U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V.
M., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk.
Sochora 740, proti žalovanému L. C., zastoupenému JUDr. Ladislavem Šustrem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504/24, o uložení povinnosti
zdržet se užívání pozemků, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C
195/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5.
června 2014, č. j. 27 Co 104/2014-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Rakovníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. prosince
2013, č. j. 6 C 195/2011-188, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, aby uložil
žalovanému povinnost zdržet se jakéhokoli dalšího užívání pozemků žalobce v k.
ú. M. Ž., blíže označených ve výroku rozsudku. Výrokem pod bodem II. uložil
žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši
16 800,- Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5.
června 2014, č. j. 27 Co 104/2014-238, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
I. potvrdil a změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů řízení tak, že výše
náhrady nákladů činí 11 600,- Kč a ve zbylém rozsahu výrok II. potvrdil. Dále
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal
přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud předesílá, že soud prvního stupně – v souladu s žalobním návrhem
- posuzoval věc jako vlastnickou žalobu podle § 126 občanského zákoníku č.
40/1964 Sb. (obč. zák.); odvolací soud věc posuzoval již podle § 1042 nového
občanského zákoníku č 89/2012 Sb. („o. z.“). Nejde o normy obsahově odlišné.
Pokud judikatura k obč. zák. 1964 pojednávala o rozporu s dobrými mravy podle §
3 odst. 1, lze ji – pokud šlo o zneužití práva - přiměřeně aplikovat i na
rozhodování podle § 8 o. z.
Dovolatel spatřuje zásadní otázku v tom, zda lze užívání pozemků ve vlastnictví
žalobce pro soukromé účely žalovaného, jenž je užívá bez právního důvodu a za
výslovného nesouhlasu žalobce, možné postavit nad ochranu vlastnického práva
žalobce, resp. považovat požadovanou ochranu vlastnického práva za rozpornou s
dobrými mravy.
Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými
mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví
vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající
prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo
740/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 4/2001, nález Ústavního soudu ze
dne 28. srpna 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99). „Dovolací soud má oprávnění učinit
otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v
rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné
nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení“ (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, Soubor civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 5309). Dovolací soud nespatřuje úvahu o tom,
že žalobu lze vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci „pro tentokrát“
zamítnout za zjevně nepřiměřenou. Je třeba vzít do úvahy, že sám žalovaný
pozemek neužívá, podle skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jimiž
je dovolací soud vázán, pouze jím chovaná zvěř vniká na pozemek žalobce a spásá
jej; nebylo prokázáno, že by tak byl žalobce nějak poškozován, že by zvěř
bránila ve využití pozemku, které by mu přineslo prospěch; naopak zvěř napomáhá
tím, že spásá nízký porost, udržení pozemků v souladu s plánem péče tamní
přírodní rezervace.
Dovolatel dále klade otázky, je-li pro posouzení, zda poskytnout ochranu
vlastnickému právu žalobce, relevantní zkoumat, jaké využití by v případě
jejich zpřístupnění žalobce zamýšlel, a konečně, je-li možné nevyhovět
vlastnické žalobě, když žalovaný ani netvrdí, že by do vlastnického práva
žalobce zasahoval na základě nějakého svého práva, buď věcného, obligačního
nebo vyplývajícího přímo ze zákona. Na to kladně odpovídají judikáty citované
shora; navíc zpřístupnění pozemku nebylo předmětem řízení (ostatně žalovaný
tvrdil, že se nebrání tomu, aby žalobce k přístupu využíval jeho cestu).
Je tedy zřejmé, že otázky vytýčené dovolatelem nemohou založit přípustnost
dovolání; rozhodnutí dovolacího soudu, na která odkazuje, se týkají jiných
skutkových i právních situací. Jen na okraj dovolací soud poznamenává, že ze
skutkových zjištění se nepodává, že by žalovaný zvěř na pozemcích žalobce přímo
pásl, že by ji tam hnal nebo že by jinak pozemek přímo užíval. Nicméně dovolací
soud, vázán obsahem podaného dovolání, se nemohl zabývat otázkou, zda nebylo na
místě věc posoudit spíše podle § 127 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb., resp. §
1013 odst. 1 o. z. č. 89/2012 Sb.; ostatně takové posouzení by nemohlo přinést
pro žalobce příznivější výsledek.
V dané věci tak nebyly splněny podmínky § 237 o. s. ř., proto Nejvyšší soud
dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě
nákladů řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu