USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně N. P., narozené XY, bytem XY, proti žalovanému městu Roudnice nad Labem se sídlem v Roudnici nad Labem, Karlovo náměstí 21, IČO: 00264334, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 644/35, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 39/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. prosince 2020, č. j. 95 Co 137/2020-333, takto:
Dovolání se odmítá.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
6. 2020, č. j. 8 C 39/2018-274, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, a) aby se žalovaný zdržel provozování stavby kanalizace na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a to ve lhůtě, kterou určí soud, případně do právní moci kolaudačního rozhodnutí, b) aby žalovaný na své náklady odstranil – zaslepil stavbu kanalizace a „její sanaci“ na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu za zásah do vlastnického práva ve výši 144 732,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 144 732,50 Kč od 16.
12. 2017 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II). Žalobu pak také zamítl v části, ve které žalobkyně požadovala uhradit částku 192 771,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 16. 12. 2017 do zaplacení (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VIII). K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 95 Co 137/2020-333, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (výrok I) a ve výrocích II– VIII jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle ní závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu. Mezi doposud neřešené otázky řadí jednak otázku, zda je stavba vybudovaná v rozporu se stavebním povolením vodním dílem ve smyslu § 55 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), a jednak otázku, zda existence takové stavby zakládá legální věcné břemeno podle § 59a vodního zákona.
Domnívá se, že stavba postavená v rozporu se stavebním povolením není vodní dílem podle § 55 vodního zákona, a proto není způsobilá založit existenci legální věcného břemene podle § 59a vodního zákona. Dále žalobkyně konstatuje, že při posuzování obou hmotněprávních otázek soud nesprávně aplikoval judikaturu dovolacího soudu. Odvolacím soudem citované rozhodnutí sp. zn.
22 Cdo 1427/2019 bylo podle dovolatelky v dané věci nesprávně aplikované, neboť v něm dovolací soud řešil pouze otázku vzniku legálního věcného břemene v situaci, kdy vodní dílo nesporně existovalo, zatímco v projednávané věci je mezi stranami sporné, zda se o vodní dílo jedná. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok I rozsudku odvolacího soudu, jakož i výroky na něm závislé, a také výrok I rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že je považuje za nepřípustné a nedůvodné.
Ztotožňuje se s odvolacím soudem, podle kterého stavební povolení nemá vliv na vznik vodního díla, neboť předmětná kanalizace se stala vodním dílem v okamžiku, kdy začala plnit svoji funkci. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1427/2019 podle žalovaného jednoznačně vyplývá, že skutečnost, zda stavba byla či nebyla postavena v souladu se stavebním povolením, či dokonce bez něj, nemá vliv na její právní povahu jakožto vodního díla. Žalovaný uzavírá, že odvolací soud vyřešil otázku hmotného práva, zda je předmětná kanalizace vodním dílem, správně.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl. Žalobkyně následně v replice konstatuje, že z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1427/2019 žalovaným dovozený závěr nevyplývá. Podotýká, že stavební povolení vznik vodního díla podmiňuje, neboť mu časově předchází. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatelky závisí na vyřešení jednak otázky, zda je stavba vybudovaná v rozporu se stavebním povolením vodním dílem ve smyslu § 55 vodního zákona, a jednak otázky, zda existence takové stavby zakládá legální věcné břemeno podle § 59a vodního zákona. Domnívá se, že předmětné otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, přičemž odvolací soud měl při jejich řešení nesprávně aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají. Podle § 55 odst. 1 písm. c) vodního zákona jsou vodní díla stavby, které slouží ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových vod, k ochraně a užívání vod, k nakládání s vodami, ochraně před škodlivými účinky vod, k úpravě vodních poměrů nebo k jiným účelům sledovaným tímto zákonem, a to zejména stavby vodovodních řadů a vodárenských objektů včetně úpraven vody, kanalizačních stok, kanalizačních objektů, čistíren odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizací.
Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. Citované ustanovení § 59a vodního zákona zakládá existenci zákonného věcného břemene a představuje řešení situací existujících z doby před účinností vodního zákona (tj. před 1. 1. 2002) a spočívajících především v tom, že vodní dílo je umístěno na cizím pozemku bez řádného právního důvodu. Pro vznik věcného břemene podle § 59a vodního zákona je významné, zda k rozhodnému datu (tj. ke dni 1.
1. 2014) bylo na dotčeném pozemku umístěno vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002, které se nestalo součástí pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019). Ke vzniku zákonného věcného břemena (při naplnění hypotézy § 59a vodního zákona) dochází dnem účinnosti zákona, kterým byla daná právní norma včleněna do právního řádu, tedy k 1. 1. 2014. K tomuto datu vzniká omezení vlastníka pozemku zákonným věcným břemenem (s účinky ex nunc, pro futuro) a dochází taktéž ke vzniku nároku na náhradu za omezení vlastnického práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1720/2020). Dovolací soud v rozsudku ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019, vyložil, že vodním dílem se stavba ve smyslu veřejného práva (bez ohledu na to, zda jde již o způsobilý předmět vlastnického práva – věc ve smyslu práva občanského – či nikoliv; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004) stane okamžikem, kdy je způsobilá plnit funkce uvedené v § 55 odst. 1 vodního zákona (ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přiklonil také např. v rozsudku ze dne 28.
4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021, či rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 95/2021).
V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že existence legálního věcného břemene (§ 59a vodního zákona) brání jak vyhovění žalobě na vypořádání neoprávněné stavby, tak i vyhovění negatorní žalobě na odstranění zemních prací, resp. uvedení pozemku do původního stavu. Pokud tedy soud učiní závěr o existenci uvedeného legálního věcného břemene, může žalobu na odstranění vodního díla včetně jeho součástí zamítnout. Shodně se i v komentářové literatuře uvádí, že vlastník pozemku není oprávněn požadovat odstranění vodního díla vybudovaného před 1.
1. 2002, případně bránit jeho užívání (HORÁČEK, Zdeněk a kol. Vodní zákon s aktualizovaným podrobným komentářem po roce účinnosti nového občanského zákoníku k 15. 3. 2015. 3. vydání. Praha: Sondy, 2015, s. 173). V nyní projednávané věci ze skutkových zjištění nalézacích soudů vyplývají následující skutečnosti: stavba kanalizace, jejímž vlastníkem je žalovaný, stojí na pozemku žalobkyně. Předmětná kanalizace byla postavena v letech 1998 až 1999 a v roce 1999 bylo povoleno její dočasné užívání. Na kanalizaci je kromě samotné žalobkyně napojeno dalších 7 domů, přičemž od svého vybudování doposud plní funkci odvádění odpadních vod.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu nalézací soudy správně dovodily, že stavba kanalizace je vodním dílem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) vodního zákona, neboť plní funkci odvádění odpadních vod. Stavba kanalizace existovala nejpozději od roku 1999 a od téhož roku také plnila svou funkci; jedná se proto o vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002. Současně se předmětná stavba kanalizace ke dni 1. 1. 2014 nestala součástí pozemku žalobkyně (tomu u liniových staveb brání především § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s úpravou přechodných ustanovení – § 3054 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), přičemž je na jejím pozemku doposud umístěna.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem lze uzavřít, že ke dni 1. 1. 2014 vzniklo v souladu s § 59a vodního zákona legální věcné břemeno spočívající v povinnosti žalobkyně strpět za náhradu na svém pozemku předmětnou stavbu kanalizace a její užívání, které žalovanému doposud svědčí. Nalézací soudy tak postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jestliže žalobu na zdržení se provozování stavby kanalizace a její odstranění zamítly. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že stavba kanalizace byla postavena v rozporu se stavebním povolením.
Je tomu tak proto, že soud v občanskoprávním řízení o odstranění stavby posuzuje pouze to, zda je stavba oprávněná, a nikoli to, zda je povolená. Podle ustálené judikatury je stavba neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku zřídit stavbu. Pro klasi?kaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011).
Z toho a contrario vyplývá, že závěr o oprávněnosti stavby je spojen výhradně s existencí občanskoprávního titulu k výstavbě, a nikoliv se stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím, resp. jejich absencí. Tedy při rozhodování o neoprávněné stavbě není rozhodující, zda jde ve smyslu stavebních předpisů o stavbu povolenou, či nikoli (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1112/2020). Účelem § 59a vodního zákona bylo nicméně legalizovat právě taková vodní díla, která byla na cizím pozemku umístěna bez řádného právního důvodu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016 či již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019), tj. neoprávněná vodní díla. Lze tak uzavřít, že v řízení o odstranění stavby vodního díla soud nezkoumá ani to, zda se jedná o stavbu povolenou, a ani to, zda se jedná o stavbu neoprávněnou. K zamítnutí žaloby na odstranění vodního díla tak postačí závěr o existenci legálního věcného břemene podle § 59a vodního zákona, a to bez ohledu na případný rozpor vodního díla se stavebním povolením (či dokonce neexistenci stavebního povolení jako takového).
Táže-li se tedy dovolatelka ve své podstatě na to, zda stavba kanalizace vybudovaná v rozporu se stavebním povolením může zakládat legální věcné břemeno podle § 59a vodního zákona, je dovolací soud toho názoru, že položená otázka je otázkou dílčí jednak k obecné otázce výkladu pojmu „vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002“ a jednak k obecné otázce relevance stavebně právních námitek v občanskoprávním řízení o odstranění stavby. Dovolací soud přitom vychází z ustálené judikatury potud, že nabízí-li judikatura řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné [k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8.
3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15 (dostupné na https://nalus.usoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3770/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2969/2020]. Pokud tedy z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že vodním dílem se stavba ve smyslu veřejného práva stane okamžikem, kdy je způsobilá plnit funkce uvedené v § 55 odst. 1 vodního zákona, a zároveň, že soud obecně v řízení o odstranění stavby přihlíží pouze k existenci občanskoprávního titulu k výstavbě, je zjevné, že případný rozpor stavby vodního díla se stavebním povolením na závěru o existenci legálního věcného břemene podle § 59a vodního zákona ničeho změnit nemůže.
Jinými slovy i vodnímu dílu postavenému v rozporu se stavebním povolením svědčí legální věcné břemeno podle § 59a vodního zákona, bylo-li již ke dni 1. 1. 2002 způsobilé plnit funkce uvedené v § 55 odst. 1 vodního zákona. Nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud doplňuje, že vlastník pozemku, na němž je vodní dílo umístěno, může ve smyslu § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a § 129 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č.
183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), podat na příslušný vodoprávní úřad (jakožto speciální stavební úřad) podnět k zahájení řízení o odstranění stavby vodního díla z důvodu jejího rozporu se stavebním povolením. Jak vyplývá z žádosti Městského úřadu Roudnice nad Labem ze dne 20. 2. 2019 (založené na č. l. 129), žalobkyně podnět k zahájení řízení o odstranění stavby kanalizace podala. Dovolacímu soudu nejsou známy žádné další informace vztahující se k případnému správnímu řízení.
V každém případě však platí, že existence věcného břemene podle § 59a vodního zákona je závislá na existenci samotného vodního díla. Byla-li by na základě správního rozhodnutí stavba kanalizace z pozemku žalobkyně odstraněna, pak by z podstaty věci ex lege zaniklo i předmětné věcné břemeno. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, protože rozhodnutím odvolacího soudu byla zrušena část rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, včetně nákladových výroků.
O nákladech dovolacího řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci, neboť toto rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu