22 Cdo 1308/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
D. P., b) J. P., a c) Z. P., zastoupených JUDr. Jindřichem Vítkem, advokátem se
sídlem v Praze, Nad Petruskou 1, proti žalovanému Ing. P. B., zastoupenému Mgr.
Michalem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze, Helénská 4, o odstranění
následku neoprávněného zásahu a uvedení věci do předešlého stavu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 388/2009, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 35 Co 221/2015-455,
I. Dovolání se odmítá.
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k
rukám zástupce žalovaného Mgr. Michala Doležala.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8.
12. 2014, č. j. 11 C 388/2009-405, zamítl žalobu, že žalovaný je povinen
odstranit ukotvení arkýře z obezdívky domu č. p. (nacházejícího se na pozemku
parc. č. 4184/16, v k. ú. D., zapsaném na LV č. 2406 u Katastrálního úřadu pro
hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha), přičemž tato obezdívka
navazuje na boční železobetonovou nosnou konstrukci na východní části budovy č.
p. v k. ú. D., vede podél této budovy a leží na hranici pozemku parc. č.
4184/16 a pozemku parc. č. 4184/38, vše v k. ú. D. (dále jen „předmětná
obezdívka“), a to do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále zamítl
žalobu, že žalovaný je povinen zajisti na svůj náklad opravu předmětné
obezdívky (výrok II.). Rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému
náhradu nákladů řízení ve výši 30 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k
rukám zástupce žalovaného (výrok III.) a stanovil, že žalobci jsou povinni
zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 16 819 Kč (výrok IV.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 29.
9. 2015, č. j. 35 Co 221/2015-455, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení
ve výši 6 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením
projednávané věci provedené soudem prvního stupně a rozsudek tohoto soudu
potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle
této judikatury se může vlastník proti každému, kdo do jeho vlastnického práva
neoprávněně zasahuje, žalobou domáhat, aby se ten, kdo jeho vlastnické právo
neoprávněně ruší takovou stavbou, která není věcí ve smyslu občanského práva,
zdržel dalších zásahu a odstranil následky zásahů již provedených. Pokud soudy
odepřely žalobcům ochranu jejich vlastnického práva, neboť takový výkon
vlastnického práva shledaly ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými
mravy, odchýlily se od rozhodovací praxe dovolacího soudu a jejich rozhodnutí
spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé rovněž namítají, že v posuzované věci soudy nezohlednily žalobci
tvrzené důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., pro které
neměla být žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.
Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudky soudů nižších stupňů
a považuje je za správné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům
známy, a proto na ně dovolací soud odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl
uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel
spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42
odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
Pro posouzení, zda žalobci řádně uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je nutné poukázat na následující:
Odvolací soud předně uzavřel, že žalovaný umístěním ocelové konstrukce do
předmětné obezdívky zasáhl neoprávněně do vlastnického práva žalobců a ti mají
právo na odstranění takového zásahu podle § 126 odst. 1 obč. zák. Tento závěr
odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu
(srov. např. žalobci uváděné rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 17. 3. 2008,
sp. zn. 22 Cdo 1382/2007, i další v dovolání uvedená rozhodnutí).
Rozhodnutí odvolacího soudu je však dále založeno na závěru, podle kterého
žalobcům nemůže být přiznána ochrana jejich vlastnického práva (na základě
ochrany vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák.) v podobě odstranění
ocelové konstrukce z předmětné obezdívky, jelikož by takový výkon práva byl v
rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák.
V podstatné části dovolání žalobci namítají nesprávné právní posouzení této
otázky hmotného práva, přičemž uvádí, že odvolací soud se při řešení této
otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto a další níže
uvedené rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz)]. Má-li být dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o
kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací
praxe se při řešení této otázky odvolací soud odchyluje (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelé
nevymezili otázku přípustnosti dovolání ve shodě s výše uvedenou judikaturou. Z
obsahu dovolání se podává, že žalobci namítají, že se odvolací soud odchýlil od
judikatury dovolacího soudu ohledně otázky zamítnutí vlastnické žaloby (§ 126
odst. 1 obč. zák.) pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.). V takovém případě je však třeba v dovolání vymezit, od
které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se při řešení této otázky
odvolací soud odchyluje. To dovolatelé nečiní, nýbrž ve své podstatě polemizují
se závěry odvolacího soudu s tím, že by tato otázka měla být dovolacím soudem
posouzena jinak. Odkazují na rozhodnutí, jež nejsou na této právní otázce
založena [tedy na zamítnutí vlastnické žaloby (§ 126 odst. 1 obč. zák.) pro
rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.)], a
tudíž nejsou pro posuzovanou věc přiléhavá. Z judikatury Ústavního soudu potom
vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem
stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4.
2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že zamítnutí vlastnické žaloby
pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy Nejvyšší soud opakovaně
připustil (např. v usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014 či v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99). Dospěl
přitom k závěru, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického
práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu
vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl
odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu
žalovaného. Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem
svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v
nalézacím řízení. Dovolací soud nespatřuje úvahu o tom, že žalobu lze vzhledem
ke konkrétním okolnostem dané věci zamítnout za zjevně nepřiměřenou, jestliže
odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný stavebními úpravami zasáhl do
majetku žalobců pouze zanedbatelným způsobem, kdy žalobcům nezpůsobil škodu ani
nezhoršil komfort jejich bydlení, že obezdívka se nachází na pozemku
žalovaného, a že stavební práce prováděl se souhlasem stavebního úřadu.
I když soudy obou stupňů posuzovaly věc jako vlastnickou žalobu podle § 126
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) a nikoli podle § 1042 nového
občanského zákoníku č 89/2012 Sb. („o. z.“), nejde o normy obsahově odlišné.
Pokud judikatura k obč. zák. pojednávala o rozporu s dobrými mravy podle § 3
odst. 1, lze ji – pokud šlo o zneužití práva - přiměřeně aplikovat i na
rozhodování podle § 8 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9.
2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015).
Jelikož žalobci podali dovolání do všech výroku rozsudku soudu odvolacího,
zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též
proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení
končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). I pro tyto akcesorické
výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně ve výši 30 000 Kč a o náhradě nákladů
odvolacího řízení ve výši 6 600 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje
částky 50 000 Kč, není dovolání ani v této části podle § 238 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustné. Ze stejného důvodu není přípustné dovolání žalobců do
výroku o náhradě nákladů řízení státu, neboť ani výše těchto nákladů nedosahuje
částky 50 000 Kč.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředků přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 6. 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu