33 Cdo 4398/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně
L. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. P., zastoupenému advokátem, o
určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Bruntále
pod sp. zn. 8 C 271/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 9. května 2007, č. j. 57 Co 697/2006-193, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 21. srpna 2006, č. j. 8 C
271/2004-164,
ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. září 2006, č. j. 8 C 271/2004-171,
určil, že žalobkyně „je vlastnicí nemovitostí: domu čp. 108 na pozemku parcelní
číslo st. 230, pozemku parcelní číslo st. 230 o výměře 428 m2, pozemku parcelní
číslo 68/10 o výměře 98.154 m2 – orná půda a pozemku parcelní číslo 68/18 o
výměře 20.080 m2 – orná půda, všech v katastrálním území L. u R., zapsaných na
listu vlastnictví číslo 91 vedeném pro obec L. u Katastrálního úřadu pro M. k.,
katastrální pracoviště B“. Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. května 2007, č. j. 57 Co
697/2006-193, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vycházely ze zjištění, že darovací smlouvou ze dne 2. 11. 1990
žalobkyně žalovanému darovala dům čp. 108 na pozemku parcelní číslo 101/88
(nyní vedený jako parcela č. 230), v katastrálním území L. u R.; v této smlouvě
bylo žalobkyni současně zřízeno právo věcného břemene spočívající v bezplatném
doživotním užívání pokoje, spoluužívání WC, sprchového koutu, kuchyně a chodby,
s právem přijímat návštěvy, chovat králíky a slepice. Žalobkyně se uvedenou
smlouvou dále zavázala hradit svou spotřebu elektrické energie, vody a topiva a
žalovaný se zavázal poskytnout jí plnou péči ve stáří. Darovací smlouvou ze dne
23. 3. 2004 žalobkyně darovala žalovanému pozemky parcelních čísel 68/10 a
68/18 v katastrálním území L. u R. Výzvou ze dne 16. 11. 2004 vyzvala žalobkyně
žalovaného k vrácení darovaných nemovitostí (tj. domu čp. 108 na parcele č. 230
a pozemků parcelních čísel 68/10 a 68/18) s odůvodněním, že se o ni nestará
tak, jak se zavázal v darovací smlouvě z 2. 11. 1990, tj. neposkytuje jí plnou
péči ve stáří ani bezplatné pokojné doživotní užívání pokoje a spoluužívání WC,
koupelny, kuchyně, chodby s právem přijímat návštěvy, chovat králíky a slepice. Ve výzvě žalovanému vytkla, že o ni v roce 2004 přestal pečovat a že jeho
manželka ji hrubě vulgárně slovně i fyzicky napadla, aniž by proti tomu
zakročil. Dále mu vytkla, že zneužil její důvěry tím, že vyčerpal peníze z
vkladní knížky, kam spořila na svůj pohřeb. Dne 30. 3. 2005 převzal žalovaný
prostřednictvím svého zástupce výzvu žalobkyně, v níž žádala o vrácení
darovaného pozemku parc. č. 230 v katastrálním území L. u R. s odůvodněním, že
ji neposkytuje péči ve stáří, nepečuje o nemovitost a spolu s manželkou ji
hrubě slovně i fyzicky napadají. Dne 17. 8. 2006 převzal žalovaný další výzvu
žalobkyně k vrácení všech darovaných nemovitostí, v níž je mu vytýkáno, že
žalobkyni odcizil televizor, lednici, fyzicky ji napadl a ukončil odběr
elektrické energie v domě čp. 108 v L., čímž jí znemožnil užívání elektrických
přístrojů. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyni
se nepodařilo prokázat, že došlo k naplnění některého z důvodů obsažených v
jejích prvních dvou výzvách k vrácení daru. V řízení nebylo prokázáno, že
žalovaný žalobkyni odmítal poskytovat pomoc ve stáří, resp. že by jej žalobkyně
žádala o konkrétní pomoc, kterou odmítl. Naopak bylo zjištěno, že mu bránila ve
vstupu do domu a tím mu znemožňovala případnou pomoc poskytovat. Žalobkyně
neprokázala ani to, že by žalovaný neoprávněně disponoval s jejími penězi. Došlo-li ke slovní roztržce mezi žalobkyní a manželkou žalovaného, byla
vyvolána žalobkyní a žalovaný, který se ke konfliktu dostavil dodatečně, zcela
přiměřeně chování žalobkyně mírnil (odebral jí kovovou tyč, s níž se chystala
na jeho manželku zaútočit). Prokázáno nebylo ani tvrzení, že žalovaný žalobkyni
hrubě slovně či fyzicky napadl. Pokud žalovaný od žalobkyně odvezl ledničku,
činil tak v důvodném přesvědčení, že si odváží svoji věc; lednička byla sice
pořízena za peníze žalobkyně, avšak žalobkyně v žalovaném vzbudila dojem, že mu
ji darovala.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru,
že skutečnost, že žalovaný v červenci 2006 odhlásil odběr elektřiny v domě,
který užívala žalobkyně, a že si z tohoto domu odvezl televizor a lednici,
nenaplňují znaky hrubého porušení dobrých mravů. K těmto počinům totiž došlo v
době, kdy probíhalo řízení o vrácení daru, které iniciovala žalobkyně, aniž k
tomu měla vážný důvod; činila tak proto, že se nesmířila s tím, že se žalovaný
v roce 2004 oženil a začal dělit svůj čas mezi ní a manželku. Na tom, že vztahy
mezi účastníky byly vyhrocené, měla žalobkyně značný podíl. I když chování
žalovaného spočívající v odvozu televizoru a ledničky a odhlášení odběru
elektřiny bylo nevhodné, nelze jej intenzitou kvalifikovat jako zvlášť hrubé
porušení dobrých mravů, které je předpokladem pro aplikaci § 630 obč. zák. Šlo
o zkratkovitou reakcí žalovaného na zjištění, že žalobkyně odmítá uhradit
nedoplatek za elektřinu, kterou spotřebovala. Nutno přitom zohlednit, že
žalovaný ve spolupráci se sestrou zajistil opětovnou dodávku elektřiny do domu
a sedmnáctidenní odstávka neměla závažné důsledky na zdraví žalobkyně, ani na
jejím majetku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vytýká
nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčena, že žalovaný svým chováním
spočívajícím v odhlášení odběru elektrického proudu a odvezení televizoru a
ledničky porušil dobré mravy, tj. základní společenské normy, k nimž náleží i
úcta k rodičům. Odhlášení odběru elektrického proudu nelze považovat za
ekvivalent dobré péče o osobu ve stáří a nic na tom nemění skutečnost, že tato
událost neměla vážné důsledky na jejím zdraví; jen šťastnou shodou náhod se
totiž nezranila potmě při pohybu pomocí francouzských holí. Televizor byl
náplní jejího volného času, zdrojem informací a spojení se světem a jeho odvoz
je nutno hodnotit jako krádež a tudíž i hrubé porušení dobrých mravů. Ať již
soud dospěl k jakémukoliv závěru ohledně vlastnického práva k lednici, mělo být
zohledněno, že žalovaný ji uzmul uprostřed léta, což bylo nemravné. Protože
byly splněny podmínky pro vrácení daru, žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání, neboť není důvodné. Nadále nepopírá, že se
k žalobkyni v dané situaci nezachoval vhodně a nechal se vyprovokovat.
Nejednalo se však o hrubé porušení dobrých mravů.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou
k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 240
odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř. přípustné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uvedených v dovolání. Protože vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je soud povinen přihlížet, i
když nebyly v dovolání nenamítány, z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se
dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl žalobkyní
obsahově vymezen. Dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu žalobkyně zpochybnila správnost závěru
odvolacího soudu, že jednání žalovaného spočívající v odhlášení odběru
elektřiny v jí užívaném domě a v odebrání televizoru a lednice nenaplnilo znaky
hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák.
Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se
obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje
dobré mravy. Podle tohoto ustanovení právní vztah z darování zaniká na základě
kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř.
členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči
obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci
okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §
630 obč. zák., jakož i kvalifikaci hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným
ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky
vrácení daru podle uvedeného ustanovení podal dovolací soud v řadě svých
rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo
1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, pod C 276/ 3, dále rozhodnutí
ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikované v Souboru pod C
1883/25, ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru
pod C 2503/28, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 25. 10.
2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 1244/2004, a ze dne
16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich konstatoval, že přestože občanský
zákoník ani jiný právní předpis nedefinuje pojem dobré mravy, lze jimi rozumět
souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji
osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou
sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde
o aplikovatelnost § 630 obč. zák., ustálila se judikatura dovolacího soudu na
názoru, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné
chování obdarovaného vůči němu nebo členům jeho rodiny, nýbrž jen takové
chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze
kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné
intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými
urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v
souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných
vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace
tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním
chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních
kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98).
Odvolací soud se při aplikaci § 630 obč. zák. na zjištěný skutkový stav věci od
této ustálené soudní praxe neodchýlil. Lze souhlasit s jeho závěrem, že
odhlásil-li žalovaný odběr elektřiny na odběrném místě v domě obývaném
žalobkyní a odvezl-li odtud televizor a lednici, bylo jeho chování vůči
žalobkyni nevhodné, nicméně svou intenzitou nedosáhlo hrubého porušení dobrých
mravů. Toto chování bylo totiž nutné posuzovat v kontextu s chováním žalobkyně
vůči žalovanému i jeho manželce a bylo namístě vzít v úvahu situaci, za níž k
takovému chování došlo. Odvolací soud proto správně zohlednil, že na vyhrocení
vztahů mezi účastníky se žalobkyně podílela podáním nedůvodné žaloby a že
zkratkovitému chování žalovaného bezprostředně předcházelo její odmítnutí
uhradit nedoplatek za elektrickou energii, kterou v domě spotřebovala. Ačkoli
tyto skutečnosti nemohou chování žalovaného ospravedlnit, neboť žalobkyní při
pohybu v prostorách domu bez elektřiny hrozilo zranění a snášela celou situaci
traumaticky po stránce psychické, mají vliv na posouzení intenzity, se kterou
tímto chováním došlo k porušení dobrých mravů. Zasazeno do nastíněných
souvislostí nelze chování žalovaného považovat za chování v „hrubém“ rozporu s
dobrými mravy zakládající tak závažný důsledek, jakým je povinnost k vrácení
daru. Závěr odvolacího soudu, že chování žalovaného nenaplnilo znaky hrubého
porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák., je tudíž v souladu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu a neodporuje hmotnému právu.
Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost
napadeného rozhodnutí, dovolací soud její dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část
věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, která nebyla v dovolacím
řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady vynaložené v
souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady
sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. b/ ve
spojení s § 10 odst. 3, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném
znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst.
1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Platební místo
a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1
o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelé rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu