NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 871/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně L. T. a.s., proti žalované H. spol. s r.o., o zaplacení částky 710
682 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 12 Cm 990/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 17. října 2003 č. j. 4 Cmo 138/2002-134, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2003 č. j. 138/2002-134 se
ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2002 č. j. 12 Cm 990/99-108 ve
výrocích pod body I, IV, V a VI, a ve výroku pod bodem II zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízeni.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. ledna 2002 č. j. 12 Cm
990/99-108 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 341 432 Kč (výrok
pod bodem I), zamítl žalobu v rozsahu, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení
částky 219 230,80 Kč (výrok pod bodem II), zastavil řízení pro částku 149
999,20 Kč s 0,5% úrokem z prodlení z částky 710 682 Kč od 19. 6. 1998 do
zaplacení (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod
body IV, V a VI). Soud prvního stupně zjistil, že v březnu 1998 uzavřela
žalobkyně jako zhotovitelka se žalovanou jako objednatelkou smlouvu o dílo č.
71498, jejímž předmětem bylo provedení stavebních prací na stavbě pily v L.
Předaná dokumentace, která tvořila přílohu č. 1 smlouvy, sice nebyla
dostatečným podkladem pro provedení sjednaných prací, předmět smlouvy však byl
podle závěru soudu prvního stupně dostatečně určen cenovou nabídkou žalobkyně,
přičemž nabídka byla jako příloha č. 2 součástí smlouvy. Dílo nebylo řádně
dokončeno z důvodů na straně žalované (nepředala žalobkyni staveniště,
nezajistila vydání stavebního povolení) a nebylo žalované předáno. Soud prvního
stupně zjišťoval rozsah provedených prací a nechal vypracovat znalecký posudek,
v němž znalec vycházel z nezakrytých stavebních prací, tedy jen z toho, co mohl
sám seznat; tyto práce ocenil částkou 341 432 Kč. Tuto cenu díla soud prvního
stupně uložil žalované zaplatit podle § 546 odst. 1 ObchZ a smlouvou o dílo
mezi stranami uzavřenou. V rozsahu 219 230 Kč se podle závěru soudu prvního
stupně nepodařilo žalobci prokázat provedení prací a co do výše 149 999,20 Kč
byla žaloba vzata zpět.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. října 2003 č. j. 4
Cmo 138/2002-134 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, na rozdíl od jeho právního posouzení věci však dospěl k závěru,
že k uzavření smlouvy o dílo nedošlo. Práce měly být podle ujednání stran
prováděny podle dokumentace, která nebyla dostatečným podkladem pro vymezení
předmětu smlouvy nejen podle tvrzení žalované, ale i podle stanoviska znalce.
Cenové údaje, z nichž vycházel soud prvního stupně, nebyly podle odvolacího
soudu takovým podkladem, z něhož by bylo možné jednoznačně určit předmět
plnění. Za situace, kdy žalovaná byla vlastníkem pozemku, na němž žalobkyně
práce prováděla (přičemž byla srozuměna s tím, že práce jsou prováděny), je
podle odvolacího soudu nutno dovodit, že provedenými pracemi se dostalo
žalované bezdůvodného obohacení, a to v momentě, kdy ta která práce byla
provedena. To, že se později žalovaný rozhodl, že již získané bezdůvodné
obohacení užívat nechce, jej nezbavuje povinnosti poskytnout za něj podle § 458
odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) peněžitou náhradu. Odvolací soud
uzavřel, že v odvolacím řízení nebylo zjištěno nic, co by zpochybňovalo hodnotu
zjištěného bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž odkázala na §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a uvedla, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za podstatné považuje pochybení,
kterého se dopustil soud prvního stupně, a které převzal i soud odvolací,
spočívající v tom, že oba soudy vycházely ze znaleckého posudku, kterým byla
stanovena cena žalobcem provedeného díla na částku 341 432 Kč, aniž bylo
přihlédnuto k platbám, které žalovaná žalobkyni k ceně díla uhradila. Jedná se
o zálohu ve výši 300 000 Kč, další mimořádnou zálohu 100 000 Kč, dále částku
790 088,30 Kč a úhradu faktury č. 1076 na částku 323 245 Kč; celkem tedy
žalovaná uhradila žalobkyni částku 1 513 334 Kč. Tyto skutečnosti vyplývají z
faktur č. 1120 a 1038, znaleckého posudku a protokolů z jednání z 24. 8. 2000 a
24. 2. 2000. Právní posouzení uplatněného nároku jako bezdůvodného obohacení
považuje dovolatelka za správné, odvolací soud však chybně posoudil otázku, zda
bezdůvodné obohacení je možno posuzovat pouze oceněním provedených výkonů, aniž
bylo zohledněno to, že výsledek činnosti žalobkyně je pro dovolatelku
nepoužitelný a způsobí jí pouze vynaložení dalších nákladů na odstranění
stavby, neboť žalobkyně nedodržela technologické a oborové normy, takže nejsou
dány předpoklady pro vyvolání stavebního řízení. Majetek dovolatelky se tak
činností žalobkyně zmenšil, nikoliv zvětšil. Dovolatelka navrhla, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a
dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm
meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je v dané věci přípustné, avšak pouze v
rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem I, jímž bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni částku
341 432 Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu má v tomto rozsahu po právní stránce
zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ve zbývajícím rozsahu dovolání přípustné není, neboť v části, ve které odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, v němž byla
žaloba co do částky 219 230,80 Kč zamítnuta, není dána subjektivní přípustnost
dovolání žalované, neboť tímto výrokem nebyla způsobena žádná újma na jejích
právech, která by byla odstranitelná tím, že by dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil. Odvolací soud sice v tomto rozsahu rozhodl nad rámec
suspenzívního a devolutivního účinku odvolání, neboť odvolání žalované
směřovalo pouze do výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I, jímž bylo
žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 341 432 Kč, do výroku pod bodem IV,
jímž bylo rozhodnuto, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení,
a do výroku pod bodem VI, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované uhradit
České republice náklady znalečného, k této vadě řízení by však mohlo být
přihlédnuto pouze v případě přípustného dovolání.
Totéž se týká i části, ve které odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu
prvního stupně pod bodem III, jímž bylo zastaveno řízení v rozsahu, ve kterém
se žalobkyně domáhala zaplacení částky 149 999,20 Kč s 0,5% úrokem z prodlení z
částky 710 682 Kč od 19. 6. 1998 do zaplacení. Proti tomuto výroku majícímu
charakter usnesení nevyplývá přípustnost dovolání ani z ustanovení § 238, ani z
ustanovení § 238a a § 239 o. s. ř.
V rozsahu, ve kterém není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst.
5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud poté podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu v rozsahu přípustného dovolání.
Odvolací soud dospěl k závěru, že se v dané věci vzhledem k tomu, že mezi
účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o dílo pro neurčitost podstatné
náležitosti takové smlouvy, a to dohody o předmětu plnění, dostalo dovolatelce
bezdůvodného obohacení spočívajícího v provedení stavebních prací na jejím
pozemku. Při určení hodnoty tohoto bezdůvodného obohacení vyšel odvolací soud
ze znaleckého posudku, kterým byla stanovena cena provedených stavebních prací.
Závěr odvolacího soudu, že v důsledku neurčitosti smlouvy, která je zapříčiněna
neurčitostí jejího předmětu, nedošlo k jejímu uzavření, není správný. Důsledkem
skutečnosti, že právní úkon je neurčitý, je podle § 37 odst. 1 ObčZ její
neplatnost.
Podle § 457 ObčZ pak platí, že je-li smlouva neplatná nebo je-li zrušena, je
každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle § 458
odst. 1 ObčZ musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-
li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být
poskytnuta peněžitá náhrada. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že při vypořádání
bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku stavebních prací na základě
neplatné smlouvy, je nutno při stanovení rozsahu peněžité náhrady (v případě,
že není možná naturální restituce), kterou je povinen poskytnout ten, pro něhož
byly stavební práce provedeny, vyjít z toho, o co se tato osoba obohatila. Není
přitom rozhodující, jakou hodnotu pozbyl ten, kdo stavební práce prováděl, ale
o kolik se zvýšil majetek povinného. Odvolací soud však nesprávně posuzoval
nikoliv hodnotu toho, o co se žalovaný provedením stavebních prací obohatil,
nýbrž hodnotu provedených prací, tedy to, co oprávněný pozbyl. Odvolací soud
totiž při stanovení výše bezdůvodného obohacení získaného žalovaným vyšel ze
znaleckého posudku, jehož vypracování zadal soud prvního stupně za účelem
zjištění ceny prací provedených podle smlouvy o dílo, kterou považoval za
platně uzavřenou.
Odvolací soud navíc v rozporu s ustanovením § 457 ObčZ pominul, že v případě
neplatné smlouvy jsou povinni oba účastníci vrátit, co podle ní dostali. Soud
musí zúčtovat hodnotu bezdůvodného obohacení na obou stranách (v této
souvislosti srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu zveřejněné pod čísly 26/1975
a 10/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutečnost, že plnění podle
předmětné neplatné smlouvy obdržela i žalobkyně, přitom vyplývá např. již ze
skutečnosti, že žalobkyně vzala v rozsahu částky 149 999,20 Kč žalobu zpět,
neboť jí žalovaná již uhradila částku 1 513 334 Kč (viz podání žalobkyně na č.
l. 43).
Odvolací soud navíc zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. K této vadě přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti (§
242 odst. 3 o. s. ř.)
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je
zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně
příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.) a o odvoláních proti jejich
rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§ 10 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud jako
soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých
skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání
rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo. Je-li rozhodnutí soudu prvního
stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud
změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně,
ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování
(§ 213 odst. 2 o. s. ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci
spolehlivě rozhodnout (§ 220 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení,
ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§ 221
odst. 1 o. s. ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení § 221
odst. 1 písm. a) - e) o. s. ř. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc
soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému
soudu, nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci
náleží (§ 221 odst. 2 o. s. ř.).
Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou
dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je
nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění,
která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je
zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§
213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat
podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní
skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).
Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových
zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §
213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z
rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k
(nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil
(z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a
významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto
postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by
odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť
by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu
soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci
odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu, na
těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím
vydaným v jediném stupni.
Jestliže skutková zjištění, která uvedl soud prvního stupně ve svém rozhodnutí,
přestože pro něj byla - vzhledem k právnímu názoru zastávanému soudem prvního
stupně - bezvýznamná, nabudou vzhledem k jinému právnímu názoru na věc,
zaujatému odvolacím soudem, významu až v odvolacím řízení, nelze účastníku, v
jehož neprospěch tato skutková zjištění vyznívají, upřít možnost nechat je
přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání podaného proti rozhodnutí
soudu prvního stupně.
Je třeba též vzít v úvahu, že nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského
soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se
každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu
ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením
předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního
pořádku České republiky a publikované pod č. 2/1993 Sb., a významně tak
zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V
této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. 9. 1998
sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní rozhledy č.
12/1998, str. 29, v jehož odůvodnění Ústavní soud ČR mimo jiné uvedl, že „změna
právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí
odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá
možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy,
které z pohledu dosavadního nebyly relevantní“. Obdobně vyznívají i závěry
nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (srov.
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Praha, C. H.
Beck 1998, str. 381) a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10.
1998 sp. zn. 26 Cdo 540/98, publikovaného v časopise Soudní judikatura č.
1/1999, str. 23.
Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí
zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně,
popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru,
který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro
potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto
rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V posuzované věci vyšel soud prvního stupně z existence platné smlouvy o dílo,
přičemž dovodil, že žalobkyně má v rozsahu přiznané částky nárok na zaplacení
ceny díla. Odvolací soud naproti tomu posoudil nárok žalobkyně jakožto nárok z
titulu bezdůvodného obohacení. Za této situace – jak vyplývá z výše uvedeného -
však nebyly podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního
stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení § 221 odst.
1 věty první o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení
se závazným právním názorem (§ 226 o. s. ř.). Pokud tak odvolací soud
nepostupoval, odepřel žalované možnost nechat správnost skutkového zjištění
přezkoumat odvolacím soudem na základě jejího odvolání proti rozhodnutí soudu
prvního stupně. Při zaujetí svého právního názoru se však odvolací soud bude
muset řídit právním názorem shora vyjádřeným.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v rozsahu, ve kterém je dovolání
přípustné, z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
správný, Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.
zrušil a věc mu v tomto rozsahu podle § 243b odst. 3 o. s. ř. vrátil k dalšímu
řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2006.
JUDr. Zdeněk Des,v. r.
předseda senátu