USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Klegou, advokátem se sídlem v Rychvaldu, Bohumínská 1553, proti žalované: Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava, a.s., se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 1235/169, o povinnosti zdržet se jakéhokoliv neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobce k pozemku, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2022, č. j. 71 Co 211/2022-232 takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 4. 2022, č. j. 36 C 326/2019-196, zamítl žalobu, „aby se žalovaná zdržela jakéhokoliv neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, zejména zásahu představujícího protiprávní vedení obecního vodovodu na pozemku žalobce, které neodpovídá projektové dokumentaci a stavebnímu povolení ze dne 31. 1. 1985, č. j. VLHZ/4533/84-FA-332 a rozhodnutí o povolení stavby vodovod XY II. stavba č. j.VLHZ114/86/PE-235 ze dne 3. 12. 1986“, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě jako soudu odvolací rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 71 Co 211/2022–232, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že je na místě dovolacím soudem již vyřešenou právní otázku (hmotného práva) posoudit jinak. Jde mu o odklon od právního názoru vysloveného v souladu s předchozí judikaturou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 967/2021, podle které je vodním dílem (a podléhá ochraně podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů – vodní zákon) i dílo zbudované bez stavebního povolení, resp. v rozporu s ním.
V této věci žalobce teprve po uplynutí delší doby od koupě pozemku zjistil, že přes pozemek vede stavba vodovodu, která je vedena v rozporu se stavebním povolením; žádá nyní (v podstatě, viz formulaci žalobního návrhu) jeho odstranění. Pro rozpor se stavebním povolením nejde o vodní dílo, a tudíž se podle žalobce na ně § 59a vodního zákona nevztahuje. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné. V usnesení ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 967/2021 dovolací soud uvedl: „Pokud tedy z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že vodním dílem se stavba ve smyslu veřejného práva stane okamžikem, kdy je způsobilá plnit funkce uvedené v § 55 odst. 1 vodního zákona, a zároveň, že soud obecně v řízení o odstranění stavby přihlíží pouze k existenci občanskoprávního titulu k výstavbě, je zjevné, že případný rozpor stavby vodního díla se stavebním povolením na závěru o existenci legálního věcného břemene podle § 59a vodního zákona ničeho změnit nemůže.
Jinými slovy i vodnímu dílu postavenému v rozporu se stavebním povolením svědčí legální věcné břemeno podle § 59a vodního zákona, bylo-li již ke dni 1. 1. 2002 způsobilé plnit funkce uvedené v § 55 odst. 1 vodního zákona“. „Žalobce má za to, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 967/2021, je nesprávná, jelikož:
1) ignoruje, že zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), v platném znění, ani současná platná a účinná právní úprava jako celek nepočítá (pozitivně) s nelegálním vodním dílem, a 2) umožňuje omezení vlastnického práva bez náhrady v rozporu s článkem 11 odst. 4 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky“. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu napadla žalobkyně (v tehdejší věci) ústavní stížností, ve které – citováno z usnesení Ústavního soudu – tvrdila, že „soudy mechanicky aplikovaly ustanovení § 59a vodního zákona, které dle jejího názoru zákonodárce nezamýšlel k ochraně staveb nepovolených, porušujících právní předpisy a nevyhovujících technickým normám, staveb závadných a poškozujících majetek vlastníků pozemku. Opětovně rozporuje závěr obecných soudů, že předmětná kanalizace představuje vodní dílo.
Je toho názoru, že dílo, aby bylo vodním dílem, musí být zbudováno v souladu s předpisy stavebního práva a příslušnými technickými normami, což ostatně vyplývá i z § 15 vodního zákona. Zdůrazňuje, že za vodní dílo lze považovat toliko stavbu povolenou, kterážto podmínka ovšem nebyla v případě uvedené kanalizace splněna“. Šlo tedy o stejnou problematiku, jako v nyní projednávané věci. Ústavní soud však usnesením ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 2028/22, ústavní stížnost odmítl s tím, že nejde o rozhodnutí protiústavní.
Dále je třeba přihlédnout k tomu, že usnesení Nejvyššího soudu vychází z četné judikatury v něm uvedené, kterou aplikuje na konkrétní případ. To, že i stavba vodního díla může být provedena bez stavebního povolení, a přesto jde o vodní dílo, se podává např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu dne 8. 8. 2007, č. j. 3 As 6/2007-51, a vyplývá i z povahy věci; stejně tak stavba zřízená bez stavebního povolení, pokud vyhovuje zákonné definici stavby (§ 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu – stavební zákon) je stavbou ve smyslu tohoto zákona.
Ostatně podmínkou aplikace § 59a vodního zákona nemůže být okolnost, že vodní dílo bylo řádně povoleno, již proto, že se týká i děl z dávnější minulosti, u kterých by bylo doložení takového povolení prakticky nemožné. Pokud jde o omezení vlastnického práva bez náhrady, pak lze jen konstatovat, že nárok na náhradu nebyl předmětem tohoto řízení; návrh na zrušení § 59a vodního zákona pro protiústavnost v souvislosti s náhradou pak Ústavní soud odmítl v usnesení ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 2028/22.
Nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 599/03, na který dovolatel odkazuje, se netýkal této problematiky, a také § 59a vodního zákona byl do zákona zařazen s účinností k 1. 1. 2014, tedy až po jeho vydání. Není tu tedy nic, co by mohlo odůvodnit změnu judikatury dovolacího soudu a založit přípustnost dovolání. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu