22 Cdo 2969/2020-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce
obce Jenišov, IČO 00573248, se sídlem v Jenišově 88, zastoupeného Mgr. Martinem
Škrabalem, advokátem se sídlem v Praze 6, Za Strahovem 1101/31, proti žalované
Sedlecký kaolin, a. s., IČO 63509911, se sídlem v Božičanech 167, zastoupené
Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Divadelní 2728/3, o
odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C
184/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.
5. 2020, č. j. 14 Co 28/2020-344, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce je vlastníkem pozemku par. č. 665 v obci a katastrálním území Jenišov,
žalovaná je vlastnicí sousedního pozemku par. č. 666/5. Na pozemku žalobce se
nachází pozemní komunikace, na kterou žalovaná připojila svůj pozemek
zhotovením sjezdu/nájezdu (dále jen nájezd) ve smyslu § 10 zákona č. 13/1997
Sb., o pozemních komunikacích („PozKom“), a to na základě povolení silničního
správního úřadu k připojení pozemku na pozemní komunikaci. V průběhu soudního
řízení bylo zjištěno, že hranice pozemní komunikace a pozemku žalované není
totožná s hranicí samotných pozemků, neboť pozemek žalobce přesahuje v místě
nájezdu silniční pozemek o 0,39 - 1,13 metru; jinak řečeno, mezi pozemní
komunikací na pozemku žalobce a pozemkem žalované je část pozemku žalobce (cca
10 m2), která není silničním pozemkem ve smyslu § 11 PozKom, a který žalovaná
rovněž zastavěla nájezdem na pozemní komunikaci. Žalobce se domáhal odstranění
stavby nájezdu ze svého pozemku (z části, která není silničním pozemkem) a
uvedení do původního stavu, neboť žalovaná nemá právní důvod (titul) k jeho
zastavění. Žalovaná se bránila tvrzením, že stavbu zřídila v dobré víře, že
celý pozemek žalobce je silničním pozemkem ve smyslu § 11 PozKom; sporná část
pozemku je proto přestavkem, který se stal vlastnictvím žalované na základě §
1087 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“). Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) nejprve rozsudkem ze dne
5. 6. 2018, č. j. 14 C 184/2016-212, žalobě vyhověl a žalované uložil stavbu
nájezdu v požadovaném rozsahu odstranit a uvést pozemek do původního stavu;
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované následně rozhodnutí
soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 9. 2018, č. j. 13 Co 187/2018-232,
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že neodstranil rozpor v tvrzení
účastníků ohledně zaměření skutečného stavu hranic pozemků. V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 14 C
184/2016-316, žalobu v celém rozsahu zamítl (výroky I a II) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky III a IV). Znovu posoudil provedené důkazy a dospěl k závěru, že žalovaná skutečně
zrealizovala část připojení k pozemní komunikaci ležící na pozemku žalobce na
části pozemku žalobce, ležící mimo „silniční pozemek“. Ačkoli k takovému
jednání neměla žalovaná právní důvod, stavěla v dobré víře ve skutečnost, že
silniční pozemek přímo sousedí s jejím pozemkem, neboť v opačném případě by
silniční správní orgán nemohl vydat povolení k připojení na pozemní komunikaci;
předmětná část pozemku žalobce se tak stala přestavkem ve smyslu § 1087 o. z. a
stavba nájezdu není neoprávněná. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 14 Co 28/2020-344, k
odvolání žalobkyně změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě
vyhověl, uložil žalované povinnost odstranit část stavby nájezdu z nesilničního
pozemku žalobce a tento pozemek uvést do předešlého stavu (výrok I.), a rozhodl
také o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Vyšel z totožných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, neztotožnil se
však s právním hodnocením věci. Uvedl, že o přestavek může jíž pouze v situaci,
kdy stavebník stavěl v dobré víře, že zastavovaný pozemek je celý v jeho
vlastnictví; v nyní projednávané věci však žalovaná nebyla v dobré víře, že jí
sporný pozemek náleží, nýbrž byla toliko v dobré víře, že zastavovaný pozemek
je silničním pozemkem ve smyslu § 11 PozKom. Navíc taková dobrá víra žalované
musela být zpochybněna již před zhotovením stavby tím, že žalobce uplatnil svá
práva k pozemku v řízení o povolení připojení k pozemní komunikaci (podání z
30. 3. 2016), byť silniční správní úřad následně účastenství žalobce v řízení
nepřipustil. Předmětná část nájezdu na pozemku žalobce tak nemůže být
přestavkem, a protože žalovaná nedisponuje jiným právním titulem k užívání
pozemku žalobce, odvolací soud žalobě vyhověl. Proti rozhodnutí krajského soudu podává žalovaná (dovolatelka) dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soud řešena (zda postup žalobce, kterým se snaží pouze znemožnit
podnikatelský záměr dovolatelky, představuje zneužití vlastnického práva), a
dále na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka, zda dovolatelka byla v
dobré víře, že napojení buduje na svém pozemku, který přímo sousedí se
silničním pozemkem). Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Týká-li se dobré víry, dovolatelka namítá, že ji správní orgány opakovaně
utvrzovaly v dobré víře v to, že její pozemek přiléhá přímo k silničnímu
pozemku, když vydaly povolení k výkonu hornické činnosti a následně i povolení
k připojení sousedního pozemku na pozemní komunikaci. Co se týká přistoupení
žalobce do správního řízení o povolení připojení k pozemní komunikaci, správní
orgán účastenství žalobce nepřipustil; zejména však dovolatelka o této
skutečnosti v době stavby nájezdu nevěděla. Dovolatelka dále poukazuje na to, že žalobce otevřeně připustil, že mu nejde o
ochranu vlastnického práva k předmětnému pozemku, nýbrž že se snaží zabránit
provozu kaolinového lomu dovolatelky. Takový výkon práva však nemůže požívat
právní ochrany. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b
odst.
3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém
rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) nebo které
neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v
průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo
které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž
nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti
tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním
zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit
rovněž důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody
řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení
předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví
povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání
je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s
rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS
553/16, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí
dovolání. Dovolání není přípustné. K posouzení dobré víry žalované
Dovolatelka nevymezuje rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se měl
podle jejího názoru odvolací soud odchýlit, a to ani obecným způsobem;
dovolacímu soudu nejsou taková rozhodnutí známa. Přípustnost dovolání v tomto
bodě nevyplývá ani z jeho dalšího obsahu. Proto otázka dobré víry nemůže
přípustnost dovolání založit. Nad rámec dovolacího řízení lze poznamenat, že je ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, že zpochybní posouzení dobré víry jen v případě, kdyby úvahy
soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem
107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v
zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií
v judikatuře konstantně uznávaných. Úvaha odvolacího soudu ohledně posouzení existence dobré víry žalobkyně, že jí
část sporného pozemku náleží, není zjevně nepřiměřená.
Lze připustit, že v době
realizace stavby mohla být dovolatelka v omluvitelném omylu (a tedy v dobré
víře), že celý pozemek žalobce je silničním pozemkem, a že tedy k jeho
zastavění dopravní stavbou postačí veřejnoprávní povolení; nelze však přijmout
tvrzení, že byla v dobré víře, že celá stavba nájezdu na pozemní komunikaci je
výhradně na jejím pozemku. Nesprávnost takového názoru by musela být zřejmá
každému již při letmém pohledu do katastrální mapy a vyplývá rovněž ze všech
dovolatelkou předložených výkresů. Lze odkázat na to, co odvolací soud uvádí
pod body 12. a 13 rozsudku. Dovolatelka tak snad zřídila stavbu v dobré víře, že celý pozemek žalobce je
silničním pozemkem, avšak nemohla být v dobré víře, že staví na vlastním
pozemku. Úvaha odvolacího soudu o neexistenci dobré víry dovolatelky ve
vlastnictví sporné části pozemku proto obstojí. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2018, se
uvádí: „Ustanovení § 3059 věta druhá o. z. rozšiřuje institut přestavku (§
1087) o. z. i na stavby zřízené před 1. 1. 2014; podmínky pro nabytí
vlastnického práva přestavkem se v takovém případě posoudí podle § 1087 o. z. Institut přestavku lze aplikovat jen u trvalých staveb zřizovaných stavebníkem
zčásti na cizím pozemku v přesvědčení (dobré víře), že zřizuje stavbu na
vlastním pozemku“. Usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2222/17,byla ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítnuta. Z uvedené judikatury jasně vyplývá, že proto, aby stavebník nabyl zastavěnou
část sousedního pozemku jako přestavek podle § 1087 o. z. nestačí dobrá víra,
že má právo (ať veřejné či soukromé) zřídit na cizím pozemku část stavby;
stavebník musí jednat v omluvitelném omylu, že staví na svém pozemku. Nestačí
tedy omluvitelný omyl, že v tomto případě veřejné právo umožňuje zřídit část
stavby na cizím pozemku. Naznačuje-li dále dovolatelka, že povolení k provozování hornické činnosti
založilo její legitimní očekávání, že obdrží souhlas žalobce se stavbou nájezdu
na svůj pozemek, nelze ani takovému názoru přisvědčit, neboť uplatňování
soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (§ 1 odst. 1 o. z.). K tomu lze přiměřeně odkázat na to, co se uvádí v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2018, s právní větou: „Osoba, které
byl stanoven dobývací prostor (§ 27 odst. 1 horního zákona), nemůže těžit
nerosty na cizím pozemku, jestliže jí nesvědčí i soukromoprávní titul,
umožňující užívání tohoto pozemku k hornické činnosti“. Ke zneužití práva žalobcem:
Dovolatelka tvrdí, že žalobce zneužívá svého vlastnického práva, když ve
skutečnosti nežádá jeho ochranu, nýbrž se snaží zamezit provozování kaolinového
lomu. Má jít o zjevné zneužití práva, kterému by neměla být přiznána právní
ochrana (§ 8 o. z.).
Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soud řešena
(zda postup žalobce, kterým se snaží pouze znemožnit podnikatelský záměr
dovolatelky, představuje zneužití vlastnického práva). Je-li však judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru,
nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované
otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení
otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS
2619/15). V této věci jde jen o jeden z možných případů tvrzeného zneužití
práva, kterým se dovolací soud opětovně zabýval; nejde tak o otázku dosud v
judikatuře neřešenou. Navíc obecné závěry k otázce předložené dovolatelkou
nelze zaujmout, vždy bude záležet na individuálních okolnostech dané věci. Proto se dovolací soud zabýval otázkou, zda není úvaha odvolacího soudu ohledně
zneužití práva žalobcem zjevně nepřiměřená. Dovolací soud může posouzení, zda je ve věci možná aplikace § 8 o. z.,
zpochybnit jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v
nalézacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015, přiměřeně také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016). To platí i pro tuto věc. V projednávané věci odvolací soud již v prvním zrušovacím rozsudku uvedl, že
výkon práva žalobce – podání žaloby v nyní projednávané věci – nepovažuje za
zjevné zneužití práva. Nepřisvědčil námitce, že zneužití práva je dáno i tím,
že se jedná pouze o úzký pruh pozemku, neboť vlastnickému právu je třeba
poskytnout stejnou ochranu bez ohledu na jeho rozsah. Pokud jde o tvrzenou
účelovost, uvedl, že každá žaloba sleduje nějaký účel, což z ní samo o sobě
ještě nečiní zneužití práva. Podstatné je to, že zamýšlený výsledek byl
legitimní a současně jednání žalobce nebylo motivováno úmyslem poškodit
žalovanou. V rozsudku napadeném dovoláním pak odvolací soud uvedl: „Je
nesporné, že podání žaloby je jedním z prostředků, jímž se žalobkyně snaží
zabránit žalované v otevření kaolinového dolu v blízkosti obce, ale zjevně tak
činí v zájmu zachování kvalitního a nerušeného bydlení svých občanů, cíl, který
tím sleduje, není nelegitimní a je také nerozhodné, že žalobkyně využívá
situace, kdy stavba silnice nepokrývá její pozemek v plném rozsahu, takže jen
úzký pruh pozemku žalobkyně není silničním pozemkem, neboť každé vlastnické
právo, bez ohledu na rozsah předmětu vlastnického práva, požívá právní ochrany. V souladu s § 8 o. z. právo (i vlastnické) nepožívá právní ochrany jen v
případě jeho zjevného zneužití, ale o takovou situaci se dle názoru odvolacího
soudu v posuzované věci nejedná“. Tato úvaha není zjevně nepřiměřená; řešení této otázky v odvolacím soudem tak
nemůže založit přípustnost dovolání. Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.