28 Cdo 370/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobce České republiky - Ministerstva obrany se sídlem
v Praze 6, Tychonova l, zastoupeného Vojenským úřadem pro právní zastoupení
Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, proti žalované
Z. K., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u
Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 5 C 1140/2002, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.11.2005, čj. 10 Co
91/2004-57, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.listopadu 2005, čj.
10 Co 91/2004-57, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 6.listopadu 2003,
čj. 5 C 1140/2002-38, se zrušují, a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k
dalšímu řízení.
Rozsudkem z 6.11.2003, čj. 5 C 1140/2002-38, Okresní soud v Lounech
zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků v katastrálním území
U., ve výroku rozsudku blíže specifikovaných. Uznal, že žalobce má na určovací
žalobě naléhavý právní zájem, protože v katastru nemovitostí je duplicitně
zapsán jako vlastník on i žalovaná. Soud vyšel z toho, že předmětné pozemky
byly podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), vydány povinnou osobou -
Zemědělským družstvem H., oprávněným osobám a dohoda byla schválena v roce
27.4.1993 Okresním úřadem v L., pozemkovým úřadem (dále jen „pozemkový úřad“).
Jejich vlastníkem je proto žalovaná, jednak v důsledku tohoto rozhodnutí
pozemkového úřadu, jednak v důsledku dědictví po dalších oprávněných osobách,
jimž byly pozemky vydány.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
svým rozsudkem ze dne 2.11.2005, čj. 10 Co 91/2004-57. Jeho dokazování
považoval za dostatečné pro meritorní posouzení věci a správným shledal i jeho
právní závěr. I on považoval za rozhodující, že bylo podle zvláštních předpisů
vydáno rozhodnutí příslušného orgánu, z něhož je třeba vycházet. Věcnou
správnost tohoto rozhodnutí není soud oprávněn mimo rámec správního soudnictví
zkoumat, pokud nejde o paakt, bylo vydáno v rámci pravomoci příslušného
správního orgánu, je pravomocné a vykonatelné. U těchto rozhodnutí platí
presumpce jejich správnosti, a dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo
zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky. Soudního přezkumu
správního rozhodnutí se lze domáhat jen cestou správního soudnictví. V dané
věci rozhodl správní orgán o schválení dohody ze dne 19.2.1993, kterou
Zemědělské družstvo H. vydalo předmětné nemovitosti žalobkyni a její právním
předchůdcům - matce a bratrovi, po nichž je posléze zdědila. Rozhodnutí, vydané
27.4.1993 v mezích a pravomoci pozemkového úřadu L., nabylo právní moci
20.5.1993; soud není oprávněn zkoumat jeho věcnou správnost, a je jím vázán
potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnictví oprávněných osob, a že Zemědělské
družstvo H. je povinnou osobou. Vlastnické právo na základě tohoto rozhodnutí
nabyly osoby oprávněné. Restituční nárok je třeba považovat za nárok primární
a proto bylo bezpředmětné zabývat se tvrzeným vydržením předmětných nemovitostí
žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Uplatňuje dovolací
důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci, především právní názor, že
žalovaná, resp. její právní předchůdci, nabyli sporné nemovitosti na základě
restitučních rozhodnutí. Podle názoru dovolatele nejsou rozhodnutí pozemkového
úřadu, vydaná podle § 9 odst. 2 nebo § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodnutími
deklarujícími právní vztah, ale realizujícími zvláštní způsob restituce práv
původního vlastníka, tedy rozhodnutími tato práva konstitující. Rozhodnutí
správního orgánu o schválení dohody o vydání nemovitosti nelze v řízení před
soudem podle § 80 o.s.ř. považovat za neplatné, avšak pouze v případě, že by se
správního řízení zúčastnili všichni účastníci správního řízení. O takový případ
se ale nejedná, protože s žalobcem, který měl k předmětným pozemkům právo
hospodaření a byl proto povinnou osobou podle § 5 odst. 1 zákona o půdě, nebylo
ve správním řízení před pozemkovým úřadem jednáno a nebylo mu ani doručeno
správní rozhodnutí, které tak nemohlo nabýt právní moci a vyvolat sledované
právní účinky. Správní řízení tak nebylo dosud pravomocně uzavřeno a nemohlo
vzniknout vlastnické právo žalované ke sporným parcelám. Dovolatel proto
zastává názor, že rozhodnutí pozemkového úřadu, vydané 27.4.1993, je nulitní a
to z důvodu nemožného plnění, protože Zemědělské družstvo H. nemohlo vydat
pozemky, jejichž vlastníkem byl žalobce. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání splňuje náležitosti požadované občanským soudním řádem
(o.s.ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237
odst. 1 písm.c) o.s.ř., protože napadený rozsudek odvolacího soudu má zásadní
právní význam v otázce posouzení závaznosti rozhodnutí pozemkového úřadu o
schválení dohody podle § 9 odst. 2 zákona o půdě pro rozhodnutí soudu o určení
vlastnictví, a to s ohledem na jiný právní názor Nejvyššího soudu, vyjádřený v
této otázce v dříve projednávané věci, oproti rozhodnutí odvolacího soudu (§
237 odst. 3 o.s.ř.). Odvolací soud vyšel z názoru, že není oprávněn zkoumat
věcnou správnost rozhodnutí pozemkového úřadu, a že toto rozhodnutí nabylo
právní moci. Na podporu tohoto názoru uvedl rozsudek Nejvyššího soudu z
17.10.2001, sp.zn. 28 Cdo 892/2000, který však na daná případ nedopadá, protože
řešil platnost postupu státu při privatizaci ve vztahu k uplatněnému
restitučnímu nároku, o němž navíc pozemkový úřad rozhodl formou výroku o
vlastnictví oprávněné osoby, nikoli o schválení dohody o vydání nemovitosti.
Problematika, jíž se týká projednávaná věc, byla řešena v rozsudku
Nejvyššího soudu z 22.7.1998, sp.zn. 2 Cdon 1857/97, uveřejněném v Právních
rozhledech, ročník 1999. V něm dovolací soud vyjádřil, že spor o posouzení
platnosti smlouvy uzavřené podle § 9 odst. 1 zákona o půdě a schválené
pozemkovým úřadem, je sporem občanskoprávním a jeho projednání je v pravomoci
soudu podle § 7 odst. 1 o.s.ř., přičemž schválení dohody podle § 9 odst. 2
zákona o půdě nemůže konvalidovat případnou neplatnost této smlouvy.
Protože odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vycházel z
odlišného právního názoru, nezabýval se otázkou platnosti dohody uzavřené mezi
oprávněnými osobami a Zemědělským družstvem H. z toho hlediska, zda vydávající
družstvo bylo povinnou osobou ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o půdě, tedy zda mu
bylo zřízeno právo trvalého užívání podle tehdy platných předpisů o hospodaření
s národním majetkem. Nestačí konstatování, že pozemky užívalo, případně s nimi
hospodařilo, protože statut povinné osoby je s účinností od 28.2.1992 (tj. od
účinnosti novely zákona o půdě, provedené zákonem č. 92/1993 Sb.), v § 5 odst.
2 přesně určen. Teprve po zjištění, kdo byl povinnou osobou podle uvedeného
ustanovení, bude možno jako předběžnou otázku posoudit, zda dohoda o vydání
uzavřená mezi oprávněnými osobami a Zemědělským družstvem H., byla platná, tj.
zda byla uzavřena osobou povinnou, a posoudit i právní moc rozhodnutí
pozemkového úřadu z hlediska toho, zda bylo doručeno všem účastníkům správního
řízení.
Dovolací soud z tohoto hlediska nemohl rozhodnutí odvolacího soud
posoudit pro nedostatek skutkových zjištění a právních závěrů v tomto směru, a
jeho rozsudek proto zrušil podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.
Stejný závěr se týká i rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud proto
postupoval podle § 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř. a zrušil i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním
názorem dovolacího soudu. O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, bude
rozhodnuto v novém rozhodnutí (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu