22 Cdo 364/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce Ing. arch. J. L., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) D.
P. a 2) Ing. D. P., zastoupeným advokátkou, o nahrazení projevu vůle
žalovaných, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 49/99, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2004,
č. j. 25 Co 299/2004-263, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 22. 5. 2001,
č. j. 4 C 49/99-73, ve znění opravných usnesení z 8. 10. 2001, č. j.
4C 49/99-150, a z 10. 10. 2002, č. j. 4 C 49/99-156, uložil žalovaným jako
prodávajícím povinnost uzavřít se žalobcem jako kupujícím kupní smlouvu ve
výroku specifikovaného znění, kterou by prodávající prodali kupujícímu
spoluvlastnické podíly k nemovitostem za kupní cenu 3.000.000,- Kč splatnou ve
výši 100.000,- Kč do tří dnů od podání návrhu na vklad práva podle smlouvy a ve
výši 2.900.000,- Kč do tří dnů od doručení kupní smlouvy účastníkům s
vyznačením vkladu vlastnického práva „s podmínkou uvolnění jednoho bytu v
domě“, k němuž spoluvlastnické podíly náleží, a s tím, že „nebude-li byt do
povolení vkladu uvolněn, do tří dnů od jeho fyzického vyklizení a uvolnění
bytu“. Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dřívější spoluvlastníci předmětných
nemovitostí P. S. a J. O., aniž své podíly k nemovitostem domu č. p. 54 na
zastavěné ploše č. parc. 862 a zastavěné ploše č. parc. 862 v obci P. a k. ú.
M. S. (každý ideální šestinu) písemnou nabídkou odpovídající § 605 občanského
zákona (dále „ObčZ“) nabídli k odkupu žalobci (s podílem ideální čtvrtiny) a
dalším spoluvlastníkům (R. V. s podílem ideální čtvrtiny a nezletilý F. J. s
podílem ideální šestiny), kterým podle § 140 ObčZ náleželo k převáděným podílům
předkupní právo, prodali tyto podíly kupní smlouvu z 19. 5. 1997 za kupní cenu
3.000.000,- Kč žalovaným. Tím došlo k porušení předkupního práva
spoluvlastníků, vyplývajícího z § 140 ObčZ, a žalobce se po dohodě o
výkonu předkupního práva s dalšími spoluvlastníky z 16. 9. 1998 důvodně podle §
603 odst. 3 ObčZ domáhá, aby mu žalovaní nabídli svůj spoluvlastnický podíl -
ideální třetinu nemovitostí ke koupi.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z
26. 3. 2003, č. j. 12 Co 388/2002-166, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud považoval za správný
závěr soudu prvního stupně, že prodejem spoluvlastnických podílů k nemovitostem
žalovaným kupní smlouvou z 19. 5. 1997 došlo k porušení zákonného předkupního
práva žalobce, R. V. a F. J. jako spoluvlastníků nemovitostí. Vytkl však soudu
prvního stupně, že se nevypořádal s námitkou žalovaných, že předkupní právo
bylo vůči nim uplatněno v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 ObčZ.
Skutková zjištění potřebná pro posouzení této otázky považoval za
nepřezkoumatelná a uložil soudu prvního stupně, aby dokazování doplnil a aby
při úvaze, zda výkon práva žalobce nebyl v rozporu s dobrými mravy, nepustil ze
zřetele dlouhodobé neshody účastníků.
Po doplnění dokazování rozhodl soud prvního stupně rozsudkem z 30. 3. 2004, č. j. 4 C 49/99-238, tak, že žalobu zamítl. Nadále vycházel z toho, že
předkupní právo žalobce, R. V. a F. J. bylo převodem spoluvlastnických podílů
na žalované smlouvou z 19. 5. 1997 porušeno. V písemné nabídce z 2. 1. 1997 P. S. a J. O., zastoupených A. S., doručené žalobci a R. V. v závěru schůzky 16. 1. 1997, jim byly podíly P. S., J. O. a nezletilého F. J.- celkem ideální
polovina nemovitostí - nabídnuty k odkupu za 5.000.000,- Kč, s podmínkou
souhlasu soudu s prodejem podílu nezletilého F. J., a pro případ nesouhlasu
nabídnuty k odkupu podíly P. S. a J. O. Cena těchto dvou podílů nebyla v
nabídce z 2. 1. 1997 uvedena a žalobce se jí nedozvěděl ani na schůzce 16. 1. 1997. I kdyby měla být cena podílů P. S. a J. a O. odvozena z částky
5.000.000,- Kč, šlo by o částku 3.333.333,- Kč, podíly však prodali za
3.000.000,- Kč. V nabídce nebyly také uvedeny podmínky splatnosti kupní ceny,
jak byly ve smlouvě ujednány. Protože nabídka nebyla vykonána řádně podle §
605 ObčZ, čímž bylo předkupní právo spoluvlastníků porušeno, byl 19. květen
1997, kdy bylo spoluvlastnické právo žalovaných k nemovitostem na základě
smlouvy z téhož dne vloženo do katastru nemovitostí, dnem, kdy začala běžet
promlčecí lhůta k uplatnění práva spoluvlastníků podle § 603 odst. 3 ObčZ
domáhat se, aby jim žalovaní nabídli spoluvlastnický podíl ke koupi. Žalobce
uzavřel 16. 9. 1998 dohodu o výkonu předkupního práva s R. V. a nezletilým F. J., a opatrovnickým soudem tohoto nezletilého byla dohoda schválena pravomocně
ke dni 21. 12. 1998. Žalobce vyzval žalované k odkupu jejich podílu 14. 1. 1999 a žalobu podal 1. 2. 1999. Soud prvního stupně však přes porušení
předkupního práva žalobě nevyhověl, neboť shledal, že výkon práva žalobce je
v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 ObčZ. Výkon práva považoval za
šikanozní, neboť ho žalobce využil proti žalovaným pro řešení rozporů, které
vznikly ohledně správy společného domu. Zjistil totiž, že žalovaní už dopisem
z 25. 6. 1997 sdělili dalším spoluvlastníkům, že koupili spoluvlastnické
podíly k nemovitostem od J. O. a P. S. a na schůzce 18. 7. 1997 předložili
spoluvlastníkům opis kupní smlouvy k nahlédnutí. Po dvou až třech schůzkách
ještě v létě roku 1997 se mezi účastníky začaly vyhrocovat konflikty, nemohli
se dohodnout na hospodaření a správě domu. Později bylo mezi nimi zahájeno u
soudu prvního stupně několik sporů na základě žalob podaných žalovanými proti
ostatním spoluvlastníkům. Žalobou podanou 18. 6. 1998 se žalovaní
domáhali „změny společné věci, pokud jde o prostory v suterénu domu“,
odůvodněnou tím, že „spoluvlastníci bez souhlasu žalovaných uzavřeli stavební
práce v těchto prostorách a sjednali nájemní smlouvu na jejich pronájem“. V
dalších řízeních žalovaní požadovali zaplacení podílu z výnosu z domu (sp. zn. 6 C 18/98) a vydání účetních dokladů po R. V. (sp. zn. 6 C 132/98).
Jak vyplývá
z korespondence mezi účastníky, tyto doklady žalovaní neúspěšně požadovali již
v srpnu 1997, stejně jako se pokoušeli o dohodu o budoucí správě domu. Soud
prvního stupně neuvěřil žalobci, že kopii kupní smlouvy z 19. 5. 1997 získali s
R. V. od žalovaných až v listopadu 1997 a špatně čitelnou a že se seznámil s
jejím obsahem teprve v březnu 1998, kdy ji na základě své žádosti z 10. 12. 1997 obdržel od katastrálního úřadu. S obsahem této smlouvy se žalobce
seznámil již v létě 1997, a to i při jednání v červenci 1997 ve věci vedené u
soudu prvního stupně pod sp. zn. 6 C 568/92, o přivolení k výpovědi nájemkyni
bytu ve společném domě, kdy byla smlouva soudu předložena a žalovaní
vstoupili do řízení namísto J. O. a P. S. Také v dopise, který
žalobce 19. 8. 1997 napsal žalovaným, na obsah smlouvy poukazoval, a je
zřejmé, že si ji pečlivě prostudoval. Soud prvního stupně rovněž zdůraznil, že
porušení předkupního práva žalobce a spoluvlastníků, za které nárok z porušení
tohoto práva uplatnil, nezavinili žalovaní, ale spoluvlastníci P. S. a J. O.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7.
října 2004, č. j. 25 Co 299/2004-263, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku ve věci samé, změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o
nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud uvedl, že převzal skutková zjištění
soudu prvního stupně a ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výkon
předkupního práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na to, že už
v lednu 1997 se žalobce a další spoluvlastníci seznámili se záměrem P. S. a J.
O. prodat své spoluvlastnické podíly. Bez ohledu na to, zda šlo o řádnou
nabídku, se však žalobce a další spoluvlastníci nechovali jako řádní vlastníci
pečující o svůj majetek. Měli se totiž minimálně starat o to, zda se prodej
spoluvlastnických podílů uskutečnil či nikoliv. Žalobce však zůstal nečinný,
a to i v době, kdy mu žalovaní oznámili, že spoluvlastnické podíly koupili. Z
časového rozpětí kroků, které žalobce následně podnikl v souvislosti s
realizací předkupního práva, lze spíše dovodit, že byl s kupní smlouvou
srozuměn až do doby, kdy mezi účastníky začalo docházet k rozporům ohledně
správy společného majetku. Podle odvolacího soudu je třeba uplatnění nároku z
předkupního práva žalobcem vůči žalovaným s ohledem kroky, které podnikl k
realizaci předkupního práva, a okolnosti, za kterých bylo uplatněno, považovat
za snahu obejít zákon při řešení neshod spoluvlastníků při správě společného
majetku, čehož by se žalobce jinak musel domáhat způsobem uvedeným v § 142
ObčZ. Odvolací soud shledal, že ani žalovaní nepostupovali řádně, když se
spolehli na informace osob zprostředkovávajících koupi, že prodávající podíly
nejprve řádně nabídli ostatním spoluvlastníkům, ale na druhé straně další
spoluvlastníky o uzavření kupní smlouvy informovali a činili kroky, aby se s
nimi dohodli na správě domu a jeho využití. Porušení předkupního práva ze
strany žalovaných nebylo úmyslné a jejich snaha realizovat spoluvlastnické
právo v rozsahu na ně připadajícího podílu nebyla v rozporu s dobrými mravy.
Nedostatečnou pozornost, kterou věnovali podmínkám uzavření kupní smlouvy,
hodnotil odvolací soud tak, že jim nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Namítá,
že skutková zjištění odvolacího soudu ohledně průběhu schůzky spoluvlastníků
16. 1. 1997 jsou odlišná od zjištění soudu prvního stupně. Podle odvolacího
soudu se měl tehdy žalobce a další spoluvlastníci dozvědět o záměru P. S. a J. O. prodat spoluvlastnické podíly. Soud prvního stupně však učinil zjištění, že
na této schůzce byla diskutována nabídka prodeje ideální poloviny za
5.000.000,- Kč s tím, že prodej je podmíněn souhlasem opatrovnického soudu za
neletilého F. J., a pokud nebude dán, že budou ke koupi nabídnuty zbylé podíly. Nabídku hodnotil soud prvního stupně jako podmíněnou, přičemž ke splnění
podmínky nikdy nedošlo. Tím, že odvolací soud učinil odlišné zjištění, aniž
postupoval podle § 213 OSŘ, došlo k vadě řízení, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Přitom z vadně učiněného zjištění odvolací soud
dovodil, že žalobce se nechoval jako řádný a odpovědný vlastník, v čemž
spatřoval okolnost významnou pro závěr, že výkon předkupního práva žalobce
vůči žalovaným je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce připomíná, že žádný zákon
mu jako spoluvlastníkovi neukládá povinnost, aby pátral po tom, zda
spoluvlastník svůj spoluvlastnický podíl prodal. Dále žalobce podle obsahu (§
41 odst. 2 OSŘ) namítá, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že se pro
uplatnění předkupního práva vůči žalovaným rozhodl, až když došlo mezi
účastníky k rozporům ohledně správy společného domu, nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. V řízení vysvětlil a prokázal, že pochybnosti o
podmínkách prodeje podílů žalovaným nabyl teprve poté, co se dozvěděl, že
podmínkou prodeje bylo uvolnění bytu ve společném domě. Proto se také začal
zajímat o obsah kupní smlouvy a žádal její vydání od žalovaných. Už na podzim
1997 se rozhodl své právo z porušení předkupního práva vůči žalovaným uplatnit
a začal k tomu činit potřebné kroky. Odvolací soud přehlédl, že žalobce přijal
rozhodnutí uplatnit své právo z porušení předkupního práva dříve, než mezi
spoluvlastníky nějaké rozpory ohledně správy domu vznikly, že tyto rozpory
vyvolali žalovaní a žalobce je nijak nezapříčinil. Odvolací soud se nezabýval
ani tím, že žalovaní nenabyli spoluvlastnický podíl v dobré víře, že předkupní
právo spoluvlastníků bylo zachováno. Oporu v provedeném dokazování nemá ani
zjištění, že žalovaní činili kroky směřující k dohodě spoluvlastníků o správě
domu. Závěr odvolacího soudu o výkonu práva v rozporu s § 3 odst. 1 ObčZ tak
stojí na konstrukci právních povinností žalobce, které nikdy neměl, a
skutečnostech, které nebyly prokázány, a naopak nebylo přihlédnuto k vadám v
postupu a jednání žalovaných. Rozhodnutím odvolacího soudu byla žalobci rovněž
odepřena ochrana vlastnického práva poskytovaná čl. 11 Listiny základních práv
a svobod. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 279/95 uvedl, že spoluvlastník
může se svým podílem nakládat jen s ohledem na zájmy ostatních spoluvlastníků.
Proto stejně jako nikdo nemůže být v zásadě nucen, aby ve spoluvlastnickém
vztahu setrvával, nemůže být nucen, aby přijal jiného spoluvlastníka bez
projevu vlastní vůle. K takovému zásahu do vlastnického práva žalobce postupem
žalovaných - uzavřením kupní smlouvy došlo a takovému zásahu se žalobce v tomto
řízení brání. Byť citovaný nález řeší účastenství spoluvlastníka v katastrálním
řízení, je z něj zřejmé, že Ústavní soud preferuje ochranu práv spoluvlastníka
před ochranou práv převodce a nabyvatele, a uvedený závěr je významný pro
poměření zásahů do vlastnické sféry účastníků. Právu žalobce tak nelze
nadřazovat ochranu dobré víry žalovaných při nabytí spoluvlastnického podílu. Žalobce navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se vyjádřili k dovolání žalobce tak, že nedošlo k namítané vadě řízení
ohledně zjištění odvolacího soudu, že žalobce se 16. 1. 1997 dozvěděl o záměru
P. S. a J. O. prodat spoluvlastnické podíly. Odvolací soud převzal stejné
zjištění soudu prvního stupně a také zdůraznil, že žalobce se o tomto záměru
dozvěděl bez ohledu na to, zda šlo o řádnou nabídku. I když žalobce vytýká
odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, jde o výtky směřující proti
skutkovým zjištěním, ze kterých odvolací soud vycházel a které podle žalovaných
mají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaní zdůrazňují, že
úmyslně předkupní právo žalobce neporušili, naopak předem svůj záměr koupit
spoluvlastnický podíl dali transparentním způsobem najevo; jejich pochybení
bylo jen v tom, že nevěnovali dostatečnou pozornost podmínkám kupní smlouvy,
ale z toho důvodu jim také nebyla odvolacím soudem přiznána náhrada nákladů
řízení. Poukazují na to, že podmínky zákonného předkupního práva nejsou v
zákoně podrobně upraveny. Přitom jde o právo, které je významným zásahem do
práv ostatních spoluvlastníků a to, že nabídka má obsahovat přesné podmínky
prodeje je jen interpretací zákonných ustanovení, ale přímo z nich nevyplývá.
Za nepřípadný považují žalovaní odkaz žalobce na nález Ústavního soudu.
Žalobce se již v létě roku 1997 v řízení o přivolení k výpovědi dozvěděl o
obsahu kupní smlouvy, kterou spoluvlastnický podíl k nemovitostem nabyli,
žádné právo proti žalovaným v tomto řízení neuplatnil a učinil tak až po
neshodách ohledně správy domu. Jeho chování také nepřímo nasvědčuje tomu, že o
podmínkách prodeje věděl už v lednu 1997. Žalovaní původně navrhovali zamítnutí
dovolání, ale v doplňujícím vyjádření navrhli, aby dovolání bylo jako
nepřípustné odmítnuto. Dovozují, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b) OSŘ, neboť odvolací soud v rozhodnutí, kterým zrušil první rozsudek
soudu stupně, závazný právní názor nevyslovil, považoval rozsudek soudu prvního
stupně za nepřezkoumatelný a uložil mu, aby dokazování doplnil. Dovolání by tak
proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu mohlo být přípustné jen podle §
237 odst. l písm. c) OSŘ, avšak žalobce v dovolání žádnou otázku zásadního
právního významu nevymezil.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
včas, řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastníkem řízení.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku a
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak něž v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Pro výklad tohoto ustanovení je použitelné
usnesení Nejvyššího soudu z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, publikované
pod C 160 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H.
Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), podle kterého „právním názorem ve smyslu § 238
odst. 1 písm. b) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. [od 1. 1. 2001 jde
právě o § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ] se rozumí názor na právní posouzení věci,
tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, případně jak má být
vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř.
k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Mezi pozdějším rozhodnutím
soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který
předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil, musí být příčinná souvislost
potud, že tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního
stupně. “
V daném věci byl rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno,
zrušen rozsudkem odvolacího soudu, v němž odvolací soud zavázal soud prvního
stupně k aplikaci § 3 odst. 1 ObčZ. Soud prvního stupně pak na základě aplikace
tohoto předpisu žalobu zamítl, tedy rozhodl jinak než ve svém dřívějším
rozhodnutí. Dovolání je proto podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ přípustné.
Nejvyšší soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1
a 3 OSŘ.
Dovolatel namítal vadu řízení, spočívající v tom, že odvolací soud v rozporu s
§ 213 odst. 1 OSŘ, aniž dokazování opakoval nebo doplnil, učinil oproti soudu
prvního stupně odlišné skutkové zjištění, a to že žalobce se již v lednu 1997
dozvěděl o záměru P. S. a J. O. prodat spoluvlastnické podíly k nemovitostem.
Dovolací soud jednak podotýká, že odvolací soud spojuje zjištění o „záměru“
jmenovaných spoluvlastníků prodat tyto podíly s jejich nabídkou z 2. 1. 1997,
která i podle odvolacího soudu neměla náležitosti řádné nabídky k odkupu
podílů. Kromě toho, jak bude ještě dále uvedeno, skutečnost, zda se žalobce
dozvěděl v lednu 1997 o „záměru“ tyto podíly prodat či nikoliv, není pro
posouzení věci významná. O vadě řízení, která by měla vliv na správnost
rozhodnutí odvolacího soudu, nelze proto uvažovat.
Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly
najevo, v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti event. věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení
důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až
135 OSŘ.
Podle zjištění soudu prvního stupně žalovaní předložili k nahlédnutí opis
kupní smlouvy z 19. 5. 1997 spoluvlastníkům na schůzce v červenci 1997 a v
témže měsíci byl její obsah konstatován k důkazu v řízení o přivolení k
výpovědi nájemnice užívající byt ve společném domě, do kterého žalovaní
vstoupili na místo spoluvlastníků, jejichž spoluvlastnické podíly koupili.
Rovněž dopis žalobce z 19. 8. 1997, ve kterém žalovaným sděluje skutečnosti, o
nichž uvádí, že nejsou ve smlouvě z 19. 5. 1997 uvedeny, svědčí o tom, že obsah
smlouvy z 19. 5. 1997 mu byl včetně ujednání ohledně bytu znám. Jestliže
žalobce uzavřel s dalšími spoluvlastníky dohodu o výkonu předkupního práva až v
září 1998, tj. poté, co v témže roce byla již zahájena soudní řízení mezi
účastníky, logicky se tak nabízí závěr, že nikoli ujednání smlouvy z 19. 5.
1997 o bytu, ale neshody účastníků ohledně správy nemovitostí byly důvodem pro
uplatnění předkupního práva vůči žalovaným.
Z hlediska skutkového stavu bylo tedy v posuzované věci zjištěno, že
spoluvlastníci předmětných nemovitostí P. S. a J. O., aniž učinili řádnou
písemnou nabídku k odkupu svých podílů dalším spoluvlastníkům,
prodali kupní smlouvou z 19. 5. 1997 podíly žalovaným. Vzhledem ke vkladu
spoluvlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí ke dni 19. 5. 1997,
vzniklo podle § 603 odst. 3 ObčZ dne 20. 5. 1997 dalším spoluvlastníkům právo
domáhat se po žalovaných, aby jim na základě porušení předkupního práva nabídli
spoluvlastnický podíl ke koupi za stejných podmínek, za jakých právo sami
nabyli. O nabytí práva žalovanými se spoluvlastníci dozvěděli v červnu 1997,
obsah kupní smlouvy byl jim znám v létě 1997. V roce 1998 byly zahájeny mezi
účastníky soudní spory z výkonu spoluvlastnických práv a 16. 9. 1998 uzavřeli
žalobce a spoluvlastníci, jejichž předkupní právo bylo porušeno, dohodu o
výkonu předkupního práva, která byla schválena opatrovnickým soudem v prosinci
1998. Předkupní právo bylo vůči žalovaným uplatněno u soudu v únoru 1999.
V posuzovaném případě tak odvolací soud řešil otázku, zda výkon subjektivního
práva žalobce (včetně práv spoluvlastníků, které podle dohody s nimi převzal),
spočívající v požadavku, aby mu žalovaní nabídli k odkupu spoluvlastnický podíl
k nemovitostem, je v rozporu s dobrými mravy.
Podle § 3 odst. 1 ObčZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních
vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a
nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
K výkladu tohoto ustanovení uvedl Nejvyšší soud v rozsudku z 21. 8. 2003, sp.
zn. 21 Cdo 633/2002, publikovaném pod C 2084 Souboru rozhodnutí, že „patří k
normám s relativně neurčitou abstraktní hypotézou, které tak přenechávají
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností.
Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a
současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě
závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy.“
Podle § 136 odst. 1 a § 137 odst. 1 ObčZ věc může být v podílovém
spoluvlastnictví více vlastníků a podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci
podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke
společné věci. Z povahy tohoto majetkového společenství vyplývá nutnost úpravy
vztahů spoluvlastníků ke třetím osobám a mezi spoluvlastníky navzájem (§ 139
ObčZ). Vzhledem k tomu, že spoluvlastník je při výkonu práv a povinností ke
společné věci omezen právem dalších spoluvlastníků, vychází zákon ze zásady, že
spoluvlastník má právo vyjádřit se k tomu, kdo s ním bude spoluvlastnický
vztah sdílet. Jak uvedl Ústavní soud v již ve shora zmíněném nálezu sp. zn. I.
ÚS 279/95 „spoluvlastník nemůže být nucen, aby přijal jiného spoluvlastníka bez
projevu své vůle.“ V § 140 ObčZ je proto upraveno zákonné předkupní právo
spoluvlastníka. Jestliže povinná osoba (jeden z podílových spoluvlastníků)
spoluvlastnický podíl zcizí bez toho, že by jej nabídla oprávněnému (dalšímu
podílovému spoluvlastníku), nemá to za následek absolutní neplatnost smlouvy,
na jejímž základě nabyvatel spoluvlastnický podíl věc získal. Zákon ponechává
oprávněnému spoluvlastníkovi volbu, zda vůbec a jaké právo z tohoto porušení
uplatní - zda vznese námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy (§ 40a ObčZ)
nebo vyzve nabyvatele, aby mu nabídl podíl ke koupi (§ 603 odst. 3 ObčZ). Na
základě této výzvy vniká nabyvateli právní povinnost nabídnout oprávněnému věc
ke koupi za podmínek, za kterých mu měla věc původně nabídnout povinná osoba (§
605, § 606 ObčZ). Nesplní-li nabyvatel tuto povinnost, může se oprávněný
domáhat u soudu, aby jeho projev vůle v tomto směru byl nahrazen soudním
rozhodnutím vydaným podle § 161 odst. 3 ObčZ.
Žalobce a spoluvlastníci, s nimiž uzavřel dohodu o výkonu předkupního práva, se
v červenci 1997 dozvěděli o porušení předkupního práva ke spoluvlastnickému
podílu nabytého žalovanými kupní smlouvou z 19. 5. 1997 (včetně obsahu
smlouvy). Jestliže žalobce vyzval žalované k odkupu podílu až v lednu 1999 a
právo k odkupu podílu uplatnil vůči nim u soudu až v únoru 1999, jako reakci na
spory vzniklé ohledně správy společného domu, jde o výkon práva, který je ve
smyslu § 3 ObčZ v rozporu s dobrými mravy. To bez ohledu na to, že odvolací
soud nesprávně vycházel z toho, že žalobce měl už od ledna 1997 povinnost z
titulu nabídky na odkup podílů, která ovšem neměla náležitosti nabídky řádné,
zjišťovat, zda k převodu podílů i tak nedošlo. Naproti tomu správně hodnotil
odvolací soud skutečnost, že žalovaní porušení předkupního práva nezavinili a
že po nabytí spoluvlastnického podílu se spoluvlastníky i před zahájením
soudních sporů o výkonu spoluvlastnického práva jednali.
Protože z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu
správný a nebylo zjištěno, že v řízení došlo k vadám řízení uvedeným v § 242
odst. 3 OSŘ, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Žalovaní byli v dovolacím řízení úspěšní a náležela by jim proto podle §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ náhrada účelně vynaložených
nákladů. Náhrada jim nebyla podle § 150 OSŘ přiznána, když okolnost zvláštního
zřetele hodnou spatřuje dovolací soud v tom, že výkon práva žalobce vůči
žalovaným byl odepřen podle § 3 ObčZ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu