22 Cdo 4755/2014

22 Cdo 4755/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobců: a) A. A., b) J. M., c) P. Š., d) E. Š., zastoupených JUDr.

Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni – Jižní Předměstí, Kardinála

Berana 967/8, proti žalovanému L. B., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Veberem,

advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 10, o odstranění nepovolených úprav

nemovitosti a navrácení do původního stavu, vedené u Okresního soudu Plzeň-

město pod sp. zn. 20 C 209/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského

soudu v Plzni ze dne 30. června 2014, č. j. 56 Co 79/2014-464, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2014, č. j. 56 Co

79/2014-464, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.

září 2013, č. j. 20 C 2009/2008-425, zamítl žalobu na uložení povinnosti

žalovanému odstranit nepovolené úpravy v bytě o výměře 42,1 m2 v 1. podlaží

domu v P. a to odstranit nové vchodové dveře, jakož i vnitřní dveře a nahradit

je původními dveřmi, odstranit betonové podlahy a nahradit je dřevěnými,

odstranit nově vybudovanou elektroinstalaci a rozvody plynu, odstranit nově

vybudované příčky a sociální zařízení včetně odvětrávání do fasády domu a

obnovit fasádu v místě vývodu odvětrávání do původního stavu a odstranit

etážové topení včetně kotle (výrok I.), uložil žalovanému povinnost odstranit

vývod spalin do fasády domu a obnovit fasádu v místě vývodu spalin do původního

stavu ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě

nákladů řízení (výroky III. až V.).

Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky domu,

přičemž spoluvlastnický podíl žalobců dohromady činí 27592/31802 a žalovaného

4210/31802 k celku. Na základě „dohody o výlučném hospodaření s podíly“ ze dne

1. 8. 2006 je žalovaný oprávněn výlučně hospodařit s bytem o výměře 42,10 m2,

což odpovídá velikosti jeho podílu, a sklepem o ploše 9,46 m2. Žalovaný se v

dohodě zavázal, že náklady na údržbu a úpravu prostor, které má ve výlučném

hospodaření, uhradí z vlastních finančních prostředků. V rozmezí ledna až

března 2008 žalovaný bez souhlasu ostatních spoluvlastníků provedl stavební

úpravy spočívající v odstranění původních dřevěných dvoukřídlých dveří i s

obložkami, které nahradil jinými menších rozměrů, nahradil i vnitřní dveře v

bytě a jejich původní obložky, dále odstranil původní dřevěné podlahy a

nahradil je betonovými, vybudoval příčky, zbudoval tak koupelnu a sociální

zařízení, přičemž odvětrávání vyvedl do fasády domu, provedl v bytě

elektroinstalaci a rozvody plynu, etážové topení s plynovým kotlem, vývod

spalin z kotle rovněž vyvedl do fasády domu. Před rekonstrukcí byl byt

vybydlený, v jedné místnosti bylo WC za zástěnou, byl tam sprchový plechový

kout, z něhož tekla voda na podlahu, podlahy byly shnilé, byly na nich položeny

dřevotřískové desky, byt byl vytápěn topením WAV v kuchyni, původní vchodové

dveře byly ve špatném stavu, netěsnily, pravděpodobně několikráte byly

vykopnuté, v části kolem kliky oplechované, stlučené hřebíky. Stavební práce

byly prováděny pod stavebním dozorem, podle jehož názoru rekonstrukce bytu

žalovaného nezasáhla do statiky nebo bezpečnosti domu. Zednické práce provedly

pro žalovaného odborné firmy.

Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že mezi

účastníky došlo k neshodě o změně společné věci provedením stavebních úprav v

bytě. Soud prvního stupně, jsa vázán názorem odvolacího soudu, dospěl k závěru,

že žalovaný provedl stavební úpravy v bytě bez souhlasu žalobců, neboť dohoda

ze dne 1. 8. 2006 jej k provedení úprav neopravňovala. Vzhledem k tomu zkoumal

u každé z provedených stavebních úprav, jakým způsobem může ohrozit zájem

žalobců, a zda se nemůže jednat o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Na

základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že s výjimkou vývodu spalin do

fasády domu, který byl proveden v rozporu s normou ČSN 73 4501, je ve vztahu ke

zbývajícím stavebním úpravám na místě návrh pro rozpor s dobrými mravy

zamítnout. Provedenými stavebními úpravami byl nahrazen nevyhovující stav,

jednoznačně došlo ke zvýšení standardu bytu a tím i k jeho zhodnocení. Pokud

žalobci požadovali, aby stavební úpravy byly odstraněny a případně aby byl

obnoven původní stav, je nutné zdůraznit i náklady spojené s odstraněním

stavebních úprav v porovnání s majetkovými poměry žalovaného. U vchodových

dveří se soud neztotožnil s tvrzeními žalobců o jednotném vzhledu společných

prostor domu. Byť dveře mají menší rozměry oproti předchozím, jejich výměna by

nepřinesla prospěch vyjma požadovaného estetického dojmu, nové dveře jsou

bezpečnější, jejich tvar navazuje na další úpravy v bytě žalovaného a osazení

nových dveří žalovaným představuje zhodnocení „bytové jednotky“. Kompromisní

řešení v podobě předsazení původních vchodových dveří před stávající dveře

nebylo žalovaným akceptováno, i s takovýmto řešením by byly spojené další

výdaje, kterými by byl poškozen. Co se týče odstranění betonových podlah,

původní prkna tvořící podlahu byla shnilá a bylo nutné je vyměnit. Podstatná

námitka neúměrného zatížení podlahy není důvodná, neboť rezerva nosnosti klenby

je dostatečná. Co se týče námitky chybějícího stavebního povolení, podle Úřadu

městského obvodu Plzeň 3 nepodléhají práce v bytě ohlášení stavebnímu úřadu.

Při zkoumání funkčnosti ve vztahu k provedené elektroinstalaci, osazenému

plynovému turbo kotli, k rozvodům plynu v předmětném bytě vyšel z revizních

zpráv, z nichž je zřejmé, že je provozování zařízení bezpečné a jednoznačně

zvýšilo komfort v užívání bytu při vědomí nákladů s tím spojených. Jiná situace

je u odvodu spalin do fasády domu, k němuž nebyla předložena revizní zpráva,

neboť žalobci jsou ohroženi spalinami. A proto i při vědomí nákladů spojených s

nutností komín vyvložkovat, bylo namístě uložit žalovanému povinnost odstranit

vývod spalin a obnovit fasádu do původního stavu. Ve vztahu k nově vybudovaným

příčkám a sociálnímu zařízení včetně odvětrávání do fasády domu soud měl opět

za to, že není namístě stanovit žalovanému povinnost odstranit zásahy, neboť se

zvýšil komfort užívání bytu.

K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze

dne 30. června 2014, č. j. 56 Co 79/2014-464, rozsudek soudu prvního stupně ve

výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve

výroku III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před

soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na

náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud uvedl, že žalovaný sice nevyžadoval souhlas žalobců s úpravami,

ale vztahy spoluvlastníků nebyly bez dalšího ponechány obecné právní úpravě,

nýbrž mezi účastníky byla uzavřena dne 1. 8. 2006 dohoda spoluvlastníků. Výklad

jednotlivých ustanovení nebyl jednoznačný, o čemž svědčí jak postoje

žalovaného, tak i soudu prvního stupně, proto odvolací soud v předchozím

rušícím rozhodnutí zavázal soud prvního stupně zkoumat, zda by nemělo dojít k

zamítnutí žalobního návrhu pro rozpor s dobrými mravy. Žaloba byla podána v

roce 2008, přičemž do současnosti v důsledku provedených prací k žádnému

poškození společných částí domu či k ohrožení oprávněných zájmů žalobců

nedošlo. Pro posouzení žaloby je relevantní zjištění, že žalovaný nepostupoval

v souladu s § 139 občanského zákoníku, když postrádal souhlas ostatních

spoluvlastníků. S ohledem na možnost uplatnění korektivu dobrých mravů bylo

třeba zkoumat, zda v okamžiku rozhodování soudu žalovaným provedené práce

splňují předpoklady pro bezpečný provoz, nehrozí vznik škody na nemovitosti či

jiným způsobem nejsou ohroženy oprávněné zájmy žalobců. Pokud jde o požadavek

na odstranění nových vchodových a vnitřních dveří v bytě, výměnou vnitřních

dveří žalovaný nezasáhl do společných částí domu a žádným způsobem neohrozil

žalobce jako spoluvlastníky. Nelze hovořit o jednotném vzhledu společných

prostor domu při srovnání jednotlivých podlaží. Jelikož se prokázalo, že dům

nemá historickou hodnotu, požadavek na výměnu dveří by žalobcům nepřinesl

odpovídající prospěch, a proto je rozporný s dobrými mravy. Stran požadavku na

odstranění betonové podlahy nebylo shledáno zatížení kleneb nad únosnou míru.

Nadto odstranění betonových podlah za pomoci bourací techniky by přinášelo

další rizika a nepřineslo by žalobcům odpovídající prospěch. Co se týče

požadavku na odstranění nově vybudované elektroinstalace a rozvodů plynu,

žalovaný doložil potřebné revizní zprávy a to, že elektroinstalace a rozvody

plynu jsou schopné bezpečného užívání. Vyhověním žalobnímu požadavku by byl

žalovaný vážně poškozen za předpokladu, že by měl provádět nové rozvody

elektroinstalace a plynu, které by nepřinesly žalobcům požadovaný prospěch. I

odstranění nově vybudované příčky, sociálního zařízení včetně odvětrávání do

fasády domu by bylo pro žalobce bez praktického významu a pro žalovaného by

obnášelo zbytečné náklady, přičemž původně vynaložené náklady bezesporu zvýšily

úroveň bydlení v předmětném bytě oproti stavu předcházejícímu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za

přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Spravedlivé rozhodnutí spočívá

na vyřešení právní otázky, zda je v rozporu s dobrými mravy, pokud většinoví

spoluvlastníci požadují po menšinovém spoluvlastníku s podílem 4210/31802,

který provedl stavební úpravy společného domu proti jejich výslovně projevené

vůli a dokonce v rozporu se stavebními předpisy, odstranění těchto stavebních

úprav a uvedení domu do řádného stavu. Soudy obou stupňů vlastnickou žalobu

zamítly, aniž by byly splněny podmínky, za nichž by tak soud mohl výjimečně

učinit. Nesprávně nepřičetly žalovanému k tíži porušení stavebních předpisů,

čímž zaujaly právní názor, že není nutné odstraňovat „černou stavbu“ a

většinoví spoluvlastníci se musí s takovou stavbou v jejich domě smířit.

Rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí ve srovnání s rozhodnutím Nejvyššího

soudu sp. zn. 22 Cdo 740/99, podle něhož lze zamítnout vlastnickou žalobu pro

rozpor s dobrými mravy jen výjimečně. Přestože žalovaný žádným způsobem

neprokázal, že by byl uvedením domu do řádného stavu vážně poškozen, že by

žalobcům požadované úpravy nepřinesly řádný prospěch a že by se vyhovění žalobě

dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného, soud jeho postup „posvětil“ jako

mravný a požadavek žalobců jako rozporný s dobrými mravy. Žalovaný toliko

namítal, že s jeho příjmem 14 500 Kč nelze požadovat provedení oprav ve výši

200 000 Kč, když jejich provedením nemají žalobcům vzniknout žádné výhody.

Žalobci však žalovaného dopředu upozorňovali, že s plánovanými úpravami bytu a

společných prostor nesouhlasí, žalovaný měl dostatek času stavební práce

pozastavit, byl si tedy dobře vědom jejich nesouhlasu a porušování stavebních

předpisů. S ohledem na povahu úprav je přitom zřejmé, že žalovaný potřeboval

pro provedení změn stavební povolení, to si však nezajistil, a proto se jedná o

černou stavbu. Žalobci se následně vyjadřují k jednotlivým stavebním úpravám a

rozporují závěry odvolacího soudu. Závěrem vyjadřují přesvědčení, že rozhodnutí

sp. zn. 22 Cdo 740/99 jistě nechrání vědomé protiprávní jednání menšinového

spoluvlastníka, který ač byl dopředu upozorněn, nedbá zájmů a názorů

většinových spoluvlastníků a „dělá si se společnou věcí jen to, co vyhovuje

jemu“. Žalovanému nikdo nebrání, aby bydlel v řádně postaveném bytě, jediným

požadavkem žalobců bylo, aby žalovaný dodržoval právní předpisy a normy a

respektoval jejich oprávněné a všem známé zájmy. S ohledem na uvedené navrhují,

aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k

dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),

neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej

článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V

dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti

kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení

důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti

dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá

za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V posuzovaném případě dovolatelé namítají, že odvolací soud v rozporu s

rozhodovací praxí dovolacího soudu zamítl žalobu na odstranění zásahů do

společné věci náležející do podílového spoluvlastnictví pro rozpor s dobrými

mravy.

Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň důvodné již z toho důvodu, že

odvolací soud na věc aplikoval nesprávný právní předpis.

Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též i „o.

z.“) není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní

poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i

práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se

však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

V předmětné věci se žalobci domáhali ochrany svého spoluvlastnického práva tzv.

negatorní žalobou vůči žalovanému s poukazem, že žalovaný neoprávněně zasáhl do

jejich spoluvlastnického práva jednáním, které nemělo oporu v platném

rozhodnutí spoluvlastníků.

Dovolací soud se ztotožňuje s nalézacími soudy potud, že oprávnění žalovaného

jako spoluvlastníka k provedení příslušných stavebních činností, které byly

realizovány před účinností o. z., tj. před 1. lednem 2014, na věci v podílovém

spoluvlastnictví, je nutno posuzovat ve shodě s § 3028 odst. 2 o. z. podle

právní úpravy účinné v době jejich provedení, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník (dále též i „obč. zák.“).

Soud prvního stupně, který ve věci rozhodoval před 1. lednem 2014, také správně

aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud však rozhodoval po 1.

lednu 2014, tj. v době, kdy o. z. již nabyl účinnosti.

Dovolací soud vychází z již ustálené judikatury vyjádřené usnesením Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013

(uveřejněným pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), potud, že

ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. lednu 2014 je nutno v

poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v novém občanském

zákoníku, a to v jeho ustanovení § 1042. Z uvedeného také vyplývá, že zákonem

č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění

negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí

této žaloby. Jestliže však odvolací soud aplikoval důvody (§ 3 odst. 1 obč.

zák.) pro zamítnutí vlastnické žaloby obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb. a

nikoliv vztahující se k zákonu č. 89/2012 Sb., spočívá již z tohoto důvodu

rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.

Nicméně rozhodnutí odvolacího soudu by neobstálo ani v rovině jeho věcného

přezkumu.

Podle § 139 odst. 2 a 3 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují

spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů,

nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv

spoluvlastníka soud. Jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou přehlasovaní

spoluvlastníci žádat, aby o změně rozhodl soud.

Za hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 obč. zák. lze považovat

mimo jiné údržbu věci, její opravu, ale také její úpravu, resp. její změnu

[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2003, sp. zn. 22 Cdo

1300/2001 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 9, str. 307)]. Změna

prostor, které neslouží k bydlení, ať již proto, že k tomu nejsou určeny, nebo

proto, že jsou vzhledem ke špatnému stavu pro bydlení nevhodné, na prostory

sloužící k bydlení, je důležitou změnou společné věci ve smyslu § 139 odst. 3

obč. zák. Taková změna vede k trvalé změně ekonomického určení části společné

věci, která nadále může právně i fakticky sloužit k jinému účelu než doposud,

zejména může-li uspokojovat právem chráněný zájem spoluvlastníka na bydlení.

Jestliže tedy spoluvlastník nemůže dosáhnout souhlasu ostatních spoluvlastníků

k takové rekonstrukci, která by umožnila nadále užívat prostory v domě k

bydlení odpovídajícímu alespoň běžnému standardu, může se domáhat rozhodnutí

soudu o zamýšlené změně [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.

září 2010, sp. zn. 22 Cdo 3287/2008 (uveřejněný pod č. C 8956 v Souboru

civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen

„Soubor“)].

Pojem „hospodaření se společnou věcí“ zahrnuje i užívání společné věci jejími

spoluvlastníky. Určujícím činitelem pro rozhodování o hospodaření se společnou

věcí je pouze velikost spoluvlastnických podílů, bez ohledu na to, zda jde mezi

spoluvlastníky o běžné záležitosti či nikoliv. Nelze z něj dovodit, že by

neshody podílových spoluvlastníků při hospodaření se společnou věcí mohly být

řešeny jen v jednotlivostech, tj. při každém konkrétním případě neshody, a že

by nemohly být ohledně užívání společné věci trvale vymezeny sféry či části (u

stavby určité prostory) takové věci, v nichž by užívání a nakládání s ní (v

rámci zachovalého spoluvlastnictví) příslušelo výlučně (nebo společně s dalším

spoluvlastníkem) tomu kterému ze spoluvlastníků. Stejně jako se mohou podíloví

spoluvlastníci při hospodaření se společnou věcí dohodnout na každé

jednotlivosti, mohou se dohodnout i na rozsáhlé a se vším počítající úpravě

užívání celé věci, v níž by mohlo být pamatováno i na situace, které dosud

nenastaly. Pokud by se podíloví spoluvlastníci shodli na takové celkové úpravě

vzájemných vztahů vznikajících při hospodaření se společnou věcí, jistě by to

samo o sobě nebylo důvodem neplatnosti takové dohody. Jestliže může být taková

dohoda platná, může ve stejném rozsahu a za podmínek uvedených v § 139 odst. 2

obč. zák. dojít k neshodě mezi podílovými spoluvlastníky. V uvedeném případě je

soud povolán o takovém předmětu řízení rozhodnout, přičemž nalézacímu soudu nic

nebrání, aby takovou neshodu řešil a rozhodl o úpravě užívání celé věci v

potřebném rozsahu, tj. v takové šíři, v níž mezi spoluvlastníky panuje neshoda

podmiňující rozhodování soudu (rovnost hlasů spoluvlastníků, popř. nedostatek

většiny jejich hlasů či dohody). Ostatně dohody, jimiž si podíloví

spoluvlastníci rozdělí užívání celého společného domu, popř. spory, v nichž jde

o takové rozdělení, nejsou v právní praxi ničím výjimečným, stejně jako dohody

či neshody o tom, jak budou užívány jen některé prostory ve společné

nemovitosti. Není tedy žádného relevantního důvodu k rozlišování neshod

spoluvlastníků při hospodaření se společnou věcí podle jejich rozsahu [rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1524/2001 (uveřejněný v

časopise Právní rozhledy, 2003, č. 5, str. 252)]. Mohou-li účastníci uzavřít

dohodu o hospodaření se společnou věcí, v níž si upraví užívací právo ke

společné věci, mohou si v dohodě ujednat i podmínky, za nichž je možné

realizovat opravy, úpravy, údržbu takto vymezených částí.

Ochranou spoluvlastníka proti zásahům provedeným druhým spoluvlastníkem v

případech, kdy rovnodílný spoluvlastník provede na společné věci změnu, se

kterou druhý spoluvlastník nesouhlasí, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze

dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 622/2008 (uveřejněném v časopise Soudní

rozhledy, 2011, č. 4, str. 133). Východiska těchto situací nastínil dovolací

soud dvěma principy: a) podílový spoluvlastník je oprávněn domáhat se ochrany

proti opatřením provedeným ostatními spoluvlastníky za předpokladu, že zasahují

do jeho spoluvlastnických práv; podmínkou pro poskytnutí ochrany je skutečnost,

že opatření provedená ostatními spoluvlastníky zasahují do jeho

spoluvlastnických práv, tj. do práv založených existencí spoluvlastnického

podílu, b) změna na věci v podílovém spoluvlastnictví učiněná v rozporu s § 139

odst. 2 obč. zák. by v případě obrany spoluvlastníka proti této změně měla v

zásadě vést k uvedení do původního stavu. S ohledem na okolnosti konkrétního

případu se však soud musí zabývat naturální restitucí z hlediska její

účelnosti, efektivity a hospodárnosti [viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 20/2011 (uveřejněný pod č. C 12 249 v

Souboru)]. Hledisko účelnosti, efektivity a hospodárnosti Nejvyšší soud

zdůraznil z toho důvodu, že i v případě uvedení do původního stavu z důvodu

protiprávního postupu by se mohli žalovaní spoluvlastníci následně

prostřednictvím soudního rozhodnutí domáhat prosazení stejné změny, kterou

provedli, s argumentem, že ohledně této změny nedošlo k dosažení dohody ani

většiny hlasů. Rozhodnutí nalézacích soudů by tak měla přihlédnout k tomu,

jakým způsobem by bylo rozhodnuto o tomto zásahu. Nejvyšší soud navíc

připustil, že potřeba souhlasu by mohla být modifikována relevantní dohodou o

užívání věci všemi spoluvlastníky, z níž by mohlo vyplývat, že zásah byl učiněn

v souladu s ní, popřípadě v jejím duchu (například jako technický předpoklad

pro naplnění dohody). Mimoto Nejvyšší soud nevyloučil podle konkrétních

okolností posouzení žaloby prostřednictvím jejího souladu s dobrými mravy ve

smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.

V posuzovaném případě namítali žalobci zásah do jejich spoluvlastnických práv

rekonstrukcí bytu, který byl žalovanému dohodou vymezen k výhradnímu užívání,

bez souhlasu většiny spoluvlastníků, přičemž rekonstrukcí mělo být zasaženo do

společných částí věci (zejména zásah do vnější stěny, zásah do klenby, zásah do

společných částí domu); proto nebylo možné zamítnout žalobu jen z důvodu

absence zásahu do spoluvlastnických práv většinových spoluvlastníků. Vzhledem k

tomu bylo třeba dále zkoumat, zdali měl žalovaný k provedení zásahu do společné

věci potřebné oprávnění podle § 139 obč. zák. Jak zjistily soudy obou stupňů,

žalovaný provedl rekonstrukci bytu, který mu byl dohodou vymezen k výhradnímu

užívání, bez předchozího souhlasu ostatních spoluvlastníků. Ti žalovanému v

průběhu rekonstrukce (poté, kdy se o jejím provádění dozvěděli) sdělili, že s

prováděním rekonstrukce způsobem, jakým jej žalovaný realizuje, zásadně

nesouhlasí, přesto žalovaný rekonstrukci dokončil. Lze tak souhlasit se závěry

soudů obou stupňů v tom směru, že pokud žalovaný provedl úpravy bytu bez

potřebného souhlasu ostatních spoluvlastníků podle § 139 obč. zák., je jeho

zásah protiprávní, a je tak povinen zásahy do společné věci odstranit a uvést

společnou věc do původního stavu. Na tom ničeho nemění skutečnost, že podle

judikatury dovolacího soudu by rekonstrukci bytu, aby byl řádně obyvatelný,

bylo podle všeho možné posoudit jako důležitou změnu společné věci, neboť jak

vyplývá z obsahu spisu, žalovaný se proti většinovému rozhodnutí spoluvlastníků

nebránil právně předvídaným způsobem, a to žalobou podle § 139 odst. 3 obč. zák.

Souhlasu většiny spoluvlastníků by nebylo třeba, pokud by byla mezi účastníky

uzavřena dohoda, kterou by došlo k modifikaci správy předmětu spoluvlastnictví.

V posuzovaném případě soudy obou stupňů zjistily, že mezi účastníky řízení byla

dne 1. 8. 2006 uzavřena „dohoda o výlučném hospodaření s podíly“ s tím, že

žalovaný bude výlučně užívat byt o ploše 42,10 m2 a se sklepem o ploše 9,46 m2.

Žalovaný se v dohodě zavázal, že finanční náklady vynaložené na údržbu a opravu

prostor, které má ve svém výlučném hospodaření, uhradí z vlastních finančních

prostředků. Odvolací soud nicméně dovodil, že uvedenou dohodou nebylo založeno

právo žalovaného na provádění údržby a oprav bez potřeby dalšího souhlasu

ostatních spoluvlastníků. Tento závěr přitom v dovolacím řízení nikdo

nerozporuje, a proto se dovolací soud touto otázkou blíže nezabýval.

Ve výše uvedeném rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 20/2011

(uveřejněný pod č. C 12 249 v Souboru), Nejvyšší soud s ohledem na konkrétní

okolnosti daného případu, kdy nebylo spoluvlastníky o zásahu rozhodnuto a

kterýkoliv ze spoluvlastníků by se mohl případně s návrhem na rozhodnutí

obrátit na soud, zavázal soudy, aby mimo existenci souhlasu či existenci

relevantní dohody spoluvlastníků zkoumaly i hledisko účelnosti, efektivnosti a

hospodárnosti provedených zásahů, neboť v případě uvedení do původního stavu z

důvodu protiprávního postupu by se mohl povinný následně prostřednictvím

soudního rozhodnutí domáhat prosazení stejné změny, kterou provedl, s

argumentem, že ohledně této změny nedošlo k dosažení dohody ani většiny hlasů.

V posuzovaném případě však toto zkoumání nepřichází do úvahy již z toho důvodu,

že podle skutkových zjištění soudů ostatní spoluvlastníci, kteří disponovali

většinou spoluvlastnických podílů (87 %), o provedení úprav rozhodli, a sice

tím způsobem, že s rekonstrukcí vyslovili kategorický a zásadní nesouhlas. Za

dané situace měl žalovaný rozhodnutí většiny respektovat, nebo v případě

nesouhlasu s ním za předpokladu, že by se jednalo o důležitou změnu společné

věci, měl právo obrátit se podle § 139 odst. 3 obč. zák. na soud, aby o změně

rozhodl. Žalovanému tedy v případě důležité změny společné věci poskytoval

občanský zákoník plnohodnotný prostředek ochrany, přičemž záleželo na svobodném

rozhodnutí žalovaného, zda jej využije či nikoliv. Pokud tak podle obsahu spisu

neučinil, jde jeho nečinnost zcela k jeho tíži.

Za stávající situace je proto správný závěr soudu prvního stupně, že zamítnutí

žaloby na odstranění neoprávněných zásahů přicházelo do úvahy jen pro rozpor s

dobrými mravy podle § 3 obč. zák.

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou

(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena

přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení

v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,

předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon

nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy

tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu [srovnej např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002 (uveřejněný pod

č. C 2084 v Souboru)]. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže

být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny

okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v

posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové

okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se

zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází [srovnej např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001 (uveřejněný pod

č. C 1404 v Souboru)].

Vzhledem k uvedenému charakteru § 3 odst. 1 obč. zák. jako právní normy s

relativně neurčitou hypotézou je třeba rozhodnutí o tom, zda jsou splněny

podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., učinit vždy po pečlivé úvaze, v

jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu na stranách

obou účastníků sporu. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými

skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění

dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy

skutečně v rozporu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna

2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002 (uveřejněný pod č. C 2084 v Souboru), či rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000

(uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 11, str. 839)].

Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými

mravy je ve své podstatě případem nuceného omezení vlastnického práva, a proto

vždy půjde o výjimečné případy, kdy výkon práva vážně poškodí uživatele věci

(zde menšinového spoluvlastníka), aniž by vlastníkovi (zde většinovým

spoluvlastníkům) přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se

dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného [mutatis mutandis rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněný v

časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111)]. Výjimečnost zamítnutí

vlastnické žaloby je ve spoluvlastnických poměrech zdůrazněna ještě

skutečností, že za podmínek § 139 odst. 3 obč. zák. má přehlasovaný

spoluvlastník právo obrátit se na soud, aby rozhodnutí většiny spoluvlastníků

přezkoumal, resp. skutečností, že rozhodování spoluvlastníků je v případě

absence dohody založeno na rozhodování většiny a přehlasovaná menšina musí

rozhodnutí většiny respektovat a mimo případů § 139 odst. 3 obč. zák. nemá

oprávnění domáhat se jeho soudního přezkumu.

V posuzovaném případě soudy obou stupňů zkoumaly povahu jednotlivých úprav,

přičemž především dovodily, že jejich provedením nejsou ostatní spoluvlastníci

nijak zvlášť ohroženi, neboť statika domu není bezprostředně ohrožena, dům nemá

jednotnou podobu ani historickou hodnotu, hodnota domu se zásahy žalovaného

zvýšila, a proto by odstranění zásahů nepřineslo žalobcům adekvátní prospěch,

oproti tomu žalovanému se zvýšila úroveň bydlení a případné odstranění úprav by

si vyžádalo částku přesahující 200 000 Kč, přičemž čistý měsíční příjem

žalovaného činí 14 000 Kč.

Dovolací soud se s tímto posouzením neztotožňuje, neboť soud prvního stupně

řádně nezohlednil všechny konkrétní okolnosti případu, především nezohlednil

skutečnost, že žalovaný si k provedení úprav nevyžádal předchozí souhlas

ostatních spoluvlastníků ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. a že poté, co mu

ostatní spoluvlastníci sdělili zásadní nesouhlas s prováděním úprav, v těchto

úpravách pokračoval. Přitom zejména druhá skutečnost je pro spravedlivé

posouzení případu zcela zásadní, neboť i kdyby se žalovaný snad mohl domnívat,

že dohoda spoluvlastníků ho opravňuje k provedení zásahu, po sdělení nesouhlasu

ostatními spoluvlastníky by jeho přesvědčení o existenci oprávnění k provedení

zásahu muselo či alespoň mělo být narušeno. Pokud za dané situace žalovaný v

započatých úpravách pokračoval, jednal evidentně přes odpor většiny

spoluvlastníků a takovému vědomému protiprávnímu jednání by primárně neměla být

poskytnuta právní ochrana tím spíše, jestliže by se jednalo o případ spadající

pod § 139 odst. 3 obč. zák. Oproti přesvědčení soudu prvního stupně je

žalovanému nutno přičíst spíše k tíži než k dobru i to, že mu žalobci nabízeli

kompromisní řešení například v podobě předsazení původních dřevěných dveří, ale

žalovaný ani toto řešení nepřijal. Odvolací soud se posléze s uvedenými závěry

soudu prvního stupně ztotožnil.

Vzhledem k těmto okolnostem případu, jakož i vzhledem k výjimečnosti zamítnutí

vlastnické žaloby pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 obč. zák. je dovolací

soud přesvědčen, že důvody pro zamítnutí spoluvlastnické žaloby by musely být

natolik zásadního charakteru, že by ospravedlnily především vědomé porušení

rozhodnutí většiny spoluvlastníků o zákazu provádění úprav, obzvláště za

situace, kdy by se menšinový spoluvlastník mohl bránit proti rozhodnutí většiny

postupem podle § 139 odst. 3 obč. zák. a takový postup by vůbec nezvolil.

Mimoto důvodem pro zamítnutí žaloby z důvodu výkonu práva v rozporu s dobrými

mravy by mohly být okolnosti, které nastaly v mezidobí od nezákonného provedení

úprav do rozhodnutí soudu v této věci. Okolnost, že doposud nedošlo k narušení

statiky domu v důsledku nezákonného provedení úprav, však k tomuto závěru

zjevně nepostačuje. Nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu je pak dána

již jeho stěžejní úvahou o aplikovatelnosti § 3 odst. 1 obč. zák., tj. právní

úpravy účinné do 31. prosince 2013.

V další fázi řízení proto bude odvolací soud znovu zkoumat, zdali jsou v

posuzovaném případě skutečně dány okolnosti, které výjimečně odůvodní zamítnutí

vlastnické žaloby, přičemž tuto svou úvahu bude poměřovat již zákonem č.

89/2012 Sb. V této souvislosti nepřehlédne, že problematika dobrých mravů je

obsažena v § 2 odst. 3 o. z.; na výkon práva dopadá ustanovení § 8 o. z. v

podobě vyloučení právní ochrany při zjevném zneužití práva. Současně pak do své

úvahy promítne také úpravu obsaženou v § 6 odst. 1, 2 o. z., podle které má

každý povinnost jednat v právním styku poctivě, přičemž nikdo nesmí těžit ze

svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani z protiprávního stavu, který

vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na

nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.

napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2

věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním

názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za

středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací

soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. prosince 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu