33 Odo 209/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců a) MUDr. J. B. a b) PhDr. Z. B. CSc., zastoupených advokátem, proti
žalované A. H., zastoupené advokátem, o zaplacení 14,814.575,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C
72/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14.
července 2004, č. j. 30 Co 233/2004-335, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího
řízení 91.190,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. P.
B., advokáta.
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení 14,814.575,- Kč s příslušenstvím z
titulu vrácení půjčky.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 30. dubna
2003, č. j. 6 C
72/2000-212, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 14,814.575,- Kč
do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). V části, jíž bylo požadováno
zaplacení 21 % úroku z prodlení z částky 14,814.575,- Kč od 12. 4. 1997 do
zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 29. června 2001, č. j. 6 C
72/2000-80, jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Praze
ze dne 11. září 2002, č. j. 30 Co 206/2002-145, zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. července 2004, č. j. 30 Co
233/2004-335, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. týkajícím se
příslušenství ze žalované částky tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům
10 % úrok z prodlení z částky 14,814.575,- Kč od 13. 4. 2000 do zaplacení,
jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku a ve výroku I. o věci samé
potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stejně
jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud ze zjištění, že na podzim roku
1994 se žalobci na žalovanou obrátili se záměrem odkoupit některé její
pozemky, které jí byly vydávány v restituci, a vybudovat na nich tenisový
areál. Žalovaná s prodejem souhlasila a žalobkyně proto činila kroky k uzavření
smlouvy, tedy zajistila zpracování geometrických oddělovacích plánů a obstarala
další nezbytné podklady. Žalobci postupně uhradili žalované na zálohách na
kupní cenu pozemků 14,814.575,- Kč. Kupní smlouvu však posléze neuzavřeli se
žalovanou žalobci, nýbrž obchodní společnost B. T. A. spol. s r. o. (dále jen
„B.“), v níž žalobkyně spolu s JUDr. M. působili jako jednatelé. Kupní smlouva,
jíž byly pozemky žalované převedeny do vlastnictví B., je datována 2. 3. 1995;
vklad vlastnického práva podle této kupní smlouvy byl povolen rozhodnutím
Katastrálního úřadu P. – v. a zapsán dne 11. 7. 1995. Vzájemně dohodnutá cena
převáděných pozemků v částce 17,173.012,- Kč měla být podle smlouvy žalované
zaplacena do 3 dnů poté, kdy B. získá úvěr od peněžního ústavu; I. a p. b., a. s. poskytla B. úvěr ve výši 29,400.000,- Kč smlouvou ze dne 8. 4. 1997. Bezprostředně po uzavření kupní smlouvy mezi žalovanou a B. se účastníci
dohodli, že budou zničena všechna písemná potvrzení vystavená v souvislosti s
předáváním a přebíráním záloh na kupní cenu, a že závazek žalované vrátit
žalobcům jimi zaplacené zálohy kupní ceny z kupní smlouvy, která nebyla
účastníky uzavřena, bude nahrazen novým závazkem, tj. závazkem ze smlouvy o
půjčce. Účastníci proto uzavřeli smlouvu o půjčce s datem 2. 6. 1995, která
obsahuje prohlášení žalované, že si od žalobců půjčila 14,814.575,- Kč a
zavazuje se tuto půjčku žalobcům vrátit 3 dny po získání úvěru poskytnutého
bankou obchodní společnosti B. Tuto smlouvu o půjčce sepsala advokátka JUDr. Š. podle pokynů účastníků, za přítomnosti právníka žalované. Žalobci požádali
žalovanou o vrácení půjčky bezvýsledně. Ani odvolací soud neuvěřil obraně
žalované, že ke dni uzavření smlouvy o půjčce dlužila žalobcům toliko 400.000,-
Kč, které od nich přijala ve třech platbách jako zálohu na kupní cenu, a že
smlouvu o půjčce částky 14,814.575,- Kč podepsala omylem, resp. že s písemností
obsahující text této smlouvy bylo ze strany žalobců v její neprospěch
manipulováno. Stejně jako soud prvního stupně rovněž uzavřel, že žalobci
prokázali existenci původního závazku žalované z titulu její odpovědnosti za
bezdůvodné obohacení v době uzavření smlouvy o půjčce.
Na podkladě takto
zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud shledal správným právní závěr
soudu prvního stupně, že důsledkem toho, že účastníci odstoupili od záměru
uzavřít kupní smlouvu, jíž měly být nemovitosti žalované převedeny do
vlastnictví žalobců, bylo bezdůvodné obohacení žalované, neboť zálohy kupní
ceny, které žalobci žalované zaplatili, se staly plněním bez právního důvodu. Žalované tudíž vznikl závazek vydat žalobcům to, o co se na jejich úkor plněním
bez právního důvodu obohatila a žalobcům vzniklo právo požadovat vydání tohoto
bezdůvodného obohacení. Tento závazek žalované byl podle dohody účastníků
nahrazen novým, a to závazkem ze smlouvy o půjčce. Odvolací soud uzavřel, že
závazek ze smlouvy o půjčce je platný; smlouva o půjčce má potřebné náležitosti
(§ 657 obč. zák.), tento právní úkon byl učiněn svobodně, vážně, určitě i
srozumitelně a správnost údajů uvedených v listině obsahující text smlouvy o
půjčce nebyla žalovanou vyvrácena. Okolnost, že smlouva o půjčce je opatřena
jiným datem, něž které odpovídá datu jejího podpisu, nemá za následek
neplatnost smlouvy. Důvodem neplatnosti smlouvy není ani namítaná absence
souhlasu manžela žalované s jejím uzavřením, neboť vystupuje-li ve smlouvě o
půjčce jako dlužník pouze jeden z manželů, je ze smlouvy zavázán a oprávněn
pouze on; souhlasu druhého manžela není třeba proto, že smlouvou o půjčce jsou
peníze do společného jmění manželů teprve získávány. Ze smlouvy o půjčce tudíž
vznikl žalované závazek vrátit žalobcům půjčené peníze. Závěru, jímž soud
prvního stupně dovodil, že smluvní ujednání o splatnosti dluhu je neplatné pro
nejasnost, nesrozumitelnost a z důvodu vázanosti na podmínku, která nemusí být
naplněna, odvolací soud nepřisvědčil. I tuto část právního úkonu považoval za
platnou. Ujednání, že splatnost půjčky je vázána na poskytnutí úvěru, je určité
i srozumitelné a nelze mít ani za to, že by jím byl naplněn důvod neplatnosti
smlouvy podle § 37 odst. 2 obč. zák. Správným shledal odvolací soud závěr soudu
prvního stupně dovozující, že uplatnění práva na příslušenství z žalované
částky za dobu od 12. 4. 1997 (od sjednané splatnosti dluhu) do 12. 4. 2000 je
výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Důvod pro
odepření práva vyplývajícího žalobcům z § 517 odst. 2 obč. zák. spatřuje shodně
se soudem prvního stupně v tom, že bylo prokázáno, že dohoda podle § 570 obč. zák. byla účastníky uzavřena právě při vědomosti, že žalovaná nemá finanční
prostředky na zaplacení dlužné částky již k dispozici a získá je teprve po
zaplacení kupní ceny kupujícím (B.). B., kde žalobkyně působila jako jednatelka
a iniciátorka změny v osobě kupujícího, však použila finanční prostředky
získané úvěrem od banky jinak než na úhradu kupní ceny žalované. Od doby, kdy
byla žalované doručena žaloba (od 13. 4. 2000) již není důvod k odepření práva
na zaplacení příslušenství, neboť žalovaná již měla dostatečný prostor k tomu,
aby nastalou situaci vyřešila (v rozumné lhůtě uplatnila své nároky vůči B.), a
pokud se tak nestalo, nelze to již klást k tíži žalobců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, v němž vytýká, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. V rámci dovolacího důvodu
uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. namítá, že aniž v průběhu řízení
došlo ke změně žaloby, bylo rozhodnuto o jiném nároku, nežli byl žalobou
uplatněn. Žalobci totiž v žalobě tvrdili, že uzavřeli smlouvu o půjčce, podle
které žalované půjčili částku 14,814.575,- Kč; jako účastníci řízení však již
uváděli skutečnosti o postupném předávání finančních částek. Ačkoli podáním ze
dne 26. 6. 2001 žalovaná navrhla, aby soud žalobcům uložil opravit, resp.
doplnit žalobu o vylíčení rozhodujících skutečností, soud o tomto návrhu
nerozhodl a v usnesení, jímž v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně
zrušil, konstatoval, že žalobci potřebná skutková tvrzení v průběhu řízení
doplnili a že nešlo o změnu žaloby. Žalovaná má za to, že žaloba tak zůstala
neprojednatelnou. K vadám došlo i při zjišťování skutkového stavu věci, neboť
nebyly zjišťovány skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci. Zatímco
důkazy navržené žalobci soud provedl, jí nabízené důkazy, kterými chtěla
prokázat, že žalobci neměli jimi tvrzené finanční prostředky, provedeny nebyly.
Žalovaná nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že tyto důkazy nebyly pro
právní posouzení věci významné, resp. že byly nadbytečné. V této souvislosti
polemizuje s hodnocením věrohodnosti výpovědi žalobců, „kuriózním“ shledává
jejich tvrzení, že si na zaplacení jedné z půjček sami půjčili od Ing. P. a
podrobně provádí vlastní vyhodnocení důkazů ústící v závěr, že žalobci v době
údajných plateb neměli částku přesahující 14 milionů korun k dispozici. Dále
namítá, že nesprávně, resp. vůbec, nebyly hodnoceny ani listinné důkazy –
potvrzení vystavené žalobkyní dne 8. 7. 1996 a vlastní smlouva o půjčce. Rovněž
tak bylo pominuto, že podpis žalobce na smlouvě je uveden dvakrát zcela
odlišným způsobem a že listina obsahující smlouvu o půjčce byla úředně ověřena
14. 3. 2000, přestože měla již k tomuto datu tvořit přílohu notářského zápisu
pořízeného dne 19. 12. 1996. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. shledává žalovaná v nesprávném posouzení platnosti
smlouvy o půjčce a v nesprávném výkladu § 570 obč. zák. Nadále je přesvědčena,
že smlouva je „neplatným závazkem“, neboť žalobci jí žádné peníze nepůjčili,
resp. ona od nich žádnou půjčku nepřevzala. Závěr odvolacího soudu, že smlouva
o půjčce datovaná 2. 6. 1995 nahradila její dosavadní závazky vůči žalobcům,
tedy že došlo k privativní novaci, nemůže obstát, neboť dosavadní (nahrazované)
závazky nebyly nikdy jednoznačně identifikovány (žalovaná připomíná, že vždy
hovořila pouze o zálohách ve výši 400.000,- Kč), chyběla zcela její vůle
směřující k privativní novaci; jako účastnice řízení chtěla soudu pouze vylíčit
rozhodující skutečnosti, nebyla však srozuměna s tím, že z této účastnické
výpovědi může být dovozována její vůle k privativní novaci. V takovém případě
by nesouhlasila s provedením důkazu svou výpovědí. Opomenuta byla rovněž forma
dohody o nahrazení dosavadního závazku závazkem novým; podle žalobců existovalo
5 písemných potvrzení o předání záloh na kupní cenu. Pokud jde o náležitosti
privativní novace, odkazuje žalovaná na judikaturu Nejvyššího soudu a na
odbornou literaturu. Za „překvapivé“ označuje rozhodnutí odvolacího soudu o
příslušenství pohledávky. Zdůrazňuje, že nárok na jeho zaplacení posoudily
soudy obou stupňů odlišně. Nesouhlasí se zaplacením příslušenství, jehož výše
je „astronomická“, neboť má být hrazeno z neexistující pohledávky. Ze všech
uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli dovolání žalované zamítnout jako zjevně nedůvodné. Obšírně
polemizují s uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. Jsou
přesvědčeni, že řízení netrpí vadami, které by měly za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a procesní postup odvolacího soudu shledávají bezchybným. Se
skutkovými a právními závěry odvolacího soudu se ztotožňují a připomínají, že
z podnětu žalované se věcí zabývala i Policie ČR, z jejíhož usnesení vyplývá,
že orgány činné v trestním řízení po provedeném rozsáhlém šetření rovněž
dospěly k závěru, že žalobci žalované částku 14,814.575,- Kč předali. Při
popisu stávající situace, kdy žalovaná převedla svůj rozsáhlý nemovitý majetek
na své děti, neshledávají opodstatněným ani její návrh na odložení
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s.
ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno včas k tomu legitimovanou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou advokátem
(§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je podle § 237 odst. 1 písm. a/
a b/ o. s. ř. přípustné, neshledal dovolání opodstatněným.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst.
3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v
dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jímž
lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud,
stejně jako před ním soud prvního stupně, rozhodl o žalobě, která zůstala
neprojednatelnou, neboť v ní byly tvrzeny jiné skutečnosti, nežli žalobci
posléze uváděli ve svých účastnických výpovědích, přičemž návrh žalované, aby
soud vedl žalobce k opravě žaloby, nebyl vyslyšen.
Žaloba musí kromě dalších náležitostí obsahovat i vylíčení rozhodujících
skutečností. Jimi se ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje,
které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má
soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen uvést v žalobě skutečnosti, kterými
vylíčí skutkový děj, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém
rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tj. nemožnost jeho
záměny s jiným skutkem (srovnej např. Bureš, J., JUDr. Drápal, L., Mazanec, M.:
Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání 2003, Praha, C. H. BECK, str.
246, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2002, sp. zn.
21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 290/2002, a
ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod číslem 4/1998). Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná
tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila
pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň
takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové
stránce; povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících
skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou
žalobce coby důkaz připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže
(srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. května 1996,
sp. zn. 3 Cdon 370/96, ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Cdo 215/2003,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck, svazku 26/2004, či ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 35/2003).
Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v
řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo vylíčení těchto
skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez
dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými
skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod č. 135/2003).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že z žaloby ze dne 7. 4. 2000 je
zřejmé, že žalobci se po žalované domáhají zaplacení částky 14,814.575,- Kč s
příslušenstvím s odůvodněním, že jim ji podle smlouvy o půjčce uzavřené
účastníky dne 2. 6. 1995 dluží (že nesplnila svůj smluvní závazek půjčku vrátit
v dohodnutém termínu). Již z žaloby je tudíž nepochybné, o čem a na jakém
podkladě má soud rozhodnout. Pokud žalobci v průběhu řízení uvedli, že zmíněná
smlouva o půjčce byla uzavřena za situace, kdy účastníci neuzavřeli zamýšlenou
kupní smlouvu, jíž jim žalovaná měla prodat své pozemky, žalovaná tak měla
vracet zálohově zaplacenou kupní cenu (tedy částku 14,814.575,- Kč) a protože
ji neměla k dispozici, dohodli se, že jí takto poskytnuté peníze půjčí do doby,
kdy skutečný kupující získá úvěr na zaplacení kupní ceny, nestala se tím žaloba
„neprojednatelnou“, jak nesprávně dovozuje žalovaná. Lze přisvědčit odvolacímu
soudu, že tímto způsobem žalobci doplnili vylíčení skutkového stavu věci a že
nešlo o změnu žaloby (nebyl vylíčen jiný skutkový stav, bylo pouze doplněno,
proč došlo k půjčce a jakým způsobem byly peníze žalované předány).
Na naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
usuzuje dovolatelka rovněž z toho, že soudem nebyly provedeny všechny jí
navržené důkazy, resp. že jí navrhované doplnění dokazování bylo odvolacím
soudem shledáno nadbytečným a že provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny.
Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v
rozporu s § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro
posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich
prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a
soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní
břemeno.
V dané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, že by okolnosti rozhodné pro
posouzení existence půjčky nezjišťoval (viz listinné důkazy, důkazy výslechem
účastníků a svědků), případně že by skutkové zjištění v tomto směru neučinil
(odvolací soud vzal za prokázané, že žalobci žalované částku 14,814.575,- Kč
předali jako zálohu kupní ceny na zamýšlenou kupní smlouvu a že se účastníci
posléze dohodli, že žalobci žalované tyto peníze na určenou dobu půjčí a ona
jim je ve sjednaném termínu vrátí). Okolnost, že soudy neprovedly všechny
důkazy, které žalovaná v průběhu řízení navrhla, konkrétně důkaz výslechem
svědků W., od něhož měla pocházet část finančních prostředků, které žalobci
žalované předali, a důkaz opakovaným výslechem svědka Ing. M., který byl
předání těchto peněz přítomen (od návrhu na doplnění dokazování listinnými
důkazy žalovaná – jak vyplývá z protokolu o jednání odvolacího soudu dne 30. 6.
2004 – upustila), sama o sobě shora zmíněný dovolací důvod nenaplňuje. Účastník
zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich
verifikaci důkazní prostředky (§ 120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu
- právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu §
120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede
a nejde-li o řízení uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může
podle § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené
důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu
vyšla v řízení najevo. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací
soud rozhodl, že důkazy opakovaným výslechem svědka Ing. M. a výslechem svědka
W. neprovede, za situace, kdy okolnosti rozhodné pro posouzení věci již měl za
prokázané a navržené důkazy nebyly z hlediska své závažnosti a věrohodnosti
způsobilé zjištěný skutkový stav zvrátit; v řízení byl proveden důkaz notářsky
ověřenou listinou obsahující čestné prohlášení G. W., že částku 4,000.000 ATS
žalobcům poskytl, a o objektivitě svědka Ing. M. nebylo důvodu pochybovat,
neboť není v příbuzenském vztahu k žádnému z účastníků a nemá zájem na výsledku
sporu.
Žalovanou namítané nesprávné hodnocení důkazů pak mezi vady řízení nepatří.
Pochybení v tomto směru se může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění,
a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s.
ř.
Lze tudíž uzavřít, že dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
nebyl uplatněn důvodně.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve
vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího
soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy,
neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů § 132 o. s. ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, anebo hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že některý důkaz není pro
skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z
hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které
byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy,
soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází
k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné)
podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli.
Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení
věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a
způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud
vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k
účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní
úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá,
vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu
(přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.)
a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je
důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda
se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr
o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Žalovaná v dovolání brojí především proti závěru, že v řízení bylo prokázáno,
že od žalobců postupně převzala na zálohách kupní ceny částku 14,814.575,- Kč.
Není srozuměna ani se závěrem, že se účastníci posléze (poté, kdy nedošlo k
uzavření jimi zamýšlené kupní smlouvy) dohodli, že žalobci žalované takto
poskytnuté peníze na určenou dobu půjčí a ona jim půjčku vrátí v dohodnutém
termínu (žalovaná tvrdí, že šlo pouze o 400.000,- Kč a že tato částka také byla
uvedena i ve smlouvě o půjčce). Tyto skutkové závěry odvolací soud učinil na
základě výsledků dokazování; své závěry náležitě zdůvodnil (k tomu srov. nález
Ústavního soudu ČR ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. IV ÚS 563/03, publikovaný pod č.
71, svazek č. 33, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) a uvedl, jaké
úvahy jej k takovému závěru vedly. V jeho hodnocení provedených důkazů,
popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly
jinak najevo, není - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či
věrohodnosti - logický rozpor. Proto k takovému skutkovému závěru nelze mít
žádných výhrad. Dovolání ve skutečnosti neobsahuje výhrady, že by odvolací soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Obsáhlá argumentace žalované odráží pouze její nesouhlas se
skutkovými zjištěními (resp. s výsledkem vyhodnocení provedených důkazů), který
ústí v odlišný skutkový závěr. Uvedenými námitkami proto dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř. nebyl naplněn.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávný
právní závěr.
Žalobkyně v dovolání argumentuje tím, že soudy nesprávně posoudily platnost
smlouvy o půjčce, neboť ignorovaly její obsahové a formální vady a „nesprávně
vyložily ustanovení § 570 občanského zákoníku“, když dosavadní (tj.
nahrazované) závazky žalované „nebyly jednoznačně identifikovány“, chyběla její
vůle k nahrazení dosavadních závazků závazkem novým a dohoda o privativní
novaci nebyla písemná, ačkoli „podle účastnické výpovědi žalobce měly být
veškeré závazky zřízeny písemnou formou“.
„Obsahové a formální vady“ smlouvy o půjčce spatřuje dovolatelka v tom, že ve
smlouvě je uvedeno datum, které nekoresponduje s tím, kdy byla účastníky ve
skutečnosti signována, dále pak v tom, že žalobce je na smlouvě podepsán
dvakrát, a to zcela odlišným způsobem, a v tom, že listina obsahující text
smlouvy, kterou žalobci předložili k důkazu, byla úředně ověřena v době, kdy
měla tvořit přílohu notářského zápisu. Zmíněnými výhradami dovolatelka ve
skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, tedy jí zmiňovanou platnost
smlouvy. Snaží se jimi zpochybnit zjištění soudu, že k uzavření smlouvy o
půjčce částky 14,814.575,- Kč ve skutečnosti vůbec došlo. Jinak řečeno,
uvedenými výhradami žalovaná zpochybňuje logický úsudek soudce, výsledek jeho
myšlenkového postupu, promítnutý do dílčích a komplexních závěrů o věrohodnosti
zpráv získaných provedením důkazů, jež byly podkladem pro závěr o tom, které
skutečnosti účastníky tvrzené má za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný
skutkový stav. K takovým výhradám se dovolací soud vyjádřil již shora.
Na neplatnost závazku ze smlouvy o půjčce usuzuje dovolatelka z toho, že od
žalobců v době uzavření smlouvy žádné peníze jako půjčku nepřevzala.
Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci
určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí
dohodnuté doby věci stejného druhu.
Lze přisvědčit dovolací námitce, že smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen
konsenzuální) povahu. Vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i
skutečné odevzdání předmětu půjčky. Nelze s ní ovšem souhlasit v tom, že ke
skutečnému odevzdání předmětu půjčky (v dané věci peněz) musí nutně dojít pouze
v době uzavření smlouvy o půjčce. K předání peněz může dojít i bezhotovostním
převodem na účet dlužníka a nelze ani vyloučit, aby se smluvní strany dohodly -
tak jak tomu bylo v posuzovaném případě – že peníze, které již byly dlužníkovi
předány z jiného důvodu a které je povinen věřiteli vrátit, budou nadále (od
uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky.
Důvodnou nebyla shledána ani dovolací námitka o „nesprávném výkladu § 570 obč.
zák., který byl použit“.
Podle § 570 obč. zák. dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek
se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen
plnit závazek nový (odst. 1). Nahrazuje-li se závazek zřízený písemnou formou,
musí být dohoda o zřízení nového závazku uzavřena písemně. Totéž platí, je-li
nahrazován promlčený závazek (odst. 2).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav
věci tak, že důsledkem toho, že účastníci upustili od záměru uzavřít kupní
smlouvu, jíž měly být pozemky žalované převedeny do vlastnictví žalobců, bylo
bezdůvodné obohacení žalované, neboť peníze, které jí žalobci postupně předali
jako zálohu na kupní cenu, představovaly majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu. Žalované vznikl závazek vydat žalobcům to, oč se na jejich
úkor bezdůvodně obohatila (tedy zaplacené zálohy kupní ceny) a žalobcům vzniklo
právo takové plnění požadovat. Závazek z odpovědnosti žalované za bezdůvodné
obohacení zanikl dohodou účastníků o jeho nahrazení závazkem novým – závazkem
ze smlouvy o půjčce. Dohoda o nahrazení původního závazku závazkem novým byla
uzavřena ústně, písemnou formu má pouze smlouva o půjčce nahrazující původní
závazek žalované vydat žalobcům plnění z bezdůvodného obohacení.
Především neobstojí námitka žalované, že odvolací soud ze skutkových zjištění
učinil nesprávný závěr, že účastníky byla uzavřena dohoda o privativní novaci.
Zjištění (jehož správnost se dovolatelce nepodařilo vyvrátit), že poté, kdy
účastníci upustili od záměru uzavřít spolu kupní smlouvu, jíž by žalovaná
žalobcům prodala své pozemky, došlo mezi nimi k dohodě, že žalovaná si zálohově
vyplacenou kupní cenu (představující plnění bez právního důvodu, které mělo být
žalobcům vydáno) dočasně ponechá jako půjčku, o čemž byla sepsána smlouva o
půjčce, nelze právně posoudit jinak, než že došlo k privativní novaci (dohoda
mezi věřitelem a dlužníkem, kterou se zřizuje nový závazek při současném
zrušení jejich dosavadního závazku, se nazývá privativní novace; v podstatě jde
o dohodu o jiném plnění). Správný je rovněž závěr odvolacího soudu dovozující,
že chyběla-li by vůle žalované k uzavření dohody o jiném plnění - jak nyní
účelově tvrdí - neuzavřela by písemnou smlouvu o půjčce datovanou dnem 2. 6.
1995. Námitky, že by nesouhlasila se svým účastnickým výslechem při vědomí, že
z něho bude činěn závěr, že její vůle směřovala k dohodě o tzv. privativní
novaci, jsou pro právní posouzení věci bezcenné. Výslech účastníka, který má
vypovědět pravdu a nic nezamlčovat, je pouze jedním z důkazů a je hodnocen
nejen v jednotlivosti, ale i ve vzájemných souvislostech s ostatními
provedenými důkazy. Z rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud
v tomto směru ztotožnil, je pak navíc zřejmé, že na vůli žalované směřující k
dohodě o tzv. privativní novaci bylo usuzováno zejména ze samotné existence
písemné smlouvy o půjčce. Nelze přisvědčit ani výtce žalované, že její
dosavadní závazek, který byl nahrazen závazkem ze smlouvy o půjčce, nebyl
jednoznačně identifikován. Původní závazek žalované byl soudy „identifikován“
jako závazek z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, které na úkor žalobců
získala plněním bez právního důvodu, tj. postupným převzetím záloh kupní ceny v
celkové výši 14,814.575,- Kč.
Nedůvodné jsou rovněž výtky dovolatelky, že odvolací soud ignoroval nedostatek
písemné formy dohody podle § 570 obč. zák. Zákon předepisuje písemnou formu
dohody jako podmínku její platnosti v případě, že písemně byl zřízen původní
závazek nebo je-li původní závazek promlčený. Písemné formy je třeba i tam, kde
je předepsána jako náležitost pro nový závazek, jenž se dohodou podle § 570
obč. zák. zřizuje; jinak lze dohodu uzavřít ústně i konkludentně. V posuzované
věci nebylo zjištěno, že by původní závazek na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení byl zřízen písemně. To ostatně ani dovolatelka netvrdí. Vychází pouze
z toho, že o předání a převzetí záloh kupní ceny bylo vystaveno písemně
potvrzení. Tyto kvitance však nelze ztotožňovat s písemností, na níž je
zachycen závazek vydat plnění z bezdůvodného obohacení. Protože pro smlouvu o
půjčce není písemná forma předepsána, odvolací soud nepochybil, dovodil-li, že
dohoda o tzv. privativní novaci nemusela být účastníky uzavřena písemně.
Pokud je dovolatelkou zpochybňováno rozhodnutí odvolacího soudu týkající se
příslušenství žalované částky, děje se tak jednak námitkou, že „toto
příslušenství by měla hradit z částky, kterou fakticky vůbec neobdržela“ a dále
námitkou, že odvolací soud „překvapivě“ příslušenství pohledávky žalobcům
přiznal, zatímco soud prvního stupně shledal tento nárok za rozporný s dobrými
mravy. Jak již bylo výše vyloženo, dovolatelce se prostřednictvím uplatněného
dovolacího důvodu, jímž lze vytýkat nedostatky při zjišťování skutkového stavu
věci, nepodařilo zpochybnit správnost závěru, že žalobcům žalovanou částku
dluží. Nemůže tudíž být důvodnou ani námitka, že požadavek žalobců na zaplacení
příslušenství pohledávky není po právu, neboť sama pohledávka neexistuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu o příslušenství soudem přiznané pohledávky nelze,
jak činí dovolatelka, označit za překvapivé. Tam, kde soud prvního stupně
správně zjistil skutkový stav věci, avšak jeho právní posouzení věci bylo
chybné, postupuje odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., tj.
změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. V uvedeném
postupu se projevuje apelační systém, který v odvolacím řízení dává přednost
změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením. Jestliže tedy
odvolací soud dospěl k závěru, že zjištění, která vedla soud prvního stupně k
závěru, že požadavek žalobců na úrok z prodlení zcela koliduje s dobrými mravy,
neskýtají důvod pro bezvýjimečné odepření práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč.
zák., nejde o tzv. překvapivé rozhodnutí. Odvolací soud totiž náležitě
zdůvodnil, jakými úvahami byl doveden k závěru, že zákonný nárok na přiznání
příslušenství z žalované částky (§ 517 odst. 2 obč. zák.) nelze žalobcům
odepírat zcela, resp. v období od 13. 4. 2004 do zaplacení. Dovolání neobsahuje
žádné konkrétní výtky, jimiž by byl tento závěr zpochybněn (v dovolání není
uvedeno, v čem konkrétně je spatřována jeho nesprávnost). Dovolatelka se
omezuje na pouhou reprodukci závěrů soudů obou stupňů. Dovolací soud tak za
tohoto stavu nemá možnost správnost závěru odvolacího soudu přezkoumat (je
totiž vázán dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení). Lze tudíž
uzavřít, že ani prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. se žalované nepodařilo správnost rozsudku odvolacího soudu
zpochybnit. Dovolací soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která nebyla v
dovolacím řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalobcům náklady,
které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 91.115,- Kč (§ 3
odst. 1, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve
znění před 1. 9. 2006) a z paušální částky 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění před 1. 9. 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 28. března 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu