28 Cdo 1803/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobkyně J. Z., P., zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se
sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, proti žalovaným 1) V. M., a 2) R.
M., oba R., zastoupeným JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v
Rakovníku, Vysoká 92, o zaplacení 1.313.000,- Kč spolu s příslušenstvím a o
vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C
147/2010, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 6. listopadu 2013, č. j. 29 Co 373/2013-277, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou ze dne 25. srpna 2010 domáhala po žalovaných zaplacení
částky 975.000,- Kč spolu s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce uzavřené
mezi účastníky dne 20. 4. 2009, dále vydání bezdůvodného obohacení ve výši
338.000,- Kč s příslušenstvím, neboť žalovaní dle žalobních tvrzení užívali bez
právního důvodu nemovitost ve vlastnictví žalobkyně, a současně se žalobkyně
domáhala vyklizení této nemovitosti
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. února 2013, č. j. 3 C 147/2010-198, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni
společně a nerozdílně částku ve výši 1.313.000,- Kč spolu s blíže určeným
příslušenstvím, dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně
vyklidit a předat žalobkyni v rozhodnutí označenou nemovitost, a rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, dle kterých
žalobkyně poskytla žalovaným podle smlouvy o půjčce ze dne 20. 4. 2009 částku
950.000,- Kč s tím, že žalovaní se zavázali zaplatit do 31. 3. 2010 žalobkyni
dluh ve výši 975.000, který je tvořen půjčenou částkou 950,000,- Kč navýšenou o
25.000,- Kč, spolu s příslušenstvím, přičemž nebylo prokázáno, že by žalovaní
na tento dluh čehokoliv uhradili. Dále dospěl soud prvního stupně k zjištění,
že žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne 21. srpna 2006 uzavřené mezi ní a
žalovanými nabyla vlastnické právo k předmětné nemovitosti; žalovaní však dále
bez jakékoliv právního titulu pokračovali v užívání nemovitosti, respektive po
ukončení užívání ze strany žalovaných nedošlo k vyklizení a předání nemovitosti
žalované. Na tomto skutkovém základě bylo žalované přiznáno právo na vydání
bezdůvodného obohacení v celkové výši 338.000,- Kč. Konečně se soud prvního
stupně zabýval též kompenzační námitkou žalovaných. Žalovaní uplatňovali vůči
žalobkyni částku 890.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo
spočívat ve zhodnocení ceny nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně, ke kterému
došlo v souvislosti žalovanými provedenou rekonstrukcí a rozšířením
využitelnosti nemovitosti. Tuto námitku však na základě provedených důkazů soud
prvního stupně neshledal důvodnou, neboť dospěl k závěru, že rekonstrukce
objektu byla provedena již před červencem 2006, tedy v době, kdy byla předmětná
nemovitost ještě ve vlastnictví žalovaných. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 29 Co 373/2013-277, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni
společně a nerozdílně částku 925.000,- Kč s příslušenstvím a v povinnosti
žalovaných vyklidit nemovitost. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě
smlouvy o půjčce měla žalobkyně předat žalovaným celkem částku 950.000,- Kč
(navýšenou o roční úrok 25.000,- Kč). Po provedeném dokazování bylo prokázáno
předání částky 600.000,- Kč, a to převodem na účty žalovaných, a částky
300.000,- Kč, která odpovídá výši žalovaným již dříve půjčeného peněžité
plnění. V řízení však nevyšlo najevo předání částky 50.000,- Kč.
Proto odvolací
soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v té části výroku, kterým byla
uložena žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku 50.000,- Kč s
příslušenstvím tak, že v této části žalobu zamítl. V té části výroku soudu
prvního stupně, kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni
částku 338.000,- Kč s příslušenstvím (z titulu bezdůvodného obohacení), zrušil
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému
projednání. B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní (dále také „dovolatelé“)
dovolaní, jehož přípustnost spatřují s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. v
tom, že dovolání „směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, a rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, resp.
odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.“ Dovolatelé uvádí, že předmětem dovolání jsou výroky soudu
týkající se (i) vrácení půjčky, (ii) vyklizení nemovitosti a (iii) kompenzační
námitky žalovaných. Pro tyto tři relativně samostatné právní otázky vymezují
dovolatelé dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst.
1 o. s. ř. následovně:
Ad (i) Dovolatelé namítají absolutní neplatnost smlouvy o půjčce, neboť
žalobkyně nepředala částku uvedenou ve smlouvě o půjčce dovolatelům celou, ale
pouze část z celkového smluveného plnění. Ad (ii) Dovolatelé nesouhlasí se
závěry soudů obou stupňů, pokud vyhověly nároku žalobkyně na vyklizení
nemovitostí. Nesprávné právní posouzení této otázky dovolatelé spatřují v tom,
že soudy pominuly faktickou situaci, neboť žalovaní v nemovitosti nebydlí již
od srpna 2010, nemají k ní přístup a sama žalobkyně nemovitost pronajímá třetí
osobě. Vytýkají tak soudu prvního stupně, že pokud tento dospěl po ohledání na
místě samém k závěru, že dovolatelé doposud nemovitost nevyklidili, je toto
skutkové zjištění nesprávné. Ad (iii) Konečně dovolatel brojí proti závěru
odvolacího soudu, který neshledal opodstatněnou jejich kompenzační námitku vůči
žalobkyni ve výši 890.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 2 o. s. ř.. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v
ustanovení § 238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle § 237 o.
s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud, po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém
byl jeho výrok napaden, a z důvodů uplatněných dovolatelem v dovolání (§ 242
odst. 1 a 2 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, a proto se dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítá. K jednotlivým
námitkám dovolatele dovolací soud uvádí následující:
1. Ad (i) K námitce neplatnosti smlouvy.
Předně dovolací soud odkazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, kterou ve
svém rozhodnutí zcela správně vyhodnotil odvolací soud. Dle konstantní
judikatury Nejvyššího soudu má smlouva o půjčce reálnou (nikoliv jen
konsensuální) povahu. Vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i
skutečné odevzdání předmětu půjčky. Při peněžité půjčce může dojít k předání
půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka. Reálná povaha půjčky
je však naplněna i tehdy, pokud se smluvní strany dohodly, že peníze, které již
byly dlužníkovi předány z jiného důvodu a které je povinen věřiteli vrátit,
budou nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky (kromě již
zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo
209/2005, srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu
2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 4237/2011, která jsou – stejně jako další citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupná na internetových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz).
Stejně tak je správné právní posouzení učiněné odvolacím soudem, že skutečnost,
že nebylo prokázáno předání částky 50.000,- Kč žalobkyní žalovaným, nemůže
zakládat neplatnost celé smlouvy o půjčce. Tento závěr koresponduje s
rozhodovací praxí dovolacího soudu, která s odkazem na § 41 zák. č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku dovodila, že následkem uvedení vyšší částky ve smlouvě
o půjčce, než byla skutečně předána, může být pouze částečná neplatnost smlouvy
o půjčce. Ohledně peněz, které byly skutečně věřitelem dlužníkovi přenechány,
je smlouva platná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013,
sp. zn. 33 Cdo 4155/2011). Od této rozhodovací praxe nemá dovolací soud důvod
se odchylovat ani v projednávané věci.
2. Ad (ii) a (iii) K námitce vyklizení nemovitosti a ke kompenzační
námitce žalovaných
Dovolací soud předesílá, že právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1.
2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění
odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají ostatní námitky, které
dovolatel v dovolání vymezuje. V projednávané věci to znamená, že pokud
dovolatel v souvislosti s vyklizením nemovitosti namítá, že „soudy zcela
pominuly faktickou situaci a proto bylo i právní posouzení nesprávné“,
neuplatňuje tím způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Na tomto
místě je třeba opakovaně uvést, že dovolací soud je vázán skutkovými
zjištěními, která přijal odvolací soud. Ten se ve svém rozhodnutí ztotožnil se
skutkovými závěry učiněnými soudem I. stupně, který dospěl ke zjištění, že
žalovaní nemovitost skutečně užívali, a přestože bylo toto užívání již
ukončeno, nedošlo k řádnému vyklizení nemovitosti a jejímu předání žalobkyni.
Závěry uvedené v předešlém odstavci se plně uplatní i v souvislosti s třetí
námitkou dovolatelů, která směřuje proti závěru odvolacího soudu, jímž neuznal
obranu dovolatelů spočívající v uplatněném právu na vydání bezdůvodného
obohacení vůči žalobkyni ve výši 890.000,- Kč. Dovolatel uvádí, že řízení je
stiženo vadou a rozsudek je v této části nepřezkoumatelný, neboť: „právní
posouzení provedené soudem, které vychází z odlišné reality, se dostalo do
extrémního rozporu se skutečným stavem.“ K takovémuto tvrzení se Nejvyšší soud
již několikrát vyslovil v tom smyslu, že uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení
věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající
se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.)
nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V kontextu projednávané věci proto nelze pominout skutečnost, že právní
posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení odvolacím soudem odpovídá
skutkovým zjištěním, ke kterému po zhodnocení důkazů dospěly soudy obou
stupňů. Obsahem těchto skutkových zjištění je závěr, že ke zhodnocení
nemovitosti rekonstrukcí, kterého se dovolatelé dovolávají s odkazem na své
podání ze dne 22. 4. 2011, došlo v době, kdy předmětná nemovitost nebyla ve
vlastnictví žalobkyně, a proto na její straně nemohlo dojít ke vzniku
bezdůvodného obohacení. Pokud dovolatelé namítají ještě „další“ reknosktrukci
nemovitosti – ke které mělo dojít v době, kdy nemovitost již do svého
vlastnictví nabyla žalobkyně – je právě toto tvrzení neurčité, jak uvádí
odvolací soud.
Nad rámec uvedeného je třeba k otázce bezdůvodné obohacení v případě zhodnocení
cizí nemovitosti také zdůraznit, že konstantní judikatura Nejvyššího soudu
vychází z názoru, že: „v případě hodnot vynaložených na cizí nemovitost, je
pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků,
nýbrž rozdíl mezi hodnotou domu před adaptací a po ní /zhodnocení nemovitosti/“
(viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 odo
871/2004, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo
761/2003, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo
1184/2005). Takovéto zvýšení hodnoty nemovitosti však dovolatelé v rámci své
kompenzační námitky ani přes poučení dle § 118a o. s. ř. specifikovat
nedokázali. Právní posouzení učiněné odvolacím soudem je tedy správné a
odpovídá skutkovým zjištěním.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věty
druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2014
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu