30 Cdo 567/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce L.
B., zastoupeného JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Milady
Horákové 28, proti žalovaným 1) K. P., 2) A. P., a 3) Z. E., všem zastoupeným
Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o určení
vlastnictví a o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 8 C 415/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 21. května 2013, č. j. 11 Co 135/2014-233, ve znění usnesení
téhož soudu ze dne 13. června 2014, č. j. 11 Co 135/2014-239, takto:
Dovolání žalovaných se odmítá.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce (v souvislosti s tvrzeným porušením předkupního práva) se domáhal
určení, že žalované 1) a 2) jsou vlastnicemi označených nemovitostí, a dále
toho, aby soud nahradil jejich projev vůle s uzavřením předmětné kupní smlouvy
s žalobcem coby kupujícím. Žalobce v podané žalobě tvrdil, že byl zkrácen při
výkonu svého předkupního práva a proto se domáhá koupě nemovitostí
prostřednictvím postupu předvídaného v § 605 obč. zák. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. dubna 2013, č. j. 8 C 415/2008-195, ve znění opravného usnesení ze dne 6. června 2013, č. j. 8 C 415/2008-206, rozhodl zcela ve prospěch žalobce (určil,
že vlastnicemi předmětných spoluvlastnických podílů na předmětných
nemovitostech jsou žalované 1/ a 2/, a dále za žalované 1/ a 2/ nahradil projev
jejich vůle s uzavřením předmětné kupní smlouvy s žalobcem). K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozsudkem ve znění jeho doplňujícího usnesení potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v části týkající se určení spoluvlastnictví žalovaných 1) a 2),
a dále zrušil a vrátil rozsudek v části týkající se nahrazení projevu vůle za
žalované 1) a 2) s uzavřením předmětné kupní smlouvy, a v tomto rozsahu věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a doplňujícímu usnesení (kterým bylo 1/
odmítnuto odvolání žalovaných do výroku VI. rozsudku soudu prvního stupně o
vrácení zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem žalobci, 2/ rozhodnuto o
povinnosti žalované 3/ zaplatit žalobci přisouzené náklady řízení před soudy
obou stupňů, a 3/ rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 3/ nemá
žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s
vydáním tohoto usnesení) podaly všechny žalované (dále též „dovolatelky“)
dovolání, které však není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. V úvodu svého dovolání dovolatelky vymezují předpoklad přípustnosti jejich
dovolání parafrázováním § 237 o. s. ř., in concreto tvrzením, že „napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla uvedená otázka vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak § 237 o. s. ř.“, přičemž v další části svého dovolání již namítají, že „Odvolací soud se
zcela nesprávně vypořádal s rozhodovací praxí dovolacího soudu“, respektive, že
se „při řešení konkrétní právní otázky, která je základem tohoto soudního
řízení (posouzení, zda jednání žalobce související s uplatněním jeho tvrzeného
předkupního práva není v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.),
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.“ Dovolatelky v
dovolání zdůrazňují, že výklad § 3 odst. 1 obč. zák. „rozvedl Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 633/2002“, a že „v rámci
odvolacího řízení argumentovaly rozhodovací praxí odvolacího (zjevně míněno
dovolacího) soudu, zejména odkazovaly na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.
22
Cdo 364/2007 ze dne 30. srpna 2014 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
633/2002 ze dne 21. srpna 2003.“ Podle názoru dovolatelek „Odvolací soud se
však...vypořádal s předloženými rozhodnutími Nejvyššího soudu zcela nesprávně,
když konstatoval, že odkaz na předmětný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22
Cdo 364/2007, je zcela nepřípadný. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval
na to, že v uvedeném případě řešením v rozsudku Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22
Cdo 364/2007 bylo jednání obdobné jednání žalobce posuzováno až jako reakce na
spory, které mezi předchozími účastníky vznikly. Žalované však mají za to, že
takovéto zjednodušení stavu věci, které použil odvolací soud pro své odmítnutí
argumentace žalovaných, rozhodovací praxí dovolacího soudu je zcela nepřípadné
a absolutně zjednodušující. Je zcela jednoznačné, že i v tomto případě žalobce
v rozporu s ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku využil výkonu svého
subjektivního práva pouze k účelu, aby tím řešil vztahy mezi žalobce a
žalovanými č. 1 a 2.“ Dovolatelky v závěru svého dovolání uvádějí, že „Až po
více jak 2,5 letech pak (žalobce) podal účelově předmětnou žalobu.“ Z
vyložených důvodů dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud České republiky (dále
již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadená rozhodnutí dovolacího
soudu a věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelky polemizují se skutkovými
zjištěními a právním závěrem odvolacího soudu, aniž by však zřetelně vyložily,
při vyřešení které konkrétní právní otázky se odvolací soud odchýlil od
ustálené praxe dovolacího soudu. Předně je třeba zdůraznit, že nesprávná
skutková zjištění, či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika se
skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při
meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani představovat nemůže způsobilý
dovolací důvod (k tomu srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Přitom pouhý
odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu obsahující právní názor vycházející z
jiných skutkových okolností věci v případě posuzování, zda předmětné právní
jednání je či není v kolizi s dobrými mravy, přípustnost dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. nezakládá. Dovolatelky odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spatřují
zejména v tom, že odvolací soud nerozhodl ve shodě s rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 30. srpna 2007, sp. zn.
22 Cdo 364/2007 (všechna zde označená rozhodnutí
dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího
soudu http://www.nsoud.cz), ze kterého vyplývá, že „výzva podílového
spoluvlastníka nabyvateli zcizeného spoluvlastnického podílu, aby mu prodal
získaný podíl, která je učiněna téměř rok a půl poté, co se podílový
spoluvlastník dověděl o porušení svého předkupního práva, a jejímž důvodem jsou
spory ohledně správy společné věci, je výkonem práva v rozporu s dobrými
mravy.“ Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud
považuje předmětný judikát za bezpředmětný pro tuto věc, respektive tvrdí, že
se vztahuje k situaci, kdy výkon předkupního práva je učiněn až jako reakce na
spory, kdy se jedná o snahu obejít zákon při řešení neshod spoluvlastníků při
správě společného majetku. Odvolací soud dále uvedl, že „ze samotného časového
odstupu mezi okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o porušení předkupního práva, a
podáním žaloby, nelze dovozovat rozpor výkon práva s dobrými mravy.“ Tomuto
závěru odvolacího soudu – s přihlédnutím ke skutkovému rámci případu, který v
dovolacím řízení nelze revidovat - lze stěží něco vytknout. A jak již shora
bylo uvedeno, samotný nesouhlas dovolatelek s právním posouzením věci,
vycházejícím ze skutkových zjištění, přípustnost jejich dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. ještě nezakládá. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů vzniklých účastníkům v dovolacím
řízení, rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243b, §
224 odst. 1 a 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.