33 Cdo 4155/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce
L. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami,
Pražská 140, proti žalovanému J. P., zastoupenému JUDr. Petrem Kazdou,
advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého třída 223/5, o 980.850,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 238/2010, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011,
č.j. 31 Co 223/2011-85, takto:
I Dovolání se odmítá.
II Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti v záhlaví citovanému rozsudku v části výroku I., jíž
krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 2. 2011,
č.j. 9 C 238/2010-49, tak, že žalobu co do 2.300,- Kč zamítl, je subjektivně
nepřípustné, neboť tímto rozhodnutím odvolací soud nezpůsobil dovolateli újmu
(odstranitelnou tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28). Dovolání žalovaného proti v záhlaví citovanému rozsudku v části výroku I., jíž
krajský soud v rozsahu 978.550,- Kč potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Nymburce ze dne 22. 2. 2011, č.j. 9 C 238/2010-49, není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen
„o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř., neboť hodnocení v dovolání obsažené argumentace nevede k závěru, že
napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237
odst. 3 o.s.ř). Výhrada, že původní věřitel R. P. (postupitel) ani žalobce (postupník)
nevyrozuměli žalovaného o postoupení pohledávky, jakož i námitka, že žalovaný
peníze ve skutečnosti nikdy nepřevzal, vystihují dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o.s.ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem se však při zvažování zásadního
právního významu rozhodnutí odvolacího soudu nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.),
a proto i právní závěry, které z uvedených námitek dovolatel vyvozuje
(neúčinnost postoupení pohledávky, nedostatek aktivní legitimace žalobce,
neplatnost smlouvy o půjčce), jsou pro účely daného dovolacího přezkumu
bezcenné. Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada
řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) ani
k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Tento dovolací důvod vystihují výhrady
dovolatele, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami
stran neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. K závěru o přípustnosti dovolání nevedou ani výhrady, jimiž žalovaný uplatnil
způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř.). V rámci tohoto důvodu namítá, že byla-li v písemné smlouvě o
půjčce uvedena částka 480.000,- Kč, avšak ve skutečnosti bylo předáno jen
390.000,- Kč, je smlouva o půjčce neplatná. Neplatná je i smlouva o postoupení
pohledávky, neboť také v ní je pohledávka specifikovaná částkou 480.000,- Kč
(předmět postoupení tedy neexistuje). Neplatné je podle dovolatele ujednání II. 3.
smlouvy o postoupení pohledávky, podle kterého přechází na postupníka i
smluvní úroky z prodlení ve výši 0,5% z půjčené částky za každý započatý
kalendářní den prodlení dlužníka s platbou dluhu ve výši 480.000,- Kč, a to
jednak pro neurčitost pojmu „smluvní úroky“, jednak s ohledem na to, že
žalovaný nedlužil 480.000,- Kč, takže se nemohl dostat do prodlení s vrácením
této částky. Ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,5% denně z dlužné částky je
nadto v rozporu s dobrými mravy; s judikaturou dovolacího soudu v tomto směru
dovolatel nesouhlasí. Následkem toho, že ve smlouvě o půjčce byla uvedena vyšší částka, než byla
předána, je pouze částečná neplatnost smlouvy o půjčce; ohledně peněz, které
byly skutečně věřitelem dlužníkovi přenechány, je smlouva platná (§ 41 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen
„obč. zák.“). Totéž platí obdobně i ve vztahu ke smlouvě o postoupení
pohledávky. V případě úplatné cese ostatně ani neexistence pohledávky v době
uzavření smlouvy o jejím postoupení nemá za následek neplatnost smlouvy o
postoupení, nýbrž zakládá odpovědnost postupitele vůči postupníkovi (§ 527
odst. 1 písm. a/ obč. zák.). Na postupníka přechází s postoupenou pohledávkou i
její příslušenství a všechna práva s ní spojená (§ 524 odst. 2 obč. zák.). Námitky stran neplatnosti článku II. 3. smlouvy o postoupení pohledávky jsou
proto bezvýznamné, neboť právo na smluvní pokutu přešlo na postupníka ze
zákona. Namítá-li dovolatel, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně
se příčí dobrým mravům, je třeba poukázat na již konstantní rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu, která smluvní pokutu sjednanou v uvedené výši nemá bez
dalšího za neplatnou podle § 39 obč. zák. Dovolací soud již v řadě svých
rozhodnutích dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku
převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze považovat
za přiměřenou, a proto i v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí ze
dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo
204/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 675, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo
588/2003, uveřejněné v Souboru pod č. C 2801, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33
Odo 810/2006, a ze dne 26. 1 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000). Žalovaný se nemůže
bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohl
zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost vrátit
půjčenou částku splnil v co nejkratší době. Zvláštní okolnosti odůvodňující
vyloučení použití uvedených judikatorních závěrů nebyly v řízení zjištěny a ani
žalovaným tvrzeny. Lze uzavřít, že napadené právní závěry odvolacího soudu jsou
v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu není objektivně
přípustné, a to bez ohledu na to, zda jde o rozhodnutí o nákladech řízení před
soudem prvního stupně či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího, jež není
rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek 1/2003 pod č. 4). Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218
písm. b/, c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobci, který by na jejich náhradu jinak
měl právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu