkyně vůči rodině,
poukazuje na průtahy v jiných řízeních, vytýká jí nezájem o hospodaření se
společnou věcí apod.; tyto skutečnosti, ani kdyby se prokázaly, by nic neměnily
na závěru, že manželství účastníků bylo v době rozhodování o věci hospodářsky
nefunkční, že nebyla vedena společná domácnost a byly tu spory o hospodaření se
společnými věcmi a že tedy byly dány podmínky k zúžení společného jmění manželů.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení
uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez
návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání
zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel
nebyl úspěšný a žalobkyni náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla
právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu