Soud prvního stupně zjistil, že žalobce a) a právní předchůdkyně žalobkyně b)
uvedené nemovitosti nabyli do vlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené 19.
2. 1954 od manželů K. Zahradu za domem a dvůr (parc. č. 77/2 a č. 5523) žalobci
užívali nepřetržitě od roku 1954 do roku 1991, nikdo jim v tom nebránil a na
pozemky si nečinil nárok; i kdyby tedy dospěl k závěru, že žalobci nemovitosti
nenabyli na základě uvedené kupní smlouvy, pak vlastnictví zahrady a dvoru
vydrželi. Vlastnictví pozemkové parcely č. 5709 však žalobci pozbyli na základě
zápisu z 3. 11. 1958, kdy se vlastnického práva vzdali.
Žalovaná 1) opírala své vlastnické právo o darovací smlouvu uzavřenou s jejím
otcem, jemuž byly nemovitosti vydány v restituci. Avšak soud prvního stupně
rozhodnutí Pozemkového úřadu ve Z. z 31. 3. 1994, č. j. PÚ 797/92-Sp,
o schválení dohody uzavřené mezi Z. d. P. a J. R., otcem žalované 1), o vydání
předmětných nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku („zákon o
půdě“), označil jako „ryze formální“. V řízení o schválení dohody totiž nebyly
zkoumány vlastnické vztahy k pozemkům. Pokud je tedy v příslušném katastru
nemovitostí na listu vlastnictví č. 1218 zapsána jako vlastnice sporných
pozemků žalovaná 1) s tím, že jejich vlastnictví získala na základě darovací
smlouvy uzavřené 20. 7. 1994, a nikoliv žalobci, je zřejmé, že ti na jimi
požadovaném určení mají naléhavý právní zájem a že žaloba je důvodná.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců a žalované 1)
rozsudkem ze dne 17. září 2007, č. j. 17 Co 267/2006-412, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. S rozhodnutím
soudu prvního stupně se ztotožnil. Konstatoval, že žalobci nemovitosti užívali
z titulu vlastnického práva založeného kupní smlouvou uzavřenou 19. 2. 1954,
úvahy soudu prvního stupně ohledně vydržení vlastnického práva proto shledal
nadbytečnými. Pozornost věnoval zápisu z „3. 11. 1958 o přídělu a odevzdání
zemědělského majetku v obci D. č. p. 35, po odešlém přídělci A. a B. R. novému
nabyvateli J.Z.D. D.“. Uvedl, že z něho nelze dovozovat, že by se žalobce a) a
B. R. vzdali vlastnického práva ke všem „souzeným nemovitostem“, byť je zde
vedena „celá výměra“ pozemků náležející k usedlosti č. p. 35 v D., to je 1 ha,
2 ary a 10 m2. Tento zápis jmenovaní nepodepsali a navíc nebyli původními
přídělci pozemků; ty do vlastnictví získali až následně, citovanou kupní
smlouvou. Zmíněnému družstvu byl k užívání přenechán pouze pozemek č. 5709. O
vrácení pozemků č. 77/2 a č. 5523 J. R. v řízení podle zákona o půdě proto
shora jmenovaný pozemkový úřad neměl vůbec rozhodovat. Ztrátu vlastnictví
těchto dvou pozemků žalobcem a) a jeho manželkou nelze podle odvolacího soudu
dovozovat ani z jejich požadavku o vydání „celé výměry“ v rámci restitučního
řízení podle zákona o půdě; jejich žádost se týkala, jak uvedl žalobce a) ve
své výpovědi před soudem, toliko pozemku č. 5709, a bylo by nelogické, aby
takto požadoval vydání i těch pozemků, které užíval a cítil se být jejich
vlastníkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Připomíná, že v řízení o
vydání nemovitostí podle zákona o půdě, vedeném příslušným pozemkovým úřadem,
došlo v dané věci k souběhu restitučních nároků uplatněných vůči stejným
pozemkům jednak žalobcem a) a jeho manželkou, jednak jejím právním předchůdcem
J. R.; v případě souběhu nároků platilo ustanovení § 12 zákona o půdě.
Rozhodnutí pozemkového úřadu, na základě něhož byly pozemky vráceny J. R.,
nabylo právní moci 21. 4. 1994; jde tedy o správní rozhodnutí, které není možno
negovat
a učinit nicotným v řízení vedeném obecným soudem. V této souvislosti
dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1472/2002.
Zcela odmítá závěry odvolacího soudu vyplývající z hodnocení zápisu z 3. 11.
1958. Zde si podle jejího názoru odvolací soud přisvojil zcela nepřípustně
odlišný způsob odstranění následků některých majetkových křivd, než jaký měl na
mysli zákonodárce. Uvádí, že v zápise je uváděna „celá výměra“ předmětných
pozemků, to je 1,0210 ha patřících k usedlosti č. 35 v D. a v této souvislosti
připomíná § 6 odst. 1 písm. p) a r) zákona o půdě. K tomu dodává, že jestliže
manželé R. uplatnili přípisem z 6. 11. 1992 restituční nároky k těmto
nemovitostem, mělo o nich být rozhodnuto pouze podle zákona o půdě bez ohledu
na to, kdo pozemky užíval. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Dovolatelka dále zpochybňuje závěry soudu
ohledně naléhavosti právního zájmu žalobců na jimi požadovaném určení. Odkazuje
na stanovisko Pléna Ústavního soudu publikované pod č. 477/2005 Sb., s tím, že
žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc tomuto soud vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podávají i žalobci. Uplatňují dovolací
důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Neztotožňují se s právními
názory soudů obou stupňů, které se nevypořádaly s jejich námitkami, jež dále v
sedmi bodech specifikují. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Dovolací soud zjistil, že dovolání byla podána včas řádně zastoupenými
účastníky řízení, nejsou však přípustná.
V dané věci je dovoláním napadeno potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu;
přípustnost dovolání by přicházela do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen „Soubor“). Přípustnost
tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ] může být založena jen v
případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní
otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím
zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání, žádnou takovou
otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové
dovolání přípustným (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března
2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, Soubor č. C 5042).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro
řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z
dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze
uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací
soud je tak vázán skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení.
Napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadním.
Dovolání žalobců neobsahuje označení právních otázek, které dovolatelé považují
za zásadní; dovolací soud konstatuje, že toto dovolání neobsahuje zřetelnou
polemiku s právní argumentací odvolacího soudu. Tak hned zpočátku namítá, že
„není zřejmé, z jakého důvodu soud vyčleňuje z předmětné kupní smlouvy jím
citované pozemky a přisuzuje je jinému subjektu – žalované 2)“ K tomu je třeba
uvést, že soud část sporných pozemků „nevyčlenil z kupní smlouvy“, dospěl však
k závěru, že vlastnictví k těmto pozemkům se žalobce a předchůdkyně žalobkyně
vzdali (str. 6 rozsudku dole). Soud též „nepřisuzuje“ pozemky žalované 2) –
předmětem řízení nebylo určení jejího vlastnického práva. Dále se tu uvádí:
„Institut „vydržení“ nemohl být naplněn“. Odvolací soud však výslovně uvedl, že
vzhledem k platnosti kupní smlouvy je třeba úvahy o vydržení práva žalobci
považovat za nadbytečné a tedy nevycházel z nabytí vydržením – není tedy
zřejmé, co zde mají dovolatelé na mysli. Paradoxem též je, že dovolání žalobců
polemizuje s vydržením, ke kterému mělo podle soudu prvního stupně (nikoliv
podle soudu odvolacího) dojít v jejich vlastní prospěch (i kdyby tu podle
tohoto soudu nebylo jiného právního důvodu pro nabytí vlastnického práva,
žalobci by část sporných pozemků vydrželi). Takovými nevýznamnými a neurčitě
formulovanými námitkami pak dovolání pokračuje, aniž by nastínilo, v čem
spočívá zásadní právní význam rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ; proto
nezbývá než konstatovat, že nejde o dovolání přípustné.
Naproti tomu dovolání žalované 1) (dále též jen „žalovaná“) tyto otázky
vymezuje; ani ono však není přípustné.
Dovolání žalované poukazuje na to, že povinná osoba – Z.D. P. – vydala všechny
sporné pozemky oprávněné osobě – předchůdci žalované – a dohoda o vydání věci
byla schválena pozemkovým úřadem. Je tu tedy správní rozhodnutí, které závazně
určuje vlastnictví oprávněné osoby (a nyní její právní nástupkyně); dovolatelka
též odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2003, sp. zn. 28
Cdo 1472/2002, publikovaný v Souboru pod č. C 1903). Tento rozsudek se však
týkal řízení o neplatnost dohody a dovolání směřovalo proti rozhodnutí
odvolacího soudu o zastavení řízení; šlo tedy o jiný případ než v projednávané
věci. Ostatně senát Nejvyššího soudu č. 28 ve věci, ve které šlo o určení
vlastnického práva (tedy věci obdobné projednávanému případu) vyslovil: „Spor o
posouzení platnosti dohody, která byla uzavřena podle § 9 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb. a schválena rozhodnutím pozemkového úřadu podle odst. 2 téhož
ustanovení je sporem občanskoprávním a jeho projednání je v pravomoci soudu.
Schválení dohody pozemkovým úřadem nemůže konvalidovat její případnou
neplatnost“ (rozsudek ze dne 26. května 2006, sp. zn. 28 Cdo 370/2006, Soubor
č. C 4318). Toto rozhodnutí přitom navazuje na konstantní judikaturu dovolacího
soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. července 1998, sp. zn. 2
Cdon 1857/97, Právní rozhledy č. 5/1999). Nejvyšší soud pak setrvale vychází z
toho, že pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti
nabyla k ní vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost v restituci
vydat s výjimkou postupu podle § 8 odst. 1 zákona o půdě; její případné vydání
nemá vliv na vlastnické právo fyzické osoby, která nebyla účastníkem
restitučního řízení (např. rozsudek ze dne 5. září 2006, sp. zn. 22 Cdo
3069/2005, Soubor č. C 4464 a řada dalších rozhodnutí – Soubor č. C 1837, C
3773 a další). Tato judikatura vychází z tzv. subjektivních mezí účinků právní
moci správního rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
14. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 100/2002, pro občanské soudní řízení též Ústavní
soud v nálezech sp. zn. I. ÚS 544/06 a sp. zn. I. ÚS 450/06). Jestliže se tedy
v dané věci soudy necítily být vázány rozhodnutím o schválením dohody o vydání
věci, pokud šlo o posouzení vlastnického práva třetí osoby, postupovaly v
souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Neobstojí ani názor, že v tomto případě měli žalobci postupovat jen podle
restitučních předpisů, a to bez ohledu na to, že pozemky, jejichž vlastnictví
jim bylo přiznáno, celou dobu užívali. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Dovolací soud však též vyslovil: „Převzetím věci státem bez právního důvodu ve
smyslu restitučních předpisů se rozumí převzetí držby věci, a to i držby
neoprávněné“ (rozsudek ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006,
Soubor č. C 4630). Právní názor uvedený v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1222/2001
se tak „uplatní jen pro ty pozemky, které na stát skutečně bez právního důvodu
přešly, jinak řečeno ty, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých
orgánů nebo podniků, příp. jiných osob“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
února 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006, Soubor č. C 3995). Žalobci byli i v
rozhodné době držiteli vlastněných pozemků a na tyto pozemky nelze tedy právní
názor, na který dovolatelka poukazuje, aplikovat; ze stejného důvodu nelze
použít ani závěry pléna Ústavního soudu, publikované pod č. 477/2005 Sb.
Skutkovými zjištěními, že žalobci neprojevili vůli všechny pozemky převést na
družstvo, resp. se vzdát vlastnického práva k nim, je pak dovolací soud v tomto
řízení vázán.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci nejsou přípustná, dovolací soud je
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť žádný z účastníků s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v
dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu