U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) J. Č. a b) V. Č., zastoupených Mgr. Ing. Petrem Zýkou,
advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. 27, proti žalovaným: 1) J. P. a 2)
J. P., zastoupeným JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem v Plzni,
Škroupova 1/1981, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever
pod sp. zn. 3 C 340/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 14. ledna 2015, č. j. 18 Co 217/2014-171, a usnesení ze dne 9.
února 2015, č. j. 18 Co 2172014-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. dubna
2014, č. j. 3 C 340/2012-115, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. září
2014, č. j. 3 C 340/2012-142, zamítl žalobu, „podle které jsou žalovaní povinni
vyklidit pozemek parc. č. 1200 v k. ú. H. u Z. tak, že z něj odstraní železný
plůtek a sušák na prádlo,“ a řízení o vyklizení pozemků parc. č. 22, st.p.č.
10/4 a st.p.č. 10/18 v k. ú. H. u Z. zastavil. Rozhodl také o náhradě nákladů
řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne
14. ledna 2015, č. j. 18 Co 217/2014-171, rozsudek soudu prvního stupně ve
znění doplňujícího usnesení změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o
nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují – jak tvrdí
- dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Ke skutkovým námitkám žalovaných nemohl dovolací soud přihlížet; tyto námitky
nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013,
sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
I když soudy obou stupňů posuzovaly věc jako vlastnickou žalobu podle § 126
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.) a nikoli podle podle § 1042
nového občanského zákoníku č 89/2012 Sb. („o. z.“), nejde o normy obsahově
odlišné. Pokud judikatura k obč. zák. pojednávala o rozporu s dobrými mravy
podle § 3 odst. 1, lze ji – pokud šlo o zneužití práva - přiměřeně aplikovat i
na rozhodování podle § 8 o. z.
Dovolací soud nesdílí názor dovolatelů, že by žaloba byla „neprojednatelná“.
Žalobci tvrdili, že žalovaní jsou vlastníky věcí – sušáku na prádlo a kovového
plůtku – které se bez právního důvodu nacházejí na jejich pozemku, a domáhali
se vyklizení pozemku tak, že žalovaní z něj tyto věci odstraní (není tu
objektivní pochybnost, co znamená obrat „vyklidí pozemek tak, že z něj odstraní
konkrétní věci“). Odvolací soud neučinil závěr, že by šlo o odstranění
nemovitých staveb a ani dovolatelé nic takového netvrdí; i podle obsahu
dovolání jde o movité věci (dovolatelé tvrdí, že obě věci lze z pozemku
jednoduše odstranit, plůtek je dokonce přenosný). Odvolací soud konstatoval, že
mezi účastníky není sporné, že na pozemku žalobců „mají žalovaní umístěn“ sušák
a plůtek; i z toho se podává, že žalovaní jsou vlastníky těchto věcí (to uvedl
i soud prvního stupně); ani tento závěr dovolatelé nezpochybňují. Za této
situace je zřejmé, že žalovaní tím, že mají bez právního důvodu na pozemku
žalobců umístěny své věci, neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobců,
a jsou tak dány podmínky pro vyhovění negatorní žalobě. „Negatorní žalobou se
vlastník domáhá ochrany proti neoprávněnému zásahu spočívajícímu v jiném rušení
než v neoprávněném zadržování jeho věci, například i v tom, že žalovaný má v
jeho nemovitosti bez právního důvodu umístěny své věci (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 2175/2014; podobně srov.
rozsudky ze dne 27. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1792/2001, a ze dne 6. října
2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003, vše publikováno na www.nsoud.cz). I v případě,
že někdo umístí movité věci na vlastní či cizí pozemek v době, kdy k tomu má
právo, pak po odpadnutí právního důvodu (např. ztráty vlastnictví pozemku na
který věci umístil) nadále zasahuje bez právního důvodu do vlastnického práva
jiného, a je povinen věci odstranit (samozřejmě není-li mezi stranami jiná
dohoda).
Dovolatelé poukazují na judikaturu týkající se zneužití vlastnického práva a
šikany; odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp.
zn. 22 Cdo 740/99. V tomto rozhodnutí se uvádí: „Zamítnutí vlastnické žaloby
pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do
úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci,
aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se
dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění
bydlení)“. Na „zvlášť významný zájem“ odkazuje též nález Ústavního soudu ze dne
28. srpna 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99. V dané věci se o zvlášť závažný zájem
nejedná; jde tu – z objektivního pohledu – o obvyklý sousedský spor. Jestliže
sami dovolatelé tvrdí, že přenosný plot by mohlo odstranit i „desetileté dítě“
a ani odstranění věšáku na prádlo není problémem, pak (navíc s přihlédnutí k
tomu, co uvedl odvolací soud, že plůtek nemá pro žalovanou stranu žádný význam
a sušák na prádlo lze snadno nahradit přenosným) jde v podstatě o bagatelní
spor o maličkost. Není tu nic, co by odůvodňovalo zrušení rozhodnutí odvolacího
soudu cestou mimořádného opravného prostředku.
Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; ten proto
dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu