22 Cdo 20/2011

22 Cdo 20/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobce J. S., bytem v P. 1, P. 727/14, zastoupeného JUDr. Jiřím Hanušem,

advokátem se sídlem v Praze 6, Břevnovská 12, proti žalované M. L., bytem v P.

6 – Ř., U. K. 444, zastoupené JUDr. Miroslavem Dudou, advokátem se sídlem v

Praze 6, Severýnova 70/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu

pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 55/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2010, č. j. 53 Co 188/2010 – 57,

I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.

června 2010, č. j. 53 Co 188/2010–57, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně

nahrazení souhlasu k odstranění původního objektu „lázeň a paliva“ později

užívaného jako garáž, přístavby rodinného domu velikosti 6 x 9 m obsahující 1.

NP a podkroví navazující na stávající dosud neužívanou půdu stavby rodinného

domu, spočívající ve zvětšení prostoru „síň“ na úroveň hranice domu do ulice U.

K., vybudováním garáže na úrovni původního objektu „lázeň a palivo“ s posunutím

obvodové zdi na hranici pozemku do ulice U. K., provedením příček za účelem

zřízení 3 obytných místností v půdním prostoru a podkroví přístavby,

vybudováním koupelny a spojovací chodby, nadezdívky římsy, nového krovu nad

částí rodinného domu včetně krytiny a 5 ks střešních oken, instalací oken a

dveří v nově vzniklém 1. a 2. NP se zamítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2010, č. j. 53 Co

188/2010–57, se v části výroku I., v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby

ohledně nahrazení souhlasu žalované s provedením opravy klempířských prvků,

zbudování nového vchodu z ulice U. K. z okna původní kuchyně, výměny původních

oken a dveří, modernizace WC v 1. NP, opravy plotu do ulice U. K., opravy

elektroinstalace, rozvodů vody, odpadů a statického zajištění nemovitosti, a ve

výroku II., ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu

řízení.

Žalobce se domáhal nahrazení odmítnutého dodatečného souhlasu žalované, jakožto

spoluvlastnice ideální ? domu č. p. 444, postaveného na pozemku parc č. 242 v

k. ú. Ř., s realizací níže specifikovaných údržbových a investičních stavebních

akcí, provedených žalobcem k zajištění nutných oprav a současně ke zhodnocení

společné nemovitosti, a to ve smyslu § 139 odst. 2 občanského zákoníku (dál jen

„obč. zák.“), s odůvodněním, že souhlas je nutný pro potřeby získání

dodatečného povolení k provedení uvedených stavebních prací od místně

příslušného stavebního úřadu. Vzhledem k tomu, že stavební úřad již zahájil

řízení o odstranění stavebních úprav a tentýž stavební úřad již dříve uložil

odstranění nepovolené přístavby provedené na společné nemovitosti žalovanou,

žalobce se obává, že v případě, že souhlas žalované nezíská, spoluvlastníkům by

mohla v důsledku reálně hrozícího vydání uvedeného rozhodnutí vzniknout škoda

na společné nemovitosti.

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5.

října 2009, č. j. 10 C 55/2008–30, nahradil odmítnutý souhlas žalované, jako

ideálního rovnodílného spoluvlastníka budovy č. p. 444, postavené na pozemku

parc. č. 242 v k. ú. Ř., obec Praha, tak, že žalovaná souhlasí s provedením

těchto prací a změn na budově č. p. 444, na pozemku parc. č. 242, v k. ú. Ř.,

obec Praha: „odstranění původního objektu „lázeň a paliva“ později užívaného

jako garáž, přístavbu rodinného domu velikosti 6 x 9 m obsahující 1. NP a

podkroví navazující na stávající dosud neužívanou půdu stavby rodinného domu,

spočívající ve zvětšení prostoru „síň“ na úroveň hranice domu do ulice U. K.,

vybudování garáže na úrovni původního objektu „lázeň a palivo“ s posunutím

obvodové zdi na hranici pozemku do ulice U. K., provedení příček za účelem

zřízení 3 obytných místností v půdním prostoru a podkroví přístavby, vybudování

koupelny a spojovací chodby, nadezdívka římsy, nový krov nad částí rodinného

domu včetně krytiny a 5 ks střešních oken, oprava klempířských prvků, zbudování

nového vchodu z ulice U. K. z okna původní kuchyně, výměna původních oken a

dveří, instalace oken a dveří v nově vzniklém 1. a 2. NP, modernizace WC v 1.

NP, oprava plotu do ulice U. K., oprava elektroinstalace, rozvodů vody, odpadů,

statické zajištění nemovitosti narušené v minulosti neodborně provedenou

přístavbou, a zateplení a oprava fasády“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci jsou rovnodílnými spoluvlastníky domu č. p. 444

v k. ú. Ř., v domě se nacházejí dvě bytové jednotky, každá z nich je situovaná

na protilehlé straně nemovitosti, z toho severní stranu užívá žalobce, jižní

stranu žalovaná, a obě části mají samostatné vchody. Žalovaný získal svůj

spoluvlastnický podíl v roce 2003, ve stavu naposledy kolaudovaném v roce 1975,

a následně na základě stavební dokumentace prováděl rozsáhlou rekonstrukci

nemovitosti bez stavebního povolení, neboť žalovaná k těmto úpravám nedala

souhlas. Jelikož žalobce postupně provedl práce, které se týkaly pouze části

nemovitosti, již výlučně užívá, soud prvního stupně dospěl k závěru, že tyto

práce – výměna oken, dveří, elektroinstalace, vodoinstalace a kanalizace,

zateplení a oprava fasády, nový krov a krytina se střešními okny a okapy,

nadezdívka římsy, zbudování nového vchodu do nemovitosti na místě okna do

kuchyně - nemohly zasáhnout do vlastnických práv žalované a ani ji nijak

ohrožovat. Sama žalovaná rovněž provedla na své části nemovitosti bez

stavebního povolení zbudování střešních oken, rozdělení půdy sádrokartony,

zateplení půdy, nové rozvody vody, elektro a kanalizace a zbudování schodiště

přes terasu. Žalobce dále postavil garáž na místě bývalé lázně, která však v

minulosti byla užívána jako garáž s tím, že lázeň zboural a novou garáž

postavil na úroveň hranice domu do ulice U. K. Podle názoru soudu prvního

stupně tato nová stavba rovněž nemohla omezit vlastnické právo žalované ani ji

jinak ohrozit, neboť stavba garáže přiléhá ze severní strany. K témuž závěru

dospěl, i pokud žalobce prováděl rekonstrukční práce na využití půdy tím, že

zřídil tři obytné místnosti a sociální zázemí, což učinil pouze na jím užívané

severní straně půdy, zatímco žalovaná užívá jižní stranu půdy, kterou rovněž

rozdělila sádrokartonovými příčkami a osadila střešními okny. Mezi účastníky

probíhalo ohledně prací rozsáhlé jednání, žalovaná však nedala souhlas pro

účely stavebního řízení, odmítla i nabídku žalobce z titulu předkupního práva. Z uvedených důvodů nemohlo být stavební povolení provedení stavebních prací

žalobcem vydáno. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně učinil

závěr, že stavební práce provedené žalobcem je třeba považovat za udržovací a

rekonstrukční v režimu § 139 odst. 2 obč. zák., které nemohou ohrozit

spoluvlastnické, ani užívací právo žalované. Nadto žalovaná sama provedla

stavební práce bez stavebního povolení a tyto se fakticky rovnají stavebním

pracím provedeným žalobcem, kromě zbourání lázně a vybudování garáže. Pokud by

soud nenahradil souhlas žalované s těmito stavebními pracemi, potom by žalovaný

musel nemovitost uvést do původního stavu, což by si vyžádalo vysoké náklady,

ale došlo by i ke znehodnocení nemovitosti a tím i ke zmenšení majetku obou

účastníků. Oproti námitce žalované, že v daném případě šlo o důležitou změnu

věci, takže soud nemůže rozhodovat o žalobě v režimu § 139 odst. 2 obč. zák., s

odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.

června 2003,

sp. zn. 22 Cdo 1470/2002, konstatoval, že o takovou změnu v daném případě

nešlo. O důležitou změnu by mohlo jít např. tehdy, jestliže by na pozemku

spoluvlastníků byla postavena garáž a jeden ze spoluvlastníků by ji chtěl

přestavět na rodinný dům. V daném případě se však jedná o rodinný dům se dvěma

povolenými bytovými jednotkami a stavebními pracemi se nezměnil charakter

nemovitosti, ani počet bytových jednotek. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. června

2010, č. j. 53 Co 188/2010 – 57, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního

stupně ve věci samé změnil tak, že „žádost žalobce o nahrazení souhlasu

žalované jako ideální spoluvlastnice“ se shora uvedenými stavebními úpravami a

opravami zamítl s tím, že z výroku vypustil za slovy „statické zajištění

nemovitosti“ formulaci „narušené v minulosti neodborně provedenou přístavbou“ a

dále vypustil poslední bod: „zateplení a oprava fasády“ (výrok I. rozsudku) a

rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně,

která částečně doplnil o informace o předmětné budově a stavebním pozemku z

katastru nemovitostí, z nichž zjistil, že budova č. p. 444 se nachází v

katastrálním území Ř., že je v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků, že se

jedná o objekt bydlení a je postavena na pozemku parc. č. 242, zastavěná plocha

a nádvoří, který je také v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků, vše zapsáno

na listu vlastnictví č. 428 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu. Dále

zopakoval důkaz dokumentací ke stavebním úpravám žalobce a rozhodnutím

stavebního úřadu ze dne 27. srpna 2008, jímž bylo žalovaným ve stanovené lhůtě

uloženo odstranění stavebních úprav v jižní části podkroví domu provedených

žalovanou a stavebních úprav provedených žalobcem v severní části domu. Konkrétně šlo o úpravy v prvním nadzemním podlaží v souvislosti se změnou jeho

dispozice, v podkroví v souvislosti se zřízením obytných místností, dále

odstranění přístavby k severní části domu navazující na stávající první

nadzemní podlaží, jakož i na podkroví, dozdění zdiva o cca 800 mm na úrovni

podkroví, dozdívky východní a západní štítové stěny, nové konstrukce krovu

včetně změny střešních rovin, nové stropní konstrukce mezi prvním nadzemním

podlažím a podkrovím. Uvedené rozhodnutí bylo odůvodněno nedostatkem souhlasu

obou účastníků s provedením stavby, a pokud jde o stavební úpravy provedené

žalobcem tak i tím, že žádost žalobce o dodatečné povolení stavby neobsahovala

veškeré doklady vyžádané stavebním úřadem, protože předložená dokumentace

neřeší odvod dešťových vod, způsob ohřevu teplé užitkové vody, schematické

vyznačení vnitřních rozvodů a instalací, řešení požární bezpečnosti, půdorysy

základových konstrukcí, krovu, zásahu do stropních konstrukcí a jejich řešení,

posouzení a řešení mechanické stability stavby s ohledem na zásah do nosných

obvodových konstrukcí a prostupy stropních konstrukcí pro zřízení schodiště.

Z

dokumentace skutečného provedení stavby v části technického popisu a vybavení

dále vyplývá, že zbytky původního drobného objektu ze severní strany byly zcela

odstraněny a dům byl z této strany nově přistavěn objektem garáže, původní

zastavěná plocha domu činila 171,8 m?, současná zastavěná plocha činí 197,18

m?. Na základě doplňujících zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního

stupně, ačkoliv měl k dispozici dostatek důkazů pro posouzení věci, učinil

neúplná skutková zjištění, a že na zcela nesprávném právním posouzení věci

spočívá i hodnocení spoluvlastnických práv účastníků k předmětným nemovitostem. Odvolací soud odchylně od soudu prvního stupně posoudil zejména charakter

stavebních prací provedených žalobcem. Byl-li rodinný dům dotčen přístavbou o

rozměru přibližně 50 m?, která obsahuje 1. nadzemní podlaží a částečně i

podkroví, nelze takový zásah do stavby charakterizovat jako údržbu či

rekonstrukci. Jde jednoznačně o podstatnou změnu věci co do jejího rozsahu i

obsahu a to vzhledem k původní zjištěné zastavěné ploše, a rovněž tak i co do

rozšíření původní obytné plochy přestavbou dosud nevyužitého půdního prostoru. Označil za nesprávný závěr učiněný při hodnocení vlivu stavebních úprav

provedených žalobcem na spoluvlastnická práva žalované, pokud přijímá bez

dalšího tvrzení o odděleném užívání dvou bytových jednotek v domě a staví na

něm právní posouzení věci. Skutečnost, že práce prováděné žalobcem se z

hlediska faktického užívání nemovitosti nijak nedotkly části domu, již užívá

žalovaná, jsou z hlediska právního posouzení věci bez významu. Soud prvního

stupně pominul, že dotčená stavba včetně pozemku, na němž je postavena, je v

ideálním spoluvlastnictví, nikoliv ve spoluvlastnictví odděleném. Dovodil-li

potom, že zásahy žalobce se nijak nemohly dotknout spoluvlastnických práv

žalované, neboť byly prováděny na jí neužívané části nemovitosti, jde o závěr

odporující zákonné úpravě. Podle názoru odvolacího soudu za změnu podstaty věci

nelze považovat pouze změnu, která by měla současně za následek změnu v její

právní povaze. Změnou podstaty věci jsou všechny změny, které nikoli nepatrně

změní věc jako předmět spoluvlastnictví a jež nejsou výsledkem opravy nebo

údržby. Podíloví spoluvlastníci mohou na základě dohody změnit i podstatu

společné věci, taková dohoda může být i dodatečná, nesouhlas některého ze

spoluvlastníků však rozhodnutím soudu nahradit nelze. V dané věci bylo

prokázáno, že žalobce přístavbou „ne nepodstatných rozměrů“ výrazně zasáhl do

předmětu, který účastníci společně vlastní, tj. jak ke stavbě rodinného domu,

tak i k pozemku, na němž dům stojí, k čemuž došlo jak bez souhlasu žalované,

tak i stavebního úřadu, přičemž žalobce v uvedených pracích pokračoval i přes

výslovný příkaz k jejich zastavení. Jelikož právní úprava se svévolnými změnami

podstaty věci ve spoluvlastnictví nepočítá, podílové spoluvlastnictví je třeba

chránit proti každému, kdo neoprávněně do vlastnického práva zasahuje a v tomto

smyslu je třeba chránit i spoluvlastníka. Jestliže by za této situace soud

žalobci vyhověl a soudní rozhodnutí by podle § 139 obč. zák. nahradilo souhlas

žalované se změnami podstaty společných nemovitostí provedených žalobcem,

takovým rozhodnutím by byla poskytována ochrana svémocnému počínání, které

odporuje právním předpisům. Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek

soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které podává z důvodu podle

§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá,

že odvolací soud nesprávně posoudil práce provedené žalobcem na předmětných

nemovitostech jako důležitou změnu společné věci. S odkazem na ustálenou

judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1300/2001), podle níž se

za hospodaření se společnou věcí považuje i úprava, resp. změna věci, včetně

jejího odstranění či likvidace, považuje dovolatel úvahu odvolacího soudu, že v

daném případě se nejedná o spor z hospodaření se společnou věcí, nýbrž o změnu

podstaty věci, která neumožňuje nahrazení nesouhlasu spoluvlastníka rozhodnutím

soudu, za nesprávnou. Za nesprávnou považuje i argumentaci odvolacího soudu

používající při aplikaci § 139 obč. zák. pojmy „podstatná změna“, resp. „změna, jež nikoli nepatrně změní společnou věc“, které zákon nezná.

Podle

dovolatele stavební změny, jež provedl, nezměnily právní povahu společné věci,

byly učiněny v režimu hospodaření se společnou věcí, týkaly se toliko fakticky

vymezené části rodinného domu s přilehlým pozemkem užívané žalobcem, a nikterak

neomezily práva druhého spoluvlastníka. Dále namítá, že odvolací soud rovněž

„jasně nevyřkl, zda činnost žalobce je činností podle odst. 2 § 139 obč. zák. anebo proč takovou povahu nemá“. Žalobce je přesvědčen, že pokud je po právu

oprava, úprava, změna či odstranění společné věci, potom se vždy jedná o

oprávněný zásah do společných práv. Pouhý obecný poukaz odvolacího soudu na to,

že zásah žalobce byl zásahem do společných práv, bez bližší specifikace dopadu

na právo žalované, nemůže postačovat jako důvod pro vydání zamítavého

rozhodnutí odvolacího soudu. Konečně žalobce brojí proti důrazu, jaký odvolací

soud klade v rámci právního posouzení věci k tíži žalobce na skutečnost, že

žalobce jednal bez souhlasu žalované a přes vyslovený zákaz stavebního úřadu,

když i žalovaná prováděla stavební úpravy na části, kterou fakticky užívá, bez

souhlasu druhého spoluvlastníka a taktéž i příslušných povolení správních

úřadů. Zatímco dovolatel žalované marně navrhoval „vzájemnou výměnu

spoluvlastnických souhlasů“ s provedenými stavebními úpravami a je veden snahou

o legalizaci své předchozí stavební činnosti, žalovaná „porušuje příslušné

právní normy zcela jiným způsobem a je přitom s takovým výsledkem srozuměna a

odmítá bezdůvodně i jednoduchá řešení“. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu

naopak připouští právní ochranu žalované, která svévolně stejné či podobné

změny společné věci již provedla a bezdůvodně svůj souhlas s takovými změnami

na straně žalobce odmítá. Navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu

zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §

243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. června 2010,

projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatele podle občanského

soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jsou uplatněny dovolací důvody obsažené v § 241a odst. 2 písm. ab)

a v odst. 3 o. s. ř. a jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky

dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené

rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je zčásti důvodné. Podle § 139 odst. 2, 3 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují

spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů.

Při rovnosti hlasů,

nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv

spoluvlastníka soud. Jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou přehlasovaní

spoluvlastníci žádat, aby o změně rozhodl soud. V předmětné věci se jedná o vymezení, jakým způsobem jednají spoluvlastníci ve

vztahu ke společné věci, resp. o posouzení podmínek, za kterých lze nahradit

nesouhlas jednoho rovnodílného podílového spoluvlastníka s úkonem navrženým či

již realizovaným druhým spoluvlastníkem. V odstavci druhém § 139 upravuje občanský zákoník tzv. hospodaření se společnou

věcí, aniž by tento pojem sám blíže vymezoval. Za hospodaření se společnou věcí

ve smyslu § 139 lze v nejširším pojetí považovat ty úkony, které se týkají

ekonomické stránky společné věci, k jejichž provedení však není – z hlediska

jejich platnosti – nezbytně nutný souhlas všech podílových spoluvlastníků. Současně pod § 139 obč. zák. nelze zahrnout ani ty úkony, které je oprávněn

činit každý podílový spoluvlastník ve vztahu ke svému spoluvlastnickému podílu,

neboť ani tyto úkony nepodléhají právnímu režimu § 139 obč. zák. (k těmto

výchozím otázkám v podrobnostech srovnej : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová,

M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 847). Právní úkony, ke kterým je třeba souhlasu všech spoluvlastníků, právní úprava

neurčuje. Soudní praxe vychází z toho, že souhlas všech spoluvlastníků je nutný

ke změně podstaty věci, jestliže dochází ke změně v rozsahu a obsahu věci v

podílovém spoluvlastnictví (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze

dne 12. srpna 1966, sp. zn. 4 Cz 67/66, uveřejněný ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, 1967, pod pořadovým č. 15). Uvedené rozhodnutí zdůraznilo - v poměrech posouzení nesouhlasu druhého

podílového spoluvlastníka se zamýšlenou přístavbou domu - že § 139 obč. zák. má

na zřeteli takové případy neshod, které se týkají výkonu práv a povinností

vyplývajících z podílového spoluvlastnictví, např. způsobu užívání věci, její

udržování apod. Jestliže však jeden ze spoluvlastníků hodlá změnit samotnou

podstatu společné věci (zde v podobě rozsáhlé přístavby domu), nejde o neshody

při výkonu práv a povinností spoluvlastníka, ale o opatření, kterým se má

podstatně změnit předmět spoluvlastnického práva. Požadavkem na nahrazení

souhlasu k takovému úkonu totiž žalobce neuplatňuje právo, které by přímo

vyplývalo z podílového spoluvlastnictví ke společné věci a kterému by

odpovídala povinnost druhého spoluvlastníka vynutitelná soudním rozhodnutím. Možnost provedení přístavby, která by vnitřním i vnějším uspořádáním změnila

rozsah i obsah předmětu spoluvlastnictví, nepředstavuje právo, které by

vyplývalo z podílu spoluvlastníka ke společné věci, a tomu neodpovídá povinnost

druhého spoluvlastníka vyslovit s takovým návrhem souhlas, jehož absenci by

bylo možné nahradit soudním rozhodnutím. V takovém případě proto nelze nahradit

souhlas spoluvlastníka s vykonáním přístavby ke společnému rodinnému domu

rozhodnutím soudu.

Současně soudní praxe zdůrazňuje, že za změnu podstaty věci nelze považovat

pouze takovou změnu, která by měla za následek změnu v její povaze, ale zásahem

do podstaty věci budou všechny změny, které nikoliv nepatrně mění věc jako

předmět spoluvlastnictví a nejsou výsledkem oprav a údržby věci. Podíloví

spoluvlastníci se mohou dohodnout o změně podstaty společné věci, a to i

dodatečně, nesouhlas spoluvlastníka však v takovém případě nelze nahradit

rozhodnutím soudu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. listopadu 1987, sp. zn. 3 Cz 3/87, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, 1989, pod pořadovým č. 27). Uvedený závěr vyslovil Nejvyšší soud v

řízení, v němž se žalobce domáhal udělení souhlasu k podání žádosti o dodatečné

stavební povolení k přestavbě provedené u rodinného domku o půdorysném rozsahu

7 m x 1,4 m s vnitřní výšky přístavby 2,8 m, na jižní straně domu a souhlasu k

podání žádosti o stavební povolení k provedení přístavby kůlny o půdorysném

rozměru 2,7 m x 1,6 m a výšce 1,9 m na západní straně za použití březolitové

omítky. Uvedené rozhodnutí vycházelo z argumentace, podle které ustanovení § 139 obč. zák. má na zřeteli takové případy neshod, které se týkají výkonu práv a

povinností vyplývajících z podílového spoluvlastnictví. Jestliže jeden ze

spoluvlastníků však chce změnit podstatu společné věci, nejde o neshodu při

výkonu práv a povinností spoluvlastníka, ale o opatření, jímž se má změnit

dosavadní předmět vlastnického práva. Za změnu podstaty věci, v konkrétním

případě stavby, však nelze považovat pouze takovou změnu, která by měla

současně za následek změnu v její právní povaze (např. objekt bydlení by v

důsledku změny počtu obytných místností nebo velikosti podlahové plochy ztratil

tuto svou povahu); změnou podstaty věci budou totiž všechny takové změny věci,

jež nikoli nepatrně mění věc jako předmět spoluvlastnictví a jež nejsou

výsledkem oprav a údržby věci. Jestliže přístavba vnějším a vnitřním

uspořádáním mění rozsah a obsah předmětu spoluvlastnictví, je nutno ji

považovat za změnu podstaty věci. Podíloví spoluvlastníci mohou na základě

dohody změnit i podstatu věci, jež je předmětem jejich spoluvlastnictví. Tato

dohoda může být i dodatečná. Nesouhlas některého z nich se změnou podstaty věci

však nelze nahradit rozhodnutím soudu podle ustanovení § 139 obč. zák. Občanský

zákoník nepočítá s tím, že by některý z podílových spoluvlastníků svévolně

měnil podstatu věci. Podílové spoluvlastnictví je nutno chránit proti každému,

kdo neoprávněně do vlastnického práva zasahuje. Jestliže podílový spoluvlastník

neoprávněně zasáhne do spoluvlastnictví druhého spoluvlastníka tím, že přes

jeho nesouhlas změní podstatu věci, je nutno dotčeného spoluvlastníka chránit

před takovým zásahem. Východiska plynoucí z uvedené judikatury sdílí i odborná literatura Ta již

dříve prezentovala názor, že postupem podle ustanovení § 139 obč. zák.

nelze

řešit případy směřující k podstatné změně společné věci přes nesouhlas

některého ze spoluvlastníků a existující spoluvlastnický vztah jako celek

podstatně měnit (k tomu srovnej : Občanský zákoník, Komentář, Díl I., Praha –

Panorama – 1987, str. 489 – 490). Současná odborná literatura v této

souvislosti obdobně zdůrazňuje, že podřaditelnými pod § 139 obč. zák. nejsou

případy, kdy prováděnými úpravami směřujícími k samotné podstatě věci dochází k

zásadní změně rozsahu spoluvlastnictví, popřípadě by tímto způsobem vznikla věc

kvalitativně odlišná od věci původní, neboť soudním rozhodnutím nelze založit

povinnost vytvořit nový předmět spoluvlastnictví (k tomu srovnej : Holub, M. a

kol. : Občanský zákoník, Komentář, 1. svazek, Linde Praha, 2002, str. 321 nebo

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1

až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 825). Od těchto případů je však nutno odlišovat změny společné věci, případně

důležité změny společné věci, které naopak režimu ustanovení § 139 obč. zák. a

tím režimu hospodaření se společnou věcí s možností ingerence soudu podléhají. Pod pojem hospodaření se společnou věci ve smyslu ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. patří mimo jiné i změna společné věci (k tomu srovnej např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1300/2001, uveřejněný v

časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 9, str. 307). Samotný pojem společné věci je

nutno vykládat v kontextu jeho podřazení § 139 odst. 2 obč. zák. Za změnu pak

nelze považovat takový zásah do společné věci, který nemůže být proveden na

základě majoritního rozhodnutí, protože obligatorně vyžaduje souhlas všech

spoluvlastníků pro realizaci takového úkonu. Za změnu je třeba považovat

zejména takový zásah do věci, který zasahuje její funkční určení, kvalitativní

či kvantitativní stránku dosavadního způsobu využití věci či představuje změnu

jejích ekonomických parametrů. Ani pojem důležité změny společné věci spadající zejména pod režim ustanovení §

139 odst. 3 obč. zák. není občanským zákoníkem definován. Za důležitou změnu

společné věci lze zpravidla považovat případy, kdy dochází ať již k dočasné

nebo trvalé změně ekonomického využití společné věci, aniž by se však měnila

její základní věcná podstata nebo docházelo ke změně v okruhu spoluvlastníků. K

důležitým změnám tak mohou patřit případy např. změny stavebního pozemku na

zemědělský, významnější rekonstrukční práce či přestavba společného domu apod. Vždy je však nutno vycházet z okolností konkrétního případu a přihlížet zejména

k druhu a povaze věci, jejímu ekonomickému určení apod. Platí proto, že posouzení, kdy se jedná o změnu společné věci podřaditelnou

režimu § 139 odst. 2 obč. zák., kde přichází do úvahy rozhodnutí soudu v

případě, že se na příslušném úkonu rovnodílní spoluvlastníci nedohodnou, a kdy

půjde o realizaci tzv. společných práv spoluvlastníků podmíněných souhlasech

všech je nutno posuzovat případ od případu s přihlédnutím k individuálním

okolnostem.

Vyjde-li soud z výše naznačených judikaturních hledisek sdílených i

odbornou literaturou, může dovolací soud jeho závěry zpochybnit pouze v

případě, je-li úvaha nalézacích soudů zjevně nepřiměřená. Ačkoliv odvolací soud v rámci právního posouzení věci správně vytkl soudu

prvního stupně, že faktické uspořádání při užívání nemovitosti nemá z hlediska

posouzení spoluvlastnických práv ke společné věci právní význam, a že s ohledem

na to nelze učinit závěr, že žalobce se tím, že prováděl stavební úpravy

výlučně na jím užívané části nemovitosti, nijak nedotkl spoluvlastnických práv

žalované, jeho další právní úvahy, na nichž založil své zamítavé rozhodnutí ve

vztahu k celé žalobě, jsou správné pouze částečně. S ohledem na uvedený výklad je třeba z obecného pohledu přisvědčit závěru

odvolacího soudu, podle něhož zasáhla-li již realizovaná stavební činnost

žalobce vnější i vnitřní poměry společného domu a pozemku účastníků do té míry,

že podstatu předmětu rovnodílného spoluvlastnictví účastníků změnila jak co do

rozsahu, tak co do způsobu užívání, nelze žalobě o nahrazení odmítnutého

souhlasu druhého rovnodílného spoluvlastníka s těmito stavebními úpravami v

režimu hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 obč. zák. vyhovět. Tento závěr odvolacího soudu však obstojí toliko ve vztahu ke stavebním pracím

žalobce, jimiž bylo skutečně zasaženo do poměrů společné věci z hlediska

funkčního (účelového) určení, kvalitativní a kvantitativní stránky dosavadního

způsobu využití věci či představuje výraznou změnu jejích ekonomických

parametrů. Současně musí jít o takový druh zásahu, který již není podřaditelný

úpravě hospodaření se společnou věcí, a tudíž režimu § 139 obč. zák., ale

vyžadující souhlas obou spoluvlastníků. Odvolací soud dospěl k závěru, že těmto předpokladům vyhovují stavební práce

spočívající v odstranění původního objektu „lázeň a paliva“ později užívaného

jako garáž (jenž je podle tvrzení samotného dovolatele obsaženého v dovolání

přístavbou rodinného domu) a vybudování garáže na úrovni původního objektu

„lázeň a palivo“ s posunutím obvodové zdi na hranici pozemku do ulice U. K.,

přístavba rodinného domu o velikosti 6 x 9 metrů obsahující první nadzemní

podlaží a podkroví navazující na stávající dosud neužívanou půdu stavby

rodinného domu, spočívající ve zvětšení prostoru „síň“ na úroveň hranice domu

do ulice U. K., provedení příček za účelem zřízení tří obytných místností v

půdním prostoru a podkroví přístavby, vybudování koupelny a spojovací chodby,

nadezdívka římsy, nový krov nad částí rodinného domu včetně krytiny a tří kusů

střešních oken, instalace oken a dveří v nově vzniklém prvním a druhém

nadzemním podlaží.

Všechny tyto stavební úpravy provedené žalovaným mají společné to, že se

nejednalo o pouhé opravy či udržovací práce, nýbrž že významně zasáhly do

stávající struktury stavby, ať už změnou rozsahu obytné plochy v rámci

dosavadní užitné plochy, změnou rozsahu zastavěné plochy, likvidací starší

stavby používané jako garáž a postavením nové garáže namístě odstraněné stavby,

a to na půdorysu větším, než stávající stavba nebo zastavěním části

nezastavěného pozemku přiléhajícího k domu přístavbami domu a garáže, který

přiléhá k domu a k ploše zastavěné zbořenou stavbou garáže. Je zřejmé, že každá ze zmíněných úprav zasáhla do společných práv obou

účastníků jak po kvalitativní (výrazné zvýšení obytné plochy, nadezdívka římsy

s novým krovem a střešními okny), tak i kvantitativní stránce (zvýšení

zastavěné plochy o cca 50 m?), týká se dosavadního způsobu využití věci a

představuje změnu jejích ekonomických parametrů. Je současně zřejmé, že v tomto

rozsahu je na zamýšlené a provedené zásahy nutno nahlížet také jako na společný

celek vedený jednotným účelem, jímž je výrazná změna dosavadní podoby stavby. V takovém případě je potom zcela namístě závěr odvolacího soudu, že stavební

úpravy tohoto rozsahu nelze podřadit pod režim hospodaření se společnou věcí

podle § 139 odst. 2 obč. zák. a že není-li dohody obou rovnodílných

spoluvlastníků ohledně těchto úprav, nelze chybějící souhlas druhého

spoluvlastníka nahradit rozhodnutím soudu. Úvaha odvolacího soudu v daném směru

není nepřiměřená. Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobcem

uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu

ve věci samé je ve vztahu k rozsahu uvedenému ve výroku I. rozsudku dovolacího

soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, a proto dovolání

žalobce v uvedeném rozsahu podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. S ostatními závěry odvolacího soudu se však dovolací soud neztotožnil. Uvedeným způsobem však nelze uvažovat v případě ostatních žalobcem provedených

stavebních prací, u nichž se domáhal nahrazení souhlasu žalované s jejich

provedením, neboť u nich je zřejmé, že se jednalo o udržovací práce a opravy,

které (byť byly prováděny v rámci zásahů do téže věci) sloužily toliko k

zachování ekonomické podstaty stávající věci, případně jejímu účelnějšímu

využití; ve vztahu k těmto ostatním činnostem ostatně ani stavební úřad

nenařídil jejich odstranění. Jedná se o opravu klempířských prvků, zbudování

nového vchodu z ulice U. K. z okna původní kuchyně, výměnu původních oken a

dveří, modernizaci WC v prvém nadzemním podlaží, opravu plotu do ulice U. K.,

opravu elektroinstalace, rozvodů vody a odpadů a statické zajištění

nemovitosti. Tyto činnosti lze zjevně odlišit od těch zásahů, které odvolací

soud a ve shodě s ním i soud dovolací posoudily jako činnosti přesahující

rozhodovací rámec ustanovení § 139 obč. zák. Tyto opravy a úpravy, které nezměnily podstatu společné věci, lze podle názoru

dovolacího soudu zahrnout pod režim hospodaření se společnou věcí a rozhodovat

o nich v režimu ustanovení § 139 obč. zák.

Rozsudek odvolacího soudu, kterým

změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl i v této

části, je tudíž v této části nesprávný a dovolací důvod podle § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Dovolací soud proto ze shora uvedených důvodů v rozsahu uvedeném ve výroku II. rozsudku dovolacího soudu rozsudek odvolacího soudu odvolacího soudu podle §

243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu

odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným

právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř. V rozsahu zrušení je pak vázán odvolací soud právním názorem dovolacího soudu

potud, že činnosti, ve vztahu ke kterým se žalobce domáhá nahrazení souhlasu

žalované, lze podřadit pod § 139 obč. zák. S novým rozhodnutím o této části

nároku se odvolací soud vypořádá i s částí žalobního petitu, v níž se žalobce

domáhal nahrazení souhlasu žalované ohledně opravy a zateplení fasády domu,

neboť v této části ve svém původním měnícím rozsudku o žalobě žalobce nerozhodl. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že při úvaze o nahrazení či nenahrazení

souhlasu žalované s žalobcem provedenými zásahy do společné věci bude třeba

přihlédnout ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly či ještě vyjdou najevo. Odvolací soud v této souvislosti zohlednil (byť bez specifikace, ke které

konkrétní činnosti), že k zásahu do spoluvlastnického práva žalované došlo bez

jejího souhlasu i bez „zákonem vyžadovaného souhlasu stavebního úřadu“, přičemž

žalobce pokračoval ve stavebních pracích „přes výslovný příkaz k jejich

zastavení“. Dovolací soud se již k ochraně spoluvlastníka proti zásahů provedeným

spoluvlastníkem druhým v judikatuře vyjádřil v rozsudku ze dne 27. dubna 2010,

sp. zn. 22 Cdo 622/2008, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 4,

str. 133, a to v případech, kdy mimo jiné rovnodílný spoluvlastník provede na

společné věci změnu, se kterou druhý spoluvlastník nesouhlasí. Východiska

těchto situací nastínil dovolací soud dvěma principy : a) podílový

spoluvlastník je oprávněn domáhat se ochrany proti opatřením provedenými

ostatními spoluvlastníky za předpokladu, že zasahují do jeho spoluvlastnických

práv. Podmínkou pro poskytnutí ochrany je skutečnost, že opatření provedená

ostatními spoluvlastníky zasahují do jeho spoluvlastnických práv, tj. do práv

založených existencí spoluvlastnického podílu, b) změna na věci v podílovém

spoluvlastnictví učiněná v rozporu s § 139 odst. 2 obč. zák. by v případě

obrany spoluvlastníka proti této změně měla v zásadě vést k uvedení do

původního stavu. S ohledem na okolnosti konkrétního případu se však soud musí

zabývat naturální restitucí z hlediska její účelnosti, efektivity a

hospodárnosti. Byť se v daném případě nedomáhá ochrany proti zásahu do spoluvlastnického práva

žalovaná, ale žalobce uplatňuje požadavek na nahrazení souhlasu žalované s

jednotlivými stavebními činnostmi a opatřeními, lze úvahy vyslovené v uvedeném

rozhodnutí přiměřeně vztáhnout i do poměrů tohoto řízení.

Ostatně již i

dovolacím soudem výše uvedené R 27/1989 výslovně zdůraznilo, že při poskytnutí

ochrany spoluvlastníku, do jehož spoluvlastnického práva bylo zasaženo, je

třeba přihlédnout i ke skutečnosti, zda je uvedení do původního stavu možné, a

popřípadě, zda by sice uvedení do předešlého stavu bylo možné, avšak náklady s

tím spojené, popřípadě znehodnocení věci, by nebylo úměrné ke zbývající hodnotě

věci. Aniž by dovolací soud jakkoliv předjímal promítnutí všech těchto závěrů

do poměrů souzené věci, je potřeba, aby odvolací soud konečné řešení zvážil

mimo jiné i s přihlédnutím k těmto skutečnostem. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.