ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně
ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o. se sídlem v Praze 1, Spálená 112/55, zastoupené
JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
náměstí Přemysla Otakara II. 30a, proti žalovanému K. D., zastoupenému JUDr.
Stanislavem Hospůdkou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova
1047/35, o zaplacení částky 42.325,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 402/99, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. prosince 2007, č. j. 11 Co
662/2006-105, ve znění opravného usnesení ze dne 22. ledna 2008, č. j. 11 Co
662/2006-108, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 7.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Zdeňka Drtiny, Ph.D., advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí
Přemysla Otakara II. 30a.
žalobu o zaplacení částky 42.325,40 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (jeho předchozí rozsudek ze dne 16. srpna 2004, č. j. 7 C
402/99-41, zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. září 2005,
č. j. 11 Co 47/2005-59, a věc mu vrátil k dalšímu řízení). Vzal za prokázané,
že účastníci dne 15. 1. 1993 uzavřeli kupní smlouvu č. 264361, jejímž předmětem
byla sada nádobí zn. ZEPTER D-120, D-060 OVÁL a dva kusy D-929 thermocomputer
za cenu 2.335,- DEM. Kupní cena byla splatná v šesti měsíčních splátkách v
českých korunách podle kurzovního lístku České národní banky; první splátka
byla splatná 15. 2. 1993 a poslední dne 15. 7. 1993, přičemž žalobkyně se
zavázala dohodnuté zboží žalovanému dodat. Podle soudu prvního stupně uvedená
kupní smlouva odporuje dobrým mravům a je proto podle § 39 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“) absolutně neplatná. Rozpor s dobrými mravy je dán tím,
že žalovaný byl podle smlouvy povinen vypočítat si podle aktuálního měnového
kurzu výši jednotlivých měsíčních splátek a smluvní protihodnotu měl obdržet až
po zaplacení poslední splátky. Nad rámec tohoto závěru soud prvního stupně
dodal, že považuje za „svérázný“ postup žalobkyně, která podala žalobu téměř po
třech letech od splatnosti poslední splátky. Tento postup mohl žalovaného
utvrdit v přesvědčení, že žalobkyně akceptovala jeho poštou zaslané odstoupení
od smlouvy, jehož doručení se nepodařilo prokázat.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. prosince 2007, č. j. 11 Co
662/2006-105, ve znění opravného usnesení ze dne 22. ledna 2008, č. j. 11 Co
662/2006-108, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni 42.325,40 Kč s 16% úrokem z prodlení od 11. 10.
1995 až do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru - vycházeje ze
stejných skutkových zjištění - že předmětná kupní smlouva je určitá,
srozumitelná a dobrým mravům neodporuje. Tzv. měnová doložka, podle níž je
kupní cena vázána na cizí měnu v den splatnosti splátky přepočtené na tuzemskou
měnu, neodporuje zákonu o cenách ani zákonu na ochranu spotřebitele; jde o
dovolené ujednání v rámci smluvní volnosti účastníků.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný (dále též „dovolatel“) opírá o § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odvolacímu
soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; aniž jej upozornil na změnu náhledu na otázku (ne)platnosti
kupní smlouvy ze dne 15. 1. 1993 (a tím mu znemožnil s tímto opačným právním
názorem polemizovat), změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě vyhověl. Dovolatel bez bližšího vymezení právní otázky, s jejímž řešením odvolacím
soudem nesouhlasí, zevrubně cituje závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. II.ÚS 3/06. Zároveň vyjadřuje nesouhlas se závěrem
soudů obou stupňů, že se mu nepodařilo prokázat doručení zásilky obsahující
odstoupení od sporné kupní smlouvy. S tímto odůvodněním navrhl zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu. Žalobkyně navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout. Dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není
důvodné. Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu řízení spatřuje žalovaný v postupu odvolacího soudu, který jej
neupozornil na změnu v právním posouzení platnosti kupní smlouvy a nedal mu tak
možnost s tímto - oproti soudu prvního stupně opačným názorem – „polemizovat,
snášet věcné a právní argumenty, popř. nabízet důkazy“. Podle § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních
právech a povinnostech. Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu zato, že věc je možné po
právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve
účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností;
postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle § 118a o. s. ř. Citované ustanovení vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Jeho
smyslem je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno
tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout
žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno
má. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je potřebné, aby o těchto
procesních povinnostech byli účastníci náležitě poučeni. Tato poučovací
povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku potřebné
poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto zákonného
ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy
postiženo vadou, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v
odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení spočívající v
porušení § 118a o. s. ř.
je pak dána i tehdy, splní-li účastníci z pohledu
právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé
svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje k jinému
právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta,
doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu
právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud nemůže sám
postupovat podle § 118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění nových
skutečností nebo důkazů. Podle uvedených ustanovení nemohou být účastníci přímo
poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř., při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce než podle
účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem), pro který je
soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení rozhodných
skutečností, který však soud účastníku nesděluje. Odvolací soud se vytýkané
vady (nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř.) nedopustil. Nebylo totiž důvodu takové poučení žalovanému poskytnout. Žalovaný úplně
vylíčil rozhodující skutkové okolnosti, na nichž založil svou procesní obranu. Odvolací soud na základě stejných skutkových tvrzení, téhož závěru o skutkovém
stavu věci a na základě právního posouzení věci podle týchž ustanovení § 3
odst. 1, § 39 a § 588 obč. zák., doplněných o aplikaci § 2 odst. 3, § 35 a §
613 obč. zák. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil a uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 42.325,40 Kč s příslušenstvím. Učinil tak veden úvahou o platnosti kupní smlouvy, podle které „žalovaný byl
povinen si vypočítat sám splátky podle měnového kurzu, aniž by v té době
obdržel jakoukoli protihodnotu“. Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo tedy
založeno na závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzením,
jež mohla pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, ani na právním
posouzení věci založeném na aplikaci odlišných hmotněprávních ustanovení, ale
na odlišném výkladu shora citovaných ustanovení občanského zákoníku. Nejvyšší
soud uvedl již v usnesení z 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, že
„postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže
účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené)
důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v
řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.“
Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, kdy skutkový stav byl
provedenými důkazy objasněn a jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav
poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá. Dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dán. Jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
popř. vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o. s. ř.
nebyly namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka
ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty
námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené
rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a
které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním
zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Nesouhlasem se shodným závěrem soudů obou stupňů, že neprokázal
doručení žalobkyni listiny datované dnem 19. 1. 1993, jíž odstoupil od kupní
smlouvy, naznačil dovolatel uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. K tomu, aby tento dovolací důvod řádně uplatnil, jej ovšem kvalifikovaně,
tj. v souladu se shora uvedenými dvěma podmínkami, nevymezil. Tento dovolací
důvod tak nebyl řádně uplatněn. Jelikož se dovolateli prostřednictvím řádně použitého dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného
rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl. Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšný žalovaný povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího
řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 3 odst. 1 bodu 4,
§ 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
částkou
7.250,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené
povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).