26 Cdo 2975/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
ve věci žalobců A) J. K., a B) M. K., zastoupených advokátkou, proti žalovanému
F. R., o vyklizení garáže a pozemků, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp.
zn. 7 C 133/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 31. května 2000, č. j. 21 Co 46/2000-38, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2000, č. j. 21 Co
46/2000-38, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. května
2000, č. j. 21 Co 46/2000-38, změnil v odvoláním napadené části vyhovujícího
výroku (výroku označeného jako I.) rozsudek Okresního soudu v Jičíně (soudu
prvního stupně) ze dne 12. srpna 1999, č. j. 7 C 133/99-16, tak, že žalobu na
vyklizení „garáže v přízemí domu č. 687 v S.“ (dále jen „předmětná garáž“,
resp. „garáž“) zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou
stupňů.
Soud prvního stupně vyšel při posouzení uplatněného nároku na vyklizení garáže
ze skutkového zjištění, že rozhodnutím A. p. v J. ze dne 1. ledna 1987 byl
žalovanému přidělen podnikový byt v S. o obytné ploše 60,67 m2 a užitkové ploše
116,29 m2, že dne 30. prosince 1986 byl sepsán zápis o dohodě o odevzdání a
převzetí tohoto bytu, a že uvedená dohoda se „na garáž nevztahovala“. Poté
dovodil, že v důsledku absence nájemní smlouvy ohledně garáže užívá žalovaný
předmětnou garáž bez právního důvodu a je proto povinen ji vyklidit. Odvolací
soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal rovněž za zjištěno, že
byt, přidělený žalovanému, „obsahuje kromě obytných místností, kuchyně,
předsíně, kotelny a sociálního zařízení i garáž a sklad“ (protokol o převzetí
bytu ze dne 3. ledna 1987), že v daném případě „jde o vestavěnou garáž, z níž
vedou dveře do bytu“ (výpověď samotných žalobců), a že „celý dům … užíval i s
garáží vestavěnou v přízemí na základě nájemní smlouvy uzavřené s Agropodnikem
od roku 1987“ žalovaný (výpověď žalovaného). Na základě uvedených zjištění - na
rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že v daném případě byla garáž ve
smyslu § 121 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném
ke dni 3. ledna 1987 (dále jen „o.z.“), příslušenstvím bytu. Proto „žalovanému
vzniklo už v roce 1987 právo osobního užívání bytu, jehož příslušenstvím byla i
garáž, a toto právo se od 1.1.1992 přeměnilo na nájem bytu“, jak to výslovně
vyjádřil odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež odůvodnili
nesprávným právním posouzením věci; uplatnili tak dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále
jen „o.s.ř.“). Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu namítli, že právním
důvodem užívání garáže nemůže být uživatelský a posléze – po transformaci práva
osobního užívání bytu na právo nájmu bytu – nájemní vztah k bytu proto, že
garáž nemůže být příslušenstvím bytu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. před 1. lednem 2001, nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31.
května 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a
2 o.s.ř.), a že je podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám
řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.),
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady tohoto druhu
nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a
jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na předběžnou
otázku, zda garáž může být příslušenstvím bytu. Je-li tomu tak, pak v roce 1987
vzniklo žalovanému právo užívat garáž současně se vznikem práva osobního
užívání bytu, kteréžto právo se transformovalo na právo nájmu bytu ve smyslu §
871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele
provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“).
Podle § 121 odst. 2 o.z. příslušenstvím bytu byly vedlejší místnosti a
prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Příslušenství bytu je stejným
způsobem upraveno rovněž v ustanovení § 121 odst. 2 obč. zák.; ve smyslu
citovaného ustanovení příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory
určené k bytu, aby byly s bytem užívány. Příslušenstvím bytu ve smyslu § 121
odst. 2 o.z., resp. obč. zák., jsou tedy jednak vedlejší místnosti, jednak
vedlejší prostory, obojí určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Vedlejšími
místnostmi jsou místnosti v bytě, které nelze považovat za obytné, avšak jsou
určeny k tomu, aby byly užívány spolu s bytem. Jde o neobytné kuchyně, neobytné
haly a komory, koupelny, záchody, spíže, šatny, stavebně oddělené kuchyňské či
koupelnové kouty, předsíně atd. Vedlejší prostory jsou prostory, které leží
mimo byt, avšak jsou určeny k tomu, aby byly s bytem užívány, jako např. sklep,
dřevník, kolna atd. Z uvedeného současně vyplývá, že příslušenství bytu není a
nemůže být samostatným předmětem právních vztahů (v daném případě vztahů dříve
uživatelských a posléze nájemních), nýbrž se řídí režimem právního vztahu k
bytu, k němuž náleží, jinak řečeno sdílí právní režim bytu, k němuž náleží.
Je-li garáž určena ke garážování motorových vozidel (a proto neslouží k
uspokojování bytové potřeby) a nikoliv k tomu, aby byla užívána s bytem (tj.
užívána „k bydlení“), pak s přihlédnutím k uvedenému výkladu nelze nikdy garáž
pokládat za příslušenství bytu ve smyslu § 121 odst. 2 o.z. (obč. zák.).
Uvedený závěr přijal Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 4.
dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2340/99, uveřejněném pod č. C 395 na straně 163
svazku 4 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. To, že garáž nemohla být a není
ani v současné době příslušenstvím bytu, vyplývá nepřímo také z toho, že garáž
byla a je samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, a to v dřívější době
jako místnost nesloužící k bydlení (§ 196 a násl. o.z.) a v současné době jako
nebytový prostor (zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor,
ve znění pozdějších předpisů).
Nemůže-li být garáž příslušenstvím bytu, pak žalovanému nevzniklo právo užívat
garáž současně se vznikem práva osobního užívání bytu. V důsledku absence
rozhodnutí o přidělení garáže do osobního užívání pak nevzniklo ani právo
osobního užívání garáže (§ 196 o.z.) a proto nemohlo transformací podle § 871
odst. 1 obč. zák. vzniknout ani právo nájmu. Lze jen dodat, že zjištění,
učiněná v odvolacím řízení odvolacím soudem (jejich správnost nebyla v dovolání
zpochybněna), by mohla být právně významná při posouzení věci z hlediska § 3
odst. 1 obč. zák. Nelze totiž přehlédnout, že nepřiměřenou tvrdost, jež by
mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení, lze zmírnit
postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením výkonu práva argumentem
rozporu s dobrými mravy (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněného pod č.
170 v sešitě č. 23 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 4. srpna 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněný
pod č. 110 ve svazku 15, ročník 1999 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky).
Právní závěr, že garáž je v daném případě příslušenstvím bytu ve smyslu § 121
odst. 2 o.z. (obč. zák.) a proto ji žalovaný užíval původně na základě
existujícího práva osobního užívání bytu a posléze na základě práva nájmu bytu,
nelze pokládat za správný. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
tak byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 části věty
za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 243b odst. 2 věty
první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu