U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra
Krause ve věci žalobců a) B. K., b) B. G., c) J. K., d) J. K., e) Petra
Kocůrka, nar. 31. 5. 1965, bytem v Rapotíně, Na Soutoku 144, zastoupených JUDr.
Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti
žalovaným 1) Ing. M. Š., 2) A. Š., advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní
náměstí 12, o vyklizení nemovitostí a určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 19/2008 a 11 C 34/2008, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2010, č. j. 56 Co
23/2010-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“)
potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně (dále též „soud prvního stupně“)
ze dne 1. října 2009, č.j. 11 C 19/2008-95, jímž byla zamítnuta žaloba, aby
žalovaní vyklidili dům čp. 586 s pozemkem parc. č. 8603 v katastrálním území V.
(výrok I), a jímž bylo současně určeno, že označené nemovitosti jsou ve
společném jmění manželů – žalovaných Ing. M. a A. Š. (výrok II). Odvolací soud
vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti patřily k nemovitostem ve
vlastnictví státu, které byly k 29. 6. 1992 privatizovány podle zákona č.
92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, společností
Vsetínská lesní, a.s. Ta je pak kupní smlouvou dne 10. 6. 1996 prodala
žalovaným, kteří byli po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí od
19. 6. 1996 zapsáni v katastru jako vlastníci nemovitostí. O tom, že jim věc
patří, neměli důvodné pochybnosti, v uvedeném období provedli rozsáhlou opravy
domu čp. 586, včetně výměny prvků dlouhodobé životnosti. O uplatnění
restitučního nároku ze strany žalobců nevěděli. Ač majetek, o který ve věci
jde, byl vyloučen z privatizace (§ 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.) a z tohoto
důvodu je proto i kupní smlouva uzavřená následně žalovanými smlouvou
neplatnou, nabyli žalovaní jakožto oprávnění držitelé (§ 130 odst. 1 obč. zák.)
vlastnické právo vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Na jejich vlastnické
právo nemělo vliv ani rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu ve
Vsetíně ze dne 21. 5. 2007, č. j. PÚ/2311-8/93-201), o vydání pozemků žalobcům,
jelikož nebyli účastníky tohoto správního (restitučního) řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (o. s. ř.), co do důvodů měli za to, že řízení je postiženo vadou, jež
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm a/ o. s. ř.) a
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítali, že odvolací soud nesprávně posoudil
otázku splnění podmínek vydržení vlastnického práva a nepřihlédl k judikatuře
dovolacího soudu o této otázce. Tvrdili, že nerespektování práv vlastníků v
době nesvobody je všeobecně známo a proto i žalovaní v jejich případě mohli
předpokládat, že postup státu při získání nemovitostí byl protiprávní a že může
jít o majetek podléhající restituci, nebo se na tuto skutečnost mohli u
příslušného pozemkového úřadu dotázat. Dále namítali, že soud neměl pravomoc
rozhodovat o návrhu žalovaných na určení vlastnictví a rozsudkem zasáhl do
pravomoci pozemkového úřadu, jehož rozhodnutí nelze přezkoumávat v řízení podle
části třetí občanského soudního řádu, jak plyne i ze závěrů, které vyslovil
Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 2 Cdon 1857/97 a 20 Cdo 2666/2004. Jiná,
odvolacím soudem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 89/2002 a
22 Cdo 3765/2007) podle názorů žalobců na posuzovanou věc nedopadají.
Dovozovali, že je-li rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby
rozhodnutím konstitutivním, stali se podle něj vlastníky nemovitostí, a to i
pokud by byla vlastníkem jiná osoba; dovolávali se přitom i názoru obsaženého v
nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 257/96 a tvrdili, že rozhodnutí v
restitučním řízení je závazné pro každého. Judikaturu Nejvyššího soudu o této
otázce označili za kontradiktorní a tvrdili, že i proto je rozsudek odvolacího
soudu rozhodnutím, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237
odst. 3 o. s. ř.). Navrhli, aby byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§
241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jestliže rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen
a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by
byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k
takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom může posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3
věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody,
včetně jejich obsahového vymezení).
Námitka žalovaných o nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci
je argumentací zmatečnostní vadou řízení (§ 229 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), jež
způsobilým dovolacím důvodem není; k posouzení její důvodnosti slouží od 1.
ledna 2001 žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2003). K vadám řízení
uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přihlédne dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání
přípustné. Žalobci položená otázka pravomoci soudu - podřatitelná dovolacímu
důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. - otázkou zásadního právního
významu není, jelikož v posuzované věci nejde o revizi rozhodnutí pozemkového
úřadu o vlastnictví oprávněné osoby (mimo rámec řízení podle částí páté o. s.
ř.), nýbrž o vyklizení předmětných nemovitostí žalovanými a určení vlastnického
práva podle § 80 písm. c) o. s. ř., tedy o věc vyplývající z občanskoprávních
vztahů, která do pravomoci soudů podle § 7 odst. 1 o. s. ř. bezesporu náleží.
Nejvyšší soud nejen v rozsudku ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002,
uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck (dále jen „Soubor“) pod označením C 1837, ale například i v rozsudku
ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, uveřejněném v Souboru pod
označením C 4464, a v usneseních ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3765/2007,
a ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008, zaujal právní závěr, že „pokud
v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k ní
vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost v restituci vydat s
výjimkou postupu podle § 8 odst. 1 zákona o půdě; její případné vydání nemá
vliv na vlastnické právo fyzické osoby, která nebyla účastníkem restitučního
řízení. Přesto, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), nemá
ustanovení, podle kterého výrok pravomocného rozhodnutí o soukromém majetkovém
právu je závazný pro účastníky, je zřejmé, že pokud jde o subjektivní meze
správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí
se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo
vydáno (srovnej § 159a o. s. ř.)“. Tento výklad shledal i Ústavní soud ústavně
konformním (srov. usnesení ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1163/08, jímž
byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3765/2007). Z řečeného pro posuzovanou věc
vyplývá, že pokud žalobci nebyli účastníky řízení před pozemkovým úřadem
(jelikož nebyli povinnou osobou k vydání nemovitostí), nemohli na základě
rozhodnutí tohoto správního orgánu dříve nabyté vlastnické právo pozbýt.
Závěry přijaté Nejvyšším soudem o této právní otázce neodporují judikatuře, na
kterou dovolatelé poukazují. Není sporu o tom, že kladné rozhodnutí pozemkového
úřadu o vlastnictví oprávněné osoby podle § 9 odst. 4 zákona o půdě je
rozhodnutím právotvorným, nikoliv pouze deklaratorním a že je titulem nabytí
vlastnictví (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo
2666/2004, hlásící se - co do účinků rozhodnutí pozemkového úřadu – k závěrům,
které Nejvyšší soud vyslovil již ve stanovisku občanskoprávního kolegia
uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při
respektování jeho účinků nemohou být rozhodnutím dotčena práva osoby, jež
nebyla účastníkem řízení a nejde o rozhodnutí, jehož subjektivní závaznost by
byla rozšířena i na další osoby. Ku prospěchu nejsou žalobcům ani závěry,
které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon
1857/97, ve kterém zaujal názor, že „posouzení platnosti dohody o vydání
nemovitosti, byť schválené pozemkovým úřadem podle § 9 odst. 2 zákona o půdě,
je v pravomoci soudu“. Z odlišných skutkových základů vychází i dovolateli
předestřený nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. II. ÚS 257/96
(publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, č. 147),
týkající se výkladu a aplikace ustanovení § 8 odst. 3 (nyní § 8 odst. 4) zákona
o půdě.
Z ustálené judikatury odvolací soud nevybočil ani při posouzení otázky nabytí
vlastnického práva vydržením. Tímto způsobem může vlastnické právo k věci nabýt
pouze oprávněný držitel, má-li věc – jde-li o nemovitost – nepřetržitě v držbě
po dobu deseti let (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Za oprávněného držitele je
držitel pokládán tehdy, je-li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o
tom, že mu věc nebo právo patří; v pochybnostech se má za to, že je držba
oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Dobrá víra oprávněného držitele, která je
dána se zřetelem ke všem okolnostem, se musí vztahovat i k titulu, na jehož
základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo; přitom postačí, je-li
držitel se zřetelem ke všem okolnostem, v dobré víře o tom, že tu takový titul
je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp.
zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru pod C 1067). Při hodnocení dobré
víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti,
kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat,
neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že
mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod C 1176).
Vycházeje ze skutkových zjištění odvolacího soudu – prostřednictvím dovolacích
důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nezpochybnitelných - o
důvodnosti přesvědčení žalovaných, že jim právo patří, nepokládá Nejvyšší
soud právní závěry o dobré víře držitelů za zjevně nepřiměřené (k rozsahu
přezkumné činnosti dovolacího soudu v tomto směru srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v
Souboru pod C 1068). Své přesvědčení žalovaní opírali především o uzavřenou
kupní smlouvu a stav zápisu v katastru nemovitostí (srov. též § 11 zákona č.
265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) a
nebyly jim známy jiné okolnosti, které by důvodnost jejich přesvědčení mohly
zpochybnit. Po dobu držby nemovitostí se chovali jako odpovědní vlastníci, jak
vyplývá ze zjištění odvolacího soudu o investicích a opravách domu. Jejich
přesvědčení, že jim věc patří, opřené o konkrétní okolnosti případu i stav
zápisu v katastru nemovitostí, nemohlo být zpochybněno pouze tím, že věc v
minulosti (desítky let nazpět) patřila jiným fyzickým osobám a že obecně nelze
vyloučit, že přechod nemovitostí na stát v dané době mohl být protiprávní.
Z výše řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním označených
otázkách je v souladu s ustálenou (nerozpornou) judikaturou dovolacího soudu,
od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Nejde tedy o rozsudek
po právní stránce zásadně významný (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání
proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, §
218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů
řízení nemají a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda
senátu