Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci
žalobkyně S. I., zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v
Opavě, Bílovecká 62, proti žalovaným 1) J. I., a 2) P. J. P., zastoupenému
JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 23, vedené u Okresního
soudu v Opavě pod sp. zn. 8 C 74/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2009, č.j. 42 Co 327/2008-465,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2009, č.j. 42
Co 327/2008-465, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) (v pořadí
druhým) rozsudkem (kdy jeho předchozí rozsudek byl zrušen usnesením Krajského
soudu v Ostravě ze dne 3. prosince 2001, č.j. 42 Co 820/2001-107, pro
nepřezkoumatelnost a nedostatek důvodů) ze dne 19. května 2005, č.j. 8 C
74/98-252, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že „žalobkyně a 1)
žalovaný jsou výlučnými spoluvlastníky objektu bydlení – domu č.p. 114 na
pozemku parc. č. 351/1 zastavěná plocha, zapsaného v katastru nemovitostí na LV
č. 216 v katastrálním území O., který je ve společném jmění manželů“ (výrok
I.), a dále rozhodl, že se žalovanému 1) nepřiznává právo na náhradu nákladů
řízení vůči žalobkyni (výrok II.), a že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení částku 124.400,30 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok III.). Po provedeném řízení uzavřel, že předmětná
nemovitost byla nabyta žalovaným 1) za trvání manželství s žalobkyní, které
dosud trvá. Soud neuvěřil tvrzením žalobkyně, že k uzavření kupní smlouvy ze
dne 21. ledna 1994, na základě které žalovaný 1) převedl na žalovaného 2)
spoluvlastnický podíl v rozsahu ideálních 13/20 na předmětné nemovitosti,
nedala souhlas. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 11. května 2006, č.j. 42 Co 645/2005-209, ve znění
opravného usnesení z téhož data, č.j. 42 Co 645/2005-317, rozsudek soudu
prvního stupně v meritu věci potvrdil. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 15. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007, posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu ve znění jeho cit. opravného usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud se vyjádřil k důvodům a k právním účinkům relativní neplatnosti. Vyslovil nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobkyně
podáním žaloby dne 18. dubna 1994 u Okresního soudu v Opavě v řízení vedeném
pod sp. zn. 11 C 87/94 o určení neplatnosti kupní smlouvy, jejímž obsahem byla
námitka neplatnosti kupní smlouvy z důvodu absence souhlasu s prodejem
nemovitosti, „neuplatnila řádnou ochranu svého vlastnického práva“, tedy
„neuplatnila své právo dovolat se neplatnosti tohoto právního úkonu řádnou
žalobou, v řádném řízení.“ Oproti odvolacímu soudu konstatoval, že žalobkyně
uplatnila uvedené právo před uplynutím tříleté promlčecí doby, přičemž
okolnost, že právo nebylo uplatněno u soudu žalobou o určení, že žalobkyně a
první žalovaný jsou bezpodílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti, je
nerozhodná, neboť bylo vykonáno v souladu se zákonem. Účinky tzv. relativní
neplatnosti nastaly od počátku (ex tunc), odvolací soud k nim měl přihlédnout,
i když neplatnost kupní smlouvy ze dne 21. ledna 1994 z uvedeného důvodu
představovala (mohla představovat) pro rozhodnutí ve věci samé jen posouzení
jedné z předběžných otázek.
Odvolací soud, veden chybným právním názorem o
promlčení, se již nezabýval mimo jiné tím, zda žalobkyně opravdu s předmětnou
kupní smlouvou nesouhlasila, popřípadě otázkou platnosti kupní smlouvy z
hlediska zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění účinném v
době jejího uzavření. Odvolací soud posléze rozsudkem ze dne 18. března 2009, č.j. 42 Co
327/2008-465, rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku I. (jako
věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil, stejně jako v jeho
nákladovém výroku II.; nákladový výrok III. (o náhradě nákladů řízení ve vztahu
mezi žalobkyní a žalovaným 2/) změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení částku 6.040,- Kč do tří dnů od právní
moci k rukám jeho zástupce.
Odvolací soud převzal (jako správná) skutková zjištění učiněná
soudem prvního stupně. Ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalobkyně s předmětnou
kupní smlouvou (roz. s jejím uzavřením) souhlasila, když takový souhlas může
být učiněn i mlčky. V daném případě byla žalobkyně osobně přítomna jednáním
mezi oběma žalovanými, kde se o prodeji domu či podílu na domě hovořilo.
Skutková zjištění soudu prvního stupně mají podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování.
Odvolací soud dále posuzoval platnost předmětné kupní smlouvy z
hlediska ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb. a s ohledem na námitky
žalovaného 2) zopakoval důkaz sdělením (bývalého) Okresního úřadu v Opavě ze
dne 17. července 2002, z něhož zjistil, že předmětná nemovitost je kulturní
památkou, zapsaná v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky jako
měšťanský dům. S ohledem na toto zjištění pak dovodil, že v daném případě se
jedná o nemovitou kulturní památku, na níž se vztahuje ustanovení § 13 odst. 4
zákona č. 20/1987 Sb. Vycházel dále ze zjištění, že (bývalý) cit. okresní úřad
uplatnil toto právo (dovolat se neplatnosti smlouvy) v zákonem stanovené lhůtě,
tj. do tří let ode dne provedení tohoto právního úkonu. I přes toto zjištění
však odvolací soud uzavřel, že „ač se stát dovolal neplatnosti právního úkonu
včas, tedy v tříleté lhůtě stanovené ust. § 13 odst. 4 zák. č. 20/87 Sb.,
nedovolal se neplatnosti tohoto právního úkonu řádně. Podáním této žaloby
nenastala neplatnost tohoto právního úkonu ve vztahu k žalobkyni, toliko ve
vztahu ke státu. Účelem žaloby dle ust. § 13 odst. 4 zák. č. 20/87 Sb. je
dosáhnout odstranění následků porušení předkupního práva s tím, že ten, jehož
právo bylo porušeno, v tomto případě stát, trvá na uplatnění svého práva na
přednostní koupi a chce získat vlastnické právo k nemovitosti. V tomto případě
však stát svůj úmysl změnil a nadále již neměl v úmyslu stát se
(spolu)vlastníkem předmětné nemovitosti, což se projevilo tím, že žalobu na
určení neplatnosti vzal zpět. Toliko řádné pokračování v řízení mohlo vést k
tomu, že by stát dosáhl odstranění následků vzniklých porušením předkupního
práva. Pokud ve sporu řádně nepokračoval, nemohl dosáhnout účinků, které zákon
s porušením povinnosti dané ust. § 13 odst. 4 zák. č. 20/87 Sb. spojuje. Pro
posouzení věci pak již bylo bez významu, že stát se domáhal naplnění svého
předkupního práva žalobou na určení, což s ohledem na vklad kupní smlouvy do
katastru nemovitostí nebyl postup příliš účelný.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soud podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm
dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj., že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b)
ci.t par. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Zásadní právním význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka „v těchto
okruzích:
a) v řešení otázky platnosti smlouvy z hlediska § 13 odst. 4 zákona
č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění platném a účinném do roku
2000, (a)
b) v řešení otázky procesní, a to provádění důkazů podle § 122 o. s. ř., důkazních prostředků dle § 126 o. s. ř. a hodnocení důkazů podle § 132
o. s. ř.“
Dovolatelka pak k těmto „okruhům“ podává obšírnou dovolací
argumentaci, na základě které dovozuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
není (věcně) správné a proto navrhuje, aby je dovolací soud zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný 1) se k dovolání dovolatelky písemně nevyjádřil. Žalovaný 2) ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky (ve
stručnosti shrnuto z obsahu jeho podání) odmítl uplatněnou dovolací argumentaci
(k jednotlivým dovolacím námitkám se velmi podrobně a nesouhlasně vyjádřil) a
navrhl, aby dovolací soud dovolání dovolatelky odmítl, a pro případ, že by
neshledal důvody pro odmítnutí, aby dovolání zamítl a přiznal žalovanému 2)
náhradu nákladů dovolacího řízení. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená
zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto
vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II. uvedeného zákona
dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu (dále již „o. s. ř.“) ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud jako soud dovolací se po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou
(účastníkem řízení), řádně zastoupeným advokátem, nejprve zabýval přípustností
dovolání, které směřuje do části meritorního výroku I. rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl potvrzen výrok I. ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně,
kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že dům č.p. 114 v O. je ve společném
jmění dovolatelky a žalovaného 1). Dovodil, že dovolání proti této části
(potvrzujícího) výroku I. rozsudku odvolacího soudu není ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř. přípustné. Dospěl však k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku
předkupního práva státu ve smyslu § 13 odst. 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní
památkové péči, ve znění k datu uzavření předmětné kupní smlouvy, která dosud v
judikatuře Nejvyššího soudu nebyla vyřešena, a navíc v rozporu s hmotným
právem. Dovolání je tedy ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a
je také – jak bude rozvedeno níže – i důvodné.
V posuzované věci odvolací soud vycházel ze skutkové stavu (ve
stručnosti shrnuto), kdy žalovaný 1) kupní smlouvu ze dne 21. ledna 1994
převedl do vlastnictví žalovaného 2) spoluvlastnický podíl na domě čp. 114 v O. na pozemku p. č. 351/1 v katastrálním území O., a to v rozsahu id. 13/20,
dále, že tento dům byl v době převodu kulturní památkou, a že stát
(prostřednictvím tehdejšího Okresního úřadu v Opavě) se v souladu s § 13 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění platném k datu
uzavření cit. smlouvy, včas dovolal neplatnosti tohoto právního úkonu vůči
oběma účastníkům smlouvy. Ustanovení § 13 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči,
bylo k datu uzavření zmíněné převodní smlouvy tohoto znění:
㤠13
Právo státu na přednostní koupi kulturních památek
(1) Vlastník kulturní památky je povinen v případě zamýšleného prodeje
(úplatného převodu vlastnictví) kulturní památky ji přednostně písemně
nabídnout ke koupi (úplatnému nabytí do státního vlastnictví) okresnímu úřadu
příslušnému podle bydliště vlastníka (sídla organizace, která je vlastníkem
kulturní památky); jde-li o nemovitou kulturní památku okresnímu úřadu
příslušnému podle místa, kde nemovitost je. (2) Okresní úřad může na základě nabídky vlastníka kulturní památky z
mimořádně závažných kulturně politických důvodů uplatnit právo státu na
přednostní koupi (úplatné nabytí do státního vlastnictví) kulturní památky buď
přímo nebo prostřednictvím příslušných státních organizací,4) a to za cenu
stanovenou podle cenových předpisů,5) a nelze-li cenu takto určit, za cenu
obvyklou odpovídající povaze věci. Přitom si okresní úřad vyžádá od vlastníka
kulturní památky doklad, popřípadě prohlášení o vlastnictví movité kulturní
památky. (3) Okresní úřad, jemuž nabídka došla, je povinen, jde-li o movitou
kulturní památku ve lhůtě tří měsíců a jde-li o nemovitou kulturní památku ve
lhůtě šesti měsíců od doručení nabídky oznámit vlastníku kulturní památky, že
nabídku koupě (úplatného nabytí do státního vlastnictví) kulturní památky
přijímá, jinak právo státu na přednostní koupi kulturní památky vůči vlastníku,
který nabídku učinil, zaniká. (4) Nesplní-li vlastník kulturní památky povinnost uvedenou v odstavci
1, je právní úkon, kterým převedl vlastnictví ke kulturní památce na jinou
osobu neplatný, pokud se této neplatnosti dovolá okresní úřad příslušný k
uplatnění práva státu na přednostní koupi kulturní památky. Okresní úřad může
toto právo uplatnit do tří let ode dne provedení uvedeného právního úkonu. (5) Ustanovením odstavce 1 nejsou dotčeny předpisy upravující bezplatný
převod věcí do státního vlastnictví.6)“
[Poznámky pod čarou: 5) Vyhláška č. 122/1984 Sb., o náhradách při
vyvlastnění staveb, pozemků, porostů a práv k nim. Výnos Federálního cenového úřadu, Českého cenového úřadu a Slovenského cenového
úřadu ze dne 29. listopadu 1985 č. V-1/86, o cenách sjednávaných dohodou,
uveřejněný v Cenovém věstníku částka 52/1985 ze dne 11. prosince 1985, reg. v
částce 32/1985 Sb. Vyhláška č.
149/1961 Sb., o nákupu, zadávání a prodeji děl výtvarných umění a o
některých jiných opatřeních v oboru výtvarných umění, ve znění vyhlášky č. 39/1966 Sb. Vyhláška č. 128/1984 Sb., o cenách staveb, pozemků, porostů, úhradách ze
zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků. 6) § 4 a 5 vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku.]
Jak již shora bylo uvedeno, odvolací soud v dané věci zaujal (na
zjištěný skutkový stav) právní názor, že „..ač se stát dovolal neplatnosti
právního úkonu včas, tedy v tříleté lhůtě stanovené ust. § 13 odst. 4 zák. č. 20/87 Sb., nedovolal se neplatnosti tohoto právního úkonu řádně. Podáním této
žaloby nenastala neplatnost tohoto právního úkonu ve vztahu k žalobkyni, toliko
ve vztahu ke státu...stát svůj úmysl změnil a nadále již neměl v úmyslu stát se
(spolu)vlastníkem předmětné nemovitosti, což se projevilo tím, že žalobu na
určení neplatnosti vzal zpět. Toliko řádné pokračování v řízení mohlo vést k
tomu, že by stát dosáhl odstranění následků vzniklých porušením předkupního
práva. Pokud ve sporu řádně nepokračoval, nemohl dosáhnout účinků, které zákon
s porušením povinnosti dané ust. § 13 odst. 4 zák. č. 20/87 Sb. spojuje.“
S tímto právním názorem odvolacího soudu se Nejvyšší soud
neztotožňuje. Jestliže odvolací soud měl za prokázáno, že v daném případě se
stát (Česká republika prostřednictvím tehdejšího Okresního úřadu v Opavě) vůči
účastníkům předmětné převodní smlouvy včas a zákonem předvídaným způsobem
dovolala (relativní) neplatnosti tohoto právního úkonu ve smyslu § 13 odst. 4
zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění k datu uzavření cit. smlouvy, pak je třeba uzavřít, že do té doby relativně neplatný právní úkon
(kupní smlouva), který do uvedeného okamžiku (právně relevantního dovolání se
jeho neplatnosti) bylo možno konvalidovat (dodatečným udělením souhlasu státu s
předmětným převodem), se stal s účinky ex tunc neplatným právním úkonem;
okolnost, že občanské soudní řízení, ve kterém se stát domáhal svého
předkupního práva, bylo z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno, je v poměru k této
nastanuvší neplatnosti právně irelevantní, neboť uvedená okolnost nemohla již
nic změnit na popsaném hmotněprávním následku, který (dovoláním se neplatnosti
uvedeného právního úkonu) nastal. Námitka (relativní) neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 13 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb. (v tomto případě ve znění k datu 21. ledna 1994) tedy
představuje jednostranný adresovaný hmotněprávní úkon, který – je-li učiněn po
právu - okamžikem, kdy dojde do dispoziční sféry posledního z účastníků
předmětné smlouvy, jíž bylo porušeno předkupní právo státu [vlastník kulturní
památky porušil svou povinnost přednostně písemně nabídnout státu ke koupi
nemovitost – kulturní památku (a s účinností zákona č. 320/2002 Sb., nemovitost
představující národní kulturní památku)], vyvolá neplatnost dotčeného právního
úkonu (smlouvy), a to s účinky ex tunc.
Za této hmotněprávní situace již
nepřichází v úvahu ani konvalidace tohoto právního úkonu, neboť právní účinky
neplatnosti právního úkonu, se stejným dosahem jako v případě absolutní
neplatnosti právního úkonu, již nastaly (pochopitelně s tím rozdílem, že u
absolutně neplatného právního úkonu tyto účinky existovaly nepodmíněně, tj. bez toho, aniž by se neplatnosti právního úkonu zákonem předvídaným způsobem
dovolal oprávněný subjekt) a nelze je nijak změnit. Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že tudíž dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) obč. zák. byl dovolatelkou uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto tento rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části
věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soud k dalšímu
řízení, aniž by se již zabýval dalšími dovolacími námitkami dovolatelky. K
projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§
243d ost. 1 část věty za středníkem o. s. ř. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.