22 Cdo 3410/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce M. L., bytem P., zastoupeného Mgr. Robertem Kaše, advokátem se
sídlem v Plzni, Pražská 43, proti žalovaným: 1) T. L., bytem Ch., 2) V. L.,
bytem Ch., 3) D. M., bytem Ch., 4) M. S., bytem Ch., všem zastoupeným Mgr. Ing.
Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Divadelní 3/a, o určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8
C 18/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28.
dubna 2011, č. j. 13 Co 456/2010-190, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2011, č. j. 13 Co
456/2010-190, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. května 2010, č.
j. 8 C 18/2009-163, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k
dalšímu řízení.
úřadem pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště K. na LV. Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Žalobce polovinu nemovitostí zdědil po otci, druhou
polovinu mu měla darovat jeho matka; ve smlouvě, kterou mu jinak postoupila
všechny své nemovitosti a bylo ji zřízeno věcné břemeno, sporné parcely uvedeny
nebyly. Žalobce tvrdil, že se tak stalo jen opomenutím. Žalobce pak – jak
tvrdil - užíval i tyto pozemky v dobré víře, že mu vlastnicky náleží. V tomto
přesvědčení byl utvrzen i tím, že po smrti matky v roce 1993 bylo dědické
řízení zastaveno pro nemajetnost a také tím, že ve výpisu z katastru
nemovitostí, který si vyžádal v roce 1995, byl uvedený jako jediný vlastník
předmětného pozemku. V dobré víře byl až do 2. 1. 2006, kdy mu katastrální úřad
doručil přípis o provedení úprav zápisu v katastru nemovitostí včetně výpisu z
listu vlastnictví č. 189, kde je uveden pouze jako podílový spoluvlastník
pozemkové parc. spolu s matkou M. L. jako druhou spoluvlastnicí. Proto ideální
polovinu pozemků vydržel.
Soud posoudil věc podle § 130 odst. 1 a 134 odst. 1 občanského zákoníku („obč.
zák.“) a dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce ve vztahu
k tvrzenému právnímu titulu, tj. k nabývací smlouvě z 28. 5. 1990, byl,
posuzováno objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu
pozemek jako celek patří. K dobré víře nepostačuje subjektivní přesvědčení
držitele o jeho vlastnictví. Při zachování potřebné míry opatrnosti, kterou lze
po každém požadovat, mohl mít po celou vydržecí dobu pochybnosti o tom, že mu
pozemek jako celek patří. Při porovnání výčtu pozemků v dědickém rozhodnutí po
otci z roku 1975 s výčtem pozemků v převodní smlouvě z roku 1990 by zjistil, že
předmětem převodu nebyla pozemková parc. v k. ú. S. H. Své vlastnictví k
předmětnému pozemku si nijak neověřoval, ačkoliv měl povinnost každoročně k
žádosti o dotace, které na předmětný pozemek čerpal, přikládat aktuální výpis z
katastru nemovitostí. Žalobce uvedený pozemek neuváděl v daňovém přiznání a
neplatil z něj daň. Soud prvního stupně připustil, že teoreticky mohl být
žalobce v dobré víře, že mu předmětný pozemek patří jako celek, ale nebyl v
dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, neboť neměl žádný právní titul, ze
kterého by své vlastnictví mohl odvozovat. K naplnění dobré víry nestačí, je-li
právo dlouhodobě vykonáváno, aniž by bylo jeho výkonu bráněno.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28.
dubna 2011, č. j. 13 Co 456/2010-190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval skutková
zjištění i právní závěry soudu prvního stupně za správné.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobce namítá, že ačkoliv soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav,
věc z právního hlediska nesprávně vyhodnotily, a to i ve vztahu k judikatuře
Nejvyššího soudu, nepřihlédly k provedeným důkazům a věc hodnotily bez ohledu
na soulad s dobrými mravy a požadavek obecného principu spravedlnosti. Za
zásadní právní otázku považuje, zda žalobce musel při obvyklé míře opatrnosti a
se zřetelem ke všem okolnostem dojít k závěru, že mu svědčí výlučné vlastnictví
k předmětným pozemkům. Poukazuje na účel institutu vydržení, jehož smyslem je
uvést do souladu stav faktický se stavem právním a v dané věci též se zápisem
vlastnických práv v katastru nemovitostí. Je třeba přihlédnout též k tomu, že
rubem oprávněné držby a z ní vyplývajícího vydržení je dlouhodobá nečinnost
vlastníka, který po zákonem stanovenou dobu nejen svá práva nevykonává, ale ani
je neuplatňuje. Dobrá víra se musí opírat o právní skutečnost, na jejímž
základě se držitel domnívá, že vlastnické právo zákonně nabyl. Nemusí se však
jednat podle judikatury Nejvyššího soudu o existující, byť neplatný právní
titul, jak je někdy mylně interpretováno, ale postačuje domnělý právní důvod. Z
hlediska posouzení oprávněnosti své držby žalobce poukazuje na to, že polovinu
předmětného pozemku nabyl již v dědickém řízení po otci v roce 1975, kdy
žalovaní věděli, kdo pozemky obdělává, což projevili tím, že se svého dědického
práva vzdali ve prospěch žalobce. K obdobné situaci došlo v roce 1990, kdy
matka účastníků se rozhodla darovat svou polovinu nemovitostí svým potomkům s
tím, že bude mít zajištěné právo dožít v předmětných nemovitostech. Nikdo z
dětí s výjimkou žalobce neprojevil ochotu vzít na sebe věcné břemeno péče o
matku a nikdo kromě žalobce neměl dostatek ochoty pracovat a hospodařit na
předmětných pozemcích. Všichni proto souhlasili s tím, aby matka převedla
veškeré nemovitosti na žalobce. Převodní smlouvu sepisoval notář, který realizoval pokyn účastníků smlouvy
převést z matky na syna veškeré nemovitosti. Žalobce měl za to, že tato
darovací smlouva zahrnuje všechny nemovitosti včetně parc. Za podstatnou považuje skutečnost, na kterou opakovaně odkazoval v řízení před
nalézacími soudy, že v době převodu uvedené parcelní číslo nebylo v katastru
nemovitostí evidováno, protože parcela byla sloučena do jiných pozemků. Fakticky však žalobce parc. užíval. Protože v době převodu převáděné pozemky
užíval, nedošlo k žádnému předávání pozemků, při němž by se objevil rozpor mezi
právním a skutečným stavem. V katastru nemovitostí byl celý pozemek později
zapsán jako vlastnictví žalobce. Rovněž žalovaní, jak sami vypověděli před soudem, měli původně za to, že druhou
polovinu předmětného pozemku jejich matka převedla na žalobce současně se
zamýšleným převodem všech nemovitostí. Soudy obou stupňů pominuly, že institut
vydržení hojí vady nabývacího titulu, ale i jeho absenci.
Dlouhá vydržecí doba
je stanovena k ochraně vlastnických práv, aby vlastníci nebyli nuceni
každoročně prokazovat či ověřovat své vlastnictví. Naopak vlastník, který
nejeví o své nemovitosti zájem, nutně musí nést riziko jejich ztráty vydržením. O oprávněnosti držby žalobce svědčí jednak vědomost jeho sourozenců o převodu
všech nemovitostí na žalobce, což dosvědčuje i skutečnost, že dědické řízení po
matce, která zemřela v roce 1993, bylo zastaveno pro nemajetnost, a také to, že
katastrální úřad sám evidoval předmětný pozemek jako vlastnictví žalobce (výpis
z katastru nemovitostí z roku 1995). Žalobce, který je od roku 1992 samostatně hospodařícím rolníkem, si nechal v
roce 1993 vypracovat společností ZEPOR projekt zatravnění, přičemž tato
zemědělsky odborná organizace pozemek do projektu zapracovala. Poukazuje též na
důkaz, který soud prvního stupně přešel, že v odůvodnění rozhodnutí Pozemkového
úřadu v Klatovech ze 14. 7. 1994, č. j. PÚ1682/94, tento úřad uvedl, že podle
přiloženého prohlášení dětí M. L. se tyto zříkají svého nároku ve prospěch M. L. Počínaje rokem 1995 čerpal žalobce dotace na své pozemky včetně pozemku. Ministerstvo zemědělství kontrolovalo jak majetkovou situaci, tak skutečné
obhospodařování a nikdy neshledalo žádné nesrovnalosti. V roce 1997 prodal
žalobce žalovanému V. L. a jeho manželce pozemek o výměře 475 m2, smlouvu opět
vyhotovil notář, který neshledal žádné nesrovnalosti mezi stavem reálným,
stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Žalobci nelze přičítat k tíži, že se nedozvěděl o tom, že katastrální úřad
někdy v roce 1999 přepsal výlučné vlastnictví žalobce k předmětnému pozemku na
spoluvlastnictví žalobce a jeho zemřelé matky M. L., neboť to úřad nikomu z
účastníků neoznámil. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že měl povinnost
průběžně si porovnávat stav zápisu v katastru nemovitostí se skutečně
realizovanou držbou pozemků, přitom zcela pominuly skutečnost, že k převodu
pozemků došlo v roce 1990 a ke změně zápisu v katastru nemovitostí došlo v roce
1999, tedy 9 let po výkonu oprávněné držby. Kladení takové podmínky považuje za
nepřiměřené a formalistické, zcela pomíjející obecné principy dobrých mravů. V
rámci obecných zásad rovnosti stran v soudním sporu soudy pominuly, že stejné
požadavky na obvyklou míru opatrnosti by měly být při výkonu vlastnických práv
kladeny i na žalované. Žalobce se domnívá, že na danou věc lze vztáhnou právní
závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 1999, sp. zn. 22
Cdo 837/98, kde zaujal názor, že oprávněná držba je možná i u pozemku, který je
zapsán v katastru nemovitostí (v pozemkové knize) na jiného vlastníka. Tedy lze
do doby oprávněné držby započítat i dobu od roku 1999, kdy katastrální úřad bez
vědomí účastníků změnil výlučné vlastnictví žalobce na spoluvlastnictví, aniž
by o tomto kroku účastníky informoval, do roku 2006, kdy účastníkům tento
rozpor oznámil. Žalobce i žalovaní byli po dobu 15 let přesvědčeni, že celé vlastnictví
pozemku parc. náleží žalobci, že je nabyl na základě smlouvy od matky, kde
pozemek pouze pro jeho formální neexistenci nebyl uveden.
Po celou dobu žalobce
pozemek držel a nakládal s ním, byl v dobré víře o svém vlastnickém právu, o
čemž svědčí právně významné skutečnosti, které opakovaně za účasti státních
orgánů utvrdily účastníky o oprávněnosti držby. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádějí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu nemá po právní stránce zásadní význam, proto se domnívají, že dovolání
proti němu není přípustné. Odvolací soud rozhodoval v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud by dovolací soud došel k závěru, že
dovolání je přípustné, poukazují na správná skutková zjištění a právní závěry
soudu prvního stupně, se kterými se odvolací soud ztotožnil. Žalovaní
polemizují s jednotlivými tvrzeními žalobce, ze kterých dovozuje, že nabyl
vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením. Jeho tvrzení považují za
účelová. Nikdo z žalovaných mimo M. S., která se již v té době o matku starala,
nevěděl o sepsání darovací smlouvy na žalobce. Hlavním iniciátorem byl žalobce,
který usiloval o to, aby matka na něj za svého života převedla veškerý nemovitý
majetek s tím, že se o ni bude starat, což však neučinil. Matka dožila u jedné
ze žalovaných. Samotný žalobce u výslechu připustil, že měl určité pochybnosti
o to, zda na něj byla převedena část pozemkové parcely č. 6/1, neboť si byl
vědom, že v notářském zápisu není takto označena, proto se dotazoval
příslušného katastrálního úřadu, zda nedošlo k přečíslování nebo sloučení k
jiné parcele. Žalovaní se o tom, že jejich matka nevlastnila ke dni své smrti
žádný nemovitý majetek, dozvěděli až v dědickém řízení. Rozhodně není správné
tvrzení, že právo žalobce v minulosti uznávali a nezpochybňovali. Pouze za
chybu žalobce lze považovat, že si k žádosti o dotace zajistil výpis z katastru
nemovitostí jen v roce 1995 a nečinil tak každý rok, jak mu ukládal zákon. Po
celou dobu, kdy měl být žalobce v dobré víře, nehradil z příslušného pozemku
daň. Z uvedených důvodů mají žalovaní za to, že žalobce nemohl být z
objektivních důvodů v dobré víře, že mu celý sporný pozemek vlastnicky náleží.
V tomto směru odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4503/2010.
Žalovaní navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.
1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo
právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je
oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud vychází z toho, že jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí,
která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena
nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být
nabyvatel zpravidla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou
nemovitost nabyl, neboť není dobře omluvitelné, aby se při podpisu smlouvy
nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků.
Současně však platí, že hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního
posouzení a že je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; i v takovém
případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba
uchopena a vykonávána. V nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I ÚS 2576/10, k
jehož závěrům je třeba přihlédnout i v projednávané věci, Ústavní soud uvedl,
že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné,
jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie, nyní katastrální úřad)
osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá v
jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu,
a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec (právní předchůdci
stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. I když tedy v
kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly, držitel mohl být v dobré
víře, že sporné pozemky nabyl do vlastnictví, a tedy k nim vlastnictví mohl
vydržet. Opačný závěr by značil porušení základního práva na právní jistotu dle
čl. 1 odst. 1 Ústavy (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení jejího
základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tudíž, neobstojí
jako ústavně konformní závěr, že neuvedení nemovitosti ve smlouvě znamená
paušálně (absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly
převedeny. Ústavní soud též poukázal na to, že účastníci smlouvy právem
spoléhali na to, že notář jako kvalifikovaná osoba do smlouvy řádně promítne
jejich vůli; nelze tedy dovodit, že není „dobře omluvitelné“, aby se při
podpisu smlouvy právní nabyvatel nepřesvědčil, zda se převádějí všechny
nemovitosti podle ujednání účastníků.
Na zmíněný nález Ústavního soudu pak Nejvyšší soud poukázal v usnesení ze dne
27. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010.
V dané věci byl rozsudek odvolacího soudu vynesen dříve, než nález Ústavního
soudu; proto k němu odvolací soud nemohl přihlédnout. Nicméně ve světle
zmíněného nálezu je zřejmé, že soudy v nalézacím řízení nebraly v úvahu právně
významné skutečnosti pro hodnocení dobré víry, a to jak to, že žalobce měl k
dispozici výpis z katastru nemovitostí z roku 1995, ve kterém byl uveden jako
vlastník, ani to, že smlouva byla sepsána notářem. Protože touto smlouvou byly
převedeny – vyjma podílu na sporných parcelách – veškeré nemovitosti
převodkyně, bude třeba nejprve zvážit, zda převodkyně měla důvod k tomu, aby
právě tyto spoluvlastnické podíly na žalobce nepřevedla, a učinit zjištění, zda
vůlí účastníků převodní smlouvy z roku 1990 bylo převést na žalobce veškeré
nemovitosti ve vlastnictví převodkyně (je třeba též vzít do úvahy tvrzení
žalobce, že k opomenutí došlo v důsledku nejasností v katastru nemovitostí).
Bude třeba též žalobce vyzvat, aby objasnil, proč ze sporných parcel neodváděl
daně; neplacení daní je totiž významnou, byť nikoliv jedinou skutečností pro
posouzení dobré víry držitele. Soud vezme v úvahu, že objektivní dobrou víru
držitele nevylučuje ani to, že držba je realizována v rozporu se stavem
katastru nemovitostí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června
2003, sp. zn. 22 Cdo 702/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu č. C 1993). Tyto skutečnosti pak soud znovu vyhodnotí v
kontextu s dalšími zjištěnými okolnostmi a rozhodne, zda držitel byl se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu předmětný pozemek náleží jako
výlučnému vlastníkovi.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu