22 Cdo 5064/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) JUDr. J. P., b) L. P., c) Ing. R. R., zastoupeného Mgr.
Martinem Rimkem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Benešovská
1897/24, d) J. K., e) A. K., proti žalované Prosecké skály s. r. o., se sídlem
v Praze 9, Freyova 1/12, IČO: 24243108, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem,
advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o splnění povinnosti podle §
603 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 247/2013, o dovolání žalobce c) proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 13 Co
171/2015-108, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 13 Co
171/2015-108, se v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalobci c), ruší
a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28.
11. 2014, č. j. 15 C 247/2013-77, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované
uzavřít v souladu s § 603 odst. 3 a násl. občanského zákoníku se žalobci kupní
smlouvu na zpětnou koupi id. 3/18 pozemku parc. č. 182/40 o výměře 306 m2 (dále
jen „předmětný pozemek“), zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 659 pro
obec P. a k. ú. P., o obsahu ve výroku blíže specifikovaném s tím, že
nesplněním povinnosti žalované uzavřít s žalobci kupní smlouvu ve stanovené
lhůtě se kupní smlouva považuje za uzavřenou ve smyslu § 161 odst. 3 občanského
soudního řádu nabytím právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně uvedl, že žalovaná, resp. její
právní předchůdkyně, zakoupila spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku, a
to kupními smlouvami ze dne 9. 8. 2011, 16. 8. 2011 a 19. 2. 2013. Dané řízení
vyvolali pouze někteří ze spoluvlastníků předmětného pozemku, přičemž bylo
prokázáno, že při převodu spoluvlastnického práva na právního předchůdce
žalované došlo k porušení zákonného předkupního práva podle § 140 občanského
zákoníku, neboť prodávající nenabídli své spoluvlastnické podíly ke koupi
ostatním spoluvlastníkům. Při porušení zákonného předkupního práva neučiněním
nabídky v situaci, kdy se nároku z porušení předkupního práva domáhají pouze
někteří ze spoluvlastníků, bylo namístě zjistit stanovisko zbývajících
oprávněných spoluvlastníků k porušení předkupního práva; pokud by tito po
zjištění porušení předkupního práva přistoupili rovněž k uplatnění nároku podle
§ 603 odst. 3 občanského zákoníku, bylo by namístě posoudit, zda tito
spoluvlastníci jsou schopni uzavřít dohodu či nikoliv. V daném případě bylo
nutno především reflektovat situaci, že dva spoluvlastníci coby oprávnění
převedli rovněž svůj spoluvlastnický podíl na právního předchůdce žalované,
takže participovali na porušení zákonného předkupního práva a nemohou se tak
již domáhat nároku podle § 603 odst. 3 občanského zákoníku. Ostatní
spoluvlastníci včetně žalobců jsou oprávněnými z předkupního práva, uzavření
kupní smlouvy o převodu podílu žalované o velikosti id. 3/18 na předmětném
pozemku se ovšem domáhali pouze žalobci, aniž by bylo prokázáno, že by všichni
oprávnění spoluvlastníci uzavřeli dohodu o výkonu předkupního práva pouze
žalobci. Za dané situace se žalobci mohli domáhat převodu pouze poměrné části
spoluvlastnického podílu o celkové velikosti id. 3/18, a to v poměru podle
velikosti svých spoluvlastnických podílů a podílů ostatních spoluvlastníků. Jelikož žalobci neměli nárok na převod celého spoluvlastnického podílu, nýbrž
jen jeho poměrné části a soud není oprávněn zasahovat do navrženého znění
smlouvy, přičemž žalobci na žalobním petitu setrvali i přes upozornění soudu,
soud prvního stupně žalobu zamítl. Neshledal důvodnou námitku, že výkon práv
žalobců je v rozporu s dobrými mravy z důvodu, že předkupní právo bylo
uplatněno ve velkém časovém odstupu od okamžiku, kdy se žalobci dozvěděli o
zcizení spoluvlastnických podílů, a že cílem žalobců mělo být zabránění
žalované v přístupu na pozemky parc. č. 182/27 a 182/32 a znemožnění či
podstatné ztížení developerského projektu žalované. K uplatnění předkupního
práva žalobci, kteří se o první smlouvě ze srpna 2011 dozvěděli v říjnu 2011,
přistoupili sice až v době, kdy stavební činností žalované bylo dotčeno
vlastnické právo žalobců a ostatních spoluvlastníků garáží v dané lokalitě,
nepřistoupili k němu však s úmyslem zamezit žalované v přístupu ke zmíněným
pozemkům, když jí nabídli možnost řešit tento přístup např. zřízením věcného
břemene chůze a jízdy na předmětném pozemku, nač žalovaná nijak nereagovala.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 17. 6. 2015, č. j. 13 Co 171/2015-108, rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že se žalované
právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok I.), a žalované nepřiznal
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se
zjištěným skutkovým stavem a se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k
porušení zákonného předkupního práva, nikoliv však s tím, že se žalobci mohou
domáhat pouze převodu poměrné části podílu k předmětnému pozemku z celkových
id. 3/18. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu zdůraznil, že předkupní
právo spoluvlastníků, kteří spoluvlastnický podíl vykoupit nechtějí, „přiroste“
ostatním spoluvlastníkům. Je přitom irelevantní, zda k porušení předkupního
práva došlo v případě, že nabídka na odkup byla učiněna či nikoliv. Žalobcům
tak svědčí právo domáhat se realizace předkupního práva v rozsahu celých id. 3/18 předmětného pozemku. Odvolací soud rovněž nesouhlasil se závěrem, že výkon
práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že první dva převody
spoluvlastnických podílů proběhly v srpnu 2011, o čemž se žalobci dozvěděli
nahlédnutím do katastru nemovitostí v říjnu 2011, k dalšímu převodu pak došlo v
únoru 2013. O výkonu předkupního práva začali žalobci jednat s ostatními
spoluvlastníky v březnu 2013 poté, co žalovaná zasáhla svou stavební činností
do charakteru garáží, své právo pak vůči žalované uplatnili v květnu 2013. Z
časové prodlevy mezi okamžikem, kdy se žalobci o prvních dvou případech
porušení jejich předkupního práva dozvěděli, a okamžikem, kdy uplatnili právo
na zpětný odkup u žalované, lze dovodit, že byli s převodem spoluvlastnických
podílů srozuměni až do doby, kdy žalovaná svou developerskou činností zasáhla
do jejich vlastnického práva ke garážím a přilehlým pozemkům. Odvolací soud se
tak přiklonil k názoru žalované, že uplatnění předkupního práva stran prvních
dvou převodů je třeba s ohledem na dobu, která od těchto převodů uplynula, a
vzhledem k okolnostem, za nichž k uplatnění předkupního práva došlo, považovat
za snahu o ztížení či znemožnění pokračování žalované v její developerské
činnosti. Skutečnost, že žalobci a ostatní oprávnění spoluvlastníci navrhli
žalované zřízení věcného břemene práva chůze a jízdy na tomto závěru ničeho
nemění, neboť žalovaná by měla jako oprávněná z věcného břemene mnohem horší
postavení než jako podílová spoluvlastnice; ostatně není zřejmé, za jakých
okolností by žalobci byli ochotni věcné břemeno zřídit. Ohledně prvních dvou
převodů je uplatnění předkupního práva v rozporu s dobrými mravy, a proto
odvolací soud vázán žalobou nemohl žalobě vyhovět ani částečně co do převodu
třetí id. 1/18 spoluvlastnického podílu na předmětném pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce c) dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Soudy obou stupňů shodně
shledaly, že bylo v roce 2011 a 2013 bylo porušeno jeho předkupní právo, když
žalovaná nabyla v součtu id. 1/6 předmětného pozemku. Přesto odvolací soud jeho
předkupnímu právu neposkytl právní ochranu, když shledal, že uplatnění
předkupního práva je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce c) zdůrazňuje, že
realizací předkupního práva se bránil proti aktivitám žalované, která
ohrožovala svým projektem jeho vlastnické právo ke garáži. Domnívá se, že
právní posouzení je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu týkající se
zákonného předkupního práva a dobrých mravů. Je zjevné, že by mělo být chráněno
žalobcovo předkupní právo před jednáním žalované, která se nikdy netajila tím,
že jejím zájmem není společné užívání předmětného pozemku ke stávajícímu účelu
coby příjezdové cesty a manipulační plochy k němu přiléhajícím garážím, nýbrž
využití pozemku pro projekt výstavby bytového domu po předchozím odstranění
staveb garáží. Stran pozdního uplatnění předkupního práva zdůrazňuje, že bylo
uplatněno v polovině obecné tříleté promlčecí lhůty. Poukaz na stavební činnost
žalované rozhodně nebyl jediným důvodem uplatnění nároku žalobce c) z porušení
předkupního práva, nýbrž cílem žaloby byla ochrana vlastnických práv žalobce c)
a zachování předmětného pozemku a přilehlých garáží k jejich stávajícímu účelu
využití, který je v protikladu s účelem, k němuž se předmětný pozemek snaží
získat žalovaná. V rámci uplatnění předkupního práva žalobci nabídli žalované
zřízení věcného břemene, to však bylo nesprávně odvolacím soudem odmítnuto s
tím, že by údajně zřízení věcného břemene nepostačovalo k ochraně práv
žalované. Poukaz na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 364/2007 je
nepatřičný, neboť rozhodnutí je postaveno na rozdílném skutkovém základu;
stejně tak není aplikovatelné ani usnesení sp. zn. 22 Cdo 2401/2010. Žalobce c)
se domnívá, že nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního chování či
protiprávního stavu, který vyvolal. Dále namítá, že před soudem prvního stupně
navrhoval provedení některých důkazů, které měly objasnit okolnosti, za nichž
došlo k uzavření kupních smluv u některých dalších vlastníků, soudem prvního
stupně však byl návrh zamítnut a odvolací soud se s žalobcovou námitkou řádně
nevypořádal. Odvolací soud také založil své rozhodnutí na skutkových
zjištěních, která nemají oporu v provedeném dokazování, když se odchýlil od
skutkových zjištění soudu prvního stupně, tím porušil zásadu dvojinstančnosti
řízení, jakož i právo na spravedlivý proces. Rovněž je jeho rozhodnutí
překvapivé, když účastníky před jeho vydáním neseznámil se svým právním
názorem. Tím došlo k odnětí reálně efektivní možnosti účastníka jednat před
soudem. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v otázce výkonu
práva v rozporu s dobrými mravy změnil, v ostatním potvrdil. Žalovaná ve vyjádření s podaným dovoláním nesouhlasí. Předně namítá řádné
nevymezení otázky přípustnosti dovolání, jak požaduje judikatura dovolacího
soudu. Dovolání není rovněž důvodné, když odvolací soud zcela správně učinil
závěr o výkonu předkupního práva žalobců v rozporu s dobrými mravy. Touto
otázkou se žalovaná podrobně zabývá, když zpochybňuje jednotlivé argumenty
žalobce c) a poukazuje na relevantní judikaturu dovolacího soudu. Navrhuje, aby
dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl či pro nedůvodnost zamítl a
přiznal žalované náhradu nákladů řízení. Žalobce c) v replice nesouhlasí s tím, že řádně nevymezil otázku přípustnosti
dovolání. Uvádí, že pokud by bylo z tohoto důvodu dovolání odmítnuto, jednalo
by se o přepjatý formalismus.
Rekapituluje svou dovolací argumentaci, přičemž
zdůrazňuje patřičné otázky přípustnosti dovolání, které z argumentace vyplývají. Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srovnej článek
II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů. Jelikož ke vzniku a porušení předkupního práva žalobce c) došlo před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Pokud
však jde o otázku souladnosti uplatněného zákonného předkupního práva podle §
140 obč. zák. s obecnými právními korektivy, je třeba tuto otázku po 1. 1. 2014
posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to
především v režimu § 8 a zakotveného zákazu zjevného zneužití práva. Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobce c) namítá, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu
tím, že učinil závěr o uplatnění zákonného předkupního práva žalobci v rozporu
s dobrými mravy. Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se
v rámci svého právního posouzení odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Předně je třeba poukázat na skutečnost, že odvolací soud nesprávně žalobu
zamítl pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. a nikoliv podle §
8 o. z. Dovolací soud však již v minulosti připustil, že judikaturu k § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 8 o. z. [usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014 (dostupné na
www.nsoud.cz)], a proto dovolací soud dospěl k závěru, že odkaz na nesprávný
právní předpis by v posuzované věci neměl vliv na správnost napadaného
rozhodnutí, tudíž by toto pochybení samo o sobě nemohlo vést ke zrušení
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Závěry odvolacího soudu nicméně
neobstojí ani z hlediska svého obsahu. Podle § 140 obč. zák.
převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci
předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, 117). Nedohodnou-li
se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně
podle velikosti podílů. Podle § 603 odst. 3 obč. zák. bylo-li předkupní právo porušeno, může se
oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi, anebo mu
zůstane předkupní právo zachováno. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu
poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému
výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího
právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za
zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo
vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný
zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem
oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro
nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany,
která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016 (dostupný na
www.nsoud.cz)]. Z uvedeného je zřejmé, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití
práva přichází do úvahy jen výjimečně [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (obě rozhodnutí dostupná na
www.nsoud.cz)]. Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť
takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v
souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014
(dostupný na www.nsoud.cz)]. V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o
tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen
tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená
[srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013 (uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.)]. Judikatura dovolacího soudu v minulosti dovodila, že i uplatnění zákonného
předkupního práva může být považováno za rozporné s dobrými mravy [srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003
(uveřejněný pod č.
C 2 139 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007 (uveřejněný pod č. C 5 456 v Souboru),
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015
(dostupné na www.nsoud.cz)]; tyto závěry lze použít i pro účely posouzení
zjevného zneužití práva [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 4065/2014 (dostupném na www.nsoud.cz)]. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007
(uveřejněného pod č. C 5 456 v Souboru), se podává, že jestliže spoluvlastník
až rok a půl poté, co se dozvěděl o porušení předkupního práva, vyzval
nabyvatele převedeného spoluvlastnického podílu, aby mu prodal získaný podíl, a
to v reakci na spory vzniklé ohledně správy společné věci, šlo v tomto
konkrétním případě o výkon práva, který byl shledán v rozporu s dobrými mravy. Na uvedené rozhodnutí navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015 (dostupném na www.nsoud.cz), když aproboval závěr
odvolacího soudu, podle něhož ze samotného časového odstupu mezi okamžikem, kdy
se žalobce dozvěděl o porušení předkupního práva, a podáním žaloby, nelze
dovozovat rozpor výkon práva s dobrými mravy. Výkon předkupního práva však může
být shledán jako rozporný s dobrými mravy, pokud je učiněn jako reakce na
spory, čímž se snaží obejít zákon při řešení neshod spoluvlastníků při správě
společného majetku. Z uvedených rozhodnutí tedy vyplývá, že delší časový odstup mezi okamžikem, kdy
se spoluvlastník dozvěděl o porušení zákonného předkupního práva, a okamžikem,
kdy spoluvlastník svůj nárok ze zákonného předkupního práva uplatnil, sám o
sobě nečiní uplatnění zákonného předkupního práva rozporné s dobrými mravy,
resp. není zjevným zneužitím práva; je totiž třeba zdůraznit, že obecný právní
korektiv v tomto ohledu tvoří obecná tříletá promlčecí lhůta, v níž se může
opomenutý spoluvlastník domáhat po nabyvateli nabídky společné věci ke koupi [k
tomu srovnej Škárová, M. § 603 (Povaha předkupního práva). In Švestka, Jiří, a
kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, str. 1748, marg. č. 6]. Ovšem v poměrech konkrétní věci může delší časový
odstup při uplatnění předkupního práva společně s dalšími podstatnými
okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku na učinění nabídky
spoluvlastnického podílu ke koupi z důvodu porušení zákonného předkupního práva
je zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z. K obdobnému závěru ostatně dospěla i odborná literatura, která vychází z toho,
že „právo domáhat se převedení za úplatu na nástupci ale do značné míry činí
postavení nástupce značně nejistým. Bylo by přiměřenější, kdyby oprávněný měl
svoje oprávnění realizovat v přiměřené době poté, co se dozví o porušení svého
předkupního práva.
V extrémních případech by mohlo být uplatnění práva u soudu
po delší době poté, kdy se oprávněný dozvěděl, že právo bylo porušeno,
posouzeno i jako jednání, které není v souladu s dobrými mravy, a pak by soudní
ochrana takovému požadavku nebyla namístě (srov. Szemzö, 1953, s. 920)“ [srovnej Hulmák, M. § 2144 (Předkupní právo věcné). In Hulmák, Milan a
kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 123, marg. č. 15]. Při posuzování konkrétních okolností případu je však třeba mít vždy na paměti,
že shledání výkonu předkupního práva jako rozporného s dobrými mravy, resp. jako zneužití práva, přichází do úvahy toliko výjimečně, kdy konkrétní
okolnosti případu tomuto závěru jednoznačně nasvědčují. V posuzovaném případě soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalované,
že žalobci uplatněním předkupního práva jednali v rozporu s dobrými mravy z
důvodu časového odstupu mezi okamžikem, v němž se žalobci o zcizení
spoluvlastnických podílů ve prospěch žalované dozvěděli, a okamžikem, kdy
zákonné předkupní právo uplatnili, a z důvodu údajného znemožnění či
podstatného ztížení developerského projektu žalované. Z listinných důkazů podle
soudu prvního stupně vyplynulo, že k uplatnění předkupního práva přistoupili
žalobci až poté, co bylo stavební činností žalované dotčeno vlastnické právo
žalobců a ostatních spoluvlastníků, a to nikoliv s úmyslem zamezit žalované v
přístupu k jejím pozemkům, když žalované nabídli možnost řešit přístup na její
pozemky zřízením věcného břemene chůze a jízdy na pozemku, nač žalovaná nijak
nereagovala. S uvedeným právním posouzením se neztotožnil odvolací soud. Zdůraznil, že první
dva převody spoluvlastnických podílů proběhly v srpnu 2011, o čemž se žalobci
dozvěděli podle svých tvrzení nahlédnutím do katastru nemovitostí v říjnu 2011. K dalšímu převodu došlo v únoru 2013. O výkonu předkupního práva začali žalobci
jednat s ostatními spoluvlastníky v březnu 2013 poté, co žalovaná zasáhla do
stavebního charakteru stavby garáží, předkupní právo vůči žalované uplatnili v
květnu 2013. Z časové prodlevy mezi okamžikem, kdy se žalobci o prvních dvou
případech porušení svého zákonného předkupního práva dozvěděli, a okamžikem,
kdy právo na zpětný odkup u žalované uplatnili, lze dovodit, že byli s převodem
spoluvlastnických podílů srozuměni až do doby, kdy žalovaná svou developerskou
činností zasáhla do jejich vlastnického práva ke garážím a přilehlým pozemkům. Odvolací soud tak přisvědčil žalované, že uplatnění nároku z předkupního práva,
pokud jde o první dva převody, je s ohledem na dobu, která od těchto převodů
uplynula, a vzhledem k okolnostem, za nichž k uplatnění předkupního práva
došlo, je třeba považovat za snahu o ztížení či znemožnění pokračování žalované
v její developerské činnosti.
Skutečnost, že žalobci navrhli ve prospěch
žalované zřízení věcného břemene práva chůze a jízdy na tomto závěru nemůže nic
změnit, neboť jako oprávněná z věcného břemene by měla žalovaná „mnohem horší
právní postavení“ než jako spoluvlastnice a není zřejmé, za jakých podmínek by
žalobci byli ochotni věcné břemeno zřídit. Dovolací soud závěry odvolacího soudu ohledně rozporu s dobrými mravy
přezkoumal, načež dospěl k závěru, že je nelze považovat za přiměřené. Žalobcům vznikl porušením zákonného předkupního práva podle § 140 obč. zák. nárok domáhat se po nabyvateli, aby jim ve shodě s § 603 odst. 3 obč. zák. nabídl spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku ke koupi. O tom se žalobci
dozvěděli v říjnu 2011. K uplatnění těchto nároků sice přistoupili až v únoru
2013, ale v návaznosti na stavební činnost žalované, která měla ohrozit
vlastnické právo žalobců ke stavbám garáží. Motivací žalobců tedy primárně byla
ochrana jejich vlastnického práva. Byť by i obava žalobců ohledně dalšího osudu
garáží nebyla založena na zcela racionálních základech, nelze bez dalšího
učinit závěr, že jejich postup směřoval jen ke ztížení realizace stavebního
projektu žalované. O tom svědčí právě i ta skutečnost, že žalobci společně s
dalšími spoluvlastníky žalované nabídli zřízení věcného břemene chůze a jízdy
na předmětném pozemku, čímž by žalovaná dosáhla adekvátního přístupu na své
pozemky, na nichž měla původně své garáže, které sama svou stavební činností
odstranila. Nelze se tak ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že by zřízení
věcného břemene chůze a jízdy v daném případě nemělo žádný význam. Nelze
souhlasit ani se závěrem, že postavení oprávněného z věcného břemene chůze a
jízdy je vždy fakticky méně výhodné než postavení spoluvlastníka. Spoluvlastník
má mimo jiné oprávnění užívat společnou věc v míře odpovídající jeho
spoluvlastnickému podílu, ale není obecně vyloučeno, aby rozhodnutím většiny
spoluvlastníků došlo k vyloučení některých spoluvlastníků z užívání společné
věci. Naopak v případě věcného břemene chůze a jízdy omezení výkonu věcného
břemene jednostranně rozhodnutím spoluvlastníků služebného pozemku či jejich
většiny nepřichází do úvahy. Namítá-li odvolací soud, že nebylo najisto
postaveno, zda a za jakých podmínek by skutečně bylo žalované věcné břemeno
chůze a jízdy zřízeno, pak měl žalobce vyzvat, aby svá tvrzení doplnili a k
jejich prokázání předložili patřičné důkazy, a následně tuto nabídku posoudit
věcně. Dovolací soud se tak přiklonil ke stanovisku soudu prvního stupně, že z
okolností případu nelze v současnosti učinit nepochybný závěr o tom, že v dané
věci žalobci uplatněním svého zákonného předkupního práva nesledovali ochranu
svých vlastnických práv a že tak činili jen za účelem ztížení realizace
stavebního projektu žalované; jinými slovy dovolací soud na základě doposud
zjištěného skutkového stavu nedospěl k závěru, že by realizací zákonného
předkupního práva došlo ze strany žalobců ke zjevnému zneužití práva. S ohledem
na uvedené byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení uplatněn právem. Důvodnými naopak nejsou ostatní dovolací námitky.
Především nelze souhlasit s
tím, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo objektivně překvapivé. Problematika
uplatnění předkupního práva v rozporu s dobrými mravy byla namítána žalovanou
již od počátku řízení, a to i v rámci jejího vyjádření k odvolání, takže se s
ní musely soudy obou stupňů náležitě vypořádat. Jestliže žalobce c)
„překvapilo“, že odvolací soud posoudil námitku odlišně od soudu prvního
stupně, jedná se toliko o jeho subjektivní vnímání, které však nelze podřadit
pod ústavněprávní ochranu před překvapivým rozhodnutím [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (dostupný na
www.nsoud.cz)]. Rovněž odvolací soud neporušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že dospěl k
jinému právnímu posouzení než soud prvního stupně, neboť odvolací soud podle §
219 o. s. ř. potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, je-li ve výroku věcně
správné [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS
451/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. Nelze přisvědčit ani námitce žalobce c), že odvolací soud bez provedeného
dokazování dospěl k odlišnému skutkovému stavu. Je třeba zdůraznit, že odvolací
soud dokazování neprováděl, když se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem
tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. Pokud odvolací soud skutkový stav
zjištěný soudem prvního stupně toliko odlišně právně kvalifikoval, tedy bez
provedeného dokazování jej nijak nemodifikoval, což byl podle dovolacího soudu
i tento případ, nelze jeho postupu nic vytknout. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud s ohledem na samostatné
procesní postavení žalobců zrušil v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu jen
ve vztahu k žalobci c), který jako jediný podal proti rozhodnutí odvolacího
soudu dovolání (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a vrátil věc v tomto rozsahu
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V další fázi řízení se odvolací soud bude znovu řádně zabývat otázkou, zdali se
žalobce c) při uplatnění svého zákonného předkupního práva dopustil ve vztahu k
žalované zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Zohlední přitom celkově
všechny konkrétní okolnosti případu, tedy zejména okolnost, jak žalobce c)
reagoval na porušení zákonného předkupního práva, proč své zákonné předkupní
právo uplatnil až v odstupu takřka dvou let, co přesně realizací zákonného
předkupního práva sledoval, jak bude uplatněním zákonného předkupního práva
zmařena realizace stavby žalované a zejména zdali může žalovaná nadále
dosáhnout zřízení služebnosti cesty na předmětném pozemku. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej §
243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.