22 Cdo 3287/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem se sídlem
v Trutnově, Pražská 88, proti žalovaným: 1) PhDr. L. S., 2) PhMr. J. K., 3) J.
Z., a 4) E. Z., o nahrazení projevu vůle a strpění stavby, vedené u Okresního
soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 93/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 2008, č. j. 17 Co
440/2007-93, takto:
Rozsudek Krajského soudu v H. K. ze dne 28. února 2008, č. j. 17 Co
440/2007-93, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se jako podílový spoluvlastník níže uvedeného domu domáhal, aby
soud nahradil odpíraný souhlas žalovaných, též spoluvlastníků domu, s vydáním
stavebního povolení na rekonstrukci prostor v přízemí domu, a uložil jim
povinnost tuto stavbu strpět. Prostory nelze užívat k bydlení pro jejich špatný
stav, proto je žalobce hodlá rekonstruovat.
Okresní soud v Trutnově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
května 2007, č. j. 10 C 93/2003-76, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal,
aby soud jednak nahradil souhlas žalovaných s vydáním stavebního povolení na
stavbu „Rekonstrukce bytové jednotky včetně plynu v přízemí domu č. p. 37 na
st. p. č. 720 k. ú. V., H. ulice, V. 1“, a to podle projektu pro stavební
povolení vypracovaného 18. 1. 2001 Jiřím Mrázkem, o jehož vydání žalobce
požádal 16. 1. 2002, jednak uložil žalovaným povinnost tuto stavbu strpět. Dále
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je spoluvlastníkem domu s
podílem 261/1000; dalšími spoluvlastníky jsou žalovaní, a dále R. a A. W.
(kteří souhlas neodpírají). Žalobce podal 16. 1. 2002 žádost o vydání
stavebního povolení na rekonstrukci prostor v přízemí předmětného domu na byt,
neboť jako jediný ze spoluvlastníků domu v něm obyvatelný byt k dispozici
neměl. Stavení úřad rozhodnutím z 25. 1. 2002, č. j. výst. 332/62/2002/Bu/M,
přerušil stavební řízení týkající se zmíněné rekonstrukce, neboť stavebník
nepředložil stavebnímu úřadu kromě jiného doklad o souhlasu, resp. dohodě všech
spoluvlastníků domu se zamýšlenou rekonstrukcí. Tohoto souhlasu žalovaných ani
za pomoci svojí právní zástupkyně nedosáhl, a proto se domáhal jeho náhrady
soudním výrokem. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 139 odst. 2
občanského zákoníku („obč. zák.“) a žalobu zamítl; konstatoval, že předpokladem
k zahájení rekonstrukce, kterou žalobce hodlá provést, je zajištění statiky
domu. Je na účastnících, aby se dohodli, jaký způsob zajištění domu zvolí a jak
budou práce provedeny a financovány. Uvedl, že žalovaní vyjádřili svoji vůli,
že s rekonstrukcí budou souhlasit, přičemž „pro doplnění“ uvedl, že na
zajištění statiky domu by se měli podílet všichni účastníci řízení a záleží
pouze na jejich dohodě, jak bude rekonstrukce provedena a financována.
Krajský soud v H. K. jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze
dne 28. února 2008, č. j. 17 Co 440/2007-93, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že provedení stavebních úprav jedním ze
spoluvlastníků v nemovitosti, která je v podílovém spoluvlastnictví, je jedním
z projevů hospodaření se společnou věcí, což platí i pro podání žádosti o
stavební povolení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2613/2000).
Žalovaní jsou většinovými spoluvlastníky, a proto zaujali-li odmítavé
stanovisko k žalobcovu rekonstrukčnímu záměru, prosadili svoji většinovou vůli
(viz § 139 odst. 2 obč. zák.). Zbývalo posoudit, zda lze žalobu typově podřadit
pod § 139 odst. 3 obč. zák., tedy vypořádat se s otázkou, zda žalobcem
plánovaná rekonstrukce představuje „důležitou změnu společné věci“. K tomu
odvolací soud zaujal zamítavé stanovisko, neboť „pouhá rekonstrukce“ části
společné věci důležitou změnou není; jde totiž toliko o uvedení části domu do
stavu způsobilého k bydlení, popř. o jeho modernizaci podle žalobcových
představ, přičemž však charakteristika využití domu jako celku, či využití jeho
jednotlivých částí, ale i technická podstata domu, zůstanou totožné. „Daný
prostor je již bytem“ a proto má-li být jen znovu uveden do stavu způsobilého k
bydlení, o důležitou změnu nejde. Uzavřel, že za takové situace není soud podle
platného práva do rozhodnutí většiny spoluvlastníků domu oprávněn zasahovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s.
ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel zejména uvádí, že zakoupil spoluvlastnický podíl na domě s cílem
zajistit si bydlení, a to v jediném volném prostoru, který však nevyhovoval
předpisům na bezpečné užívání bytu. Proto vyvolal stavební řízení, když hodlal
změnit aktuální účel daného prostoru z prostoru k bydlení nevhodného na prostor
k bydlení použitelný. Podle jeho názoru odvolací soud rozhodl na základě
nesprávného právního posouzení věci, když konstatoval, že na vztah účastníků je
třeba aplikovat § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí, a že
žalobce „nehodlá dosáhnout důležitou změnu společné věci“. Podle dovolatelova
názoru se v daném případě o důležitou změnu společné věci jedná, přičemž v jeho
racionálním chování mu zbývající spoluvlastníci nelogicky brání. Uvedenými
pracemi totiž evidentně dojde ke zhodnocení společné věci. Odvolací soud svým
rozhodnutím poskytl žalovaným možnost zneužít jejich většinový podíl proti
menšinovému spoluvlastníkovi. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.) napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Z napadeného rozsudku činí otázku
zásadního významu posouzení, zda přeměna prostor v domě, které nemohou sloužit
bydlení na byt, resp. rekonstrukce neobyvatelného bytu na byt obyvatelný, je
důležitou změnou společné věci ve smyslu § 139 odst. 3 obč. zák.; tuto otázku
dovolací soud dosud neřešil.
O hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou
podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo
dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud (§ 139 odst. 2 obč.
zák.).
Jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou přehlasovaní
spoluvlastníci žádat, aby o změně rozhodl soud (§ 139 odst. 3 obč. zák.).
Ustanovení § 139 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně
neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Proto je věcí soudu, jak pojem „důležitá
změna společné věci“ vymezí. „Vždy je však nutno vycházet z okolností
konkrétního případu a přihlížet zejména k druhu a povaze věci, jejímu
ekonomickému určení apod.“ Patří sem např. „případy, kdy dochází k ať již
dočasné nebo trvalé změně ekonomického využití společné věci“. Patří sem např.
přestavba společného domu a zásadní rekonstrukční práce (Srov. Švestka, J.,
Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník. 2. vydání.
Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, díl I., s. 866). V dovolacím řízení lze
úvahu o tom, zda o takovou změnu jde, přezkoumat v případě, že by byla zřejmě
nepřiměřená, zejména pokud by soud skutečnost relevantní pro posouzení věci
nesprávně považoval za právně nevýznamnou. Tak tomu bylo i v této věci.
Změna prostor, které neslouží k bydlení, ať již proto, že k tomu nejsou
určeny nebo proto, že jsou vzhledem ke špatnému stavu pro bydlení nevhodné, na
prostory sloužící k bydlení je v důležitou změnou společné věci ve smyslu §
139 odst. 3 obč. zák. Taková změna vede k trvalé změně ekonomického určení
části společné věci, která nadále může právně i fakticky sloužit k jinému účelu
než doposud, zejména může-li uspokojovat právem chráněný zájem spoluvlastníka
na bydlení. Jestliže tedy spoluvlastník nemůže dosáhnout souhlasu ostatních
spoluvlastníků k takové rekonstrukci, která by umožnila nadále užívat prostory
v domě k bydlení odpovídajícímu alespoň běžnému standardu, může se domáhat,
rozhodnutí soudu o zamýšlené změně. Soud přitom přihlíží k tomu, aby práva
spoluvlastníků nebyla dotčena, neřeší však stavebně - technickou stránku věci,
např. nakolik je zamýšlená rekonstrukce v souladu se stavebními předpisy; toto
posouzení je věcí stavebního úřadu, do jehož kompetence soud nemůže zasahovat.
V projednávané věci soud prvního stupně uvedl, že mezi účastníky je
nesporné, že „žalobce užívá přízemí, které však nemůže užívat jako byt“; proto
chtěl provést přestavbu na byt, a potřeboval stavební povolení. Odvolací soud
zaujal názor, že „daný prostor je již bytem“, a proto má-li být „jen“ znovu
uveden do stavu způsobilého k bydlení, o důležitou změnu nejde. Podle názoru
dovolacího soudu však právě na takovou změnu míří § 139 odst. 3 obč. zák.
Jestliže odvolací soud uvažoval jinak, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Jinými
právními otázkami se dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, nemohl
zabývat.
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada předvídatelnosti rozhodnutí.
Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu,
než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním
potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem
odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu
vyjádřit, zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; to platí i v případě, že odvolací
soud změní rozsudek soudu prvního stupně z důvodů pro účastníka
nepředvídatelných (nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS
523/02, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009,
Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 7164). V dané věci se soud
prvního stupně možností aplikace § 139 odst. 3 obč. zák. nezabýval, a odvolací
soud věc rozhodl bez jednání, tedy i bez poučení žalobce; jeho rozhodnutí tak
bylo pro žalobce překvapivé a řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]; k
této vadě dovolací soud musí přihlédnout, i když v dovolání nebyla uplatněna (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16.
září 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu