22 Cdo 3770/2020-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobců a) K. D., narozené XY a b) V. D., narozeného XY, obou bytem v XY,
zastoupených Mgr. Karlem Machačkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá
727/39, proti žalované obci Lipová, IČO 00261505, se sídlem v Lipové 422,
zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo
náměstí 257/7, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně
pod sp. zn. 28 C 226/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2020, č. j. 10 Co 255/2019-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Artura Ostrého.
28 C 226/2017-77, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem
ze dne 29. 6. 2020, č. j. 10 Co 255/2019-110, napadený rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci („dovolatelé“) dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a částečně pak na otázce hmotného práva, která nebyla
dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Protože obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k němu je
účastníkům znám a tvoří obsah procesního spisu, dovolací soud na ně v dalších
podrobnostech pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu). Dovolání není přípustné. Nejvyšší soud posoudil věc podle zákona č. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále „obč. zák.“), neboť k vydržení mělo dojít za účinnosti tohoto zákona (viz
§ 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále „o. z.“). Podstata věci je v tomto: Dovolatelé nabyli v roce 1987 kupní smlouvou od
manželů T. rodinný dům č. p. XY s pozemkem par. č. st. XY a pozemkem par. č. XY
(původní pozemky); v roce 1994 následně dokoupili od žalované dalších šest
pozemků, konkrétně par. č. XY, XY, XY, XY, XY a par. č. XY (okolní pozemky), a
současně s těmito pozemky se chopili také držby sporného pozemku, jehož
zapsaným vlastníkem je dodnes žalovaná. Dovolatelé tvrdí, že kupní smlouvou z
r. 1994 měli s okolními pozemky nabýt také sporný pozemek par. č. XY, nějakým
nedopatřením však nebyl v kupní smlouvě uveden. V dobré víře se chopili jeho
držby. Žalovaná oponuje, že nikdy neměla v úmyslu dovolatelům sporný pozemek
převádět, proto také nebyl předmětem kupní smlouvy. Soud prvního stupně opřel rozhodnutí především o judikaturu Nejvyššího soudu k
otázce vydržení části sousedního pozemku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000), a uvedl: „V projednávaném případě
však na základě smlouvy v roce 1994 žalobci nabyli pozemky o výměře 2 577 m2,
přičemž pozemek má výměru 1 594 m2, tedy byl velikostí větší o více než 50% a
jedná se o pozemek zcela pravidelného obdélníkového tvaru, pozemek není výrazně
svažitý či jinak nepřístupný“. Soudy též neučinily skutkové zjištění, že by
nabývané pozemky byly pod společným oplocením nebo že by žalovaná obec držbu
sporného pozemku žalobcům fyzicky předala (např. vyznačením hranic či jejich
ukázáním v terénu). Nyní dovolatelé namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
dovolacího soudu ohledně posouzení oprávněnosti držby, konkrétně od závěru, že
oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku
dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010). V dílčích
souvislostech je tu pak podle dovolatelů otázka neřešená, spočívající v tom,
zda rozdíl v poměru plochy koupených a skutečně držených pozemků lze vztahovat
jen k té konkrétní kupní smlouvě, která tvoří putativní titul nabytí držených
pozemků, nebo zda lze přihlédnout také ke koupi jiných pozemků, které tvoří s
drženými pozemky jeden funkční celek.
Jinak řečeno, dovolatelé tvrdí, že
omluvitelnost jejich omylu nelze vztahovat jen na uchopení držby těch pozemků,
které nabyli smlouvou z roku 1994, nýbrž soud by měl zohlednit, že v místě již
předtím některé pozemky vlastnili, přičemž v poměru ke všem jejich pozemkům
(které se nachází v jednom místě) sporný pozemek nedosahuje uvedené výměry 50 %. Posouzení otázky, zda s přihlédnutím k uvedenému právnímu názoru byli držitelé
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalovaného
patří, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl
zpochybnit, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na
úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií v
judikatuře konstantně uznávaných. V případě, že se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé
k nabytí vlastnického práva chopí držby pozemku, na který se tato právní
skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že
je vlastníkem i tohoto pozemku. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti
omylu držitele v takovém případě je i poměr plochy koupeného a skutečně
drženého pozemku (například rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 3. 2000, sp. zn. 22
Cdo 1848/98, publikovaný v časopisu Soudní rozhledy č. 7, ročník 2000, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000). Hodnocení dobré víry musí vycházet z objektivního hlediska; podle konstantní
judikatury i v případě, že držitel se mohl (subjektivně) cítit jako vlastník
(např. platil daně z majetku, užíval a udržoval jej); není oprávněným
držitelem, jestliže jeho dobrá víra není dána objektivně, se zřetelem ke všem
okolnostem (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22
Cdo 1843/2000, a ze dne 28. l1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2299/2012). Při
posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, je třeba
vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s
ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo
právo patří (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že
výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného výjimečně i
více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu,
nebo držitel byl do omylu uveden znalcem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004). Pro posouzení, jaký poměr ploch
nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že
drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit jednoznačné hledisko. Každý případ je
třeba posoudit individuálně (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008,
sp. zn.
22 Cdo 1261/2007). Vychází-li ustálená judikatura dovolacího soudu z předpokladu, že oprávněnou
držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 %
výměry pozemku koupeného, ve výjimečných případech i více, neznamená to, že
držba je oprávněná vždy, když výměra drženého pozemku je menší než 50 % pozemku
koupeného, nebo dokonce když dosahuje uvedeného poměru. Uvedenou judikaturu
dovolacího soudu je třeba chápat tak, že dosahuje-li výměra drženého pozemku 50
% a více výměry pozemku koupeného, pak (nejde-li o výjimečný případ) bude
zpravidla namístě závěr, že držba nemůže být oprávněná; nic však neříká o tom,
že by omyl menšího rozsahu byl bez dalšího omluvitelný. Co se týká otázky dílčí, kterou dovolatelé považují za dosud neřešenou, je
třeba připomenout: Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího
charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem
formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o
otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, které je přístupné na internetových stránkách
Ústavního soudu nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud mnohokrát vyslovil, že hodnocení dobré víry je vždy věcí
individuálního posouzení a je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci, za
nichž byla držba uchopena a vykonávána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněný pod číslem 40/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012, a
další). Odpověď na položenou otázku se tak dovolatelům podává z ustálené
judikatury dovolacího soudu – za předpokladu, že je to v dané věci významné,
lze k takové skutečnosti přihlédnout. To ostatně odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezpochybnil (a napadené
rozhodnutí tak na této otázce ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí), pouze uvedl,
že v nyní projednávané věci je třeba posuzovat dřívější i pozdější nabytí
původních pozemků zvlášť; s tím dovolací soud souhlasí. Poukaz dovolatelů na
možné absurdní důsledky citované judikatury v případě nabytí více pozemků více
smlouvami ve stejnou dobu není na místě; mezi nabytím původních pozemků od
manželů T. a nabytím okolních pozemků od žalované uplynulo téměř 7 let, po
které dovolatelé hospodařili na původních pozemcích a měli možnost seznámit se
jak s jejich polohou, tak i výměrou. Vlastnictví původních pozemků jim právě
naopak mohlo dát lepší představu ohledně výměry sousedních pozemků, protože
znali (mohli a měli znát) místní poměry a velikost vlastních pozemků, a všechny
dotčené pozemky (jak ty dříve nabyté, tak pozemky nově kupované i sporný
pozemek) měly pravidelný tvar.
V projednávané věci ve prospěch oprávněnosti držby svědčilo, že sporný pozemek
úzce souvisí s pozemky dovolatelů, není od nich oddělen žádnou hranicí a tvoří
jeden celek, a z dokazování rovněž vyplynulo, že dovolatelé pozemek užívali a
udržovali po dobu více než dvaceti let, přičemž žalovaná pozemek udržovala
pouze při jeho horní hraně v rámci údržby přilehlé cesty a držbu žalobců v
minulosti nezpochybnila. V neprospěch oprávněné držby pak soud uvedl, že
sporný pozemek nebyl uveden ve smlouvě; všechny převáděné pozemky byly uvedeny
jak parcelním číslem, tak výměrou; poměr drženého sporného pozemku k pozemkům
kupovaným byl přes 58 %; při kupní ceně 24 426 Kč a výměře převáděných pozemků
2714 m? cena za 1 m? činila 9 Kč, pokud by měl být předmětem převodu i sporný
pozemek, cena za 1 m? by činila 5,67 Kč a stanovení kupní ceny ve výši 24 426
Kč bez bližšího vysvětlení by poněkud ztrácelo smysl; přestože neexistovalo
nahlížení do katastru nemovitostí prostřednictvím internetu, bylo možné si tyto
údaje ověřit na příslušném úřadu. Dovolací soud sice musí přisvědčit dovolatelům, že samotná výše dohodnuté kupní
ceny nemůže být okolností, která v nich měla vyvolat pochybnost ohledně
vlastnického práva ke spornému pozemku (tuto skutečnost tak nelze klást
dovolatelům při posuzování jejich dobré víry k tíži), přesto však nepovažuje
celkovou úvahu nalézacích soudů ohledně oprávněnosti držby za zjevně
nepřiměřenou. Právní předpis neukládá povinnost ověřit rozlohu nabývaných pozemků; nicméně
dovolací soud již dříve konstatoval: „Kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a
zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje
pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o
zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat“ (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000). K tomu není
třeba nahlížet do katastru nemovitostí či do geometrického plánu. Je tedy třeba
vyjít z toho, že žalobci znali výměru pozemků zahrnutých do kupní smlouvy;
pokud by ji snad neznali, jednali v neomluvitelném omylu. Soud prvního stupně vyšel z toho, že sporný pozemek byl větší o více než 50%
než pozemky nabývané, jedná se o pozemek zcela pravidelného obdélníkového
tvaru, není výrazně svažitý či jinak nepřístupný. Nebylo zjištěno, že by
nabývané pozemky byly pod společným oplocením nebo že by žalovaná obec držbu
sporného pozemku žalobcům relevantním způsobem předala (např. vyznačením hranic
či jejich ukázáním v terénu). Za tohoto stavu byl omyl žalobců o tom, že nabyli
na základě uvedené smlouvy vlastnické právo i ke spornému pozemku, objektivně
neomluvitelný, a to právě vzhledem k poměru výměry skutečně nabytých pozemků a
pozemku sporného. Je možné, že žalobci, jak tvrdí, si nevyhradili více času na seznámení se s
kupní smlouvou anebo že nedovedli výměry v terénu správně odhadnout. Dobrou
víru je však hodnotit objektivně; nelze dospět k závěru, že za stejné situace
by jedna osoba byla v dobré víře, a druhá nikoliv (nález Ústavního soudu ze dne
2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2000/18).
To, že se snad neseznámili řádně s obsahem
smlouvy, jde k jejich tíži (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000); jen na okraj se podotýká, že se s ním mohli
seznámit v klidu domova poté, co smlouvu uzavřeli. Pokud jde o poměr výměry pozemků, je třeba vzít v úvahu, že judikatura
připouštějící oprávněnou držbu v případě, že poměr není jen nepatrný, resp. malý, je velkorysá a bere do úvahy schopnost průměrného člověka rozdíl
posoudit. Tam, kde jde o větší nepoměr, dosahující až 50%, musí být podle
judikatury dány zvláštní okolnosti omyl držitele omlouvající; ty v dané věci
nebyly zjištěny. K dalším dovolacím námitkám se uvádí: Otázka, jaký byl účel převodu pozemků
mezi účastníky, závisí na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení,
kterými je dovolací soud vázán. Soudy vyšly z toho, že žalobcům šlo o to, aby
zamezili výstavbu v blízkosti jejich nemovitosti. Pokud dovolatelé tvrdí jiné
motivy, resp., motiv zjištěný soudy popírají, jde o v dovolacím řízení
nepřípustnou polemiku se skutkovými zjištěními. Uplatněním jediného způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1539/2013). K problematice kosení trávy na obecních pozemcích: Žalobci opírali oprávněnou
držbu i o to, že sporný pozemek kosili. Soud prvního stupně pak uvedl, že tato
skutečnost nemůže založit oprávněnou držbu, neboť není neobvyklé, že občané
pomáhají s údržbou obecní zeleně zcela nezištně. To dovolatelé popírají. Odvolací soud, jehož rozhodnutí je předmětem přezkumu, však o tento závěr své
rozhodnutí neopřel. Proto se jen na okraj, nad rámec přezkumu, uvádí, že
samotné kosení jinak neudržovaného sousedního pozemku ještě nemusí být projevem
držby samotné. Motivy tu mohou být různé – zamezení imisí z neudržovaného
pozemku, nepěkný výhled na zanedbaný pozemek, opatření krmiva pro chovaná
zvířata apod. I když je důvodem přesvědčení, že jde o pozemek vlastní, a tento
pozemek opravdu je předmětem držby toho, kdo jej seče, pak ani toto přesvědčení
nemůže založit oprávněnou držbu, je-li opřeno o omyl neomluvitelný. e tvrzení, že žalovaná předala pozemek do držby žalobcům: Takové skutkové
zjištění soud neučinil. Žalobcům sice svědčila dlouhodobost držby, toto kritérium však není v dané věci
rozhodující a je ho třeba vidět v souvislosti s dalšími skutečnostmi; jinak
vyzní v případě, že jde o držbu části pozemku souseda, který své navazující
pozemky sám užívá, a jinak jde-li o nepoužívaný majetek obce, která vlastní
více takových pozemků.
Nicméně pokud žalobci nebyli v objektivní dobré víře již
od počátku držby (viz výše), pak ani dlouhodobost držby nemohla tento
nedostatek zhojit. Tvrzené důvody přípustnosti dovolání tak nejsou dány; napadené rozhodnutí je v
souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, ani nezávisí na dosud
neřešené otázce. Nejvyšší soud jej proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí
o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím
dobrovolně, může se žalovaná domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.