22 Cdo 3631/2019-205
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B.
S., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janou Novákovou, advokátkou se
sídlem v Kostelci nad Labem, Neratovická 218, proti žalovanému městu Brandýs
nad Labem – Stará Boleslav, se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi,
Masarykovo náměstí 1/6, zastoupenému JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v
Praze, Vinohradská 2828/151, o zaplacení 372.900 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 47/2017, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, č. j. 19 Co 90,
91/2018-176, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, č. j. 19 Co 90,
91/2018-176, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 12. 2017, č. j.
4 C 47/2017-98, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 22. 1. 2018, č. j. 4 C
47/2017-112, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 372 900 Kč s tam blíže
specifikovaným úrokem z prodlení. Uvedla, že dne 20. 6. 2001 uzavřela s
žalovaným (jako prodávajícím) kupní smlouvu, na jejímž základě nabyla do
vlastnictví pozemky parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY (dále jen „předmětné
pozemky“, nebo „pozemky“). V roce 2006 při výstavbě garáže zjistila, že na
předmětných pozemcích je umístěna kanalizace žalovaného, vybudovaná v době, kdy
pozemky byly v jeho vlastnictví (tj. před uskutečněním prodeje). Tvrdila, že
existence kanalizační stoky nebyla v kupní smlouvě nijak zohledněna a ani tuto
skutečnost nebylo možné zjistit z žádné jí předložené nebo dostupné
dokumentace. Měla za to, že kanalizace je vodním dílem, na které dopadá
ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů
(vodní zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „vodní zákon“), na
jehož základě došlo ke vzniku věcného břemena a náleží jí proto náhrada za
omezení vlastnického práva (čl. LV zákona č. 303/2013 Sb.). Žalobkyně usilovala
o mimosoudní vyřešení sporu (mimo jiné i uzavřením smlouvy o úplatném zřízení
věcného břemena), nicméně zaplacení náhrady bylo žalovaným po několika
jednáních odmítnuto. Výši požadované náhrady určila jako desetinásobek ročního
tržního nájemného.
Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 12. 2017,
č. j. 4 C 47/2017-98, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. 1.
2018, č. j. 4 C 47/2017-112, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že kanalizační stoka je vodním dílem ve vlastnictví
žalovaného nacházejícím se na pozemcích žalobkyně. Její existence není v kupní
smlouvě – uzavřené mezi účastníky dne 20. 6. 2001 – nijak zohledněna, z ničeho
však ani nevyplývá, že by faktické zatížení pozemků vedlo ke snížení kupní
ceny. Dále měl za prokázané, že mezi účastníky proběhlo několik jednání, k
mimosoudnímu vyřešení sporu však pro rozdílné požadavky účastníku nedošlo. Při právním posouzení věci se soud prvního stupně nejprve zabýval otázkou
nároku na náhradu za omezení vlastnického práva podle § 59a vodního zákona. Měl
za to, že náhrada podle citovaného ustanovení vlastníkovi pozemku náleží při
kumulativním naplnění těchto předpokladů: a) existence vodního díla, b) vodní
dílo bylo zřízeno před 1. 1. 2002, c) vodní dílo bylo zřízeno bez dohody s
vlastníkem pozemku, popřípadě s právním předchůdcem vlastníka pozemku, a d) za
strpění užívání vodního díla nebyla vlastníkovi pozemku poskytnuta finanční
náhrada. Uzavřel, že ačkoli je kanalizační stoka žalovaného vodním dílem
vybudovaným před 1. 1. 2002, nejsou v projednávané věci naplněny další
předpoklady vzniku náhrady dle citovaného ustanovení [bod c) a d)]. Uvedl, že
zákon nárok na finanční náhradu přiznává vlastníkům pozemků pouze tehdy,
nebyla-li náhrada v minulosti vypořádána. V projednávané věci však „žalovaný
zřizoval vodní dílo tehdy na svém pozemku (před prodejem žalobkyni), nikoli na
cizím pozemku, a proto lze mít za to, že tato skutečnost sama o sobě
konzumovala případný nárok dalšího vlastníka pozemku, tzn. že tato náhrada byla
již v minulosti vypořádána. Žalovaný tudíž nemá povinnost poskytovat náhradu
ani žalované, ani žádnému dalšímu budoucímu vlastníku předmětného pozemku, na
němž se vodní dílo nachází.“ Uzavřel proto, že žalobkyni náhrada za omezení
vlastnického práva podle § 59a vodního zákona nenáleží. Dále – z pohledu jiného právního posouzení věci – uvedl, že žalobkyni nenáleží
ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního
soudu dovodil, že obecná ustanovení o bezdůvodném obohacení mají subsidiární
povahu a přicházejí do úvahy pouze tam, kde nárok nelze dovodit z jiného
právního titulu. Protože vodní zákon obsahuje speciální úpravu jednorázové
náhrady za vznik zákonného věcného břemena (§ 59a vodního zákona), je režim
bezdůvodného obohacení vyloučen. Současně uzavřel, že žalobkyni nevznikl ani
nárok na náhradu škody z titulu předsmluvní odpovědnosti, neboť neshledal
naplnění zákonných podmínek. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 19 Co 90, 91/2018-176, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o věci samé. Ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že výši
náhrady stanovil částkou 62 170 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Při právním
posouzení věci se nejdříve zabýval otázkou, zda to, že se na pozemcích
žalobkyně, která je jejich vlastníkem od roku 2001, nachází vodní dílo ve
vlastnictví žalovaného, zakládá mezi účastníky vztah z bezdůvodného obohacení,
nebo nárok na náhradu podle § 59a vodního zákona. Vyšel ze závěru, že zákonné věcné břemeno ve smyslu § 59a vodního zákona
vzniklo účinností zákona č. 303/2013 Sb., tedy k 1. 1. 2014. Po tomto datu měl
vztah bezdůvodného obohacení za vyloučený již proto, že právním důvodem užívání
pozemků žalobkyně k umístění kanalizační stoky žalovaného bylo (a nadále je)
zákonné věcné břemeno. Navíc přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že od 1. 1. 2014 je bezdůvodné obohacení vyloučeno taktéž jeho subsidiární povahou,
neboť žalobkyně se mohla domáhat jednorázové náhrady za omezení vlastnického
práva dle § 59a vodního zákona. Současně zdůraznil, že žalovaný užíval pozemky
žalobkyně i v období od jejich prodeje v roce 2001 do vzniku zákonného věcného
břemena. V daném období však žalovanému k umístění vodního díla na pozemcích
žalobkyně nesvědčil žádný právní důvod. Od prodeje pozemků do 31. 12. 2013
proto vztah mezi účastníky posuzoval podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Následně uzavřel, že v projednávané věci nelze žalobkyni nárok na vydání
bezdůvodného obohacení přiznat, neboť žalovaný důvodně namítl jeho promlčení. Dále měl za to, že žalobkyni nesvědčí ani nárok na jednorázovou náhradu za
omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona. Z účelu předmětné
právní normy dovodil, že nárok na náhradu vzniká vlastníkovi pozemku pouze v
rozsahu, který odpovídá rozšíření omezení vlastnického práva. Byla-li
kanalizační stoka dobudována již v době před uzavřením kupní smlouvy, nabyla
žalobkyně vlastnické právo k pozemkům již omezené. Uzavřel, že byť dané omezení
nemělo podobu věcného břemena, odpovídá svým rozsahem omezení vyplývajícímu z §
59a vodního zákona, a žalobkyni proto náhrada za omezení vlastnického práva
nenáleží. Ve vztahu k případnému právnímu posouzení věci podle ustanovení o náhradě škody
odvolací soud zdůraznil, že tento nárok nebyl žalobkyní řádně uplatněn, a nebyl
proto učiněn předmětem soudního řízení. Uvedl, že návrh na náhradu škody „stojí
na jiných skutkových okolnostech a nejde tedy o jiné právní posouzení věci.
Žaloba takový návrh vůbec neobsahuje, a proto bylo třeba, aby v tomto rozsahu
žalobkyně žalobu o další nárok rozšířila, což se nestalo.“ Nadto považoval za
správný závěr soudu prvního stupně, že v projednávané věci nebyly naplněny
zákonné předpoklady předsmluvní odpovědnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyla doposud řešena otázka, zda „nárok na náhradu podle ust. § 59a vodního zákona je dán vlastníku pozemku i v případě, že vodní dílo bylo
původně vybudováno vlastníkem pozemku, když následně je pozemek prodán bez
toho, aniž by byl kupující o existenci vodního díla na pozemku informován.“ V
této souvislosti poukazuje na své postavení ve sporu, kdy má za to, že je
slabší stranou. Otázku, zda v případě soudního sporu občana (fyzické osoby) a
územně samosprávného celku (města), je nutné k občanovi přistupovat jako ke
chráněně (slabší) straně sporu, a to jak v souvislosti s rozhodnutím o meritu
sporu, tak případně v části rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, přitom
považuje taktéž za doposud dovolacím soudem neřešenou. K tomu odkazuje na
obecné zásady občanského práva (§ 2 až 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník), ochranu spotřebitele, ustanovení § 150 o. s. ř., jakož i na
skutečnost, že žalovaný (město) disponuje dostatečným personálním aparátem a
není účelné, aby byl v soudním řízení zastoupen advokátní kanceláří. Navrhuje,
aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalovaný v dovolacím vyjádření v prvé řadě namítá nepřípustnost dovolání v
části směřující do výroku o nákladech soudního řízení. Dále uvádí, že
dovolatelkou formulovaná otázka výkladu § 59a vodního zákona byla již v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Právní posouzení věci odvolacím
soudem považuje za správné a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto (příp. zamítnuto) a aby žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady
dovolacího řízení. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017,
projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“;
srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud předně uvádí, že otázka, zda v soudním řízení, kde na jedné
straně vystupuje územně samosprávný celek a na straně druhé fyzická osoba
(občan), je nutné fyzickou osobu považovat za slabší stranu sporu a z tohoto
důvodu jí přiznat výjimečné postavení, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na
takto formulované otázce rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Z dovolání
ostatně není ani zcela zjevné, zda dovolatelka v této části brojí proti výroku
o věci samé nebo proti výroku o nákladech řízení. Pro úplnost lze dodat, že
odkazuje-li dovolatelka na ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen „o. z.“), týkající se ochrany spotřebitele, je třeba zdůraznit, že
předmětem řízení není spotřebitelský spor. Taktéž pouze obecný odkaz na
základní zásady občanského práva nelze považovat za řádné vymezení dovolacího
důvodu. Směřuje-li pak argumentace dovolatelky proti výroku o nákladech řízení,
je přípustnost dovolání objektivně vyloučena [§ 237, § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Rozhodnutí odvolacího soudu je však založeno na otázce předpokladů vzniku
nároku na náhradu za omezení vlastnického práva podle § 59a vodního zákona,
která nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Pro její
řešení je proto dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na
svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání. Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v
souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zákon č. 303/2013 Sb.“), nedojde-li mezi vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za
užívání pozemku podle § 59a vodního zákona do 24 měsíců ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla
o výši náhrady soud. Citované ustanovení § 59a vodního zákona zakládá existenci zákonného věcného
břemene a představuje řešení situací existujících z doby před účinností nového
vodního zákona (tj. před 1. 1. 2002), kdy vodní dílo je umístěno na cizím
pozemku bez řádného právního důvodu. Zákon přitom výslovně v případě takto
legalizovaných vodních děl stanoví vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit
vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv (srovnej též např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015). Aplikační podmínkou ustanovení § 59a vodního zákona, spočívající v naplnění
existence „vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002“, se Nejvyšší soud zabýval
již v rozsudku ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, a v rozsudku ze dne
18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu
však nebyla doposud vyřešena (v projednávané věci rozhodující) otázka, zda
podmínkou vzniku nároku na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu §
59a vodního zákona je i skutečnost, že vodní dílo bylo – v době dobudování
vodního díla – umístěno na cizím pozemku. K řešení nastíněné otázky je nutné předně zdůraznit, že ke vzniku zákonného
věcného břemene dochází až účinností zákona, kterým je příslušná právní norma
včleněna do právního řádu. V případě § 59a vodního zákona je tímto zákonem
zákon č. 303/2013 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014. K tomuto datu je
proto nutné zkoumat naplnění podmínek vzniku věcného břemena (služebnosti),
jakož i posouzení vzniku případného nároku na náhradu za omezení vlastnického
práva. Z textu ustanovení § 59a vodního zákona, jakož i z již naznačeného účelu dané
právní normy (kterým je řešení situací vzniklých v důsledku právní úpravy
účinné před 1. 1. 2002), vyplývá, že pro vznik služebnosti podle § 59a vodního
zákona je významné, zda k rozhodnému datu (tj. k 1. 1. 2014) bylo na dotčeném
pozemku umístěno vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002, které se nestalo
součástí pozemku. Z obdobného pohledu je přitom nutné pohlížet i na vznik nároku na náhradu za
omezení vlastnického práva v důsledku vzniku zákonné služebnosti dle § 59a
vodního zákona. Vlastník pozemku je omezen existencí zákonné služebnosti od 1. 1. 2014, a to s účinky ex nunc, pro futuro. Jednorázová náhrada ve smyslu § 59a
vodního zákona vlastníkovi pozemku náleží za budoucí omezení vlastnického
práva. Skutečnost zda vodní dílo bylo zřízeno (v době před 1. 1. 2002) na cizím
pozemku proto není pro posouzení vzniku nároku na náhradu ve smyslu § 59a
vodního zákona významná. Významné je však to, zda k rozhodnému datu (tj. k 1. 1. 2014) existovalo, v porovnání s omezením vyplývajícím ze zákonné služebnosti
§ 59a vodního zákona, obsahově (rozsahem a kvalitou) shodné omezení
vlastnického práva vlastníka pozemku. V nyní projednávané věci byly předmětné pozemky v době vzniku zákonné
služebnosti podle § 59a vodního zákona zatíženy pouze reálně, faktickým
umístěním kanalizační stoky. Právní omezení vlastnického práva dovolatelky k
pozemkům v podobě věcného břemena, případně jiného právního titulu,
neexistovalo. Je proto nutné uzavřít, že se vznikem zákonné služebnosti ve
smyslu § 59a vodního zákona bylo založeno kvalitativně zcela jiné omezení
vlastnického práva dovolatelky – reálné vedení kanalizační stoky (bez existence
právního důvodu k jejímu umístění na pozemku a užívání) představuje
nesrovnatelně jiné omezení práv vlastníka pozemků, než v případě zatížení
pozemků služebností. Závěr nalézacích soudů, že žalobkyně nabyla vlastnické
právo již omezené, a to ve stejném rozsahu omezení, jaké představuje zákonná
služebnost ve smyslu § 59a vodního zákona, proto není správný. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že vodní dílo bylo vybudováno
žalobcem v době, kdy byly předmětné pozemky v jeho vlastnictví, čímž mělo (pro
futuro) dojít ke konzumaci nároku na náhradu za omezení vlastníka pozemku.
Je
nutné zdůraznit, že žalovanému po prodeji pozemků nesvědčil k jejich užívání
žádný právní důvod, od 1. 1. 2014 je tímto důvodem zákonná služebnost ve smyslu
§ 59a vodního zákona, která pozemky dovolatelky zatěžuje do budoucna a za
budoucí omezení vlastnického práva (zatěžující i případné právní nástupce
dovolatelky) je nutné jí poskytnout jednorázovou náhradu. Opačný závěr by byl
ostatně v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu je
tak nutné odmítnout i závěr, že žalobkyni nárok na náhradu ve smyslu § 59a
vodního zákona – z důvodu jeho konzumace – nenáleží. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil odvolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V rámci dalšího řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího
soudu (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.