33 Odo 1184/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobců a) I. O., a b) A. G., proti žalovanému P. Ř., o 159.653,80 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 149/95, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. července
2004, č. j. 8 Co 316/2004-255, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. července 2004, č. j. 8 Co
316/2004-255, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 26. listopadu 2003,
č. j. 17 C 149/95-222, ve znění usnesení ze dne 23. března 2005, č. j. 17 C
149/95-295, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu
řízení.
Žalobci se domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit každému z
nich 85.032,40 Kč se 16 % úrokem z prodlení od 16. dubna 1995 do zaplacení.
Tvrdili, že dne 1. dubna 1993 uzavřeli s žalovaným smlouvu o nájmu nebytových
prostor v domě č. p. 952 v P. (dále jen „smlouva o nájmu“), které užívali do
28. 2. 1995. Protože je smlouva pro absenci předchozího souhlasu příslušného
orgánu a z důvodu sjednání ceny nájmu v rozporu s cenovou regulací neplatná,
žalovaný se na jejich úkor bezdůvodně obohatil. Výše bezdůvodného obohacení
odpovídá rozdílu mezi jejich investicemi do nemovitosti a výší nájemného, které
měli žalovanému za užívání nebytových prostor za dobu od 1. 4. 1993 do 28. 2.
1995 zaplatit. Investice se týkaly úprav nebytových prostor pro potřeby jejich
podnikání, přičemž hodnotu materiálu vyčíslili částkou 105.745,- Kč a hodnotu
jimi vykonaných prací částkou 74.651,- Kč (tj. 180.396,- Kč). K této částce
nutno připočítat 52.938,- Kč, které „přeplatili“ na nájemném podle neplatné
smlouvy; užívali-li nebytové prostory na základě neplatné smlouvy, sami
získali bezdůvodné obohacení v částce 63.269,20 Kč, které by měli naopak
žalovanému vydat.
Okresní soud v Karviné v pořadí prvním rozsudkem ze dne 24. května 2001, č. j.
17 C 149/95-113, uložil žalovanému povinnost zaplatit každému žalobci 79.826,90
Kč včetně požadovaného úroku z prodlení, zamítl žalobu v části, ve které se
každý z žalobců domáhal zaplacení částky 5.205,50 Kč se 17 % úrokem z prodlení
od 16. 4. 1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání
žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 2. 2002, č. j. 8 Co
744/2001-133, rozsudek Okresního soudu v Karviné s výjimkou zamítavého výroku
zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně v
prvé řadě vytkl procesní pochybení, neboť podání žalobců ze dne 9. 6. 1995
nebylo posouzeno jako změna žaloby, o níž mělo být postupem podle § 95 o. s. ř.
před vydáním rozhodnutí o věci samé rozhodnuto; místo nedělitelného plnění se
začali žalobci domáhat každý za svou osobu zaplacení částky 85.032,40 Kč navíc
s příslušenstvím o 1 % vyšším, než původně uplatňovali. Se závěry soudu prvního
stupně se neztotožnil, neboť pominul ustálenou judikaturu v otázce bezdůvodného
obohacení spočívajícího ve vynaložení finančních prostředků na nemovitou věc.
Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je totiž zvýšení hodnoty
nemovitosti, představující rozdíl mezi cenou nemovitosti před provedenými
investicemi a po jejich vynaložení. Uložil mu proto, aby se zabýval procesními
úkony účastníků řízení, vypořádal se s argumentací žalovaného o skutečné
hodnotě nemovitosti s ohledem na její stav ke konkrétnímu datu a za tím účelem
dal v úvahu provést důkaz dodatkem či revizním znaleckým posudkem k již dříve
vypracovanému posudku, jenž by odpověděl na otázku zhodnocení nemovitosti.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 17 C
149/95-222, připustil změnu žaloby (výrok I.), zamítl žalobu, aby byl žalovaný
povinen zaplatit každému z žalobců částku 79.826,90 Kč se 17 % úrokem z
prodlení od 16. 4. 1995 do zaplacení (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení
mezi účastníky řízení (výrok III. a IV.), přičemž rozhodnutí o nákladech státu
si vyhradil do samostatného usnesení (výrok V.). Dospěl k závěru, že žalobci
uzavřeli s žalovaným smlouvu o nájmu, na základě které v nemovitosti č. p. 952
v P. hodlali provozovat obchod s potravinami. Nájemné bylo sjednáno částkou
115.000,- Kč ročně. S odkazem na závěry Okresního soudu v Karviné ve věci
vedené pod sp. zn. 41 C 297/96 považoval soud prvního stupně tuto smlouvu za
neplatnou, neboť podle § 135 odst. 2 o. s. ř. z řešení této předběžné otázky v
citovaném rozhodnutí vycházel. Vázán právním názorem odvolacího soudu se soud
prvního stupně zabýval zhodnocením nemovitosti investicemi. Vycházeje ze závěrů
revizního znaleckého posudku ze dne 23. 5. 2003 sice zjistil hodnotu
nemovitosti částkou 1.112.850,- Kč, přičemž předchozí znalecký posudek ze dne
6. 11. 2000 ji určil částkou 577.550,- Kč, ale konstatoval, že tento rozdíl
není důsledkem zhodnocení nemovitosti vynaloženými investicemi žalobců, nýbrž
změnou ve způsobu oceňování nemovitostí obecně. Výměna výkladce, vybourání
příčky a vložení průvlaku, jakož i další práce – omítky, provedení elektrických
rozvodů, výměna podlah – měly charakter pouhé údržby a výměny opotřebovaných
prvků stavby. Aby došlo ke zhodnocení nemovitosti, muselo by těmito činnostmi
dojít buď k prodloužení životnosti stavby nebo zvětšení plochy či obestavěného
prostoru. Nic takového však investice žalobců nepřinesly. Soud prvního stupně
považoval za nezbytné provést ocenění domu žalovaného podle jediného
oceňovacího předpisu k datům 1. 4. 1993 a 28. 2. 1995. Ze závěrů znaleckých
posudků č. 312/03/B a č. 312/03/C ze dne 17. 10. 2003, které měly být podle
zadání soudu zpracovány dle vyhlášky č. 540/2002, převzal zjištění, že cena
nemovitosti činila k datu 1. 4. 1993 1,387.640,- Kč a k datu 28. 2. 1995
1,314.610,- Kč. Rozdíl 73.030,- Kč byl způsoben opotřebením nemovitosti. Při
stanovení ceny nemovitosti nevycházel soud prvního stupně z tzv. výnosové
metody zjištění její ceny, jak požadovali dovolatelé, a návrhy na doplnění
dokazování v tomto směru pro nadbytečnost zamítl (návrh na výslech zpracovatele
revizního znaleckého posudku a dotaz na realitní kanceláře o cenách
nemovitostí); učinil tak s odkazem na závěry znaleckého posudku ze dne 1. 10. 2003, který demonstrativním způsobem zdůvodnil použití kombinovaných metod
zjištění ceny nemovitosti podle zákona č. 151/1997 Sb. a vyhlášky č. 540/2002
Sb. - metodou zjištění věcné hodnoty a metodou porovnávací. Ze nepotřebné
považoval soud prvního stupně zjišťování současných prodejních cen nemovitostí
s tím, že ocenění je nutno provádět k datu 1. 4. 1993 a 28. 2. 1995.
S
přihlédnutím k závěrům všech ve věci zpracovaných znaleckých posudků, které
stavební činnosti dovolatelů označily za práce údržbové a nikoliv takové, jež
vedly ke zhodnocení nemovitosti, dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor
dovolatelů bezdůvodně neobohatil.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne
8. července 2004, č. j. 8 Co 316/2004-255, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení
účastníků; ve výroku o nákladech státu jej zrušil a v tomto rozsahu mu věc
vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že
účastníci řízení uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor - prodejní
místnosti o výměře 53 m 2 a sladovací místnosti o výměře 39 m 2 - v domě č. p.
952 v P., za účelem provozování obchodu s potravinami a zeleninou. Nájemné bylo
sjednáno dohodou na 115.000,- Kč ročně. Tuto smlouvu považuje odvolací soud za
neplatnou pro nedostatek souhlasu orgánu obce podle § 3 odst. 2 věty druhé
zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění. S odkazem na závěry všech
znaleckých posudků, které byly ve věci zpracovány, uzavřel, že z nich
jednoznačně vyplývá, že opravy a úpravy prováděné žalobci měly charakter pouhé
údržby a úpravy, které samy o sobě nemají dopad na celkové ocenění nemovitosti;
o zhodnocení by šlo tehdy, jestliže by se plněním dostalo majetkové hodnoty
tomu, komu bylo plněno. Vznik bezdůvodného obohacení se tak žalobcům nepodařilo
prokázat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále jen „dovolatelé“)
dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm b) o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýkají, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu spatřují v postupu odvolacího soudu, který
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jenž zamítl návrhy na doplnění
dokazování v rozporu s občanským soudním řádem. Odvolací soud nepřihlédl při
hodnocení důkazů soudem prvního stupně postupem podle § 132 o. s. ř. ke všemu,
co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení. Soud prvního
stupně totiž hodnotil jen některé důkazy a důvody, proč nehodnotil ostatní, v
odůvodnění svého rozsudku neuvedl. Takový postup dovolatelé shledávají
rozporným s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Odvolací soud se
nevypořádal s návrhem, učiněným před soudem prvního stupně dovolateli, který
směřoval k doplnění dokazování výslechem revizního znalce, případně zpracováním
revizního znaleckého posudku, k otázce ocenění nemovitostí výnosovou metodou v
závislosti na provedených investicích. Stejně ponechal bez povšimnutí návrh na
doplnění dokazování (učiněný před soudem prvního stupně) vyžádáním zpráv z
realitních kanceláří za účelem zjištění prodejních cen nemovitostí shodného
stavebního charakteru a využití jako má sporná nemovitost. Skutečnost, že oba
soudy považovaly za dostačující již zpracované znalecké posudky, není řádným
vypořádáním se s provedenými důkazy podle § 157 odst. 2 o. s. ř. Protože soud
nemá potřebné odborné znalosti, nemůže přijmout závěr, že mu k posouzení věci
postačí posudek již zpracovaný, jsou-li jeho závěry jedním z účastníků řízení
napadány pro použití nesprávné metodiky zpracování. Dovolatelé považují za
nepochybné, že investicí se nebytové prostory zhodnotily a pokud by znalci
použili jinou metodu ocenění, musel by soud dospět k závěru o oprávněnosti
jejich žaloby. Nesoulad závěrů znaleckých posudků se skutkovým stavem měl vést
soud k doplnění dokazování zpracováním revizního znaleckého posudku, jehož
vypracováním měl být pověřen znalecký ústav. Nezvolil-li soud takový postup a
neodůvodnil v rozhodnutí, proč tímto způsobem nepostupoval, je takové
rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Napadené rozhodnutí spočívá
rovněž na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřují dovolatelé ve skutečnosti, že soudy
obou stupňů neposoudily částku 233.334,- Kč jako bezdůvodné obohacení podle §
451 odst. 2 a § 457 obč. zák.; odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu
prvního s odůvodněním, že nejde o bezdůvodné obohacení, ale už neuvedl, o jaké
plnění se jedná a pod jaký právní titul lze plnění dovolatelů ve prospěch
žalovaného podřadit. Dovolatelé se nemohou smířit se závěrem, že byť ze svého
investovali do nemovitosti žalovaného, ten se přesto na jejich úkor neobohatil.
Jestliže uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení bylo možno právně
kvalifikovat jinak, měly se soudy s jinou kvalifikací vypořádat a uvést, z
jakého titulu lze žalované plnění přiznat. Z uvedených důvodů navrhli rozsudky
odvolacího soudu i soudu prvního stupně, včetně usnesení odvolacího soudu ze
dne 28. února 2002, č. j. 17 Co 149/95-133, zrušit.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Uvedl, že dovoláním není zpochybňován závěr
odvolacího soudu, že práce provedené žalobci měly povahu údržby a opravy.
Vzhledem k této skutečnosti další dokazování o určení ceny nemovitosti
výnosovou metodou by bylo zbytečné a nehospodárné. V otázce nesprávného
právního posouzení věci dovolatelé nenamítají nesprávnou aplikaci právní normy.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobami k
tomu oprávněnými - účastníky řízení [§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o.
s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru,
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm b) o.
s. ř. dovolání přípustné. Proto jej přezkoumal podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
Zmatečnostní vady řízení vyjmenované v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. [§ 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b), § 229 odst. 3 o. s. ř.] – na rozdíl od
tzv. jiných vad řízení (neprovedení navrženého důkazu) nebyly v dovolání
namítány a ani z obsahu spisu jejich existence nevyplývá.
Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Takovou vadou řízení může být to, že rozhodnutí odvolacího soud vychází z
neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Neúplnost nebo
nesprávnost zjištění skutkového stavu věci však není dovolacím důvodem podle §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým
závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. I když jsou tato skutková zjištění
nesprávná, nejedná se o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 3 o. s .ř. Neprovedení navrženého důkazu a na to
navazující nesprávné hodnocení důkazů dovolací důvod podle citovaného
ustanovení nezakládají.
Dovolatelé měli především za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tato vada měla spočívat v neprovedení
navrženého důkazu, a to revizního znaleckého posudku, když jen tak lze chápat
výtku, že soud prvního stupně nezadal znalci zpracování doplňku znaleckého
posudku na ocenění nemovitosti výnosovou metodou. Byť z jejich pohledu šlo jen
o zodpovězení takto položené otázky (v návaznosti na již dříve zpracované
posudky), obsahově je nutno tuto námitku chápat jako výhradu ke skutkovým
zjištěním, na kterých soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí.
Je sice pravdou, že vadou řízení zakládající dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř. je kromě jiného procesní postup odvolacího soudu, který se
nevypořádá se všemi důkazy, provedenými ať již před soudem prvního stupně či
před soudem odvolacím, tj. nehodnotí je z hlediska § 132 o. s. ř. a nezabývá se
jimi ani v odůvodnění svého rozhodnutí (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). O takovou vadu
nemůže jít za situace, kdy soudy nižších stupňů neprovedou navrhovaný důkaz.
Nejde tedy o opomenutí hodnotit provedený důkaz (k tomu srovnej nález Ústavního
soudu ČR ze dne 12. června 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný ve Sbírce
nálezů a usnesení svazek 8, pod č. 76), nýbrž o situaci, kdy k hodnocení důkazu
postupem podle § 132 o. s. ř. nedojde, neboť navržený důkaz (§ 122 a násl. o.
s. ř.) nebyl na základě úvahy soudu podle § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř.
proveden. Dovolací soud při posuzování této dovolateli tvrzené vady řízení
vycházel z právního závěru, vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněném pod č.
49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že za vadu řízení je třeba
pokládat nesprávný postup soudu v řízení, který se projevil již v průběhu
řízení (např. při nesprávném obesílání účastníků řízení k jednání u soudu, jímž
došlo k znemožnění jejich účasti na jednání soudu) a nikoli až v rozhodování
soudu. O takový nesprávný postup v řízení v daném případě nešlo, neboť
neprovedení navrženého důkazu (a neučinění z něj skutkových zjištění) se mohlo
projevit až při formulování skutkových závěrů a při rozhodování ve věci samé.
Námitky dovolatelů tak ve skutečnosti představují uplatnění dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na
pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro
rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení
§ 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených
důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo,
nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými
důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů,
popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly
najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které
byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazku 1, pod č. C 8).
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Ke skutkovým závěrům odvolacího soudu
nelze mít výhrady, neboť dovoláním napadeny nebyly. Vznášejí-li dovolatelé
výhrady vůči rozhodnutím obou soudů, pak jen potud, že kdyby učinily jiné
skutkové zjištění o ceně nemovitosti (použitím jiné metody ocenění), musely by
dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Dovolací námitka, že soudy
hodnotily jen některé důkazy a neuvedly důvody, proč nepřihlédly k ostatním,
či je alespoň nehodnotily, nebyla dovolateli vůbec konkretizována, a dovolací
soud se jí tudíž nemohl (pro velice obecnou formulaci) zabývat. Správnost
rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.
s. ř. se tak dovolatelům nepodařilo zpochybnit.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry. Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného
právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k
tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek text na str. 13/45/).
Nesprávné právní posouzení věci je shledáváno v tom, že soud prvního stupně ani
odvolací soud neposoudily věc podle § 451 odst. 2 a § 457 obč. zák. ani jiného
ustanovení, neboť neuvedly, o jaké plnění (z hlediska právního posouzení věci)
jde.
V projednávané právní věci posoudily soudy obou stupňů žalobní návrhy žalobců
podle § 451 odst. 2, § 457 a § 458 obč. zák. přesto, že tato ustanovení v
odůvodnění svých rozhodnutí výslovně neuvedly (tj. odkazem na konkrétní
paragrafové znění ustanovení nebo jeho výslovnou citací). V dovolacím řízení
bylo třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil
v souladu s jejich obsahem, účelem a s již zaujatými judikatorními závěry.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů.
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné zejména proto, že obohacení záleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Prvořadou právní otázkou je, zda v případě vnosu investic (hodnot) do cizí
nemovitosti je pohledávkou z bezdůvodného obohacení hodnota vynaložených
prostředků, anebo rozdíl mezi hodnotou nemovitosti před a po tomto vložení. Při
posuzování této otázky soudy vycházely ze stanoviska Nejvyššího soudu ČSR Cpj
34/74 ze dne 28. 3. 1975, publikovaného pod R 26/75 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975. Podle něj, v případě hodnot vynaložených
na cizí nemovitost, je pohledávkou z neoprávněného majetkového prospěchu (nyní
bezdůvodného obohacení) nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž rozdíl
mezi hodnotou domu před adaptací a po ní.
Smyslem zákonné úpravy bezdůvodného obohacení je poskytnout ochranu (za zákonem
stanovených podmínek) tomu, kdo pozbyl určitou majetkovou hodnotu. Zákon však
nepočítá s tím, že by ji měl dostat zpět v plném rozsahu, ale pouze v takové
výši, o kterou se jí obohatil jiný subjekt. Není tedy rozhodující, jakou
hodnotu pozbyl oprávněný (z bezdůvodného obohacení), ale o kolik se tím zvýšil
majetek povinného; pokud podle § 458 odst. 1 obč. zák. má být vydáno „vše co
bylo nabyto“, má tím zákon na mysli vše, co bylo získáno povinným (nikoli to,
co oprávněný pozbyl). V daném případě proto žalobci nemohou požadovat to, co do
domu žalovaného vložili, tedy hodnotu investic. Mohou chtít pouze to, oč se
těmito investicemi zvýšila hodnota domu žalovaného. Pouze tuto zvýšenou hodnotu
žalovaný získal, v tomto rozsahu se bezdůvodně obohatil a do dané výše je
povinen bezdůvodné obohacení vydat (ve formě peněžité náhrady). Opačný právní
názor by byl nesprávný; ostatně dovolatelé tento výklad § 458 odst. 1 obč. zák.
akceptují.
V posuzované věci odvolací soud dovodil, že výše bezdůvodného obohacení může
být představována jen rozdílem ceny nemovitosti před zahájením adaptace
prodejny žalobci (tj. před 1. dubnem 1993) a cenou nemovitosti k okamžiku
jejího vyklizení (tj. k 28. únoru 1995). Přisvědčuje pravděpodobně názoru
dovolatelů, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, odvolací
soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pro zjištění těchto cenových
relací je nezbytné použít aktuální předpisy o oceňování nemovitostí (zák. č.
151/1997 Sb. a vyhl. č. 540/2002 Sb.) a určit tak ceny obvyklé (tržní). S tímto
názorem ovšem nelze souhlasit.
Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. je okamžik vyhlášení rozsudku (či usnesení podle §
167 odst. 2 o. s. ř.) rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci, což
znamená, že soud nemůže přihlížet ke skutkovým okolnostem, k nimž došlo v
minulosti a které v době vyhlášení rozhodnutí již nejsou, nebo které mají
(mohou) nastat až po vyhlášení rozsudku. Z tohoto ustanovení nelze dovodit, že
by pro výši bezdůvodného obohacení byl rozhodující okamžik vyhlášení rozhodnutí
ve věci a nikoliv okamžik, kdy došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Pro jeho
vznik je rozhodující stav v okamžiku, kdy bylo získáno (přijetím plnění bez
právního důvodu) nebo kdy se přijaté plnění stalo bezdůvodným obohacením
(právní důvod odpadl). Rozsah práva na vydání bezdůvodného obohacení není dán
tím, jaká majetková újma vznikla jinému, nýbrž jaký majetkový prospěch získal
obohacený v okamžiku jeho získání (předmětem bezdůvodného obohacení není
hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému
dostalo). Na povinnost toho, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, nemá
vliv, co se s předmětem bezdůvodného obohacení stalo poté, co jej obohacený
získal (zda jej např. zničil) a nezáleží ani na tom, zda a popř. v jakém
rozsahu v době rozhodování soudu obohacenému ještě nějaký prospěch zůstal (k
tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo
2145/2004). Jestliže dovolatelé začali v nemovitosti žalovaného provádět
stavební úpravy od 1. 4. 1993 (stavební povolení bylo vydáno Městským úřadem v
P. dne 19. 5. 1993, pod č. j. 1120/93/Ko) a stavební práce byly ukončeny 13. 7.
1993 vydáním kolaudačního rozhodnutí Městským úřadem v P. č. j. Výst.
1893/93/Ko (přičemž nesporným je, že poté k žádné stavební činnosti ze strany
žalobců až do vyklizení nebytových prostor dne 28. 2. 1995 nedocházelo), jsou
tím vymezena data, ke kterým je třeba cenu nemovitosti zjišťovat (1. duben 1993
a 13. červenec 1993). V závislosti na tom je pak třeba použít ke zjištění ceny
nemovitosti vyhlášku č. 393/1991 Sb., platnou do 1. listopadu 1994. Pro vznik
bezdůvodného obohacení investicemi do cizí nemovitosti, jejichž důvodem byla
neplatná smlouva o nájmu nebytových prostor (neplatný právní úkon), je
rozhodující okamžik vynaložení takových nákladů, na rozdíl od situace, kdy
nájemce, jenž na základě platné smlouvy zhodnotil cizí (pronajatou) nemovitost
(§ 667 obč. zák.). Je -li okamžik vynaložení nákladů na cizí věc rozhodující
pro určení výše bezdůvodného obohacení, je tím současně určeno, podle jakého
oceňovacího předpisu musí být zhodnocení nemovitosti stanoveno. Musí jím být
předpis o oceňování nemovitostí účinný k okamžiku vynaložení investic, za
předpokladu, že bylo vydáno kolaudační rozhodnutí k tomuto datu. Nedošlo-li k
vydání kolaudačního rozhodnutí, potom rozhodujícím je okamžik faktického
ukončení stavebních prací; pozdější změny v oceňovacích předpisech (včetně změn
v metodice zjišťování cen) jsou irelevantní.
Lze tedy uzavřít, že z pohledu shora citovaných závěrů odvolací soud pochybil,
když sice věc posoudil podle ustanovení § 451 a § 458 obč. zák., jež však
nesprávně vyložil v otázce okamžiku vzniku a výše bezdůvodného obohacení. Jeho
rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že je naplněn dovolací důvod uvedený v
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna. 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu