NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo
1089/2000-219
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany
Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti
žalovanému JUDr. J. P., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně P.,
spol. s r. o., zastoupenému JUDr. J. M., advokátem, o určení pohledávky ve výši
36 900 668,19 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 42 Cm
72/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27.
ledna 2000, č. j. 13 Cmo 135/99 -220, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 1999, č. j. 42 Cm
72/96-187, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č. j. 13
Cmo 135/99 -220, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobou došlou soudu 15. března 1996 se žalobkyně (K. b. P., s. p. ú.) domáhala
určení, že její pohledávka přihlášená k uspokojení v konkursním řízení vedeném
u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 K 1/94 ve věci úpadkyně P.,
spol. s r. o., kterou přihlásila z důvodu nesplaceného úvěru a úroku z
prodlení, je zjištěna co do právního důvodu a výše 36 900 668, 19 Kč. Žalobu
zdůvodnila zejména tím, že při přezkumném jednání konaném dne 22. srpna 1995
správce konkursní podstaty (žalovaný) pohledávku, kterou přihlásila do konkursu
vedeného vůči úpadkyni dne 9. srpna 1995 v celkové výši 36 900 668, 19 Kč,
popřel v plném rozsahu, s tím, že jde o promlčený nárok a že přílohy přihlášky
nejsou průkazné. Skutkově je existence popřené pohledávky v žalobě odůvodněna
tím, že pohledávku za P. P. s. p., v celkové výši 28 273 000,- Kč převzala
právní předchůdkyně žalobkyně (K. b. s. p. ú.) na základě smlouvy o převzetí
pohledávky tvořené žádostí o převzetí pohledávky z úvěrů na trvale se
obracející zásoby ze dne 25. února 1991 (dále též jen „žádost”) a potvrzením o
převzetí pohledávky z úvěrů na trvale se obracející zásoby ze dne 2. dubna 1991
(dále též jen „potvrzení”). Právní předchůdce úpadkyně se v žádosti zavázal
platit úrok v rozmezí jednoho až pěti procent nad platnou diskontní sazbu a
věřitelka úrok konkretizovala třinácti procenty. Částku 28 273 000,- Kč se
právní předchůdce úpadkyně zavázal zaplatit ve splátkách nejpozději do 30.
června 1999. Právní předchůdce úpadkyně ani sama úpadkyně nezpochybňovali svůj
závazek vůči věřiteli až do prosince 1994, o čemž svědčí např. dopis z 19.
února 1992, odsouhlasení zůstatku na účtech u věřitele k 31. prosinci 1992 (z
15. ledna 1993) a k 31. prosinci 1993 (z 12. ledna 1994), podpis dodatku č. 1 k
hospodářské smlouvě ze dne 16. září 1993 (dále též jen „dodatek“), dopis ze dne
12. září 1994, kterým úpadkyně navrhla žalobkyni nový splátkový kalendář (jejž
žalobkyně akceptovala dopisem z 26. října 1994), i faxová zpráva úpadkyně z 15.
listopadu 1994. Dodatkem ze 16. září 1993 byla nově upravena výše úroku z
prodlení a to ve výši čtrnácti procent z dlužných částek úvěru a ve výši
dvaceti sedmi procent ze záporného zůstatku účtu. Tím, že věřitelka 26. října
1994 akceptovala návrh úpadkyně z 12. září 1994, došlo k dohodě o změně
splátkového kalendáře úvěru a úroků. Jestliže se strany dohodly na nové
splatnosti dlužných úroků k 15. listopadu 1994 a od 1. ledna 1995 o úhradách
úvěru ve dvouměsíčních splátkách, nelze ani o těchto jednotlivých splátkách
úvěru a úroků tvrdit, že jsou promlčeny. Dne 1. března 1993 uzavřela K. b. s.
p. ú. se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem je i tato
pohledávka s příslušenstvím; postoupení bylo úpadkyni oznámeno dopisem z 2.
června 1993. Ke dni prohlášení konkursu pak pohledávka sestává z částky 24 730
000,- Kč na nesplaceném úvěru, 8 138 545,80 Kč na úroku a 4 032 122,39 Kč na
úroku z prodlení.
Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. března 1998, č.
j. 1 Odon 112/97-156, zrušil
předchozí zamítavý rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince
1996, č. j. 42 Cm 72/96-77, i jej potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 26. června 1997, č. j. 13 Cmo 18/97-129, a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, Krajský soud v Hradci Králové
rozsudkem ze dne 30. dubna 1999, č. j. 42 Cm 72/96 - 187,
žalobu opět zamítl. Soud prvního stupně - cituje ustanovení § 23 odst. 2 zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - dospěl po
provedeném dokazování k závěru, že žalobkyně se sice v žalobě dovolávala
stejného právního důvodu (pojem „právní důvod“ soud vyložil jako skutková
tvrzení žalobce, na základě kterých lze po provedeném řízení učinit právní
kvalifikaci nebo přímo jako právní kvalifikaci, které se žalobce výslovně
dovolává) jako v přihlášce (totiž hospodářské smlouvy uzavřené mezi K. b., s.
p. ú. a P. P., s. p.), žádná taková smlouva však nebyla uzavřena. P. P. s. p.
sice uzavřel úvěrovou smlouvu, ne však s K. b., s. p. ú., nýbrž s K. b. P., a
to nikoliv na základě listin z 25. února 1991 a 2. dubna 1991, ale listinou z
27. prosince 1990. Pohledávky z tohoto úvěrového vztahu pak byly postoupeny
žalobkyni, která je nositelkou pohledávek ze smlouvy o úvěru. Za popsané
situace je vyloučeno, aby pohledávky z úvěru byly převedeny smlouvou mezi
úvěrovým dlužníkem a budoucím věřitelem, jak tvrdí žalobkyně v žalobě i v
přihlášce.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna
2000, č. j. 13 Cmo 135/99 - 220, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Odvolací soud - aniž dále doplňoval dokazování - poukázal na to, že v
průběhu řízení bylo zjištěno, že smlouva o úvěru na trvale
se obracející zásoby byla uzavřena dne 27. prosince 1990, mezi úpadkyní a K. b.
(Praha). Na základě žádosti a potvrzení, v návaznosti na dohodu uzavřenou 18.
března 1991 mezi K. b. (Praha) a K. b., s. p. ú. došlo k postoupení pohledávky
z této smlouvy na K. b., s. p. ú. Dohodou uzavřenou dne 1. března 1993 pak K.
b., s. p. ú. postoupila pohledávku žalobkyni. Žalobkyně odůvodňovala vznik
nároku nepojmenovanou hospodářskou smlouvou uzavřenou mezi úpadkyní a K. b., s.
p. ú. (dne 2. dubna 1991) a následným postoupením pohledávky žalobkyni (dne 1.
března 1993). Dle názoru odvolacího soudu však těmito úkony nebyl založen
smluvní vztah, neboť v případě úkonu úpadkyně šlo toliko o vyjádření požadavku,
aby do již existujícího právního vztahu vstoupila místo K. b. K. b., s. p. ú.
(respektive, aby K. b., s. p. ú. souhlasila s tím, že jí bude K. b. postoupena
pohledávka vůči úpadkyni) a K. b., s. p. ú. s tímto postupem vyjádřila souhlas.
Ke zjištěním učiněným na základě argumentace vznesené žalobkyní dodatečně až v
průběhu incidenčního sporu nemohl odvolací soud přihlédnout, jelikož v souladu
s ustanovením § 23 odst. 2 ZKV se smí konkursní věřitel, jehož pohledávka byla
popřena v žalobě, kterou se domáhá určení svého práva, dovolávat jen právního
důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku může
uplatnit jen do výše v ní uvedené. Žalobkyně v průběhu incidenčního sporu
zdůvodňovala vznik své pohledávky jinými skutečnostmi, než těmi, jež jako
právní důvod uvedla v přihlášce pohledávky. K návrhu žalobkyně pak odvolací
soud připustil proti svému rozsudku dovolání, k případnému posouzení otázky,
zda právní důvod uplatněný v přihlášce pohledávky je či není odlišný od toho,
jenž byl uplatněn v rámci incidenčního řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Konkrétně dovolatelka vyslovuje přesvědčení, že odvolací soud
nesprávně aplikoval ustanovení § 23 odst. 2 ZKV, jestliže skutečnosti uvedené v
přihlášce pohledávky do konkursního řízení považoval za jiné, než ty, jež
uplatňovala v průběhu incidenčního řízení. Z přihlášky pohledávky v konkursním
řízení je zřejmé, že žalobkyně přihlašovala pohledávku z nesplaceného úvěru na
trvale se obracející zásoby spolu s úroky a dokladovala ji
žádostí z 25. února 1991 a potvrzením ze 2. dubna
1991, o kterých prohlásila, že tvořily hospodářskou smlouvu. Nejvyšší soud
přitom v rozsudku ze dne 27. října 1999, č. j. 58 Cm 2/96 (správně
jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1
Odon 153/97, uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek - dále též jen „R 74/2000“), v typově podobném případě vyslovil
názor, že právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky je nutno rozumět (s
přihlédnutím k § 20 odst. 2 ZKV) skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá,
tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky a
nikoliv pouhou právní kvalifikaci pohledávky. Právní kvalifikací, kterou
věřitel své pohledávce přisoudil, není soud vázán,
protože posuzuje každý úkon podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen.
Dovolatelka má za to, že jak v přihlášce pohledávky tak v incidenčním řízení
vycházela ze stejných skutkových okolností, dokládala je stejnými listinnými
důkazy a v obou případech se tedy dovolávala stejného právního důvodu a
pohledávku uplatňovala jen do výše uvedené v přihlášce. V jejím postupu tedy
nemohlo dojít k žádnému rozporu s ustanovením § 23 odst. 2 ZKV. Dovolatelka
proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření poukázal na to, že s obsahem právní věty
citované z rozsudku Nejvyššího soudu je třeba souhlasit,
jeho hranice je však dána kogentním charakterem ustanovení § 23 odst. 2 ZKV. V
souladu s výkladem uplatňovaným dovolatelkou se věřitel popřené pohledávky v
žalobě může dovolat pouze skutkových tvrzení obsažených v přihlášce, na základě
kterých lze činit po provedeném dokazování určitou právní kvalifikaci, byť
zcela rozdílnou od právního názoru věřitele přímo v žalobě uvedeného. Jakýkoliv
jiný výklad ustanovení § 20 odst. 2 a § 23 odst. 2 ZKV by porušoval meze dané
zákonem a zásadu koncentrace řízení. Ve vlastní přihlášce pohledávky ze dne 9.
srpna 1995 se žalobkyně dovolává v bodě I. existující hospodářské smlouvy
uzavřené s právním předchůdcem úpadkyně, tvořené žádostí ze
dne 25. února 1991 a potvrzením ze dne 2. dubna
1991. V bodě II. přihlášky je pak obsažen pouze odkaz na smlouvu o postoupení
pohledávek, uzavřenou dne 1. března 1993 mezi K. b., s. p. ú.
jako postupitelem a dovolatelkou jako postupníkem, přičemž je dále odkazováno
na část seznamu postoupených pohledávek, který se tohoto případu týká. K
přihlášce jsou připojeny pouze fotokopie, jež specifikují výši pohledávky,
fotokopie dohody z 1. března 1993 a fotokopie přípisů právního předchůdce
úpadkyně, jež nemají náležitosti uznání závazku podle § 132 hospodářského
zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“). Žalobkyně obdobným způsobem označila
právní důvod pohledávky i v bodech III. a V. žaloby a rovněž byly předloženy v
podstatě stejné důkazy jako v přihlášce pohledávky. Nejvyšší soud pak v
rozsudku ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 112/97, dospěl k jednoznačnému
závěru, že pohledávka žalobkyně sice existuje, nikoliv však na základě
innominátní smlouvy podle § 352 hosp. zák., nýbrž na základě dohody o
postoupení pohledávky ze dne 18. března 1991 uzavřené mezi K. b. a. s. Praha
jako postupitelem a K. b., s. p. ú. jako postupníkem podle § 128 hosp. zák.
Tuto dohodu však žalobce předložil až v průběhu incidenčního sporu, přičemž
přihláška ani žaloba na tento listinný důkaz neodkazují a necitují jej. Soudy
obou stupňů tedy podle žalovaného postupovaly v souladu s ustanovením § 23
odst. 2 ZKV.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001).
Zákonem č. 239/2001 Sb. o Č. k. a. a o změně některých zákonů, byla s účinností
ke dni 1. září 2001 zřízena Č. k. a. se sídlem v Praze, Podle ustanovení § 19
odst. 1 tohoto zákona je tato právnická osoba právním nástupcem původní
věřitelky K. b. Praha, státního peněžního ústavu, která byla ke stejnému dni
zrušena. Nejvyšší soud proto jako s účastnící řízení namísto původní věřitelky
dále jednal s Č. k. a.
V průběhu dovolacího řízení konkursní soud zprostil (5. března 1991)
dosavadního žalovaného Ing. J. L. výkonu funkce správce konkursní podstaty
úpadkyně a novým správcem na místo něj jmenoval JUDr. J. P. Nejvyšší soud proto
jako s účastníkem řízení namísto původního žalovaného dále jednal s JUDr. J. P.
Dovolání je ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. přípustné, a je i důvodné.
Vady řízení, k nimiž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst.
3 o. s. ř.). nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se
nepodávají; Nejvyšší soud se tedy - v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím
soudem. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významné otázky
výrokem rozhodnutí, je dovolání přípustné pro všechny
právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž řešení bylo
dovoláním zpochybněno (srov. nález Ústavního soudu z 20. 2. 1997, sp.
zn. III ÚS 253/96, otištěný v příloze sešitu č. 7,
ročníku 1997, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k době, kdy dovolatelka přihlásila svou pohledávku do konkursu,
k době konání přezkumného jednání i k době zahájení tohoto sporu, je pro další
úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění
zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č.
156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb. a č. 84/1995 Sb.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určeno-u, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dle § 13 odst. 2 ZKV v usnesení o prohlášení konkursu musí být ustaven správce
a věřitelé musí být vyzváni, aby přihlásili ve lhůtě třiceti dnů ode dne
prohlášení konkursu všechny své nároky s uvedením jejich výše, právního důvodu
vzniku a jejich zajištění.
Podle ustanovení § 20 ZKV pak konkursní věřitelé přihlásí své
pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení
konkursu, i když se o nich vede soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí.
Současně uvedou, zda uplatňují oddělené uspokojení (§ 28), jakož i jiné důvody
pro přednostní pořadí při rozvrhu (odstavec 1). Přihlášky se podávají u soudu
dvojmo. Pokud se pohledávka opírá o písemný právní úkon, je třeba připojit i
listinu o tomto úkonu (odstavec 2). Správce přezkoumá přihlášky především podle
úpadcových obchodních knih a jiných dokladů a vyzve úpadce, aby se k
sestavenému seznamu přihlášek vyjádřil. Tento seznam předloží soudu (odstavec
4). Přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné
účinky jako uplatnění práva u soudu (odstavec 6).
Přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podáním (srov. i § 20 odst. 2
ZKV), které má charakter žaloby (srov. účinky jejího podání zakotvené v § 20
odst. 6 ZKV, jakož i skutečnost, že věřitel, který pohledávku do konkursu
nepřihlásil, ač tak učinit měl, nemůže být při rozvrhu uspokojen). Vedle
náležitostí předepsaných v rozhodné době ustanovením §
13 odst. 2 a § 20 ZKV proto přihláška musela mít i obecné
náležitosti podání požadované ustanovením § 42 odst. 4 o. s. ř. a - v rozsahu,
ve kterém nestanovil jinak zákon o konkursu a vyrovnání (srov. § 3 odst. 2 ZKV)
- náležitosti žaloby předjímané ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení § 21 ZKV k přezkoumání přihlášených pohledávek soud nařídí
přezkumné jednání (odstavec 1). Úpadce i konkursní věřitelé mohou popírat
pravost, výši i pořadí všech přihlášených pohledávek (odstavec 2)
Podle § 23 odst. 1 ZKV pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána
správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky
úpadcem se poznamená v seznamu přihlášek, ale nemá pro zjištění pohledávky
význam.
Dle § 24 odst. 1 ZKV správce je oprávněn popřít nárok přihlášený konkursním
věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom soud vyrozumí konkursního
věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby nárok, jeho výši nebo
právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, nebo u jiného
příslušného orgánu s tím, že jinak se na popřený nárok, jeho
uplatněnou výši nebo uplatněný právní důvod nevezme zřetel.
Podle § 23 odst. 2, věty první ZKV, konkursní věřitelé pohledávek, které
zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého
práva; žalobu musí podat proti popírajícím konkursním věřitelům i správci,
smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při
přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené.
K popření pohledávky stanoví soud přiměřenou lhůtu s
poučením, že při zmeškání lhůty podle § 24
odst. 1 ZKV nelze k takovým pohledávkám přihlížet (§ 23 odst. 4 ZKV).
Zákon o konkursu a vyrovnání počítá s tím, že přihlášky zařazené na seznam
budou podkladem pro přezkumné jednání a že takto přihlášené a sepsané
pohledávky mohou být - jak se podává z § 21 odst. 2, § 23 a § 24 ZKV - účinně
popřeny co do pravosti, výše a pořadí konkursními
věřiteli i správcem konkursní podstaty (závěr, že přes rozdílnou dikci § 24 ZKV
správce konkursní podstaty rovněž popírá jen pravost, výši nebo pořadí
pohledávky, plyne již z úvah formulovaných pod bodem XXXI. stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 378). Tato
úprava samozřejmě předjímá, že předmětem přezkumu budou jen přihlášky, jež mají
všechny obsahové náležitosti nezbytné k tomu, aby mohl být učiněn příslušný
popěrný úkon; přihlášky, jež tomuto požadavku neodpovídají,
bez dalšího přezkoumat nelze (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 93). K obsahovým náležitostem
přihlášky, bez kterých nebylo možno přikročit k přezkoumání přihlášené
pohledávky, pak patřilo uvedení právního důvodu vzniku přihlášeného nároku
(srov. § 13 odst. 2 ZKV), to jest - v intencích závěrů formulovaných a
odůvodněných ve výše zmíněném R 74/2000 - uvedení skutečností, na nichž se
pohledávka zakládá, tedy uvedení skutkových okolností, z nichž lze na existenci
této pohledávky usuzovat (nejde o pouhou právní kvalifikaci přihlašované
pohledávky).
Závěr, že přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podáním, které má
charakter žaloby (srov. výše), předznačuje také míru skutkových okolností
nezbytných k tomu, aby přihlášku bylo možné pokládat za procesní úkon, který
nemá vady, a aby bylo možné posoudit, zda údaje, jež obsahuje žaloba o
požadované určení, lze charakterizovat jako ty, které odpovídají právnímu
důvodu uvedenému v přihlášce nebo při přezkumném jednání (§ 23 odst. 2, věta
první, ZKV). Ve shodě s tím, jak je interpretován v
ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. formulovaný požadavek, aby žaloba obsahovala
vylíčení rozhodujících skutečností (v právní teorii srov. např.
Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní
řád. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, str. 168 a v judikatuře
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 290),
pak skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci přihlašované
pohledávky, musely být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový
děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok
do konkursu, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s
jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností slouží k vymezení předmětu
přihlášky po skutkové stránce.
Žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje vylíčení rozhodujících
skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být žalobou, na jejímž
základě lze v ní uplatněnému požadavku vyhovět; tomu může
bránit (a to i pro účely vydání platebního rozkazu nebo rozsudku pro zmeškání)
okolnost, že ani v pozdější fázi řízení nebyly uplatněny všechny pro rozhodnutí
věci významné skutečnosti (srov. § 101 odst. 1 o. s. ř.).
Obdobný vztah platí pro přihlášku nevykonatelné pohledávky do
konkursu a obsah žaloby vyvolané popřením pravosti, výše
nebo pořadí této pohledávky, limitovaný ustanovením § 23 odst. 2, věty první,
ZKV. Jinak řečeno, obsahuje-li přihláška pohledávky do konkursu údaje, jež
nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě
věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do konkursu, ale postrádá-li
vylíčení všech skutečností významných při přezkumu pohledávky v konkursu pro
posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve
správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření
pohledávky (co do pravosti, výše nebo pořadí),
nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky.
Jestliže konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané
žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné
pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené správcem
konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů,
uvede vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala
již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho
úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že
jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o
pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených
jeho žalobním tvrzením ustanovením § 23 odst. 2, věty první,
ZKV. Jinak řečeno, takový postup není v
rozporu s požadavkem, že v žalobě o
požadovaném určení nevykonatelné pohledávky se žalobce smí dovolávat jen
právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku
může uplatnit jen do výše v nich uvedené. To platí bez
zřetele k tomu, zda k popření pravosti, výše nebo pořadí
nevykonatelné pohledávky vedla právě okolnost, že přihlašovatel pohledávky
sice vylíčil (v přihlášce nebo při přezkumném jednání) rozhodujících
skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, nikoli však všechny skutečnosti
významné pro zjištění pohledávky (pro to, aby byla uznána
za pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí).
Ve shodě s výše formulovanými závěry se tudíž úkol Nejvyššího soudu soustřeďuje
k prověření správnosti úsudku odvolacího soudu, že žalobkyně v
rozporu s ustanovením § 23 odst. 2, věty první, ZKV uplatnila
o vzniku své pohledávky jiné rozhodující skutečnosti než ty, které jako právní
důvod obsahovala přihláška.
Skutkový stav věci nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z
něj při dalších úvahách vychází.
Odvolací soud založil své závěry především na zjištěních učiněných z přihlášky
pohledávky do konkursu ze dne 9. srpna 1995. K. b. Praha, s. p. ú. zde jako
konkursní věřitelka odůvodnila svou pohledávku tak, že K. b., s. p. ú.
uzavřela s právním předchůdcem úpadkyně hospodářskou smlouvu tvořenou „Žádostí
o převzetí pohledávky z úvěrů na TOZ“ ze dne 25. února 1991 a „Potvrzením o
převzetí pohledávky z úvěrů na TOZ“ ze dne 2. dubna 1991 v
rozsahu 28 273 000,- Kč a úpadkyně se v „Žádosti“
zavázal platit úrok v rozmezí jednoho až pěti procent nad platnou diskontní
sazbu (článek I. přihlášky). Dále tamtéž uvedla, že dne 1.
března 1993 byla mezi K. b., s. p. ú. a konkursním věřitelem (rozuměj K. b.
Praha, s. p. ú.) uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, jejímž předmětem je
i tato pohledávka za úpadkyní, včetně příslušenství. Postoupení pohledávky bylo
úpadkyni oznámeno dopisem K. b., s. p. ú., ze dne 2. června 1993, č. j.
9037/93 (článek II. přihlášky). K doložení tvrzení obsažených v článku I.
přihlášky nabízela konkursní věřitelka v přihlášce žádost o převzetí pohledávky
z úvěrů na trvale se obracející zásoby ze dne 25. února 1991 a potvrzení o
převzetí pohledávky z úvěrů na trvale se obracející zásoby ze dne 2. dubna
1991, k doložení tvrzení obsažených v článku II. přihlášky pak smlouvu o
postoupení pohledávek ze dne 1. března 1993 a výpis ze seznamu postoupených
pohledávek. Podle článku III. přihlášky ke dni prohlášení konkursu činí
pohledávka konkursního věřitele za úpadkyní na neplaceném úvěru 24 730 000,-
Kč, na nesplaceném úroku 8 138 545, 80 Kč a na úroku z prodlení 4 032 122,39
Kč. Tyto částky pak v souladu s odkazem obsaženým v tomto článku přihlášky
konkretizuje příloha č. 1 přihlášky tak, že úvěr byl převzat 25. února 1991 ve
výši 28 273 000,- Kč, přičemž v době od 20. ledna 1992 do 19. října 1992 bylo
splaceno celkem 3 543 000,- Kč. Smluvní třináctiprocentní úrok byl za dobu od
25. února 1991 do 13. července 1995 vyčíslen částkou 14 609 331,38 Kč s tím, že
od 14. dubna 1991 do 18. prosince 1992 bylo splaceno celkem 6 470 785, 58 Kč.
Čtrnáctiprocentní úrok z prodlení z úvěru nesplaceného ve lhůtě (dle dodatku č.
1 k hospodářské smlouvě) byl za dobu od 20. ledna 1993 do 13. července 1995
vyčíslen částkou 1 727 387,14 Kč s tím, že úpadkyně neuhradila ničeho.
Dvacetisedmiprocentní úrok z prodlení z úroků nesplacených ve lhůtě (dle
dodatku č. 1 k hospodářské smlouvě) byl za dobu od 17. června 1993 do 13.
července 1995 vyčíslen částkou 2 304 735,32 Kč s tím, že úpadkyně neuhradila
ničeho a že v době od 1. dubna 1995 do 30. dubna 1995 nebyl účtován úrok z
prodlení.
Věřiteli, který se domáhá (žalobou či - v konkursním řízení - přihláškou)
peněžitého plnění po dlužníku jako právní nástupce původního věřitele z titulu
singulární sukcese (jako postupník ze smlouvy o postoupení pohledávky, kterou
pohledávku od původního věřitele - postupitele - nabyl), nestačí tvrdit pouze
skutečnosti rozhodné pro prokázání existence platné postupní smlouvy. Závěr, že
je zde platná smlouva o postoupení pohledávky (že nastala právní skutečnost, s
níž právní předpisy spojují převod práva na jiného), totiž ještě nevypovídá
ničeho o tom, zda, tvrzená pohledávka, která měla být označenou smlouvou
převedena, tu vskutku je, ani o tom, na jakém skutkovém a právním základě tato
pohledávka původně vznikla.
Nicméně, Nejvyšší soud již v rozsudku ze 15. května 1996, sp.
zn. 3 Cdon 370/96, formuloval závěr, podle
kterého vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně - původ i
v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a
na kterou v textu žaloby výslovně odkáže. Jestliže tedy K. b. Praha, s. p. ú. v
přihlášce pohledávky do konkursu tvrdí, že její nárok plyne ze žádosti a z
potvrzení, jestliže tyto listiny, na něž výslovně v přihlášce odkazuje, k
přihlášce připojila a jestliže z obsahu těchto listin (jak byl zjišťován soudy
nižších stupňů) plyne, že uplatněný nárok má původ v ujednání (smlouvě) o úvěru
na trvale se obracející zásoby uzavřeném mezi K. b. (Praha) a právním
předchůdcem úpadkyně (P. P. s. p.), pak neexistuje zákonná překážka, jež by
bránila uplatnění těchto tvrzení (v režimu § 101 o. s. ř.) přihlašovatelkou
pohledávky (žalobkyní) v řízení o určení pravosti pohledávky. Ve smyslu výše
rozvedených závěrů totiž nejde o skutková tvrzení, jež by neměla původ – podle
§ 23 odst. 2, věty první, ZKV – v právním důvodu (ve skutečnostech) uvedeném v
přihlášce. Jinak řečeno, podle obsahu přihlášky a připojených listin (na
něž se v přihlášce okazuje) nebránilo ustanovení §
23 odst. 2, věty první, ZKV žalobkyni (přihlašovatelce pohledávky) v
incidenčním sporu o určení pravosti pohledávky v tvrzení, že uplatněný nárok se
odvíjí ze smlouvy o úvěru na trvale se obracející zásoby uzavřené mezi její
právní předchůdkyní K. b. Praha na straně jedné a právním předchůdcem úpadkyně
P. P. s. p. na straně druhé.
Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu (a ze stejného důvodu i
rozsudek soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu, je pro soud prvního stupně i pro odvolací soud
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu