22 Cdo 2401/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové ve věci žalobkyně E. V., bytem v P., L. 896/7, zastoupené Mgr.
Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Divadelní 3a, proti
žalovaným 1) V. T., bytem v P., M. 4, 2) M. S., bytem v P., R. 9, 3) S. V., 4)
S. V. a 5) D. V., žalovaní 3) - 5) bytem v P., T. B. 11, všem zastoupeným
JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Plzni, Slovanská tř. 136, o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C
106/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
17. března 2010, č. j. 15 Co 69/2010-206, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.801,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce advokáta JUDr. Ing. Vojtěcha
Levory.
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno“ (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu - o. s. ř.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek Okresního soudu Plzeň sever ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 3 C
106/2004-183, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaní 1) a 2) jsou
spoluvlastnicemi pozemku parc. č. v k. ú. a obci V., každá podílu o velikosti
3/10 k celku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhla, aby, rozsudky soudů obou
stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
[§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není. Rozsudek odvolacího soudu se opírá o právní názor, že žalované 1) a 2) převedly
platnou kupní smlouvou uzavřenou 19. 4. 2001 se žalovaným 3) každá ideální 3/10
pozemku parc. č. v obci a k. ú. V., neboť uplatnění relativní neplatnosti
této smlouvy žalobkyní z titulu porušení jejího předkupního práva jako
spoluvlastnice ideální 1/10 tohoto pozemku podle § 140 a § 40a obč. zák. bylo
výkonem práva učiněným v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Námitka relativní neplatnosti právního úkonu představuje jednostranný
adresovaný hmotně právní úkon, který – je-li učiněn po právu – vyvolá s účinky
ex tunc neplatnost dotčeného právního úkonu (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze den 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 3978/2009). Vznesení této námitky
je tak výkonem práva, který podléhá též kritériím stanoveným v § 39 obč. zák.,
podle něhož je mimo jiné neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Neobstojí námitka žalobkyně, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, podle
kterého nemůže být právo podle § 3 založeno. Žalobkyně totiž nesprávně
argumentuje tím, že se „řádně“ dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy z
19. 4. 2001 a že žalovaný 3) tak nabyl spoluvlastnické podíly na základě
neplatné smlouvy. Přehlíží, že odvolací soud spoluvlastnické právo žalovaného
3) k pozemku podle § 3 odst. 1 obč. zák. nezaložil (to vzniklo kupní smlouvou),
ale že shledal neplatným výkon práva dovolat se relativní neplatnosti kupní
smlouvy. Vznesení této námitky je úkonem hmotně právním, podléhajícím kritériím
§ 39 obč. zák.; přitom je třeba vycházet ze všech okolností případu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo
2648/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod C 2955). Podle konstantní judikatury platí: „Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými
zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu“
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2084). „Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem
svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v
nalézacím řízení“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28
Cdo 2160/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C
5309). To samozřejmě platí i pro úvahu, zda právní úkon se příčí dobrým mravům
ve smyslu § 39 obč. zák. Žalobkyně byla původně srozuměna s tím, že pozemek par. č. 1200/24 budou užívat
jako cestu vlastníci sousedních stavebních pozemků, tedy že postupně všichni
získají příslušný spoluvlastnický podíl k tomuto pozemku. Žalobkyně spolu s
bratrem byli posledními kupujícími stavebních pozemků, a proto již koupili i
spoluvlastnické podíly k pozemku. Přesto následně nesouhlasila se zřízením
přístupové cesty po pozemku pro žalované 4) a 5) a uplatnila předkupní právo;
jeho úspěšným uplatněním by v rozporu s původním záměrem zkomplikovala přístup
dalším osobám k jejich pozemkům. Úvaha odvolacího soudu o tom, že výkon práva
žalobkyně je v daném případě v rozporu s dobrými mravy, není vzhledem ke
skutkovým okolnostem popsaným v rozsudcích, o které se tato úvaha opírá, zjevně
nepřiměřená; na tom nic nemění skutečnost, že přesnější, než posouzení jednání
žalobkyně jen podle § 3 odst. 1, by byla v dané věci aplikace § 39 obč. zák. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalovaným vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
V dovolacím řízení úspěšní žalovaní mají právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, které jim vznikly a které představují odměnu advokáta za jejich
zastoupení v dovolacím řízení spojenou s vypracováním vyjádření k dovolání
podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č.
64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000
Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení (dále „vyhláška“). Podle článku II. vyhlášky č. 64/2012 Sb. se při
určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v
jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni
ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, postupuje podle dosavadních
právních předpisů. Výše odměny podle 10 odst. 3 a § 5 písm. b) zvýšené podle §
19a o 30 % a snížené o 50 % podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle
§ 18 odst. 1 vyhlášky činí 6.670,- Kč. Žalobkyni dále náleží paušální náhrada
hotových výdajů 5x 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
podle § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a náhrada 20 % daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3
o. s. ř., 1333,50 Kč. Náklady dovolacího řízení činí celkem 9.801,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni, aby žalovaným, oprávněným společně
nerozdílně, nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 9.801,- Kč do tří dnů
od právní moci usnesení k rukám jejich zástupce (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1,
§ 167 odst. 2 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, mohou se
oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 25. září 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu