33 Cdo 4237/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v
Praze 8, U Nádrže 625/6, proti žalovaným 1) D. V., a 2) A. V., zastoupeným
JUDr. Miroslavem Somrem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova 21, o určení
existence pohledávky, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C
152/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
27. dubna 2011, č. j. 30 Co 499/2010-297, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 9.438,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám JUDr. Davida Černého, advokáta se sídlem v Praze 8, U Nádrže
625/6.
Žalobce se domáhal určení, že měl za svojí matkou - zůstavitelkou A. V. k
okamžiku její smrti dne 11. 3. 1995 peněžité pohledávky ve výši 70.000,- DM
(německých marek) a 972.950,- Kč s příslušenstvím (tj. s úrokem z těchto částek
ve výši 16% ročně a s úrokem z úroků ve výši 16% ročně od 6. 11. 1993 do
zaplacení) a pohledávky ve výši 101.000,- SFr (švýcarských franků - dále jen
„CHF“) s příslušenstvím (tj. s úrokem z této částky ve výši 20% ročně a s
úrokem z úroků ve výši 20% ročně od 25. 1. 1991 do zaplacení). Uvedl, že
ačkoliv své pohledávky za zůstavitelkou řádně uplatnil v dědickém řízení na
straně pasiv, žalovaní (jeho bratři) jejich existenci neuznali. Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. července
2010, č. j. 8 C 152/2007-235, zamítl žalobu na požadované určení a rozhodl o
nákladech řízení účastníků a státu. Vycházel ze zjištění, že pod sp. zn. D
319/95 je vedeno řízení o dědictví po A. (A.) V., v jehož rámci mezi dědici
(účastníky řízení) zůstaly coby sporná pasiva pohledávky žalobce za
zůstavitelkou ve výši 70.000,- DM a 972.950,- Kč s příslušenstvím a ve výši
101.000,- CHF s příslušenstvím; o jejich existenci je veden spor. V roce 1993
se žalobce, trvale žijící ve Š., se svou matkou A. V. dohodl, že na její jméno
budou zakoupeny nemovitosti (dům se stavební parcelou o výměře 283 m2 v P.),
jejichž kupní cenu uhradil ze svého; žalovaní, kteří v době koupě žili v U., se
k této transakci odmítli připojit. Žalobce zaplatil kupní cenu nemovitostí tak,
že osobě, která zprostředkovávala prodej, předal šek na 70.000,- DM a částku
972.950,- Kč poukázal ze svého účtu na kreditní účet zůstavitelky. V listině ze
dne 6. 11. 1993 označené jako „Smlouva“ A. V. (matka účastníků) „potvrdila pro
pořádek svým podpisem, že její syn J. V. koupil na její jméno dům v P. II“. Částky 70.000,- DM a 972.950,- Kč vůči žalobci uznala jako „půjčku, která je
úročena kreditním úrokem a splatná do deseti let od sepsání smlouvy nebo na
první vyzvání“, a „kryta je hodnotou domu v P. II, který tímto synovi J. V. odstupuje“. Jako půjčku vůči žalobci současně uznala i veškeré platby a
investice, které „uhradil nebo uhradí na účely správních výdajů a provedení
oprav předmětného domu“. V listině ze dne 15. 4. 1994 označené jako „Smlouva o
půjčce a uznání dluhu“ a v potvrzení o převzetí („Quittung“) ze dne 25. 5. 1991
A. V. potvrdila, že od žalobce obdržela půjčku ve výši 101.000,- CHF
(švýcarských franků) „za účelem financování své činnosti a potřeb“; tuto půjčku
„uznává bez výhrad“ jako svůj dluh vůči žalobci a zavazuje se ji splatit do
patnácti let od data vystavení potvrzení o převzetí (25. 5. 1991) spolu s úroky
ve výši 20% ročně ze 101.000,- CHF a úroky z úroků ve výši 20% od 25. 5. 1991
do zaplacení. V listině zároveň upřesnila zúročení dlužných částek ze „Smlouvy“
ze dne 6. 11. 1993 na úroky ve výši 16% ročně z částek 70.000,- DM a 972.950,-
Kč a úroky z úroků ve výši 16% ročně od 6. 11. 1993 do zaplacení. Tyto částky
opětovně uznala „bez výhrad“ jako svůj dluh vůči žalobci. Ze znaleckého posudku
JUDr. J. H., CSc.
vyplývá, že podpisy na všech shora uvedených listinách i na
všeobecné plné moci ze dne 6. 11. 1989 a plné moci ze dne 6. 11. 1993 jsou
pravými podpisy A. V. Pod sp. zn. 8 C 1170/2002 je u Okresního soudu v Nymburce
veden spor, v němž se žalobce domáhal nejprve vyloučení domu v P. II z dědictví
s odůvodněním, že dům koupil a zařídil výlučně ze svých prostředků a že jeho
matka (zůstavitelka) byla pouze formálním kupujícím, posléze zaplacení
2,573.988,- Kč z titulu půjčky zůstavitelce (na nákup domu v P. II) a
bezdůvodného obohacení (investic do oprav tohoto domu). V uvedeném spise je
založeno nedatované písemné prohlášení žalovaných, že se vzdali ve prospěch
žalobce veškerých nároků na dědictví domu v P. II, domu v N. v K. a všech
bankovních účtů mimo území Č. r. a S. znějících na jméno zůstavitelky, na nichž
se zůstavitelka prokazatelně nepodílela. Z potvrzení České spořitelny, a. s. ze
dne 20. 6. 2001se podává, že žalobce v období od 31. 1. 1992 do 28. 9. 1993
poukázal ze svého sporožirového účtu ve prospěch účtu A. V. celkem 935.540,-
Kč. Na základě plné moci ze dne 6. 11. 1989 uzavřel žalobce dne 1. 7. 2002 v
zastoupení dárkyně A. V. (zesnulé dne 11. 3. 1995) se sebou (obdarovaným)
darovací smlouvu, jejíž předmětem je „dům v P. II“; současně v zastoupení
zůstavitelky žalobce vůči sobě uznal dluhy z půjček 70.000,- DM, 972.950,- Kč a
101.000,- CHF. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně (odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006)
především dovodil, že má žalobce na určení existence své pohledávky naléhavý
právní zájem (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Právní úkony zaznamenané v listinách
označených jako „Smlouva“ a „Smlouva o půjčce a uznání dluhu“ posoudil jako
simulované smlouvy o půjčce a jako uznání dluhu podle § 558 obč. zák. Dospěl k
závěru, že žalovaným se v řízení podařilo vyvrátit právní domněnku, že k 6. 11. 1993 (ohledně částek 70.000,- DM, 972.950,- Kč) a k 15. 4. 1994 (ohledně částky
101.000,- CHF) existovaly dluhy zůstavitelky z titulu žalobcem poskytnutých
půjček. Částky 70.000,- DM, 972.950,- Kč žalobce zůstavitelce nepůjčil, nýbrž
jimi prokazatelně za zůstavitelku uhradil kupní cenu nemovitostí v P. Částku
101.000 CHF zůstavitelka od žalobce obdržela již v roce 1991, avšak smlouvu o
této údajné půjčce uzavřela teprve v roce 1994. O nevěrohodnosti verze žalobce
ohledně půjček svědčí i okolnosti, za nichž měly být poskytovány, tj. vysoký
věk zůstavitelky, její finanční poměry a doba splatnosti půjček. Nadto sám
žalobce při jednání soudu dne 17. 2. 2009 připustil, že sepsáním smluv o půjčce
se snažil zajistit svou pohledávku. Uznání dluhu zůstavitelky z titulu investic
žalobce do budoucích oprav domu v P. posoudil soud prvního stupně jako
neplatné pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.) a ujednání o úrocích z úroků
hodnotil jako neplatné podle § 39 obč. zák. Zdůraznil, že žaloba je projevem
snahy žalobce docílit, aby se nemovitosti v P., jejichž pořízení prokazatelně
financoval ze svých zdrojů, nestaly součástí dědictví. Žalobou uplatněný nárok
posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení podle § 454 obč.
zák., kterého se
zůstavitelce dostalo na úkor žalobce. Protože shledal námitku promlčení, kterou
uplatnili žalovaní, důvodnou, žalobu zamítl s odůvodnění, že právo žalobce na
vydání bezdůvodného bohacení je promlčeno (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č. j. 30 Co 499/2010-297,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobce měl za
zůstavitelkou A. V. k okamžiku její smrti dne 11. 3. 1995 peněžitou pohledávku
v částce 70.000,- DM a 972.950,- Kč spolu s 16% úrokem ročně z těchto částek od
6. 11. 1993 do 11. 3. 1995 a dále pohledávku v částce 101.000,- CHF spolu s 20%
úrokem ročně z této částky od 25. 5. 1991 do 11. 3. 1995; ve zbývající části
výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů. Přisvědčil soudu prvního stupně, že je dán naléhavý
právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. na určení existence pohledávek
žalobce za zůstavitelkou v dědickém řízení. V souladu s § 213 o. s. ř. zopakoval relevantní důkazy a dokazování doplnil listinnými důkazy. Z úvěrové
smlouvy ze dne 16. 10. 1991 zjistil, že Česká spořitelna, a. s. poskytla
zůstavitelce úvěr ve výši 1,300.000,- Kč na koupi domu v P. II; z tohoto úvěru
bylo na úhradu kupní ceny domu použito 972.950,- Kč, přičemž úvěr splácel
žalobce hotovostními platbami a převodem ze svého účtu. Na splacení úvěru
uhradil celkem 1,241.427,90 Kč. Ze šeku ze dne 17. 9. 1991, z listiny označené
jako „Smlouva o půjčce a uznání dluhu“ z 15. 4. 1994 a z prohlášení
zůstavitelky obsaženém ve smlouvě z 6. 11. 1993 zjistil, že peněžní ústav v
Liestalu vystavil dne 17. 9. 1991 šek na částku 70.000,- DM k tíži účtu I. V. (manželky žalobce) pro příjemce Š. K., který zprostředkoval prodej domu v P. II. Zůstavitelka písemně potvrdila, že žalobce za ni uhradil kupní cenu domu v
P. II tak, že částku 70.000,- DM plnil k rukám Š. K. a částku 972.950,- Kč na
úvěrový účet České spořitelny, a. s. a tyto částky vůči němu uznala jako svůj
dluh z titulu poskytnuté půjčky. Svůj závazek zaplatit žalobci obě uvedené
částky zůstavitelka potvrdila rovněž vystavením směnky ze dne 6. 11. 1993. Z
potvrzení ze dne 25. 5. 1991, z listiny označené jako „Smlouva o půjčce a
uznání dluhu“ z 15. 4. 1994 a z výpovědi žalobce odvolací soud dále zjistil, že
žalobce půjčil zůstavitelce dne 25. 5. 1991 částku 101.000,- CHF a že
zůstavitelka uznala tuto částku jako svůj dluh vůči žalobci z titulu půjčky. Na
základě provedeného dokazování odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
uzavřel, že žalobce zůstavitelce půjčil 972.950,- Kč, 70.000,- DM a 101.000,-
CHF, které sloužily k zakoupení domu v P., a že zůstavitelka své dluhy vůči
němu platně uznala. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, zdůraznil, že při předání předmětu peněžité půjčky
může být určeno bankovní místo třetí osoby jako místo, kam má být předmět
půjčky převeden. Žalobce zůstavitelce peněžité půjčky předal, poukázal-li
částku 972.950,- Kč na úvěrový účet České spořitelny a 70.000,- DM šekem k
rukám zprostředkovatele prodeje domu v P.
II; částku 101.000,- CHF předal
zůstavitelce do vlastních rukou. Listiny označené jako „Smlouva“ ze dne 6. 11. 1993 a „Smlouva o půjčce a uznání dluhu“ ze dne 15. 4. 1994 posoudil jako
platná uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák., neboť obsahují projev vůle
zůstavitelky uznat částky 972.950,- Kč, 70.000,- DM a 101.000,- CHF jako dluhy
z půjček a žalobci tyto částky vrátit. Neshledal, že by tyto jednostranné úkony
zůstavitelky byly nesrozumitelné či neurčité. Nepřisvědčil názoru, že žalobce
finanční prostředky zůstavitelce daroval a neposoudil tyto částky ani jako
bezdůvodného obohacení zůstavitelky, neboť prokázána byla její vůle půjčit si
od žalobce peníze na složení kupní ceny. Na základě shora uvedeného částečně
vyhověl žalobě a určil, že měl žalobce k okamžiku smrti zůstavitelky peněžité
pohledávky v hodnotě 70.000,- DM, 972.950,- Kč a 101.000,- CHF. Existenci
smluvních úroků ze specifikovaných částek uznal pouze do 11. 3. 1995 s
odůvodněním, že spor o pasiva v dědictví se může týkat pouze pohledávek do dne
smrti zůstavitelky (11. 3. 1995); existenci sjednaných úroků z úroků neuznal a
poukázal na skutečnost, že se smluvené úroky dále neúročí, protože se nestávají
součástí hlavní jistiny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Odvolacímu soudu v
prvé řadě vytýkají, že je nepoučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř., resp. že věc
posoudil po právní stránce jinak, aniž je vyzval, aby v potřebném rozsahu
doplnili vylíčení rozhodných skutečností. V rámci dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytýkají, že právní vztahy
žalobce a zůstavitelky nesprávně poměřoval ustanovením § 657 a násl. obč. zák. nikoliv ustanoveními o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.). Prosazují názor, že „Smlouva“ ze dne 6. 11. 1993 a „Smlouva o půjčce a uznání
dluhu“ ze dne 15. 4. 1994 byly simulovanými právními úkony (§ 41a odst. 2 obč. zák.), z nichž nevyplývá vůle smluvních stran poskytnout a přijmout půjčku. Naopak lze z nich dovodit, že žalobce za zůstavitelku zaplatil kupní cenu domu
v P. II a že jí přispíval na úhradu denních potřeb. To, že platby poskytl bez
právního důvodu, potvrdil sám žalobce při jednání před soudem prvního stupně,
neboť připustil, že se nedostatek právního důvodu snažil odstranit právě
sepsáním těchto listin. Žalovaní nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že
zůstavitelka vůči žalobci dluhy platně uznala. Zdůrazňují, že pro platné uznání
dluhu podle § 558 obč. zák. je nezbytné, aby uznávaný dluh v době uznání
existoval; uznávaný závazek nelze založit dodatečně v rámci uznání dluhu a
právní důvod dluhu nelze v rámci uznání dluhu jednostranně měnit. Skutečnost,
že „Smlouva“ ze dne 6. 11. 1993 a „Smlouva o půjčce a uznání dluhu“ ze dne 15. 4. 1994 jsou simulovanými právními úkony, byla podle jejich názoru prokázána z
dílčích tvrzení žalobce, z nichž vyplynul skutečný účel jeho plateb
zůstavitelce i to, že žádná z poskytnutých částek nepředstavovala půjčku. Z
uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se zcela ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby
dovolací soud dovolání zamítl. Má za to, že sepsáním všech předmětných listin
spolu se zůstavitelkou zcela jasně a určitě ozřejmili svou vůli; sporné částky
byly poskytnuty, resp. přijaty jako půjčky. Měly být zúročeny a vráceny. Kupní
cenu domu v P. II za zůstavitelku nehradil. Uhradila ji sama zůstavitelka
jednak z úvěru, který jí poskytla banka, a dále šekem na 70.000,- DM, které jí
půjčil. Žalobce zdůraznil, že se od počátku řízení domáhal uznání existence
pohledávek za zůstavitelkou z titulu půjček; žalovaným byla tato skutečnost
známa. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalovanými) při splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále opět jen
„o. s. ř.“)], a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho
obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaní použitou
argumentací brojí výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud - v jejich
neprospěch - změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce měl
za zůstavitelkou k okamžiku její smrti peněžitou pohledávku v částce 70.000,-
DM a 972.950,- Kč spolu s 16% úrokem ročně z těchto částek od 6. 11. 1993 do
11. 3. 1995 a dále pohledávku v částce 101.000,- CHF spolu s 20% úrokem ročně z
této částky od 25. 5. 1991 do 11. 3. 1995. Ostatně proti té části rozsudku, jíž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu
na určení, že měl žalobce za zůstavitelkou k okamžiku její smrti peněžité
pohledávky v podobě úroků ve výši 16% ročně z částek 70.000,- DM a 972.950,- Kč
od 12. 3. 1995 do zaplacení, 16% úroků z těchto úroků ročně od 6. 11. 1993 do
zaplacení, úroků ve výši 20% ročně z částky 101.000,- CHF od 12. 3. 1995 do
zaplacení a 20% úroků z těchto úroků ročně od 25. 5. 1991 do zaplacení, by
dovolání žalovaných nebylo (subjektivně) přípustné. K podání dovolání je totiž
oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu
nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, popř. rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen
„Soubor“/ pod C 154). Dovolání neobsahuje rovněž žádné konkrétní výhrady proti
nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu; i kdyby žalovaní nesouhlas s
těmito výroky odůvodnili, nebylo by proti nim dovolání přípustné (k tomu
srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
4/2003). Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost
dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřují žalovaní v tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 213b odst. 1
o. s. ř., posoudil-li věc po právní stránce jinak než soud prvního stupně, aniž
je poučil podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o nutnosti doplnit vylíčení
rozhodných skutečností. Podle 213b odst. 1 o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle § 118a; tento
postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s
ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za
odvolacího řízení nepřípustná. Podle § 118a odst. 2 o. s.
ř., má-li předseda senátu za to, že je věc možné po
právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve
účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností;
postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen
tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát
účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být
rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená
tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k
tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná
tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové
stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení
podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a rozsudek ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 6/2010 pod č. 80, ze
dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33
Cdo 3326/2010). Situace, na níž dopadá citované ustanovení, v dané věci
nenastala, neboť to, zda písemnosti ze dne 6. 11. 1993 a ze dne 15. 4. 1994
splňují náležitosti uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. a zda vznikl
závazkový vztah mezi žalobcem a zůstavitelkou z titulu půjčky (§ 657 obč. zák.)
namísto bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.), bylo možno posoudit
již za dosavadního vylíčení skutkového stavu věci. Lze tudíž uzavřít, že
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl uplatněn
důvodně. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalovaní zpochybnili
závěr odvolacího soudu, že žalobce zůstavitelce částky 70.000,- DM, 972.950,-
Kč a 101.000,- CHF půjčil. Oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že v řízení
bylo prokázáno, že žalobce za zůstavitelku zaplatil kupní cenu domu v P. II a
že jí přispíval na úhradu denních potřeb. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde rovněž o skutkové zjištění (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn.
2 Cdon 1548/97,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2000, nebo
rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 8). Skutkový závěr, že žalobce své matce částky 70.000,- DM, 972.950,- Kč a
101.000,- CHF půjčil (tj. přenechal s tím, že mu je posléze vrátí), čerpal
odvolací soud z výpovědi žalobce a z listinných důkazů, a to nejen z listin z
6. 11. 1993 a z 15. 4. 1994, jak mu vytýkají dovolatelé, ale i z potvrzení o
převzetí 101.000,- CHF z 25. 5. 1991, z úvěrové smlouvy z 16. 10. 1991, ze
zprávy České spořitelny, a. s. o splácení úvěru, z šeku na 70.000,- DM
znějícího na Š. K. ze dne 17. 9. 1991 a ze směnky znějící na částky 70.000,- DM
a 972.950,- Kč z 6. 11. 1993. Z těchto důkazů vzal za prokázané, že kupní cena
nemovitostí v P. byla uhrazena z části (co do 972.950,- Kč) z úvěru, který
zůstavitelce poskytla Česká spořitelna (na jeho umoření byly posléze použity
finanční prostředky od žalobce), a z části šekem na částku 70.000,- DM, který
byl předán zprostředkovateli prodeje Š. K. Je nepochybné, že nemovitosti v P. koupila se všemi právními důsledky zůstavitelka (stala se jejich výlučnou
vlastnicí), a lze logicky usuzovat, že to byla ona (kupující), kdo zaplatil
jejich kupní cenu. Pouze zůstavitelce byl totiž poskytnut úvěr na zaplacení
kupní ceny a byla to zůstavitelka, kdo z tohoto úvěru uhradil část kupní ceny;
žalobce úvěr zůstavitelky teprve později vyplatil. Nelze rovněž předpokládat,
že by zprostředkovatel prodeje přijal část kupní ceny s vědomím, že nejde o
plnění kupujícího. Tvrzení žalobce, že šek zaslala zůstavitelce jeho manželka a
že ho zůstavitelka předala zprostředkovateli prodeje, nebylo žalovanými
vyvráceno. Částku 101.000,- CHF žalobce zůstavitelce předal dne 25. 5. 1991 v
L. (viz potvrzení ze dne 25. 5. 1991). Obsahem listin sepsaných dne 6. 11. 1993
a dne 15. 4. 1994 je sdělení „pro pořádek“, resp. výslovné ujištění A. V., že
si částky 70.000,- DM, 972.950,- Kč a 101.000,- CHF od žalobce půjčila, uveden
je zde její příslib půjčky žalobci (věřiteli) vrátit a akcentován je zde účel
půjček. Tomu, že listiny byly sepsány osobami bez právnického vzdělání,
odpovídá slovní popis účelu půjček. Sdělení zůstavitelky obsažené ve „Smlouvě“
ze dne 6. 11. 1993 nelze než vnímat jako vyjádření její pohnutky, resp. motivace půjčky; pohnutka je však z hlediska právního posouzení existence
půjčky právně bezvýznamná a odvolací soud tuto skutečnost správně reflektoval. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že v listinách z 6. 11. 1993 a 15. 4. 1994 A. V. vyjádřila slovy jednoznačně, že přenechání peněz vnímala jako půjčky. Že šlo
o půjčky, vyplývá i z jejích příslibů přenechané peníze včetně sjednaného úroku
žalobci vrátit.
Skutečnost, že došlo k předání peněz, nebyla v řízení
žalovanými zpochybněna. Z žádných důkazů se nepodává, že by A. V. byla k sepisu
listin obsahujících její prohlášení o půjčkách jakkoli nucena. Nelze přisvědčit dovolacím námitkám, že odvolací soud skutkově dovodil, že
závazkové vztahy mezi žalobcem a zůstavitelkou z titulu půjčky byly založeny
současně se sepsáním „Smlouvy“ dne 6. 11. 1993 a „Smlouvy o půjčce a uznání
dluhu“ dne 15. 4. 1994. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se toto
nepodává. Odvolací soud vzal za prokázané, že právní vztah z půjček byl založen
již v době, kdy došlo ke skutečnému předání peněz, tedy v době, kdy žalobce
zůstavitelce částky 70.000,- DM, 972.950,- Kč a 101.000,- CHF přenechal a
zůstavitelka je přijala s vědomím, že se jedná o půjčku. Náležitě zdůvodněné skutkové závěry odvolacího soudu, že žalobce zůstavitelce
půjčil 70.000,- DM, 972.950,- Kč a 101.000,- CHF a že se zůstavitelka zavázala
mu tyto částky vrátit, tak mají oporu v provedeném dokazování a nic
nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
výpovědi žalobce v odvolacím řízení, nebo které vyšly jinak najevo, je z
hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický
rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být soudy
zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Obstojí-li závěr odvolacího soudu, že žalobce zůstavitelce předmětné částky
předal a že zůstavitelka je převzala a zavázala se mu je vrátit, nelze
přisvědčit námitce, že z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce za
zůstavitelku uhradil kupní cenu domu v P. II (tj. plnil za jiného) a že jí
přispíval na úhradu jejích potřeb a provoz domácnosti. Námitka žalovaných, že
sám žalobce v řízení připustil, že zůstavitelce předal předmětné částky bez
právního důvodu a teprve později se s ní domluvil na dodatečném vzniku závazků
z titulu půjčky, nemá oporu v obsahu spisu; žalobce se naopak od začátku řízení
konsekventně domáhal určení existence svých pohledávek na základě uznání dluhu
z titulu půjčky a současně uváděl, že zůstavitelce finanční prostředky půjčoval
za účelem financování nákupu nemovitostí. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl
uplatněnými dovolacími námitkami naplněn. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaní
zpochybnili právní závěr odvolacího soudu dovozující, že právní úkony obsažené
v listinách označených jako „Smlouva“ ze dne 6. 11. 1993 a „Smlouva o půjčce a
uznání dluhu“ ze dne 15. 4. 1994 jsou platnými uznáními dluhu z titulu půjčky
ve smyslu § 558 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 558 obč. zák. věty první, uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh
určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.
K platnému uznání dluhu je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.)
třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou,
vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod dluhu a jeho výši (tedy
uznal dluh co do důvodu a výše). Uznáním dluhu podle § 558 obč. zák. se zakládá
vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání.
Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene)
z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl,
zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná
domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že dokud
není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně
stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje
skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato
skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí
vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li
v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle §
133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
25. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 32 Cdo
633/2000, dále jeho rozsudek ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7 ročník 2003, pod číslem 113, jakož
i rozsudek ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C
2736, a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2206/2010). V řízení tedy mohou
nastat jen dvě možné situace - buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná
domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky
byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě
právě opačná, než jak ji uvádí domněnka). V žádném případě však nelze za
situace platného uznání závazku učinit závěr, že oprávněný věřitel neunesl
ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní
břemeno, a to ani tehdy, popírá-li dlužník takovou skutečnost negativními
tvrzeními. Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno,
nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná
domněnka, tímto účastníkem (srovnej již zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu sp.
zn. 29 Odo 180/2003 a sp. zn. 32 Odo 1160/2003).
Odvolací soud při posouzení právních úkonů zůstavitelky obsažených ve „Smlouvě“
ze dne 6. 11. 1993 a ve „Smlouvě o půjčce a uznání dluhu“ ze dne 15. 4. 1994
nepochybil. Nebylo-li dovoláním zpochybněno skutkové zjištění, že zůstavitelka
projevila v těchto listinách vůli uznat své závazky co do důvodu (z titulu
smluv o půjčce) a výše (ohledně částek 70.000,- DM, 972.950,- Kč a 101.000,-
CHF) a přislíbila je žalobci vrátit, musí nutně obstát i právní závěr
odvolacího soudu, že právní úkony zůstavitelky obsažené v těchto listinách jsou
platným uznáním dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. Žalovaní v řízení nevyvrátili
právní domněnku o existenci dluhu zůstavitelky vůči žalobci z titulu půjček v
době uznání a neprokázali, že takovýto závazek vůbec nevznikl; ve své obraně se
omezili toliko na výčet negativních tvrzení, jimiž popírali, že žalobce
zůstavitelce půjčil nejprve částky 70.000,- DM a 972.950,- Kč na koupi
nemovitostí v P. II a posléze pak částku 101.000,- CHF na „financování jejích
činností a potřeb“; svá tvrzení neprokázali (jak bylo výše vyloženo, odvolací
soud vzal za prokázané, že žalobce zůstavitelce přenechal uvedené částky s tím,
že mu je následně vrátí a zůstavitelka je takto přijala). V této souvislosti se
sice sluší přisvědčit žalovaným, že ke smlouvě o půjčce nedochází (a právní
vztah z půjčky nevzniká) jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu
na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi
(tento názor koresponduje např. s usnesením ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo
3161/2006, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
58/2008), rozhodovací praxe Nejvyššího soudu však dovodila, že při peněžité
půjčce věřitel ze smlouvy o půjčce splní svůj závazek přenechat dlužníku peníze
ve smyslu § 657 obč. zák. nejen jejich předáním dlužníkovi v hotovosti, ale i
formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet
dlužníka, popř. podle dohody smluvních stran na dlužníkem označený účet třetí
osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění (srovnej rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, ze dne 29. 5. 2008, sp. zn.
33 Odo 454/2006, a ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008). Připustila i
možnost, aby se smluvní strany dohodly, že peníze, které již byly dlužníku
předány z jiného důvodu a které je povinen věřiteli vrátit, budou nadále (od
uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005, který obstál i v ústavní
rovině; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze
dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 1453/07). Bylo-li v daném řízení prokázáno, že
žalobce zůstavitelce předal 70.000,- DM (v podobě šeku), 972.950,- Kč
(bezhotovostním převodem na její kreditní účet vedený u České spořitelny, a.
s.) a 101.000,- CHF (k jejím rukám oproti potvrzení o převzetí), a že tyto
peníze zůstavitelka převzala s úmyslem mu je vrátit, musí obstát i právní
závěr, že mezi žalobcem a zůstavitelkou vznikl vztah ze smlouvy o půjčce ve
smyslu § 657 obč. zák.
Ani dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž nebyl
uplatněn důvodně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu v části, jíž odvolací soud změnil ve
věci samé rozsudek soudu prvního stupně, je z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaným, jejichž
dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které
mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§ 2
odst. 1, § 5 písm. d/, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v
platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2
odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31.
12. 2012), s připočtením částky 1.638,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty,
kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 25. dubna 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu