33 Cdo 4312/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně
M. Z., zastoupené JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České
Lípě, Arbesova 400, proti žalovanému V. P., zastoupenému Mgr. Petrem Kaustou,
advokátem se sídlem v Ostravě, Čs. legií 5, o zaplacení 1,000.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 125/2003, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února
2007, č. j. 8 Co 799/2006-229, ve znění opravného usnesení ze dne 22. února
2007, č. j. 8 Co 799/2006-235, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února
2007, č. j. 8 Co 799/2006-229, ve znění opravného usnesení ze dne 22. února
2007, č. j. 8 Co 799/2006-235, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Ostravě ze dne 12. dubna 2006, č. j. 16 C 125/2003-164, kterým bylo žalovanému
uloženo zaplatit žalobkyni 1,000.000,- Kč, se odmítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února
2007, č. j. 8 Co 799/2006-229, ve znění opravného usnesení ze dne 22. února
2007, č. j. 8 Co 799/2006-235, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v
Ostravě ze dne 12. dubna 2006, č. j. 16 C 125/2003-164, tak, že žalovanému bylo
uloženo zaplatit žalobkyni 17% úrok z částky 1,000.000,- Kč za dobu od 2. 3.
1997 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Jarmily Holovčákové, advokátky se sídlem v České Lípě, Arbesova 400.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
dubna 2006, č. j. 16 C 125/2003-164, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni částku 1,000.000,- Kč, zamítl žalobu o zaplacení 17% úroku z prodlení
z částky 1,000.000,- Kč od 2. 3. 1997 do zaplacení, a rozhodl o nákladech
řízení. Vzal za prokázané, že na základě předchozích ústních jednání dala
žalobkyně - podle pokynu žalovaného - své bance dne 28. 2. 1996 příkaz k
převodu částky 1,000.000,- Kč ze svého účtu č. 8010-0205107303/0300 na účet č.
29117819-1800; číslo účtu získala žalobkyně telefonicky z toho důvodu, aby
nemusela tak velkou částku vést v hotovosti. Písemný text potvrzující smlouvu o
půjčce byl vyhotoven dne 1. 3. 1996 v hotelu Vlčina ve F. pod R. K účtu, o němž
se až s odstupem doby žalobkyně dozvěděla, že jeho majitelkou je D. T., měl
žalovaný dispoziční oprávnění (po 1. 3. 1997 žalovaný z tohoto účtu vybral
částku přesahující 1,000.000,- Kč). Tímto způsobem poskytnuté finanční plnění
považoval soud prvního stupně za možné odevzdání (přenechání) předmětu půjčky.
Jelikož v dohodnuté lhůtě splatnosti žalovaný půjčené peníze nevrátil, s
odkazem na § 657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zavázal jej soud
prvního stupně částku 1,000.000,- Kč žalobkyni vrátit. Pokud žalobu zamítl v
rozsahu 17% úroku z půjčené částky, učinil tak proto, že jeho přiznání
považoval za odporující dobrým mravům podle § 3 odst. 1 obč. zák.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.), v zamítavém výroku
jej změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 17% úrok z
částky 1,000.000,- Kč za dobu od 2. 3. 1997 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl
o nákladech řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
dodal, že dne 29. 6. 1997 žalovaný uznal dluh ve výši 1,000.000,- Kč z titulu
půjčky a zavázal se jej splácet; současně vystavil zajišťovací směnku znějící
na částku 1,227.198,- Kč. Uznání dluhu tak zakládá vyvratitelnou domněnku, že
závazek v době uznání trval, a bylo tak na žalovaném, aby prokázal opak.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že smlouva o půjčce byla uzavřena mezi
žalobkyní a žalovaným. Považoval za vyloučený vznik smluvního vztahu mezi
žalobkyní a D. T. jen z toho důvodu, že účet, na který žalobkyně poukázala
peníze, nepatřil žalovanému. Ve vztahu k požadavku na zaplacení 17% úroku na
rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že výše dohodnutého úroku neodporuje
dobrým mravům.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný (dále též „dovolatel“) dovozuje z § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci.
Namítá, že žalobkyně nesplnila svůj závazek ze smlouvy o půjčce předat mu do
jeho rukou částku 1,000.000,- Kč, neboť ji bezhotovostně převedla na účet
náležející D. T. Jestliže podle písemného textu smlouvy o půjčce měly být
peníze zaslány na jeho účet č. 8010-0709063893/0300, avšak byly zaslány na jiný
účet, nemohla smlouva o půjčce vzniknout. Nic na tom nemůže změnit skutečnost,
že žalovaný měl k účtu D. T. neomezené dispoziční oprávnění. Peníze si z
jejího účtu nikdy nevybral a písemný text smlouvy podepsal před převodem sporné
částky, jelikož žalobkyni věřil. Plněním poukázaným na nesprávný účet nedošlo k
předání peněz žalovanému (žalobkyně svůj závazek ze smlouvy nesplnila) a
smlouva o půjčce nevznikla. Žalobkyně se proto nemůže úspěšně domáhat vrácení
částky 1,000.000,- Kč z titulu půjčky, neboť žalovaný není pasivně legitimován;
pro tento závěr není podstatnou okolnost, že dne 29. 6. 1997 podepsal uznávací
prohlášení, neboť žalobkyně zaplacení sporné částky nepožadovala z titulu
tohoto uznávacího prohlášení. S tímto odůvodněním navrhl zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou - účastníkem řízení, se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009
(čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaný dovoláním napadá dva výroky ve věci samé, které mají – z hlediska
přípustnosti dovolání – odlišný režim. Zatímco dovolání proti měnícímu výroku
je vždy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v případě takového
dovolání lze uplatnit všechny zákonem předpokládané dovolací důvody, lze o
přípustnosti dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku
soudu prvního stupně [s ohledem na to, že šlo o prvý rozsudek soudu prvního
stupně ve věci, takže nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], uvažovat jen v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř a
okruh použitelných dovolacích důvodů je omezen na ty, které jsou uvedeny v §
241a odst. 2 o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož při přezkumu měnícího výroku napadeného rozsudku, proti němuž je
dovolání zcela nepochybně přípustné, se musí dovolací soud zabývat mimo jiné
otázkou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, která má význam i
pro posouzení přípustnosti dovolání proti výroku potvrzujícímu, přezkoumal
dovolací soud (poté, co shledal, že jsou splněny podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a v § 241a odst. 1 o. s. ř.) podle § 242 odst. 3 o. s. ř. nejprve výrok,
jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl
i v části, v níž byla soudem prvního stupně zamítnuta. Žalovaný obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nenamítá, že řízení bylo postiženo
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání
uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se Nejvyšší soud
zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaný obsahově
vymezil. V rámci dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalovaný -
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - odvolacímu
soudu vytýká nesprávnou aplikaci § 657 obč. zák. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel
dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje
vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Z listiny ze dne 1. 3.
1996 označené jako „smlouva o půjčce“ vyplývá, že
žalovaný vystupující pod obchodním jménem DANFITT - Vladan Pitel, s místem
podnikání Mariánské náměstí 4, Ostrava-Mariánské hory, IČO: 41080335, bankovní
spojení:8010-709063893/0300, 29117819/1800, jako dlužník a žalobkyně jako
věřitelka se dohodli, že žalobkyně „předává na základě této smlouvy dlužníkovi
jako půjčku finanční částku ve výši 1,000.000,- Kč (…) s tím, že „dlužník
podpisem této smlouvy potvrzuje, že dnešního dne převzal od věřitele převodem
na shora uvedený účet označenou částku jako půjčku. Uvedená částka byla předána
dlužníkovi před podpisem této smlouvy.“ Pravost ani správnost této listiny
žalovaný nepopřel. Smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, což znamená, že nevzniká pouhou dohodou
stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným
odevzdáním (slovy zákona „přenecháním“) předmětu půjčky dlužníku (srov. shodně
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo
2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2004, pod
číslem 110).
Věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v
intencích ustanovení § 657 obč. zák. splnit důkazní povinnost (unést důkazní
břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce
peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto
peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal mu je). Přitom peníze lze dlužníku
půjčit nejen v hotovosti, nýbrž i formou bezhotovostního platebního styku (k
tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29
Odo 350/2003). Z obsahu spisu se podává, že po předchozí dohodě mezi účastníky dala žalobkyně
dne 28. 2. 1996 příkaz, aby z jejího účtu vedeného u Komerční banky a. s., č. 8010-0205107303/0300, byla na žalovaným označený účet č. 29117819/1800, o němž
žalobkyně nevěděla, že patří třetí osobě a žalovaný k němu má dispoziční
oprávnění, poukázána částka 1,000.000,- Kč představující půjčku žalovanému. O
tomto právním úkonu byla dne 1. 3. 1996 sepsána listina zachycující podmínky
půjčky a její splatnost, do níž žalovaný dopsal číslo účtu, na který byly
peníze již předem poukázány a potvrdil připsání půjčky na dohodnutý účet. Jestliže žalobkyně na základě požadavku žalovaného bezhotovostně poukázala
peníze na jím určený účet přesto, že jeho majitelkou byla třetí osoba, nemůže
obstát jeho argumentace, že mu peníze nepřenechala podle § 657 obč. zák.;
plněním na bankovní účet označený žalovaným žalobkyně svůj závazek ze smlouvy o
půjčce (přenechat peníze) splnila. Jelikož se dovolateli prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit
správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud jeho dovolání v této části podle
§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé,
neshledává dovolací soud přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§
237 odst. 3 o. s. ř.). Ten žalovaný spojuje s rozporem rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem -
§ 657 obč. zák. S ohledem na důvody, které vedly Nejvyšší soud k zamítnutí
dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, není důvod pro
posouzení téže právní otázky připouštět dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu tak směřuje v této části proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento
mimořádný opravný prostředek nepřipouští; dovolací soud je proto podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. je neúspěšný žalovaný povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího
řízení. S přihlédnutím k tomu, že předmětem řízení bylo zaplacení částky
1,000.000,- Kč, přičemž pro účely náhrady nákladů řízení se k příslušenství
pohledávky nepřihlíží (§ 3 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000Sb.), představuje tyto
náklady odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 3 bodu 5., § 10 odst.
3, § 14
odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném
znění částkou 10.000,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1
a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 300,- Kč a 20% DPH ve
výši 2.060,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají
z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).