22 Cdo 3069/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: a) K. Š., a b) M. Š., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1)
Z. H., a 2) J. P., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 135/2000,
o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
Pardubice, ze dne 14. června 2005, č. j. 22 Co 68/2005-241, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice, ze dne 14.
června 2005, č. j. 22 Co 68/2005-241, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že níže uvedené nemovitosti jsou v jejich
společném jmění manželů; do vlastnictví je nabyli na základě kupní smlouvy
uzavřené 15. 2. 1983 s V. V. Pokud by byla platnost této kupní smlouvy
zpochybněna, pak vlastnické právo k nemovitostem získali jeho vydržením.
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
července 2004, č. j. 7 C 135/2000-209, určil, „že nemovitosti – dům čp. 14 –
objekt bydlení na pozemkové parcele – stavební parcele č. 63 v katastrálním
území S. Č., obec P., se všemi součástmi a příslušenstvím – zapsané na listu
vlastnictví č. 404 u Katastrálního úřadu v P. pro katastrální území S. Č., obec
P., okres P., jsou ve společném jmění manželů – žalobců K. Š. a M. Š.“. Dále
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že sporné nemovitosti užívají žalobci, kteří je do
vlastnictví nabyli kupní smlouvou uzavřenou 15. 2. 1983 s V. V. Ta jejich
vlastnictví nabyla kupní smlouvou, kterou uzavřela 2. 7. 1968 s Jednotným
zemědělským družstvem S., a toto družstvo se jejich vlastníkem stalo na základě
kupní smlouvy, uzavřené s Místním národním výborem S. Č. 18. 9. 1967. Správu
předmětných nemovitostí tomuto národnímu výboru svěřil Okresní národní výbor v
P. rozhodnutím z 1. 3. 1966 poté, kdy nemovitosti přešly na stát na základě
usnesení Státního notářství v P. sp. zn. D 28/65 z 22. 12. 1965. Žalovaní
uplatnili 25. 1. 1993 u příslušného pozemkového úřadu nárok na vydání
nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o
půdě“). Jako vlastníci nemovitostí jsou v příslušném katastru nemovitostí
zapsáni žalovaní s nabývacím titulem, kterým je rozhodnutí pozemkového úřadu
specifikované na listu vlastnictví č. 404. Soud prvního stupně dospěl k názoru,
že Místní národní výbor S. Č. nebyl vlastníkem nemovitostí, neboť ty mu byly
svěřeny nadřízeným okresním národním výborem pouze do správy. Proto kupní
smlouva, již ohledně nemovitostí uzavřel se jmenovaným jednotným zemědělským
družstvem a další navazující kupní smlouvy byly uzavřeny neplatně. K otázce,
zda žalobci vlastnické právo k nemovitostem vydrželi, soud s přihlédnutím ke
skutkovým okolnostem a právní úpravě institutu vydržení vlastnického práva v
rozhodné době, uzavřel, že dobrá víra žalobců resp. jejich právní předchůdkyně
v oprávněnost držby k 1. 1. 1992, tedy k účinnosti zákona č. 509/1991 Sb.,
novelizujícího občanský zákoník, nebyla zpochybněna, a že tedy nabyli
vlastnické právo vydržením.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice jako soud odvolací k odvolání
žalovaných rozsudkem ze dne 14. června 2005, č. j. 22 Co 68/2005-241, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech
řízení včetně nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k
odlišnému hmotněprávnímu posouzení věci. Vyšel především ze zjištění, že
žalovaní jsou na základě rozhodnutí Okresního úřadu – Okresního pozemkového
úřadu v P. z 22. 6. 1999, č. j. PU 422/93/Sa/7018, jako oprávněné osoby podle
zákona o půdě, podílovými spoluvlastníky sporných nemovitostí. Zákon o půdě byl
vydán k nápravě či zmírnění majetkových křivd, a proto umožnil vydání věci
původním vlastníkům bez ohledu na vydržení; ustálená judikatura vydržení
vlastnického práva v restitučním řízení nepřipouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jeho přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a
uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Namítají, že
odvolací soud na daný případ nesprávně aplikoval zákon o půdě. Podle tohoto
zákona je osobou povinnou stát nebo právnická osoba, nikoliv osoba fyzická.
Nerespektování § 1 odst. 3 zákona o půdě odvolacím soudem jej vedlo k závěru
vylučujícímu poskytnutí ochrany vlastnickému právu žalobců. Odvolací soud
nesprávně zdůraznil nutnost postupu podle zákona o půdě, když pominul
skutečnost, že jeho účelem je zmírnění pouze některých majetkových křivd. Proto
měl věc posuzovat podle obecných předpisů a v tom případě by dospěl k závěru,
že vlastnické právo žalobci vydrželi. Dovolatelé nesouhlasí ani s názorem
odvolacího soudu ohledně nemožnosti uplatnění námitky vydržení vlastnického
práva v restitučním řízení. Připomínají, že nebyli účastníky restitučního
řízení a neměli tedy možnost své oprávněné zájmy bránit. Povinností každého je
bránit svá práva; žalovaní měli až do 1. 1. 1992 možnost účinně se domáhat
vydání nemovitostí a přerušit dobrou víru žalobců a vydržení vlastnického práva
zabránit. To se nestalo, restituční nárok uplatnili až v lednu 1993, a proto
musí být chráněno vlastnické právo dovolatelů nabyté originárním způsobem –
vydržením. Zásah do jejich vlastnického práva nemá v právních předpisech oporu.
Nelze v daném případě argumentovat tím, že Česká republiky je právní stát a že
základním principem je právní jistota. Ta musí být zaručena a chráněna i ve
vztahu k žalobcům, neboť ti splnili podmínky vydržení vlastnického práva. Nelze
dopustit, aby zmírňování některých křivd způsobilo křivdy nové. Dovolatelé
připomínají, že nemovitosti nabyli v dobré víře, užívali je a svým nákladem je
opravovali a udržovali. Není možné, aby nesli břemeno odpovědnosti státu, který
kdysi nemovitosti vynuceně nabyl. Dodávají, že se nyní nacházejí v nejistém
postavení, když otázka jejich budoucího bydlení nemá řešení, neboť nedisponují
prostředky, aby si opatřili jiný byt. Zdůrazňují, že v důsledku napadeného
rozhodnutí by nesli nepřiměřenou zátěž, narušující rovnováhu mezi občany, došlo
by k výraznému prolomení jejich jistoty a víry ve stabilitu právních vztahů ve
státě. Pokud odvolací soud, s ohledem na zvolené formulace, vychází z rozsudku
velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
1222/2001, podle něhož se nelze v restitučních věcech domáhat ochrany
vlastnického práva podle obecných předpisů, pak jeho závěry nejsou správné,
neboť toto rozhodnutí řeší vztah osob oprávněných a nikoliv povinných.
Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání v podrobnostech ztotožňují se závěry
odvolacího soudu a navrhují zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné. Předmětem dovolacího přezkumu je právní
otázka, zda vlastník, který věc vydržel, mohl pozbýt vlastnické právo tak, že
věc byla vydána v restitučním řízení oprávněné osobě (aniž šlo o případ uvedený
v § 8 odst. 1 zákona o půdě).
Podle § 5 odst. 1 zákona o půdě povinnými osobami jsou stát nebo právnické
osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží, s výjimkou případů
tam uvedených. Fyzické osoby tedy nejsou povinnými osobami a nemovitosti v
jejich vlastnictví nelze v restituci vydat. Jen v případě, že fyzická osoba
nabyla od státu nebo jiné právnické osoby nemovitost, na kterou by se
vztahovalo právo na vydání podle zákona o půdě, a to v případech, kdy fyzická
osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu
nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě
protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě,
pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto
nemovitostem, na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází
vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby (§ 8 odst. 1 zákona
o půdě). Nárok na přechod vlastnického práva podle tohoto ustanovení bylo třeba
uplatnit ve lhůtách uvedených v § 8 odst. 2 zákona o půdě.
Rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě údajně oprávněné k restituci
nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem
správního (restitučního) řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna
2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1837).
Z uvedeného je zřejmé, že pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o
vydání nemovitosti nabyla k těmto nemovitostem vlastnické právo fyzická osoba,
nelze tuto nemovitost vydat v restituci s výjimkou postupu podle § 8 odst. 1
zákona o půdě. Pokud k vydání nemovitosti někým jiným než jejím vlastníkem
přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na vlastnické právo dosavadního
vlastníka. Přesto, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
nemá ustanovení, podle kterého výrok pravomocného rozhodnutí o soukromém
majetkovém právu je závazný pro účastníky, je zřejmé, že pokud jde o
subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve správním řízení
zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem
řízení, ve kterém bylo vydáno (srov. § 159a odst. 1 OSŘ). Proto rozhodnutí o
vydání nemovitostí žalovaným nemůže mít na existenci vlastnického práva žalobců
vliv. Je nerozhodné, jakým způsobem žalobci vlastnictví nabyli; mohli jej nabýt
i vydržením. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1175/96, na které odvolací soud odkazuje, řeší jiný problém, a to námitku
vydržení v řízení podle § 8 odst. 1 zákona o půdě. O takové řízení však v dané
věci nejde.
K odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze poznamenat, že tento právní názor
neznamená popření cílů restitučních předpisů. Tyto předpisy totiž nesledovaly
zmírnění křivd uvedením do předchozího stavu tam, kde odňaté věci přešly do
vlastnictví fyzických osob, s výjimkou případů, ve kterých se jevilo jako
spravedlivé požadovat i přechod vlastnictví z fyzických osob na osoby oprávněné
(§ 8 odst. 1 zákona o půdě). Z toho je zjevné, že až na uvedené výjimky
chránily i restituční předpisy vlastnické právo fyzických osob, a dávaly mu
přednost před restitučními nároky, které v těchto případech byly uspokojovány
jiným způsobem. Tento přístup, chránící práva nabytá v dobré víře, byl v
souladu s principy právního státu. Proto se dovolací soud neztotožňuje s
postupem odvolacího soudu, který se nezabýval otázkou, zda žalobci nenabyli
vlastnické právo vydržením.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2006
JUDr.
Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu