Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Martinem Janečkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Vodičkova 30, proti žalované J. W., zastoupené Mgr. Tomášem Mařatkou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, o nahrazení projevu vůle, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 102/2014, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, č. j. 69 Co
152/2015-61, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení na náhradě dovolacího řízení 3 388 Kč k rukám zástupce žalované Mgr.
Tomáše Mařatky.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 2.
2015, č. j. 17 C 102/2014-42, pod bodem I. výroku zamítl žalobu na uložení
povinnosti žalované uzavřít se žalobcem kupní smlouvu na zpětnou koupi
spoluvlastnického podílu o velikosti 1/1326 na nebytové jednotce – garáži v
budově s příslušným podílem na společných částech této budovy a pozemcích, vše
v k. ú. V. a pod bodem II. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 69
Co 152/2015-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá
o § 237 o. s. ř. a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena a která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Jako důvod uvádí
nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 214a odst. 1 o. s. ř. Podle jeho
názoru dospěl odvolací soud k nesprávnému závěru, že při uplatňování
předkupního práva dovolatele se jedná o šikanózní výkon práva, kterému nelze
přiznat ochranu. O šikanózní výkon práva se však jednat nemůže, neboť jeho
cílem je získat možnost parkování v dané lokalitě a odkoupením
spoluvlastnického podílu žalované, který by odpovídal 1/26 výměry parkovacího
stání žalované, by mu bylo umožněno užívat parkovací stání zhruba 14 dní v
roce, což představuje sice malý, ale přece jen určitý hospodářský prospěch. Za
nesprávný pak považuje rovněž závěr odvolacího soudu, že k omezenému způsobu
užívání garážového stání by potřeboval souhlas většiny spoluvlastníků nebytové
jednotky. Zcela běžně dochází k situaci, že je spoluvlastnický podíl ke garáži
(se kterým je spojeno právo výlučně užívat konkrétní parkovací stání) „štěpen“
a právo užívat parkovací stání tak náleží všem spoluvlastníkům, kteří získali
část spoluvlastnického podílu, k němuž náleží pakovací místo (např. dědictvím,
koupením bytové jednotky společně s nebytovou jednotkou nesezdanou dvojicí do
podílového spoluvlastnictví). Přitom je pouze věcí těchto spoluvlastníků, jak
se na konkrétním užívání nebytové jednotky dohodnou.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání souhlasí se závěry odvolacího soudu a
navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
V dané věci žalobce v souvislosti s porušením jeho zákonného předkupního práva
namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že při uplatňování
zákonného předkupního práva šlo o šikanózní výkon práva, kterému nelze přiznat
ochranu. Dovolání není přípustné, neboť tato otázka již byla Nejvyšším soudem
vyřešena.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k porušení předkupního práva žalobce došlo na základě uzavřené kupní
smlouvy ze dne 1. 4. 2011, tedy před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při
posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (dostupné, stejně
jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. Pokud však
jde o otázku souladnosti uplatněného zákonného předkupního práva podle § 140
obč. zák. s obecnými právními korektivy, je třeba tuto otázku po 1. 1. 2014
posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., o. z., a to především v režimu § 8 a
zakotveného zákazu zjevného zneužití práva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015).
Podle § 140 obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci
předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, 117). Nedohodnou-li
se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně
podle velikosti podílů.
Podle § 603 odst. 3 obč. zák. bylo-li předkupní právo porušeno, může se
oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi, anebo mu
zůstane předkupní právo zachováno.
Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 101/2016, uvedl,
že „zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu
poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému
výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího
vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.“ Dále
poznamenal, že „za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho
účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoli nositel tohoto práva nemá žádný skutečný
nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu [k tomu srovnej Lavický, P. a kol.
Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2014, str. 89], resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem
oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro
nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský
zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání Praha: Leges, 2013,
str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je
výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu srovnej Lavický, P. a
kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2014, str. 89 – 90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník –
Velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 163].“
V důvodové zprávě k § 8 o. z., je mimo jiné uvedeno, že „navržené ustanovení
bere v úvahu dvě základní pravidla: Neminem laedid qui iure suo utitur (Kdo
vykonává svoje právo, nikomu neškodí) a Mal enim iure nostra uti non debemus
(Nemáme však zneužívat svoje právo). Z toho důvodu se nezakazuje výkon práva,
jímž se právo zneužívá, neboť zneužití není výkonem práva, nýbrž jde o
protiprávní (nedovolený) čin, a proto mu nelze přiznat ochranu. Vzhledem k
tomu, že i zákaz zneužití může být zneužit, klade se důraz na zákaz činů,
kterým je právo zjevně zneužito, protože o naplnění skutkové podstaty nesmí být
při právním posouzení pochybnost. Jedná se tedy o takové zneužití, které lze
prokázat. Jsou-li pochybnosti, musí být chráněn ten, kdo subjektivní právo má a
dovolává se jej. Sankcí za zneužití práva je odmítnutí právní ochrany
zdánlivého výkonu práva. Má-li tedy být sankce naplněna, závisí to, ostatně
jako ve výrazné většině situací upravených soukromým právem, na vůli osoby
zneužitím práva dotčené. Navržená úprava je obecná, netýká se jen majetkových
práv, na něž dopadá čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (Listina v
čl. 11 odst. 1 vztahuje vlastnictví k majetku vůbec, nikoliv jen k hmotným
předmětům), neboť ke zneužití práva může dojít a dochází i ve sféře práv
osobních.
Zvláštním případem zneužití práva je šikana jako chování, jímž se právo
zneužívá za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena škoda. Na
šikanu pamatují zvláštní ustanovení při úpravě věcných práv a práv obligačních.“
Dovolací soud navíc již v minulosti připustil, že judikaturu k § 3 odst. 1 obč.
zák. lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 8 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Podle jeho závěrů
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon
nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy
tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba
pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém
vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence,
jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních
(srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo
228/2000, nebo ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10.
2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze
dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo
722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009,
sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp.
zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve
svazku 10, ročník 1998, pod č. 14). Není vyloučeno, že i výkon práva, který
odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy, a že mu proto bude
soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného
práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z
právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní
jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z
právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve
výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných
důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy
hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit
povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon
práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi
účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).
Judikatura dovolacího soudu se z hlediska právní otázky „nemravného“ výkonu
práva ustálila v závěru, že smyslem § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit výkonu
práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze
definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, které v
historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon
69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není tedy
vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v
rozporu s dobrými mravy, a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana.
Dovolací soud již v minulosti dovodil, že i uplatnění zákonného předkupního
práva může být považováno za rozporné s dobrými mravy [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003 (uveřejněný pod č.
C 2 139 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck – dále jen „Soubor“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp.
zn. 22 Cdo 364/2007 (uveřejněný pod č. C 5 456 v Souboru), či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015]; tyto závěry lze
použít i pro účely posouzení zjevného zneužití práva (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014).
Dovolací soud k tomu navíc poznamenává, že otázku aplikace § 8 o. z. učiní
předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah
soudů v nalézacím řízení (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016).
V projednávané věci nepovažuje dovolací soud úvahu odvolacího soudu, že výkon
práva žalobce na odkoupení spoluvlastnického podílu o velikosti 1/1326, ze
spoluvlastnického podílu žalované o velikosti 1/52 na nebytové jednotce –
garáži (a souvisejících spoluvlastnických podílech na společných částech budovy
a pozemcích), s výhradním právem parkování na parkovacím místě č. 1, je zjevným
zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z., za zjevně nepřiměřenou.
Úprava právního režimu garážových (parkovacích) stání bývá řešena několika
alternativními způsoby, přitom je nutno zmínit, že jednotlivá parkovací stání
nemohou být samostatným předmětem vlastnictví a podle judikatury Nejvyššího
soudu přitom není garáž (a tím spíše garážové stání) ani příslušenstvím bytu, i
když je umístěna ve stejném domě jako byt a je spolu s bytem užívána, neboť
neslouží k uspokojování potřeby bydlení (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2340/99, uveřejněné v Souboru pod C 995, a
rozhodnutí ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2975/2000, uveřejněné v Přehledu
judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing s. r. o., Praha 2003, pod č.
5). V posuzované věci byla prohlášením vlastníka budovy ze dne 2. 12. 2004
vymezena část budovy sloužící jako garáž coby samostatná nebytová jednotka a
předmětem převodu se tak stal vždy pouze spoluvlastnický podíl k této nebytové
jednotce jako celku, s příslušným podílem na společných částech budovy a
pozemcích, nikoliv konkrétní garážové stání. Se spoluvlastnickými podíly na
nebytové jednotce je přitom vždy spojeno výlučné užívání garážového stání.
Spoluvlastnictví nebytové jednotky pak v případě prodeje spoluvlastnického
podílu předpokládá, že bude zachováno předkupní právo ostatních spoluvlastníků
této jednotky. V dané věci se tak nestalo a odvolací soud správně uzavřel, že
bylo porušeno předkupní právo žalobce.
Odvolací soud založil žalobcem zpochybňovaný právní závěr o šikanózním výkonu
práva na posouzení více najevo vyšlých skutečností. Vzal zřetel nejen na
uplatněné právo žalobce z porušeného předkupního práva, ale přihlédl i k
ostatním podstatným okolnostem, zejména k tomu, že žalobce by příslušné
parkovací místo nezískal, neboť jeho spoluvlastnický podíl by činil pouhou
1/1326, což odpovídá 1/26 výměry parkovacího stání žalované, a proto by mu
mohla zcela hypoteticky vzniknout možnost užívat parkovací stání pouze několik
dní v roce. Zohlednil i skutečnost, že již nyní má žalobce právo užívat dvě
parkovací stání, přitom není ani vlastníkem bytové jednotky v domě, a
neopomenul přihlédnout k právní úpravě bytového vlastnictví, ze které je
zřejmé, že spoluvlastnictví společné garáže se má co nejvíce blížit právu
jednotlivých spoluvlastníků užívat příslušná garážová stání, a to v návaznosti
na vlastnictví bytových jednotek. Rovněž reflektoval současnou právní úpravu
předkupního práva obsaženou v o. z., podle které lze předkupní právo uplatnit
již pouze v případech uvedených v § 1124 odst. 1, a to ve lhůtě šesti měsíců od
vzniku spoluvlastnictví. Jestliže dospěl k závěru, že žalobce nemůže mít na
takto omezeném garážovém stání téměř žádný nebo naprosto minimální hospodářský
zájem, a z jeho strany se tak jedná o šikanózní výkon práva, jemuž nelze
poskytnout soudní ochranu, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud doplňuje, že v posuzované věci proti sobě stojí na jedné straně
právo žalobce na uplatnění porušeného předkupního práva a na druhé straně právo
žalované na ochranu vlastnického práva, do něhož by vyhověním žalobě bylo
zasaženo. Posouzení, které z nich by mělo požívat vyšší ochrany, závisí na
mnoha aspektech. Jedním z nich je například podrobení konkurujících se práv
principu přiměřenosti (proporcionality). Je zcela zjevné, že žalobce převodem
spoluvlastnického podílu žalované k nebytové jednotce nezíská téměř žádný
hospodářský prospěch, neboť spoluvlastnický podíl o velikosti 1/26 na
parkovacím stání žalované může žalobci zaručit maximálně hypotetické pakování
po omezenou dobu několika dní v roce, zatímco na straně žalované by došlo k
zásahu do vlastnických práv založených zákonem o vlastnictví bytů. Při této
úvaze je přitom nutno vycházet přímo z premisi tohoto zákona, který v § 1 odst.
1 uvádí, že „tento zákon upravuje spoluvlastnictví budovy, u něhož
spoluvlastník budovy je vlastníkem bytu nebo nebytového prostoru jako
prostorově vymezené části budovy a zároveň podílovým spoluvlastníkem společných
částí budovy.“ V § 5 odst. 4 dále zakotvuje pravidlo, že „vznikem vlastnictví
jednotek nebo rozestavěných jednotek vzniká spoluvlastnictví společných částí
domu.“ Podle § 8 odst. 1 pak „společné části domu jsou v podílovém
spoluvlastnictví vlastníků jednotek. S převodem nebo přechodem vlastnictví
jednotky přechází spoluvlastnické právo ke společným částem domu“ a podle odst.
2 „velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu se řídí
vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy jednotek k celkové ploše všech
jednotek v domě. Obdobně se postupuje i u společných částí domu, které jsou ve
spoluvlastnictví vlastníků pouze některých jednotek.“ Praxe přitom bývá taková,
že se vlastník bytové jednotky současně stává spoluvlastníkem nebytové jednotky
(garážového stání) se spoluvlastnickým podílem, který zpravidla odpovídá
velikosti jím užívaného garážového stání v poměru k velikosti celé nebytové
jednotky. Tak tomu bylo i u žalované. Běžně se lze ale setkat i s tím, že
vlastník bytové jednotky získá více spoluvlastnických podílů na nebytové
jednotce nebo že spoluvlastnický podíl získá osoba, která v domě nevlastní
žádnou bytovou jednotku, jako je tomu v případě žalobce. Vždy však tento
spoluvlastnický podíl na nebytové jednotce bývá spojen s výlučným užíváním
příslušného garážového stání. Pokud by tomu tak nebylo, byl by popřen samotný
účel zákona o vlastnictví bytů. Prodejem spoluvlastnického podílu o velikosti o
1/1326 ze spoluvlastnického podílu žalované o velikosti 1/52 na nebytové
jednotce – garáži označené č. 390/101 (a souvisejících spoluvlastnických
podílech na společných částech budovy a pozemcích spojených s vlastnictvím
převáděného podílu na této jednotce), bude zasaženo do stability
spoluvlastnických vztahů v takové míře, která není úměrná minimálnímu
prospěchu, jenž by v případě prodeje spoluvlastnického podílu získal žalobce.
Spoluvlastnický podíl je zcela specificky svázán vždy s výlučným užíváním
garážového (parkovacího) stání. Slouží tedy k určitému účelu a soud musí být
veden snahou o zachování tohoto účelu, a to především z toho důvodu, aby
nedocházelo ke snížení právní jistoty spoluvlastníků v souvislosti s případným
„chaotickým drobením“ spoluvlastnických podílů.
Jelikož žalobce podal dovolání do všech výroku rozsudku odvolacího soudu,
zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné
též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací
řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). I pro tyto
akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §
238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné
také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně ve výši 13 552 Kč a o náhradě nákladů
odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje
50 000 Kč, není dovolání v této části podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je souladu s judikaturou
dovolacího soudu, od které nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit (dovolání co do
nákladového výroku není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Proto
nezbylo, než dovolání jako nepřípustné odmítnout [§ 243c odst. 1 o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 224 odst.
1, § 142 odst. 1 a § 151 o. s. ř. V dovolacím řízení byla (procesně)
neúspěšnému dovolateli uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které ji
vznikly v souvislosti s podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím
jejího advokáta. Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne 15. května 2013, sp.
zn. 31 Cdo 3043/2010) zaujal právní názor, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000
Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, se při
rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalované advokátem) účelně vynaložené
náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
(písemné vyjádření k dovolání dovolatele), a to z tarifní hodnoty 35 000 Kč
podle § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 2 500 Kč, dále z jednoho paušální náhradě
hotových výdajů podle § 13 odst. 3 cit. vyhl. ve výši 300,- Kč, to vše ještě s
připočtením částky 588 Kč představující náhradu za daň z přidané hodnoty podle
§ 137 odst. 1 a 3 a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2001 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem ve výši 3 388 Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč je dovolatel
povinen zaplatit žalované k rukám jejího advokáta, který žalobkyni v tomto
dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. srpna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu