22 Cdo 646/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) M.
V., 2) J. V., 3) M. M., a 4) L. S., žalovaní 2), 3) a 4) zastoupeni žalovanou
1) jako obecnou zmocněnkyní, o vyklizení části pozemku, vedené u Okresního
soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 159/98, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 16 Co 173/2006-208,
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 16 Co
173/2006-208, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit jeho
níže specifikovaný pozemek. Okresní soud Brno-venkov („soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 26. července 2005, č. j. 11 C 159/98-175, uložil žalovaným
povinnost „vyklidit části parcel č. 550 a č. 549/1, zapsaných na LV 665 pro
obec a k. ú. P.,
u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B.-v., a to ve výměře
79 m2, označených na geometrickém plánu pro rozdělení pozemků ze dne
23. 2. 2001, vypracovaný Ing. M. D., parcela č. 550/4 a vyklizenou část parcel
č. 550 a 549/1 a označenou jako parcelu č. 550/4, o výměře 79 m2, předat
žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku“, a dále rozhodl o povinnosti
žalovaných zaplatit náklady řízení.
V dané věci byl sporný průběh hranice mezi pozemky účastníků. Soud
prvního stupně zjistil, že nemovitosti žalobce, uvedené v listu vlastnictví č.
30 v tamním katastrálním území, sousedí s nemovitostmi žalovaných zapsaných na
listu vlastnictví
č. 665. Na základě provedeného dokazování konstatoval, „že pozemky žalovaných
svou částí o výměře 79 m2 skutečně zasahují do části pozemků žalobce“. Proto
podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) žalobě vyhověl a rozhodl o
nákladech řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem
ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 16 Co 173/2006-208, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud konstatoval, že základním předpokladem vyhovění tzv.
vlastnické žalobě je zjištění, že žalobci vlastnické právo svědčí. O stavu
vlastnických práv k nemovitostem dávají závazný přehled zápisy v katastru
nemovitostí; z listu vlastnictví č. 665 plyne, že vlastníky pozemků č. 550 a
549/1 jsou žalovaní. Dále uvedl, že otázku vlastnického práva k nemovitostem
nelze řešit jako otázku předběžnou, odlišně od zápisu v katastru nemovitostí, a
to z důvodu právní jistoty. Soud prvního stupně sice provedl dokazování k
objasnění sporné otázky průběhu hranic, ale věc nesprávně právně posoudil,
pokud žalobci jako osobě, která není v katastru zapsána jako vlastník, přiznal
právo na vyklizení části pozemku. Nebylo ani prokázáno, zda a jakým způsobem
žalovaní dotčenou část pozemku užívají a co z něho mají vyklidit. Navíc shledal
rozsudek soudu prvního stupně nevykonatelným, neboť výrokem je odkazováno na
geometrický plán, který však „výslovně nebyl učiněn součástí rozsudku“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, ve kterém
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního
řádu („OSŘ“). Konstatuje, že odvolací soud zaujal stanovisko, že předpokladem
vlastnické žaloby je to, že žalobci svědčí vlastnické právo a že v daném
případě tomu tak není, přičemž zřejmě vyšel ze zakreslení hranic, které bylo
provedeno při schvalovacím řízení tvorby nového mapového díla. Namítá, že vědom
si této skutečnosti žádal provedení opravy v katastru nemovitostí; byl však
odkázán na soud. Dále zmiňuje znalecký posudek, z něhož plyne, že jeho podpis,
kterým měl schválit průběh hranice, a tak darovat žalobcům část svého pozemku,
byl zfalšován. Shrnul, že takto nastala situace, kdy za stavu, že „někdo užívá
jeho vlastnictví neoprávněně“, jej katastrální úřad odkazuje na soud, který
však tvrdí, že vlastnickou žalobu podat nemůže, neboť není (podle stavu
katastru) vlastníkem. S tímto závěrem nesouhlasí, stejně jako s tvrzením, že
„nebylo zjištěno, co má být vyklizeno“, a že je žaloba neurčitá. Dále namítá,
že není jeho chybou, že soud prvního stupně neučinil geometrický plán součástí
rozsudku; to ostatně nebylo ani třeba, neboť katastrální úřad tento plán
schválil a v případě pravomocného rozsudku by podle něho byly provedeny
příslušné změny. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání odkazují na rozhodnutí odvolacího
soudu, které pokládají za správné. Uvádějí, že mají svoje pozemky v terénu
geometricky vyměřeny. Odvolatel má k dispozici část pozemků druhého souseda, J.
Š., a na svých právech není nikterak krácen. K závěrům grafologa namítají, že
ten zkoumal písmo žalobce, nikoliv však jeho manželky, která s největší
pravděpodobností mohla za svého manžela schválení průběhu hranic podepsat.
Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že jsou (podle obsahu dovolání) uplatněny dovolací důvody upravené v §
241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva
neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji
neprávem zadržuje (§ 126 odst. 1 ObčZ).
Odvolací soud vyšel z právního názoru, že stav katastru nemovitostí je pro soud
v řízení o ochraně vlastnického práva závazný. Tento názor však není v souladu
ani se zákonem, ani s ustálenou soudní praxí. Jako vlastník nemovitosti může
být v katastru nemovitostí zapsána i osoba, které vlastnické právo nesvědčí,
např. proto, že je vydržel někdo jiný, nebo proto, že smlouva, o kterou se
vklad do katastru nemovitosti opíral, byla neplatná apod. K nesouladu mezi
stavem katastru a skutečným vlastnictvím může dojít i v důsledku nesrovnalostí
v katastru. Nejvyšší soud vyslovil, že obnova katastrálního operátu nemá vliv
na hmotně právní vztahy k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim (R
15/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tradičně je též připouštěna žaloba na určení vlastnického práva podaná někým,
kdo v katastru nemovitostí zapsán není, proti knihovnímu vlastníkovi. V
rozhodnutí publikovaném jako R 58/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
se uvádí: „Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je
či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo
žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým;
žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ nemůže být
zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle
ustanovení § 80 písm. b/ OSŘ (srov. např. rozsudek uveřejněný pod č. 17/1972
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I v případě, kdy lze žalovat o
splnění povinnosti, může být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy,
jestliže se tím vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy mezi účastníky a
předejde se tak případným dalším žalobám o plnění nebo jestliže žaloba o
splnění povinnosti neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného
právního vztahu nebo práva. Domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem
nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má
(ve vztahu k této osobě) nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném
určení. S přihlédnutím k významu zápisu vlastnického práva v katastru
nemovitostí (výpis z katastru nemovitostí slouží jako průkaz vlastnického
práva) a k jeho právním účinkům (srov. např. § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o
zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších
předpisů) je odůvodněn závěr, že právní postavení žalobce je za této situace
nejisté a že bez požadovaného určení by jeho právo mohlo být i ohroženo.
Protože soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitosti je
podkladem pro provedení změny v zápisu v katastru nemovitostí (srov. § 7 zákona
č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem,
ve znění pozdějších předpisů), je žaloba o určení vlastnického práva způsobilým
právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi
účastníky“.
V rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 22 Cdo 389/99, publikovaném v Právních
rozhledech č. 3/2001, Nejvyšší soud konstatoval: „Uplatnění nároků vlastníka u
soudu nemůže bránit skutečnost, že jako vlastník je v katastru nemovitostí
zapsána jiná osoba než on. Vlastnické právo k nemovitosti, která se zapisuje do
katastru nemovitostí, nelze sice bez vkladu do katastru převést, avšak
existence tohoto práva není na údajích katastru závislá. To ostatně vyplývá i z
§ 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož ten, kdo vychází ze
zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru
odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru
neodpovídá skutečnosti. Pokud by zákon nepředpokládal, že může být rozdíl mezi
skutečným právním stavem a jeho zápisem v katastru nemovitostí, postrádalo by
uvedené ustanovení smysl. V platném právu pak není princip tzv. materiální
publicity zápisů v katastru proveden tak, aby v některých případech skutečný
vlastník musel ustoupit tomu, kdo nabyl pozemek od osoby, která byla v
pozemkové knize jako vlastník zapsána, ač jím ve skutečnosti nebyla (tzv.
vlastník knihovní), jak tomu bylo do nabytí účinnosti ObčZ z roku 1950. Platné
právo též nezná žalobu na výmaz vkladu; neexistenci této žaloby nelze
nahrazovat žalobou na určení vlastnictví
k nemovitosti ve stejné anebo obdobné funkci, jakou měla žaloba výmazná podle
právních předpisů, platných do roku 1950. Podle současného právního stavu tedy
v případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a
stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu; přitom je oprávněn
posuzovat jako předběžné otázky, zda smlouva, na jejímž základě došlo ke vkladu
práva, je platná, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy nebo ke vznesení
námitky relativní neplatnosti, popřípadě k jiným skutečnostem, které mají za
následek nesoulad mezi stavem katastru a skutečným stavem“.
Z uvedeného je zřejmé, že skutečnost, že v katastru nemovitostí jsou jako
vlastníci parcely zapsáni žalovaní, nevylučuje vlastnické právo žalobce, který
se může domáhat ochrany i žalobou na její vyklizení. Rozhodnutí odvolacího
soudu, který vyšel z jiného právního názoru, tak spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Odvolací soud zamítnutí žaloby odůvodnil též tím, že nebylo zjištěno, „zda
a jakým způsobem žalovaní dotčenou část pozemku užívají a co z něho tedy mají
vyklidit“. Žaloba na vyklizení pozemku je podle zavedené soudní praxe i žalobou
na vydání držby, a k jejímu úspěchu tedy není bezpodmínečně nutné, aby žalovaní
měli na pozemku věci, které by bylo nutno odstranit; pro úspěch takové žaloby
postačí, že pozemek užívají (byť i např. jen k rekreaci nebo k sečení trávy).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku sice neuvedl, že žalovaní sporný
pozemek užívají, žalovaní ovšem užívání nijak nepopírali a ohledně této
skutečnosti nebyl mezi účastníky výslovný rozpor.
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada předvídatelnosti rozhodnutí.
Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu,
než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním
potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem –
odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu
vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých
důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Nález Ústavního soudu ze dne 21.
ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02); to platí tím spíše, pokud odvolací soud
změní rozsudek soudu prvního stupně z důvodů pro účastníka nepředvídatelných.
Pokud měl odvolací soud zato, že otázka užívání pozemku je sporná a nebyla
náležitě objasněna, měl učinit na účastníky dotaz a případně se zabývat tím,
zda byla v řízení náležitě splněna poučovací povinnost soudu (§ 118a OSŘ).
Takto však odvolací soud nepostupoval; řízení je proto postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) OSŘ.
Odvolací soud poukázal na údajnou nevykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně
spočívající v tom, že výrok odkazuje na geometrický plán, který není nedílnou
součástí rozsudku. Součástí rozsudku však mohl učinit geometrický plán odvolací
soud, a to i bez návrhu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2375).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu