U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Povodí Vltavy, státní podnik, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8,
IČO: 70889953, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v
Praze 4 – Podolí, Jeremenkova 763/88, proti žalovaným: 1) P. J., zastoupenému
JUDr. Janem Kerbachem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Lipencích,
Spotřebitelská 483, 2) V. J., zastoupené JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se
sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Ječná 550/1, o odstranění stavby a vyklizení
pozemku, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 4/2011, o dovolání
žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.
června 2015, č. j. 8 Co 1531/2012-339, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2
178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce
JUDr. Vladany Tikalové, advokátky se sídlem v Praze 4 – Podolí, Jeremenkova
763/88.
III. Ve vztahu mezi žalovaným 1) a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. října
2011, č. j. 9 C 4/2011-160, uložil žalovaným povinnost odstranit z pozemku
parc. č. st. 263 v k. ú. O. n V. (dále též „předmětný pozemek“) stavbu
technické vybavenosti a pozemek vyklidit a vyklizený předat žalobci, a to do
jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl vzájemný návrh
žalovaného 1) na přikázání pozemku parc. č. st. 263 v k. ú. O. n. V. do
vlastnictví žalovaných za stanovenou náhradu nebo zřízení věcného břemene
užívání tohoto pozemku ve prospěch žalovaných za stanovenou náhradu (výrok
II.), uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu
nákladů řízení o odstranění stavby a vyklizení pozemku ve výši 16 091 Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a uložil žalovanému 1) povinnost
zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu ve výši 9 000 Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2012, č. j. 8 Co 1531/2012-206,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí vzájemného návrhu
potvrdil a ve zbytku změnil tak, že zamítl žalobu o uložení povinnosti
žalovaných odstranit z pozemku parc. č. st. 263 v k. ú. O. n. V. stavbu
technické vybavenosti a po odstranění stavby pozemek vyklidit a vyklizený
předat žalobci (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. ledna 2015, č. j. 22 Cdo
604/2013-245, zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v části, v níž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žaloba o uložení povinnosti
žalovaných odstranit z pozemku parc. č. st. 263 v katastrálním území O. n. V.
stavbu technické vybavenosti a po odstranění stavby pozemek vyklidit a
vyklizený předat žalobci, se zamítá“, a ve výroku II. a v tomto rozsahu věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 16. června 2015, č. j. 8 Co 1531/2012-339,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části o povinnosti
žalovaného 1) odstranit z předmětného pozemku stavbu technické vybavenosti a
pozemek vyklidit a vyklizený předat žalobci, a to do 1 měsíce od právní moci
rozsudku (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalovaného 1) na přikázání
předmětného pozemku do vlastnictví žalovaných za stanovenou náhradu nebo na
zřízení věcného břemene užívání tohoto pozemku ve prospěch žalovaných za
stanovenou náhradu (výrok II.) a rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení
(výroky III. a IV.).
Proti výrokům I., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1)
dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu.
Žalovaný 1) upozorňuje na problematiku od počátku oprávněných staveb na cizím
pozemku na základě práva trvalého charakteru, k nimž později zaniklo právo,
které mělo mít trvalý charakter. V tomto případě není podle judikatury
Nejvyššího soudu se možné domáhat odstranění stavby, a proto není možné ani
uložit povinnost odstranit stavbu technické vybavenosti ve vlastnictví
žalovaných. Nesouhlasí dále s tím, že uzavřením nájemní smlouvy se žalovaní
dostali do méně výhodného postavení, než kdyby nájemní smlouvu neuzavřeli, a
proto jsou „trestání za to, že se snažili zlegalizovat existenci stavby na
cizím pozemku“. Pokud by se jednalo o případ oprávněné stavby na cizím pozemku,
je žalovaný 1) toho názoru, že se jedná o otázku dovolacím soudem řešenou
rozdílně. Mimoto podle žalovaného 1) je s ohledem na mimořádné důvody otázkou,
zdali by věc neměla být posouzena jinak. Zůstává nevyřešenou otázkou, zda
nepřipadá do úvahy i ta varianta, že stavba byla zřízena státem na státním
pozemku, tedy nikoliv na pozemku cizím, když podle žalovaného 1) tato otázka
nebyla doposud řešena. Mimoto žalovaný 1) nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že nejsou dány skutečnosti pro zamítnutí žaloby podle § 8 občanského
zákoníku, aniž by přitom odvolací soud zohlednil zcela zásadní skutečnosti, a
sice že stavba technické vybavenosti byla zakoupena od státu za 200 000 Kč a
stát se nyní prostřednictvím státního podniku domáhá odstranění stavby, přičemž
odhadem tato částka bude nezbytná pro odstranění stavby. Dále nezohlednil, že
výměra předmětného pozemku je bagatelní, stavba leží byť i malou částí na
pozemku Lesů České republiky, s. p., které s žalovaným 1) nájemní smlouvu
uzavřely, dále otázku využití pozemku o výměře 26 m? pro žalobce a odlišný
postup žalobce vůči ostatním nájemcům. Tyto skutečnosti svědčí o zjevném
zneužití práva ze strany žalobce, kterému odstranění stavby ničeho nepřinese.
Otázkou tedy je, zda lze vlastnictví a využití pozemku o bagatelní výměře
nadřadit vlastnictví stavby nemalé hodnoty, kdy tuto situaci spíše zavinil stát
samotný. Nahlíženo § 8 občanského zákoníku, nebyla tato otázka dovolacím soudem
doposud řešena. Nevyhovění návrhu žalobce je i v souladu s čl. 17 Charty
základních práv Evropské unie. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, popřípadě
aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření uvádí, že dovolací soud se již všemi zásadními právními
otázkami ve věci zabýval a svůj názor v tomto konkrétním případě velmi obšírně
zdůvodnil, napadený rozsudek vyslovený právní názor plně respektuje, odvolací
soud se také řádně vypořádal otázkou zneužití práva podle § 8 občanského
zákoníku, když zvážil všechny okolnosti případu, které žalovaný 1) v dovolání
vyzdvihuje. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako
nepřípustné odmítl.
Žalovaná 2) ve vyjádření uvádí, že předmětný pozemek nikdy neužívala a neužívá,
ke stavbě neměla a nemá přístup. V podrobnostech odkazuje na svá dřívější
vyjádření a podání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a
společně s vyjádřeními k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb. (dále též „o. z.“), občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí
práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále
stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se
práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z
nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle
dosavadních právních předpisů.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2014, sp. zn. 17
Co 423/2013 (uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. lednu 2014,
je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 o. z.
Z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení
předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které
lze uvažovat o zamítnutí této žaloby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej
článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel v první řadě namítá, že problematika odstraňování staveb na cizím
pozemku je dovolacím soudem řešena rozdílně, případně by mělo být posouzeno,
zda s ohledem na mimořádné důvody by věc neměla být dovolacím soudem posouzena
jinak.
Dovolací soud předně upozorňuje na rozpor obsažený v dovolací argumentaci, kdy
dovolatel na jednu stranu tvrdí, že judikatura ve věci odstraňování staveb na
cizím pozemku je nejednotná, na druhou stranu dovolatel navrhuje, aby se
dovolací soud od judikatury odchýlil, čímž dovolatel ve své podstatě
předpokládá, že judikatura je jednotná. Pomine-li dovolací soud tento zjevný
obsahový rozpor, tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť
judikatura ve věci odstraňování staveb na cizím pozemku, k nimž počáteční
oprávnění později zaniklo, je ustálená a dovolací soud neshledal důvodu se od
ní odchýlit.
Nejvyšší soud přehledně svou rozhodovací praxi popsal v rozsudku ze dne 28.
ledna 2015, č. j. 22 Cdo 604/2013-245, kterým byl zrušen v pořadí první
rozsudek odvolacího soudu. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že je
třeba odlišovat případy, kdy jsou stavby postavené na cizím pozemku od počátku
neoprávněně, a na případy, kdy je stavba postavena na cizím pozemku na základě
práva, které stavebníka k takové stavbě opravňuje, tedy původně oprávněně,
nicméně toto právo později zaniklo. Druhá skupina případů je judikaturou dále
členěna na situace, a) kdy stavebník staví stavbu na základě práva, jež není
časově omezeno, anebo stavebník se mohl důvodně domnívat, že existence jeho
stavby nebude časově omezena, a b) kdy stavebník již od zahájení stavby věděl
či vědět měl a mohl, že jeho právo k vybudování stavby není časově neomezené,
ale naopak je nebo může být časově limitováno. V případech, kdy stavebník staví
na základě občanskoprávního titulu ke stavbě, jenž není časově omezen, ale toto
jeho právo později zanikne, judikatura zdůraznila, že vlastnická práva ke
stavbě a pozemku zůstávají odlišná, jsou rovnocenná, navzájem si konkurující a
žádné z nich nelze označit za právo silnější, a proto i přes absenci právního
titulu k umístění stavby se vlastník pozemku nemůže domáhat odstranění této
stavby. V případech, kdy stavebník v době stavby měl občanskoprávní titul ke
stavbě, ale jednalo se o oprávnění časově omezené, nebo v případech, kdy
stavebník věděl nebo vědět mohl a měl, že jeho právo stavby je pouze dočasné,
práva vlastníka pozemku a práva stavebníka nelze považovat za rovnocenná, a
proto po zániku práva se může vlastník pozemku domáhat po vlastníkovi stavby
odstranění stavby.
V uvedeném rozhodnutí dovolací soud dále s ohledem na princip autonomie vůle
stran zdůraznil, že v zásadě je možné nahradit časově neomezené právo k
umístění stavby na pozemku právem časově omezeným a naopak. Dovolací soud však
zároveň zdůraznil, že jestliže smluvní strany přistoupily k privativní novaci,
v jejímž rámci došlo k nahrazení dosavadního závazku závazkem novým, je zřejmé,
že po zániku nového závazku se nemůže obnovit předchozí právní režim založený
právním vztahem, jenž byl zrušen právě závazkem vyplývajícím z privativní
novace. To znamená, že po zániku práv a povinností vyplývajících z uzavřeného
nájemního poměru by se další právní režim neřídil právním poměrem existujícím
před uzavřením nájemní smlouvy právě proto, že tento poměr by byl nahrazen
závazkem novým při současném zrušení původního právního vztahu. Po zániku
nájemního vztahu by tak bylo nutno vycházet z právního stavu, jenž by nastal po
skončení nájemního poměru.
Uvedené závěry se uplatní i v situaci, kdy vlastníkovi stavby zanikl jeho
občanskoprávní titul k umístění stavby, jenž nebyl časově omezen, vlastník
pozemku by se tak ve shodě s výše uvedenou judikaturou nemohl domáhat
odstranění stavby a následně by si vlastník stavby a vlastník pozemku sjednali
právo dočasného charakteru. Po zániku tohoto práva dočasného charakteru by se
tedy neobnovil původní stav, podle něhož se vlastník pozemku nemohl domáhat
odstranění stavby, nýbrž i zde by bylo třeba vycházet z právního stavu, jenž by
nastal po skončení nájemního poměru.
Uvedené závěry jsou dále aplikovatelné i v situaci, kdy vlastník pozemku prodá
stavbu umístěnou na tomto pozemku a účastníci si následně právní režim stavby
(nyní již) na cizím pozemku sjednají prostřednictvím nájemního vztahu. Po
zániku nájmu se tak vlastník pozemku může s úspěchem domoci odstranění stavby
umístěné na tomto pozemku.
Dovolací soud tyto závěry považuje za zcela adekvátní a spravedlivé, neshledává
nejmenšího důvodu se od nich odchýlit, přičemž nepřiměřenou tvrdost zákona je
možné řešit prostřednictvím zákazu zjevného zneužití práva podle § 8 o. z.
[dříve podle § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč.
zák.“)].
Při aplikaci těchto obecných závěrů na posuzovaný případ je tak zcela zřejmé,
že pokud žalovaný 1) koupil stavbu, aniž by si ošetřil právní režim k pozemku
pod stavbou a následně uzavřel s žalobcem, coby osobou spravující pozemek pod
stavbou, nájemní smlouvu na dobu určitou, svědčil mu k umístění stavby na
předmětném pozemku toliko dočasný právní titul (nájem na dobu určitou), který
uplynutím nájemní doby zanikl. Za dané situace žalobci vznikl nárok na
odstranění stavby stojící na cizím pozemku bez právního důvodu, a proto je
přiléhavým závěr odvolacího soudu, že žalovaný 1) je povinen stavbu odstranit.
Na uvedeném ničeho nemění námitka dovolatele, že důsledky po skončení nájmu
jsou pro něj méně příznivé než stav, kdy by nájemní smlouvu vůbec neuzavřel.
Dovolací soud zdůrazňuje, že ve shodě se zásadou autonomie vůle je uzavření
smlouvy na dobrovolném rozhodnutí smluvní strany, která musí zvážit všechna
pozitiva či negativa, která s uzavřením takové smlouvy mohou být spojena. V
poměrech nájemní smlouvy je to především zřejmá okolnost, že po skončení nájmu
ztratí nájemce oprávnění předmět nájmu užívat a pronajímatel se bude domáhat
jeho vyklizení. Tato skutečnost je pojmovým znakem nájemní smlouvy, a jestliže
si nájemce tyto skutečnosti dostatečně nezváží před uzavřením nájemní smlouvy,
nemůže považovat za nespravedlivý důsledek, který je svou povahou s nájemním
vztahem spojen, a to tím spíše, jestliže se jedná o nájemní smlouvu uzavřenou
na dobu určitou. Uzavření či neuzavření smlouvy je výhradně na rozhodnutí
budoucí smluvní strany, která ale také musí počítat a zvažovat stav, který
nastane v právech a povinnostech účastníků po ukončení smluvního vztahu.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud nepřiléhavě odkázal na § 126
obč. zák. namísto § 1042 o. z. To však ničeho nemění na správnosti výroku jeho
rozhodnutí, neboť uvedené normy nejsou obsahově odlišné [srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014 (dostupné na
www.nsoud.cz)] a uvedené judikatorní závěry ve vztahu ke stavbám coby
samostatným věcem v právním slova smyslu (§ 3055 o. z.) stojícím na cizím
pozemku jsou nadále aplikovatelné.
Dovolatel dále namítá, že jsou dány důvody pro odmítnutí žalobcem požadované
ochrany jeho vlastnického práva podle § 8 o. z., přičemž se odvolací soud neměl
vypořádat s relevantními argumenty dovolatele.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014
(dostupné na www.nsoud.cz), uvedl, že pokud judikatura k zákonu č. 40/1964 Sb.
pojednávala o rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1, lze ji – pokud šlo o
zneužití práva – přiměřeně aplikovat i na rozhodování podle § 8 o. z.
Z judikatury k § 3 obč. zák. vyplývá, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor
výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá do úvahy výjimečně, pokud
výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by
vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo
zvlášť významného zájmu žalovaného [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, 2001, č. 4, str. 111) nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna
2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. Dovolací soud
má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu
výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě
zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007 (uveřejněné
pod č. C 5309 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C.
H. Beck)].
V posuzovaném případě odvolací soud neshledal, že by žalobce vůči žalovanému 1)
zneužíval své vlastnické právo tím, že by jednal nepoctivě, a proto by byly
splněny důvody pro odmítnutí ochrany jeho práv za situace, kdy je jeho pozemek
více jak 4 roky okupován stavbou žalovaných poté, co s nimi neuzavřel novou
nájemní smlouvu. Skutečnost, že s nimi nový nájemní vztah neuzavřel, zároveň
neznamená, že by s jednotlivými vlastníky staveb na pozemcích, s nimiž
hospodaří, zacházel nerovně a že v jeho jednání by bylo možné spatřovat prvky
svévole, neboť již v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že
ostatní objekty v dané lokalitě umístěné jsou objekty rekreační na rozdíl od
objektu žalovaných, který je stavbou technické vybavenosti a byl jím i v době
koupě. Přehlédnout podle odvolacího soudu nelze zjištění, že k rekreačním
účelům si žalovaní objekt přebudovali bez souhlasu žalobce jako dotčeného
subjektu. Přitom žalovaní již v době koupě věděli, že nenabývají vlastnické
právo k pozemku pod stavbou a měli-li záměr od počátku užívat stavbu k
rekreačním účelům, měli si tuto možnost ověřit a ošetřit. I když jde o pozemek
bagatelní výměry, nelze popřít, že se jedná o pozemek specifický, umístěný v
ochranném pásmu, a tak podléhající zvláštnímu režimu, kdy žalobci nelze upřít
právo upravovat podmínky jeho užívání. V postupu žalobce nelze shledat žádnou
mimořádnost. Dovolává-li se žalovaný 1) svého poškození poukazem na cenu stavby
či výši nákladů na její odstranění, je to logickým vyústěním od počátku
žalovanými podceněné situace, kdy přistoupili k uzavření nájemní smlouvy na
dobu určitou s vědomím, že po skončení sjednané doby nájmu svůj právní titul k
užívání stavby pozbudou, a proto se nemohou dovolávat výjimečnosti a
mimořádnosti nastalé situace, která je pouze důsledkem uplynutí doby. Nadto
nelze dovodit, že by se vyhovění žalobě dotýkalo zvlášť závažného zájmu
žalovaného 1), který ve stavbě realizuje toliko svůj rekreační zájem.
Dovolací soud tyto závěry přezkoumal a neshledal, že by byly jakkoliv zjevně
nepřiměřené, naopak jsou souladné se závazným právním názorem Nejvyššího soudu
vyjádřeným v rozsudku ze dne 28. ledna 2015, č. j. 22 Cdo 604/2013-245.
Odvolací soud se řádně vypořádal se všemi relevantními námitkami, není tudíž
přiměřená námitka dovolatele, že odvolací soud nezohlednil jím uváděné zcela
zásadní skutečnosti. Odvolacímu soudu proto nelze v tomto ohledu ničeho
vytknout.
Správnost závěrů odvolacího soudu nemůže zpochybnit ani poukaz na čl. 17
Listiny základních práv Evropské unie.
Podle čl. 51 Listiny základních práv Evropské unie ustanovení této Charty jsou
při respektování zásady subsidiarity určena institucím a orgánům Unie a
členským státům, pokud aplikují právo Unie. Musí proto respektovat práva,
dodržovat zásady a prosazovat jejich aplikaci v souladu s jim svěřenými
pravomocemi.
Jelikož právní režim staveb postavených na cizím pozemku není upraven právem
Evropské unie, což ani sám dovolatel nijak netvrdí, je zřejmé, že je jeho
námitka pro správnost výše učiněných závěrů zcela irelevantní.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného 1) přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný 1) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. prosince 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu