22 Cdo 3765/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobců: a) K. Š., a b) M. Š., zastoupených advokátem, proti
žalovaným: 1) Z. H., a 2) J. P., oběma zastoupeným advokátem, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod
sp. zn. 7 C 135/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočka Pardubice, ze dne 15. března 2007, č. j. 22 Co
489/2006-283, takto:
I Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že níže uvedené nemovitosti jsou v
jejich společném jmění; do vlastnictví je nabyli na základě kupní smlouvy
uzavřené 15. 2. 1983 s V. V. Pokud by byla platnost této kupní smlouvy
zpochybněna, pak vlastnické právo k nemovitostem získali jeho vydržením.
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 9. července 2004, č. j. 7 C 135/2000-209, určil, „že nemovitosti – dům čp.
14 – objekt bydlení na pozemkové parcele – stavební parcele č. 63 v
katastrálním území S. Č., obec P., se všemi součástmi a příslušenstvím –
zapsané na listu vlastnictví č. 404 u Katastrálního úřadu v P. pro katastrální
území S. Č., obec P., okres P., jsou ve společném jmění manželů – žalobců K. Š.
a M. Š.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že sporné nemovitosti užívají žalobci,
kteří je do vlastnictví nabyli kupní smlouvou uzavřenou 15. 2. 1983 s V. V. Ta
jejich vlastnictví nabyla kupní smlouvou, kterou uzavřela 2. 7. 1968 s
Jednotným zemědělským družstvem S., a toto družstvo se jejich vlastníkem stalo
na základě kupní smlouvy, uzavřené s Místním národním výborem S. Č. 18. 9.
1967. Správu předmětných nemovitostí tomuto národnímu výboru svěřil Okresní
národní výbor v P. rozhodnutím z 1. 3. 1966 poté, kdy nemovitosti přešly na
stát na základě usnesení Státního notářství v P. sp. zn. D 28/65 z 22. 12.
1965. Žalovaní uplatnili 25. 1. 1993 u příslušného pozemkového úřadu nárok na
vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o
půdě“). Jako vlastníci nemovitostí jsou v příslušném katastru nemovitostí
zapsáni žalovaní s nabývacím titulem, kterým je rozhodnutí pozemkového úřadu
specifikované na listu vlastnictví č. 404. Soud prvního stupně dospěl k názoru,
že Místní národní výbor S. Č. nebyl vlastníkem nemovitostí, neboť ty mu byly
svěřeny nadřízeným okresním národním výborem pouze do správy. Proto kupní
smlouva, již ohledně nemovitostí uzavřel se jmenovaným jednotným zemědělským
družstvem a další navazující kupní smlouvy byly uzavřeny neplatně. K otázce,
zda žalobci vlastnické právo k nemovitostem vydrželi, soud s přihlédnutím ke
skutkovým okolnostem a právní úpravě institutu vydržení vlastnického práva v
rozhodné době, uzavřel, že dobrá víra žalobců resp. jejich právní předchůdkyně
v oprávněnost držby k 1. 1. 1992, tedy k účinnosti zákona č. 509/1991 Sb.,
novelizujícího občanský zákoník, nebyla zpochybněna, a že tedy nabyli
vlastnické právo vydržením.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice jako soud odvolací k odvolání
žalovaných rozsudkem ze dne 14. června 2005, č. j. 22 Co 68/2005-241, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech
řízení včetně nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišnému hmotněprávnímu posouzení
věci. Vyšel především ze zjištění, že žalovaní jsou na základě rozhodnutí
Okresního úřadu – Okresního pozemkového úřadu v Pardubicích z 22. 6. 1999, č.
j. PU 422/93/Sa/7018, jako oprávněné osoby podle zákona o půdě, podílovými
spoluvlastníky sporných nemovitostí. Zákon o půdě byl vydán k nápravě či
zmírnění majetkových křivd a proto umožnil vydání věci původním vlastníkům bez
ohledu na vydržení; ustálená judikatura vydržení vlastnického práva v
restitučním řízení nepřipouští.
Nejvyšší soud k dovolání žalobců rozsudkem ze dne 5. září 2006, č. j. 22 Cdo
3069/2005-262, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.
června 2005, č. j. 22 Co 68/2005-241, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Konstatoval, že předmětem dovolacího přezkumu je právní otázka, zda
vlastník, který věc vydržel, mohl pozbýt vlastnické právo tak, že věc byla
vydána v restitučním řízení oprávněné osobě, aniž šlo o případ uvedený v § 8
odst. 1 zákona o půdě. Nejvyšší soud uvedl: „Podle § 5 odst. 1 zákona o půdě
povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto
zákona nemovitost drží, s výjimkou případů tam uvedených. Fyzické osoby tedy
nejsou povinnými osobami a nemovitosti v jejich vlastnictví nelze v restituci
vydat. Jen v případě, že fyzická osoba nabyla od státu nebo jiné právnické
osoby nemovitost, na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle zákona o
půdě, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s
tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným
cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i
osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno
vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem, na návrh oprávněné osoby
soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví
fyzické osoby (§ 8 odst. 1 zákona o půdě). Nárok na přechod vlastnického práva
podle tohoto ustanovení bylo třeba uplatnit ve lhůtách uvedených v § 8 odst. 2
zákona o půdě.
Rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě údajně oprávněné k restituci
nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem
správního (restitučního) řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna
2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1837).
Z uvedeného je zřejmé, že pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o
vydání nemovitosti nabyla k těmto nemovitostem vlastnické právo fyzická osoba,
nelze tuto nemovitost vydat v restituci s výjimkou postupu podle § 8 odst. 1
zákona o půdě. Pokud k vydání nemovitosti někým jiným než jejím vlastníkem
přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na vlastnické právo dosavadního
vlastníka. Přesto, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
nemá ustanovení, podle kterého výrok pravomocného rozhodnutí o soukromém
majetkovém právu je závazný pro účastníky, je zřejmé, že pokud jde o
subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve správním řízení
zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem
řízení, ve kterém bylo vydáno (srov. § 159a odst. 1 občanského soudního řádu).
Proto rozhodnutí o vydání nemovitostí žalovaným nemůže mít na existenci
vlastnického práva žalobců vliv. Je nerozhodné, jakým způsobem žalobci
vlastnictví nabyli; mohli je nabýt i vydržením. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1175/96, na které odvolací soud odkazuje, řeší
jiný problém, a to námitku vydržení v řízení podle § 8 odst. 1 zákona o půdě. O
takové řízení však v dané věci nejde.
K odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze poznamenat, že tento právní názor
neznamená popření cílů restitučních předpisů. Tyto předpisy totiž nesledovaly
zmírnění křivd uvedením do předchozího stavu tam, kde odňaté věci přešly do
vlastnictví fyzických osob, s výjimkou případů, ve kterých se jevilo jako
spravedlivé požadovat i přechod vlastnictví z fyzických osob na osoby oprávněné
(§ 8 odst. 1 zákona o půdě). Z toho je zjevné, že až na uvedené výjimky
chránily i restituční předpisy vlastnické právo fyzických osob, a dávaly mu
přednost před restitučními nároky, které v těchto případech byly uspokojovány
jiným způsobem. Tento přístup, chránící práva nabytá v dobré víře, byl v
souladu s principy právního státu. Proto se dovolací soud neztotožňuje s
postupem odvolacího soudu, který se nezabýval otázkou, zda žalobci nenabyli
vlastnické právo vydržením“.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 15. března 2007, č. j. 22 Co 489/2006-283,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tomto správném znění: „Určuje se, že
dům čp. 14 – objekt bydlení na stavební parcele č. 63 v k. ú. S. Č., obec P.,
se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsaný na LV č. 404 u Katastrálního úřadu
pro P., katastrální pracoviště P. pro k. ú. S. Č. a obec P., je ve společném
jmění manželů – žalobců K. Š. a M. Š.“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel z právního názoru dovolacího soudu a uzavřel, že nepřerušená dobrá víra
žalobců ve vlastnické právo ke sporné nemovitosti včetně faktického ovládání a
nakládání se sporným domem jako s vlastním, jakožto dalších předpokladů
oprávněné držby, a uplynutí zákonem stanovené doby, včetně doby oprávněné držby
nemovitosti jejich právní předchůdkyní V. V., plně odůvodňuje závěr, že v daném
případě došlo k 1. 1. 1992 k vydržení vlastnického práva ke spornému objektu
žalobci ve smyslu § 134 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalovaní, kteří uplatňují
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu
(„OSŘ“). Základní skutečnosti věci se týkající rekapitulují připomenutím, že o
předmětnou nemovitost „přišli“ jejich právní předchůdci v roce 1965. V roce
1999 jim, jako právním nástupcům původních vlastníků, byla nemovitost
restituována rozhodnutím příslušného správního orgánu, takže nezpochybnitelná
majetková křivda byla napravena po více než 30 letech. Aniž by žalovaní měli
možnost s takto restituovanou nemovitostí naložit, podali žalobci v roce 2000
určovací žalobu s tím, že vlastnické právo k nemovitosti vydrželi. Dovolatelé
jsou přesvědčeni, že žaloba nemůže být úspěšná. Mezi restitučním předpisem, na
jehož základě žalovaní svůj nárok uplatnili a občanským zákoníkem, na základě
něhož se domáhají určení vlastnictví žalobci, existuje vztah speciality; jde o
vztah předpisu speciálního k obecnému, což bylo opakovaně konstatováno v
judikatuře Ústavního soudu. Pokud by bylo možné v případě restituovaného
majetku postupovat podle obecných předpisů, právě s ohledem na vydržení práva,
byli by restituenti v podstatě bez šance a majetek by jim mohl být vrácen pouze
„papírově“. Tak by restituční předpisy ztratily svůj smysl. Zásada lex
specialis derogat generali stanoví, že pokud se na určitý případ vztahuje
speciální předpis, vylučuje se užití předpisu obecného. Byl-li by tento postup
pro žalobce tristní, neméně tristní byl postup státu vůči právním předchůdcům
žalovaných. Dovolávají-li se žalobci principu rovnosti občanů, nelze jej chápat
jako kategorii absolutní. K tomu odkazují na názor Ústavního soudu v
rozhodnutích pod sp. zn. Pl. ÚS 33/96, Pl. ÚS 4/99 a Pl. ÚS 7/03, či Pl. ÚS
22/92 a Pl. ÚS 36/93. Uzavírají, že pokud v roce 1965 byla jejich právním
předchůdcům způsobena nezpochybnitelná majetková křivda a v roce 2007 je
určovacím výrokem soudu rozhodnuto ve vztahu k nim, jako právním nástupcům tak,
že opět nemají na majetek právo, ač došlo k jeho restituci, jde o druhou
křivdu. Ta je pak umocněna tím, že jsou nuceni žalobcům zaplatit na nákladech
řízení téměř 62 000,- Kč. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.
b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 OSŘ). Dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci odvolací soud rozhodl v souladu s právním názorem, vysloveným v
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2006, č. j. 22 Cdo 3069/2005-262, na
jehož závěry citované shora lze odkázat. V odvolání není uvedeno nic, co by
bylo způsobilé tento právní názor zpochybnit. Lze jen zopakovat, že žalobci
jako fyzické osoby nemohli být v restitučním řízení povinnými osobami (s
výjimkou § 8 odst. 1 zákona o půdě, o to však v dané věci nešlo) a rozhodnutí o
vydání sporné nemovitosti v restituci se jich nemohlo týkat; ostatně nebyli ani
účastníky restitučního řízení. Úvahy dovolatelů o tom, že by v důsledku tohoto
výkladu restituční předpisy ztratily smysl, není správný; restituční předpisy
předpokládaly vydání nemovitostí tam, kde povinnou osobou byl stát či právnická
osoba, a o takový případ tu nešlo.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům v dovolacím
řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , v. r.
předseda senátu