Nejvyšší soud Usnesení občanské

22 Cdo 2213/2012

ze dne 2013-11-14
ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2213.2012.1

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve

věci žalobce Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se

sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalovanému Ivan Svatoš, a. s., se sídlem

ve Vodňanech II, Palackého 1231, identifikační číslo osoby 25115673

zastoupenému JUDr. Ladislavou Indrovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 6, o

ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C

62/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 9. února 2012, č. j. 7 Co 2923/2011-410, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Písku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. srpna 2011,

č. j. 9 C 62/2006-358, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. srpna 2011, č.

j. 9 C 62/2008-365, zamítl žalobu, „aby žalovanému bylo uloženo, aby žalobce

neobtěžoval hlukem, prachem, kouřem, plyny, stíněním, vibracemi a provozem

stavebních strojů a nákladních automobilů na pozemcích sousedících s pozemky ve

spoluvlastnictví žalobce“ (výrok I.), aby žalovanému bylo uloženo, aby

nepokračoval v provádění stavby na parcelách č. 357/5, 357/8, 357/10, 357/17 v

k. ú. P., k níž bylo stavební povolení zrušeno pravomocným rozhodnutím

Krajského úřadu Jihočeského kraje č. j. KÚJCK 26794/2006 OÚPI/3 z 10. 11.

2006“ (výrok II.), a „aby žalovaný obnovil předešlý stav pozemků parc. č.

stavební 357/8, 357/10 a 357/17 v k. ú. P. na stav v jakém byly před zahájením

stavby na nich tak, aby tyto pozemky uvedl do nezastavěného stavu“ (výrok III.)

a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce

rozsudkem ze dne 9. února 2012, č. j. 7 Co 2923/20111-410, rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně

potvrzen ve výroku I., podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237

odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje

dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012

Sb. - dále též jen „o. s. ř.“.

Dovolání není přípustné.

V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1

písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-

li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Protože

dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení

právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,

proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení,

toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v

dovolání nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,

které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.

s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v

nalézacím řízení.

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti

uplatněného nároku ohledně obtěžování žalobce hlukem, prachem, kouřem, plyny,

vibracemi a provozem stavebních strojů a nákladních automobilů ze dvou důvodů.

Jednak proto, že během stavby prováděné žalovaným na pozemcích sousedících s

pozemky ve spoluvlastnictví žalobce nedocházelo k obtěžování žalobce nad míru

přiměřenou poměrům ve smyslu § 127 odst. 1 občanského zákoníku, neboť žalovaný

prováděl stavbu na základě stavebního povolení (původního sice zrušeného, ale

znovu ke dni 7. 9. 2007 pravomocně vydaného) a rušení nebylo větší intenzity

než je přiměřené poměrům v daném místě a čase. Dalším důvodem byla skutečnost,

že stavba byla v době rozhodování soudu prvního stupně již dokončena.

Dovolací soud již v usnesení z 10. 1. 2011, č. j. 22 Cdo 3968/2009-279, (kterým

rozhodoval o dovolání proti částečnému rozsudku v této věci) uvedl, že pokud

odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou

na sobě nezávislých právních důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich

neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod

druhý (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 32

Odo 330/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C

2021).

Jestliže tedy bylo zjištěno, že k rušení žalobce stavebními pracemi již

vzhledem k dokončení stavby nedochází (stav ke dni rozhodování soudu), což samo

o sobě postačuje k zamítnutí žaloby, je nadbytečné, aby se dovolací soud

zabýval správností právního názoru, zda během stavby šlo o obtěžování nad míru

přiměřenou poměrům či nikoliv.

S důvody pro zamítnutí žaloby ohledně obtěžování žalobce stíněním stavbou

prováděnou žalovaným dovolání výslovně nepolemizuje, a proto se touto otázkou

dovolací soud, vázaný obsahem podaného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),

nezabýval.

Odkaz dovolatele na uplatněný nárok podle § 5 obč. zák. nemůže založit pro

právní stránce zásadní význam rozhodnutí; mohlo by jít nanejvýš o vadu řízení,

ta však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolateli nic

nebrání uplatnit tvrzený nárok na ochranu pokojného stavu (resp. držby) u

příslušného orgánu nyní, a to bez ohledu na obsah dovoláním napadeného

rozsudku.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle

§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť

dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a

žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. listopadu 2013

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. předseda senátu